Průvodce |
Karpattreky |
Horolezectví |
Cykloturistika |
Cestování |
Lyžování |
Příroda |
Soutěže |
Aktuality |
Zajímavosti |
Kalendář |
Napsat článek |
Reklama |
Více… |
|
 |
||
| Poslední aktualizace: 25.10.2021 |
Národní park Muránska planina na SlovenskuTilak Treking 2004; soutěžní článek č. 66.4.2005 | Martin Kuchta
Muránska planina je jedním z nejmladších národních parků na Slovensku. Leží stranou turisticky exponovaných oblastí a návštěvníkům učaruje malebnou, místy ještě netknutou přírodou. Převážně krasové území je značně vzdálené od lidských sídel. Díky tomu, a také proto, že do oblasti nevede příliš mnoho komunikací, si zdejší krajina zachovala původní a přirozený ráz. 
Z geologického hlediska Muránska planina představuje vápencovou kru, kterou během miliónů let vymodelovala voda a jiní činitelé do dnešní podoby. Je zbrázděna hlubokými dolinami a kaňony, které společně s rozličnými povrchovými skalními útvary vytváří neopakovatelné a nezapomenutelné scenérie. Na poměrně malém území jsou zde zastoupeny všechny vegetační stupně, s výjimkou alpského. Muránska planina je rovněž známá chovem koní. Je zatím jediným místem, kde se podařilo odchovat plemeno Norika muránskeho typu – jistě budete souhlasit, že není krásnějšího pohledu, než na volně se pasoucí koně, kteří nikdy nepoznali ohlávku, sedlo či podkovy… Z Prahy odjíždíme nočním rychlíkem do Banské Bystrice. Naše putování po Muránské planině chceme totiž spojit s přechodem Veporských vrchů, a tak si za výchozí místo vybíráme horehronskou osadu Čierny Balog, ležící na úpatí této části Slovenského rudohoří. Z Bystrice pokračujeme autobusem do Brezna, kde se situace poněkud komplikuje, protože k našemu překvapení zjišťujeme, že Čierny Balog je poněkud rozvětvená obec a ne každý autobus, jedoucí tím směrem, míří zrovna tam, kam přesně potřebujeme… Nakonec ale nastupujeme do toho pravého, který nás po několika desítkách minut cesty vysazuje před pitoreskním nádražíčkem úzkokolejné Čiernohronské železničky, která kdysi sloužila pro svoz dřeva z okolních lesů. Dnes už ale vozí pouze turisty a výletníky během letní sezóny, která je však již v tuto roční dobu několik týdnů minulostí. Odjíždíme tedy dalším autobusem do zhruba čtyři kilometry vzdálené místní části zvané Dobroč. Dál už je k dispozici pouze jediný dopravní prostředek, a sice vlastní nohy. V krásném slunečném dopoledni opouštíme Čierny Balog a po asfaltové zpevněné cestě stoupáme (mírně, zato vytrvale) zalesněnými dolinami Páleničná a Rakytovo k hřebeni Slovenského rudohoří. 
Tam se setkáváme s červenou Rudnou magistrálou, která nás po zbytek dne a velkou část následujícího, povede hřebenem Veporských vrchů dále k východu. Prosluněné louky se tu střídají s lesy – nejprve smíšené, později jehličnaté – dokud nedorazíme na první významnější vrchol Veporských vrchů, kterým jsou Tri Chotáre (1 140,6 m). I ten je ale z větší části zarostlý lesem, a tak jediné výhledy jsou přes louku na východ, na nejvyšší vrchol této části pohoří, 1338 m vysoký Klenovský Vepor. Pokračujeme dál, převážně lesem, přes nevýrazné zalesněné vrcholy Šopisko (1 083 m) a Machnáčov grúň (1097 m), dokud se před nás nepostaví příkrý svah Klenovského Vepra. Jeho vrchol tvoří poměrně široké zalesněné temeno, a tak výhledy jsou tu i přes krásné počasí omezené. Pod Klenovským Veprem je turistická chata, ale my pokračujeme dál přes rezervaci Klenovské blatá, vzdáleně připomínající zmenšeninu jizerskohorských či šumavských slatí, až do sedla Machniarka. Tam stojí dvě lesácké chaty a také ohniště s exkluzivním výhledem na zapadající Slunce. Vaříme večeři, sedíme u ohně a pozorujeme barevný západ Slunce. Když už únava nejde zahnat, přesouváme se na verandu jedné z chat… 
