Rila, přechod hřebene pohoří v BulharskuTilak Treking 2006; soutěžní článek č. 135.2.2007 | Bronislav Siuda
Někdy v dubnu konečně padlo rozhodnutí, že léto 2006 strávíme přechodem Bulharského pohoří Rila. Okamžitě bylo jasné, že se jede na vlastní pěst, bez žádné cestovky a tak začalo období shánění informací o dopravě, o možnostech přechodu, průvodce, mapy, nakupování potravin, vybavení atd. RilaRila je nejvyšším bulharským pohořím s nejvyšší balkánskou horou Musala, vysokou 2 925 metrů. Pohoří by se dalo rozdělit na východní, střední a severozápadní část. V severovýchodním podhůří východní oblasti leží městečko Kostenec a na sever od něho stejnojmenná železniční stanice. Nejčastější vstupní bránou do severozápadní, centrální i severovýchodní oblasti Rily je ale městečko Samokov, vzdálené jen 60 km od Sofie. Na severním okraji Rily, asi 10 km jihovýchodně od Samokova a necelých 30 km západně od Kostence leží v nadmořské výšce 1 350 metrů Borovec, který je jedním z nejvýznamnějších bulharských lyžařských středisek. Borovec je taky jedním z hlavních východisek na nejvyšší vrchol Bulharska – Musalu, stejně tak jako k méně náročným vycházkám do okolí nebo naopak k přechodu pohoří Rila ze severní strany. DopravaVybírali jsme ze dvou typů dopravy. Pohodlnější, ale dražší doprava vlakem nebo levnější, o to méně pohodlná doprava autobusovou linkou. Náš 14 denní výlet jsme brali nízko rozpočtově a tak vyhrála varianta autobusová. Na výběr je několik denně provozovaných přímých linek Praha – Brno – Sofie od různých, převážně Bulharských dopravců. Některé linky jezdí i do přímořských měst jako Varna či Burgas a to buď přímo nebo s navazujícím přestupem v Sofii. Volba nakonec padla na bulharskou přepravní firmu Katev, jejíž jízdenky lze zakoupit v centrech GTS International. Právě tam jsme zakoupili jízdenky Brno – Sofie včetně zpáteční za 2 250,- Kč s pevným termínem odjezdu. V den D jsme se rychlíkem dopravili z Ostravy do Brna, kde jsme si museli asi hodinku počkat na náš zpožděný autobus jedoucí z Prahy. Konečně něco málo po poledni jsme usedli do staršího dálkového autobusu značky Mercedes a vyrazili na dvaceti hodinovou cestu do Sofie. Cesta probíhala v poklidu, na hranicích se kontrolují pouze neunijní spolucestující, hlavně tedy Bulhaři, kteří tvořili asi polovinu cestujících. První větší kontrola nastala až na Maďarsko – Srbské hranici, kde jsme se zdrželi trochu déle. Po nočním přejezdu Srbskem nás vzbudili až na Srbsko – Bulharské hranici, kde jsme se díky bezcelní zóně plné levných cigaret a alkoholu zdrželi poměrně dlouho. Od hranic do Sofie je to co by kamenem dohodil a tak kolem sedmé hodiny ranní jsme vystoupili na centrálním autobusovém nádraží v Sofii. Jedná se vlastně o komplex vlakového nádraží, mezinárodního autobusového nádraží a velkého autobusového nádraží dálkových vnitrostátních linek. Z internetu jsme věděli, že další naše cesta pokračuje z malého sofijského autobusového nádraží Yug. Nejlevnější by bylo dostat se tam tramvají, ale po zkušenostech kamarádů jsme zvolili taxi. Obecně pro cizince je lepší si cenu taxíku domluvit předem. Ceny bulharských taxíků proti českým jsou velice nízké. Cesta na autobusové nádraží Yug trvala okolo půl hodiny a taxikář si účtoval něco kolem 6 leva, což při kurzu 15 Kč za 1 Leva je 90 Kč. Na malém autobusovém nádraží pod mostem jsme se nabalili do staršího