Krym a krasová planina Čatyr Dag turisticky

Tilak Treking 2005; soutěžní článek č. 1

Krym – poloostrov vybíhající do Černého moře, který byl dlouhá léta místem, kam bezmála celý Sovětský svaz mířil na dovolenou k moři, je nyní součástí Ukrajiny. Podnebí se různí podle toho, zda zamíříme do hor či k moři, ale obecně vzato je v létě velmi příznivé (dokonce se nám dostalo ujištění, že na Krymu nikdy neprší, což ale nebyla tak úplně pravda).

My jsme se tam vypravili na začátku srpna a přestože u nás bylo právě studené a deštivé léto, teploty na Krymu pod 30 stupňů neklesaly, což pro horské výlety není právě ideální. Na Krymu žili lidé od dávnověku a mísily se zde různé kultury, což jde stále poznat – ať na památkách, místních obyvatelích, kultuře nebo jídlu… Na Krymu se domluvíte rusky i ukrajinsky, většina obyvatel jsou však Rusové, v menšině jsou Tatarové, původní obyvatelé Krymu, kteří byli v minulém režimu násilně odsunováni.

Příroda je krásná a rozmanitá, vybrat si můžete mezi krásnými plážemi a mořskými útesy, krasovými pláněmi, hlubokými a starými lesy, skalními městy a spoustou dalších zajímavostí, to vše na malém prostoru, který je navíc snadno dostupný, protože systém maršrutek (malých dodávek) je velice pružný a rychlý, i když někdy nepatří mezi nejlevnější.

Nenajdete tu žádné vysoké ani rozsáhlé pohoří, nejvyšší vrcholy dosahují kolem 1 500 metrů, ale odměnou vám budou (kromě blízkého moře) odlehlá a navíc téměř pustá zákoutí, protože jak se zdá, turistů je na Krymu hodně, ale zdržují se jen okolo známých turistických atrakcí. Značení v horách není, takže spoléhat musíte na mapu a intuici.

Nejrychlejší možnost, jak se na Krym dostat, je letadlem, finančně je však výhodné jet autobusem či vlakem do Lvova či Kyjeva a letadlem letět až odtud – sehnat letenky pro větší skupinku v období prázdnin ale není na poslední chvíli reálné a tak jsme jeli na Krym vlakem. Jízdenky i s místenkami nám koupil kamarád více než měsíc dopředu tady na Ukrajině (nutná byla kopie pasu či občanky), a tak nás nakonec celá cesta přes Ukrajinu a zpět stála méně než 1 000,- Kč, ale na druhou stranu trvala dva dny.

Vlakem jsme jeli ze Vsetína do Michaloviec, odtud autobusem do Vyšného Nemeckého na hranice, které jsme přešli pěšky a poté taxíkem na velmi pěkné a čisté Užhorodské nádraží. Odtud do Lvova (místenky do jídelního vozu jsme dostali poprvé) a ze Lvova lůžkovým vlakem (tzv. plackartou) až do hlavního města Krymu - Simferopolu.

Cesta zpět byla obdobná (s přesedáním v Kyjevě) a přes hrůzné zkazky o ukrajinských vlacích byla úplně bez problémů – vlaky byly čisté a bez zpoždění. Upozorňuji ale na to, že pokud nemáte koupené jízdenky s předstihem, nemuseli byste se z Ukrajiny domů dostat, spoje jsou opravdu hodně obsazené a vlaky na delší vzdálenosti jsou bez výjimek lůžkové a místenkové.

Podrobnou mapu Krymu se nám u nás nepodařilo sehnat, a to ani na internetu – ale nemusíte míst strach, že zabloudíte - na každém kroku, i přímo v novinovém stánku na simferopolském nádraží, koupíte poměrně dobrou a velmi podrobnou mapu celého Krymu, ale i hor, za přiměřenou cenu. My jsme používali mapu 1:100.000 – Krym, južnyj běreg, k dispozici jsme měli i mapu 1:50.000.

Na internetu najdete rozumné návody, jak se na Krym dostat a co tam vidět (stačí do vyhledávače zadat slovo Krym), pěkné fotografie nejznámějších míst najdete např. na www.gocrimea.com. Nikde ale podle mých zkušeností nenarazíte na popis přechodu krymského pohoří (pouze několik českých cestovek ho má v popisu zájezdu) nebo Čatyr Dagu, takže případným zájemcům můžu poradit na mailu lenka.fi@seznam.cz.