Ráno vstáváme o něco později než v létě (přeci jenom už je k ránu větší zima a z vyhřátého spacáku se příliš nechce). Než vyrazíme dál, něco málo posnídáme a doplníme zásoby vody z nedalekého pramene. Až na sedlo Zbojská vede cesta povětšinou lesními cestami poměrně nezajímavými partiemi kdy jeden les střídá druhý. Samotné sedlo Zbojská (726 m) pak tvoří dosti široký předěl mezi zvlněným hřebenem vycházejícím z Klenovského Vepra a temným masivem Fabovej hoľe, jejíž název je poněkud zavádějící, neboť od úpatí až k samotnému vrcholu je pokrytá hustými smrkovými lesy, které jí propůjčují onen temný nádech. Čeká tu na nás překvapení v podobě "moře" růžových a fialových ocúnů, kterými je jedna z luk posetá. Stejně jako Donovaly nebo Čertovica, i Zbojská plní funkci důležitého horského přechodu spojujícího Horehroní na severu s Gemerem na jihu, čili Brezno s Rimavskou Sobotou. Než tedy můžeme pokračovat dál, musíme přejít silnici první třídy a železniční trať, která sedlem rovněž prochází. U místního malého, ale krásného nádražíčka se na chvíli zastavujeme a plníme lahve čerstvou vodou z pramene, který tu vytéká. Další voda bude podle mapy až pod Nižnou Kľakovou a před námi je navíc dosti příkrý výstup Kučalašskou dolinou na úbočí Fabove hole, kterou sice hodláme pouze traverzovat, ovšem zelený traverz začíná až někde v půli, resp. ve dvou třetinách tohoto kopce. Samoty na Kučelachu působí dojmem, jakoby se tu zastavil čas. Staré, ale zachovalé dřevěné chalupy a maštale tu tiše připomínají krušný život zdejších horalů v minulosti. Prudké stoupání nás přivádí na rozcestí, kde se od vrcholové trasy odděluje cesta, traverzující Fabovu holi po jejím jižním úbočí. Vydáváme se po ní, střídavě lesem, střídavě pasekami, do sedla Burda (1 006 m), místa, kde končí Veporské vrchy a začíná samotná Muránska planina. Překračujeme pomyslnou hranici a pokračujeme dále po žluté směrem na Stožky. Tam nás čeká další ocúnová louka, a také naučný chodník procházející touto oku lahodící přírodní rezervací, které dominují bílé skalnaté skály masivu Stožek – tak kontrastní proti dozlatova zabarveným bukům na jeho úbočí. Stezka nás vede do údolí k bývalé hájovně, odkud jsou již dobře patrné srázy náhorní planiny, kterou v některých místech Muránska planina skutečně je. Znamená to ale rovněž fakt, že "tam nahoru" se musíme nějakým způsobem dostat a podle všeho nás pořádný kopec před večeří nemine. První polovina výstupu míří k útvaru zvaném Skalná brána (1 100 m) nabízejícím nádherné výhledy na Fabovu holi a Stožky. Od Skalní brány šplháme dál rozervanou roklí, která jakoby snad ani neměla konce. Když už toho máme všichni plné zuby, objeví se najednou před našimi zraky, jako mávnutím kouzelného proutku, velká náhorní louka, obklopená ze všech stran lesy. Nižná Kľaková. Uprostřed louky stojí ukazatel, nádherné nové ohniště a především – zbrusu nová roubená turistická útulna. Dlouho do noci pak vysedáváme u ohně a nasloucháme volání říjících jelenů i třeskotu jejich paroží. Třetí den se rozhodujeme využít pohostinnosti zdejšího místa. Do batohů balíme jen to nejnutnější a zbylé věci necháváme na místě – jídlo přímo v útulně, spacáky a karimatky pod větvemi hustých smrků v blízkém lese. Nalehko se vydáváme na poznávací túru po Muránské planině. Zpočátku naše kroky vedou po zalesněném hřebeni přes Ostricu (1 223 m) a Šarkanicu (1 151 m) nahoru a dolů, tak jak stezka kopíruje zdejší terén. Změna nastává až po zhruba hodině chůze, kdy v místě zvaném Voniaca hřeben náhle končí a strmými skalními srázy spadá do údolí. Vše umocňuje teplomilná vápencová květena a červené trsy jeřabin ostře kontrastující s okolními bílými skalami. Škoda, že tu nejsme na jaře nebo v létě, kdy je celá louka v květu. Jméno tohoto místa nemůže být v žádném případě náhodné… Prosluněným bukovým lesem scházíme do Martinovy doliny, která nás má zavést opět dolů, do kraje pod jižními svahy planiny. Cestu si zpestřujeme průzkumem krasových skalních výklenků, které se při pohledu z cesty zdají býti otvory do některé z v mapě uváděných jeskyní. Bohužel při bližší prohlídce se pokaždé dostavuje zklamání, ale člověk nemůže chtít úplně všechno. I tak je sestup divokým údolím, z obou stran obklopeným bílými srázy, krásným zážitkem. 