autobusu směr Samokov a odtud malým mikrobusem do střediska Borovec. MusalaPod nejvyšší horu Balkánu vede kabinková lanovka, ale ta v létě nejezdí pravidelně a nikdo nám nebyl schopen přesně říct, kdy nahoru pojede a tak jsme se vydali po červené směrem k chatě pod Musalou. Pár kilometru za Borovcem jsme postavili stany, abychom se ráno probudili do zamračeného celkem studeného počasí, které nás potrápilo až do večera. Již první den jsme zjistili, že značení turistických cest na Rile není tak pohodlné jako v našich končinách. Po pár kilometrech navíc jsme konečně dorazili k chatě pod Musalou. Čekali jsme nějakou horskou chatu, ale našli jsme pouze něco jako náznak chatrče, ještě z dob minulého režimu rozestavěnou obrovskou chatu a všude kolem nepořádek. Nemělo cenu se déle zdržet a tak po malém obědě jsme vyrazili prudce vzhůru k vrcholu Musaly. Asi dva kilometry pod vrcholem nás čekalo milé překvapení v podobě horské útulny v udržovaném stavu, kde je možné přespat, nakoupit potraviny a pro Čechy tak důležité pivo. Této možnosti jsme samozřejmě využili a po krátkém osvěžení nás čekal výstup na samotný vrchol. Na Musale ve výšce 2 925 metrů nad mořem nás, ale čekal pouze silný vítr, mlha a v ní velká meteorologická stanice zprovozněná už v roce 1924. Okolí Musaly je skalnaté a ještě několik kilometrů od vrcholu je problém nalézt trochu rovnou plochu pro přespání. Nakonec jsme zůstali kousek nad chatou Graničár, kde jsme strávili větrnou noc s teplotami těsně nad nulou. UbytováníMimo místa k tomu určená je v celém Národním parku Rila zákaz bivakování. Během přechodu hlavního hřebene je však možnost využít ubytovacích služeb horských chat, které jsou od sebe vzdáleny právě tak na jednodenní pochod. Jak jsme později zjistili ceny za nocleh na těchto chatách nejsou zrovna nejmenší. Jedna noc ve vlastním spacáku na posteli stojí něco kolem 8 Leva. I přes zákaz jsme však po celou dobu pobytu v horách používali pouze vlastní stany a neměli jsme s tím žádné problémy. Vlastně jeden měli. Po úmorně horkém dni jsme se rozhodli přespat u nádherných Ribnich Ezer, kde jsme strávili odpočinkem i část dalšího dne.. Na chatě, která je v samé blízkosti horního jezera nás ujišťovali, že můžeme u jezera přespat ve stanu. Večer jsme zjistili, že to není až tak pravda, místní ochránci přírody nás i další nocležníky přišli "zkasírovat", ale i tak zaplacená pokuta vyšla lépe než nocleh na chatě. Rilski ManastirJedním z míst, které jsme chtěli navštívit byl Rilski Manastir, čili Rilský klášter, postaven na začátku 14. století. Ve všech průvodcích je tato stavba, která byla několikrát poničena a vyhořela popisovaná jako unikátní památka z celosvětového měřítka, která je začleněná do chráněných památek UNESCO. Jedná se o impozantní komplex zvenku připomínající pevnost. Vnitřní strany budov jsou tvořené z dřevěných ochozů, na nádvoří pak stojí kostel Sv. Matky Boží s 1 200 nádhernými vnitřními i vnějšími freskami. Od Ribních Ezer se ke klášteru dá dostat dvěma trasama. U první varianty je nutné se od Ribnich Ezer vyškrábat zpět na hřeben a po jedno až dvoudenním pochodu po hřebeni absolvovat sestup z 2 650 m n.m. na 1 100 m n.m. I kvůli vysokým teplotám, které nás trápily po celou dobu pobytu jsme však zvolili druhou variantu, kdy jsme po žluté značce od Ribnich Ezer sešli údolím přímo do Rilského kláštera. Tam je možné se občerstvit