Čatyr Dag

Čatyr Dag je rozlohou malá, ale o to krásnější krasová planina (místně: "jajla"), jejíž hrany se zvedají do výšky okolo 900 a více metrů. Svět téměř bez turistů, jako z pohádky, plný závrtů a škrapů, bez vody, nejvíc snad podobný Plešivecké planině ve Slovenském krasu. Přejdete ho, pokud chcete, za jediný den.

Po dvoudenní cestě nás kolem šesté hodiny odpolední vítá živé a přívětivé simferopolské nádraží. Rekognoskujeme terén (samozřejmě včetně občerstvení a blízkého tržiště, kde je možné koupit vše k jídlu), a poté jdeme před nádraží na stanici trolejbusu.

Trolejbus je místní rarita – trasa ze Simferopolu do Jalty, dlouhá 80 km, je prý nejdelší trolejbusovou tratí na světě. Nasedáme do prastarého škodováckého vozu a asi po necelé hodině jízdy vysedáme už po tmě ve vesnici Zarječnoje. Už se setmělo, a tak kráčíme cca 2 km na okraj vesnice Mramorna, kde uléháme v poli, další cesta už dnes nemá smysl.

Ráno míříme po asfaltce směrem k jeskyni Mramornaja a kolem už projíždí poměrně dost zaplněných autobusů. Cesta je asi osmikilometrová (podle mapy je možné ji podstatně zkrátit, pokud se vyhneme hlavní trase), a tak využíváme služeb šíleného taxikáře (osm lidí s batohy v žigulíku kombi) a po hrůzném adrenalinovém zážitku vysedáme na parkovišti u jeskyně. Ještě pod vrcholem nabíráme vodu u domku v zatáčce – je podezřele špinavá, ale je to jediný zdroj vody široko daleko a nahoře už žádná nebude (doporučuji nabrat vodu ještě v Simferopolu).

Žiguli nás vyklopil přímo u jeskyně a po její prohlídce přecházíme asi kilometr lesem (po pěšince, ke které nás navedla šipka) k další veřejně přístupné jeskyni Emine boir chosar (kterou mimochodem pomáhali objevovat moravští jeskyňáři). Obě jeskyně jsou hojně frekventované a vstupné není nejlevnější (podle délky okruhu asi v přepočtu až 200,- Kč) – všichni turisté se ale nechávají dovést k jeskyni a po její prohlídce nasedají zpět do autobusu, který je odveze zpět.

Už je odpoledne, prohlídky máme za sebou a v okamžiku, kdy vycházíme z jeskyně, začíná poprchat. Vyrážíme směrem na jih po prašné cestě, míjíme po levé ruce malou jeskyni, označenou na mapě, a po pár stech metrů odbočujeme na prašnou cestu. Planina Čatyr Dag je malinká a cíl naší cesty, pravděpodobně bezejmenné pohoří na jihu, vidíme po levé ruce.

Na celé planině nejsou turistické značky, ale je protkaná zřetelnými cestami a nadlouho se ztratit nejde. Déšť sílí (přestože na Krymu prý nikdy neprší), a tak velice brzo stavíme stany a do večera ještě stíháme prozkoumat závrty a škrapy v pohádkovém okolí našeho tábořiště.

Ráno nás vyhání ze stanů prudké sluníčko a my se vydáváme na cestu k místním horám. Trasa není komplikovaná, stačí držet směr na jih – pohoří je vidět před námi. Na hřeben chceme nastoupat od západu, kde je jeho nejvyšší bod, a tak se na tuto stranu stáčíme a absolvujeme menší zacházku.

Po hodině cesty, se dostáváme na západní hranu planiny, která je ohraničena prudkými srázy, pod kterými je úplně pusté, zelené moře lesů. K jihu dále postupujeme podél hrany (občas nahlédneme "dolů") a stále po rovině míříme ke zvedajícím se horám.

Po třech hodinách chůze po rovince (včetně přestávek a prohlídek závrtů, jestli v nich náhodou není ukrytá nějaká jeskyně – podle mapy je jich tu spousta, ale nepodařilo se nám je najít) se začíná horizont zvedat, jsme na úpatí pohoří. Po půl hodinovém stoupání (převýšení cca 500 metrů) vidíme holé vrcholky hor a poprvé za celý den spatříme v dálce skupinku turistů.