O krásném zážitku se už ovšem nedá mluvit o zhruba pětikilometrovém úseku po frekventované silnici spojující Muráň a Tisovec. Částečnou náplastí budiž výhledy na barvící se smíšené lesy na úbočích planiny a nakonec výhledy na samotné městečko Muráň s nezaměnitelnou dominantou – skalnatým vrchem Cigánka a středověkým hradem na jeho temeni. V Muráni si dopřáváme posilnění v podobě pravých "muránskych buchiet", které jsou k dostání právě a jenom tady. Naší pozornosti nesmí uniknout otevřený novogotický kostel, čímž naplňujeme kulturně-historický přínos tohoto dne, a protože na náměstí, tvořeném několika měšťanskými domy a obchodním střediskem z 80. let, toho víc k vidění není, loučíme se tímto "turistickým centrem" NP Muránska planina a táhlou Hrdzavou dolinou stoupáme opět na Nižnú Kľakovú. Po cestě trochu bloudíme, a tak do cíle přicházíme až v pozdním odpoledni a celkem unaveni. Všechny zde zanechané věci nacházíme v pořádku a protože se nám už nikam dál nechce, zůstáváme tu i druhou noc. Poslední den na Muráni putujeme na Studňu, což je v zásadě podobná louka jako Nižná Kľaková s tím rozdílem, že je (ke své škodě) poněkud více civilizovaná. Prochází tudy asfaltka a ruiny po vyhořelé chatě či hájovně nepůsobí příliš estetickým dojmem. Za pozornost ovšem stojí tzv. Ľadová jama, což je vlastně krasová propast s navazující jeskynní chodbou, pozoruhodná svým celoročním zaledněním, díky čemuž se zde daří glaciální flóře a fauně. Vhod může přijít i mohutná vyvěračka poblíž cesty směřující na Veľkú lúku, okolo které máme namířeno i my. Veľká lúka je opravdu hodna svého jména, ale ještě dříve, než se po ní vydáme, schováváme batohy pod nedalekými stromy a po modré odbočce míříme na hrad Muráň, který si rozhodně nemůžeme nechat ujít. Hradní komplex z konce 13. století je opravdu rozlehlý a jeho detailní prohlídka stojí rozhodně za pozornost, stejně jako úchvatné (a v zdejším kraji bezkonkurenční) kruhové výhledy jak na samotnou Muránsku planinu, tak na vzdálenou Kráľovu hoľu, Fabovu hoľu, Stolické vrhy či Juhoslovenskú nížinu. Městečko Muráň před námi leží jako na dlani a bělostná věž tamního kostela vyhlíží v slunečném dni jako maják. Z hradu se vracíme na místo, kde jsme zanechali batohy. Následuje "přechod" Velké louky, která za 2. světové války sloužila jako polní letiště . Zklamáním však byla popisovaná "stáda divokých koní pasoucích se na této louce", protože ti dva koníci, byť ušlechtilí, byli opravdu trochu málo… Několik dalších na nás ještě pokukovalo z ohrady hřebčína, který stojí přibližně v severovýchodním cípu louky a okolo kterého vede žlutá značkovaná trasa do Červenej Skaly. Přesně tam máme namířeno i my a po počátečním nevábném stoupání "koňským tankodromem" se cesta vstříc svahům Králové hole stává snad nejkrásnějším úsekem celé cesty. Barevné listí na stromech už ohlašuje nastupující podzim, ale jasná obloha a hřejivé sluneční paprsky ještě nic takového nepřipouštějí – dokonalé babí léto. Poslední kilometry jsou ve znamení mírného klesání lesní zpevněnou cestou s neustále se zvětšující Kráľovou hoľou před očima. Zbývá projít kamenolomem a jsme u cíle. V Červené Skále zjišťujeme, že autobus do Popradu nám sice jede, ale až za hodnou dobu. Usedáme tedy v příjemném nádražním bufetu a vyprávěním nejrůznějších zážitků a příhod nám čas při čekání rychle utíká. Do autobusu nastupujeme už za tmy a poziční světla televizního vysílače na vrcholu Králové hole jsou definitivně to poslední, co se mi z této výpravy nesmazatelně vrývá do paměti. V Popradě ještě stíháme večeři v podobě výborných brynzových halušek, než nás legendární rychlík Vihorlat odveze opět zpátky do Prahy… Užitečné informace
Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:Výstup na vrchol Hradová, Tisovecký kras+ Muránska planina, ráj milovníků samoty; turistické chaty a útulny, ubytování na Muránske planině |
|
||||