v několika restauracích, nakoupit suvenýry a zásoby jídla, doplnit vodu. Po šesti dnech, kdy jsme potkali "jednoho člověka za den" a k tomu ještě většinou české spoluobčany, tady v Rilském klášteře nás čekal šok. Všude plno lidí, vesměs turistů z asijských zemí. Vede sem totiž asfaltová cesta, kterou několikrát denně absolvuje linkový autobus z obce Rila, do které se dá dostat i přímými autobusy ze Sofie. My jsme se však v odpoledních hodinách vydali dál po červené k chatě Ivan Vazov. Podle mapy jsme si naplánovali, že po dvou až třech kilometrech od kláštera postavíme stany. Tři kilometry se však nečekaně změnily v čtyřhodinové šlapáni stále prudce do kopce v pralesu vysoké trávy a houštin. Tady jsme poprvé na Rile poznali nedostatek vody. Na první pramen jsme narazili až ve výšce kolem 2 300 m n.m., u kterého se nám povedlo postavit stany a strávit tak klidnou noc daleko od civilizace. Cestou k chatě jsme si pak ještě odskočili na Vazův vrch a do sedla Razdela, odkud jsou nádherné výhledy na celou Rilu a do údolí Sedmi rilských jezer. Chata Ivan Vazov je postavena v nádherném širokém údolí, ve kterém se páslo několik koňských stád, mezi kterými musíte prokličkovávat a není problém tady potkat místní pastevce, kteří na první pohled nevypadají zrovna přivětivě. Od chaty pak červená pokračuje zpět na hřeben, my jsme však zvolili neznačený chodník údolím kolem řeky. Chodník je využíván k zásobování chaty a v nepřehledných místech je jeho směr označen kamennými mužíčky. Chodník vedoucí stále kolem řeky Dupniška Bistrica u které lze v několika místech přenocovat, se časem změní v silnici vedoucí do malé obce Bistrica kam vede i červená značka od chaty Ivan Vazov. NávratZ náměstíčka v Bistrici jezdi poměrně často autobus do městečka Dupnica a odtud se dá přímou linkou dostat do Sofie na autobusové nádraží Ovcha kupel. Na posledních pár dnů volna jsme si autobusem odskočili k Černému moři a navštívit přímořské město Varna. Pak už zbývalo naložit se do autobusu směr Brno a přečkat úmorné hodiny při čekání na hranicích neunijních států. Pár informací k cestování po BulharskuJako ve všech zemích i tady existuje železnice, avšak nejrozšířenější, nejlevnější a nejpoužívanější je autobusová doprava. Autobusy se tady děli na místní, dálkové a mezinárodní spoje. Místní autobusovou dopravu zajišťují staré autobusy různých značek od Mercedesů přes Karosy až po Ikarus. U těchto místních spojů je vhodné si dopředu zjistit zda se jízdenky kupují u řidiče nebo v pokladně na nádraží. V autobuse z Bistrice do Dupnice se dokonce platilo až při vystupování. Dálkovou dopravu zajišťuje několik desítek soukromých společnosti, které disponují většinou novými moderními dálkovými autobusy jezdícími křížem krážem po Bulharsku. Ze Sofie k moři je na výběr hned z několika dopravců, jejichž autobusy s dvouhodinovým intervalem až do pozdních nočních hodin vyjíždějí na pěti až šesti hodinovou trasu. Mapa: Rila 1:55.000; 2003; psaná azbukou i latinkou, zakoupeno v ČR InternetDiskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
fajn článek, díkec
Další související články:+ Přechod rilského hřebene, Bulharsko+ Pirin - bulharský klenot + Stará Planina – Balkán; Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 6 + Další soutěžní články Tilak Treking 2006 + Soutěžní články Tilak Treking 2005 + Soutěžní články Tilak Treking 2004 |
|