Po další půlhodince směrem nahoru (pěšinka je zřetelná) můžeme hrdě říct, že jsme dobyli nejvyšší vrchol Čatyr Dagu (jak jinak, než Čatyr Dag), 1 527,4 metrů vysoký (což je jen o 18 metrů míň než má Roman Koš, nejvyšší vrchol Krymu). Viditelnost je poměrně dobrá - v 30 km vzdálené Aluště vidíme moře a několik lodí a začínáme se těšit do vody.

Zvedáme kotvy a po jediné možné pěšině směřujeme přímo na východ a procházíme asi 45 minut vnitřní částí pohoří, jakýmsi malým vlhkým údolím, které nebylo zespodu vidět (původně jsme viděli jen jediný hřeben). Náš cíl je železná tyč na východním okraji hřebenu – respektive východní hraně planiny. Zdá se malá, ale zblízka je 3 metry vysoká a ukazuje se, že tu kdysi byla (nebo měla být) jakási improvizovaná lanovka do údolí pod námi a tohle jsou zbytky po ní.

Dolů vede prudká hliněná cestička, kterou by se dalo sejít do civilizace, pokud bychom nebrali ohled na svá kolena - my ale jdeme ještě chvíli po okraji planiny na jih a potom nám trvá asi půl hodiny sejít po jižních kamenitých loukách k hranici lesa, odkud se stáčíme po výrazné cestě směrem na východ (ostatně shora byla trasa k hlavní silnici výborně vidět).

Je asi šest večer a jsme docela unavení, ale máme málo vody (ta špinavá nám ostatně ani moc nechutná) a v mapě je poblíž značený pramen. Kdyby to nevyšlo, asi dva kilometry daleko je značený druhý, v blízkosti vysychajícího jezera, které jsme shora viděli (teda jen tu zelenou louku, kde jezero asi v jarních měsících bývá).

Mužská část výpravy vyráží hledat šipkami označený pramen, což se daří až po dlouhé, asi půlhodinové cestě směrem do údolí. Vrací se se zajímavým zážitkem – byli svědky pádu obrovského stromu, starého buku, asi 100 metrů od cesty, rána byla slyšet až k nám. To nás neodradí a stany stavíme pod podobným možná tak dvousetletým drobečkem. Pro jistotu uvažujeme o tom, kam by strom asi padal a naše příbytky ještě o kousek posunujeme.

Ráno se budíme podezřelým křupáním. Chvíli si z toho děláme srandu, ale po půl hodině (to už jsme přesunuli nás i stany o kus dál) strom opravdu padá. Zdá se to neuvěřitelné, máme pocit, že jsme se znovu narodili. Rozepisovat naše ranní pocity by bylo zbytečně dlouhé, případné návštěvníky jenom varuji, dejte si na ty stromy pozor… My raději pokračujeme. Lesem nabíráme směr přímo na hlavní cestu do Alušty, na Angarskij pěreval. Po průchodu neuvěřitelně "sovětským" kempem u hlavní silnice nasedáme na trolejbus a zanedlouho už jsme ve městě a u moře.

Po pár dnech míříme opět do hor, ale třídenní přechod Krymských hor nakonec neuskutečníme – jednak kvůli srpnovému horku (hory jsou téměř bez vody!), ale hlavně kvůli podvrtlému kotníku jedné z nás. Krymské hory jsou ideální asi na třídenní přechod a dají se přejít od Velkého Kaňonu až po Roman Koš na jejich východním výběžku.

Touláme se tedy den v oblasti planiny Aj Petri (vzhledem k poloze nad Jaltou na ni vede lanovka, turisté se ovšem nevzdalují více jak na půl kilometru od ní), poté sjíždíme do Velkého Kaňonu (soutěska, opět hojně navštěvovaná turisty, kteří ale moc daleko v žabkách nedojdou a opravdu krásná místa vidí jen ti vytrvalí) a po dalším dni u moře zase zpět, směr skalní města u Bachčisaraje, která taky můžu jen doporučit. Ale krás Krymu je tolik, že by to stálo na delší povídání, a tak doufám, že se tam ještě někdy podívám.