Ralská pahorkatina, turistika a příroda pohoří

Přes Jelení vrchy na skalní hrady Stohánek a Děvín

Dvoudenní výprava do Ralské pahorkatiny u Stráže pod Ralskem, kde na malém prostoru navštívíme sopečné čedičové kopce, středověké skalní hrady, historická důlní díla vzniklá těžbou železné rudy, pískovcové svědecké (stolové) vrchy, skalní bránu a nádherné skalní útvary vytvořené ze železitého pískovce.

Stráž pod Ralskem a zámek Vartenberk

Naším výchozím bodem bude město Stráž pod Ralskem, kde je možné zaparkovat auto na poměrně zachovalém historickém náměstí, ozdobeném mariánským sloupem a několika sochami. Autobusové nádraží se nachází jen malý kousek pod náměstím, a jelikož železnice nebyla do Stráže pod Ralskem nikdy zavedena, je město dostupné četnými autobusovými spoji z České Lípy, Nového Boru či Liberce. Město bylo od 60. let 20. století hlavním centrem uranového průmyslu a v okolí probíhala rozsáhlá těžba uranové rudy a to především velmi neekologickou chemickou metodou.

K památkám Stráže patří renesanční zámek Vartenberk na návrší nad náměstím. Zámek vznikl přestavbou původního gotického hradu roku 1563 a původní středověkou pevnost dosud připomíná hluboký hradní příkop, přes který se klene kamenný most. Zámek byl bohužel zdevastován při pobytu sovětských vojsk, kdy sloužil jako kasárna, a roku 1987 zcela vyhořel. V současné době prochází zámek nákladnou rekonstrukcí, je zastřešen a staticky zabezpečen, ale veřejnosti zatím není přístupný.

Čtěte také: Skalní hrad a poustevna Sloup

Z náměstí se vydáme po červené značce a projdeme se panelovým sídlištěm k rozcestí "Vodní nádrž Stráž pod Ralskem". Tato vodní nádrž, vybudovaná na řece Ploučnici, se jmenuje Horka nebo též Horecký rybník a s rozlohou vodní plochy 70 ha je vhodná pro různé vodní sporty, hlavně vodní lyžování. Kousek za rozcestím opustíme červenou značku a odbočíme vlevo na širokou silnici, která pokračuje do lesa. Silnice slepě končí u jednoho z dosud funkčních uranových podniků, ale po jednom kilometru chůze v jediné prudké zatáčce odbočíme vpravo na lesní cestu a z hlubokých lesů už po celou dobu výpravy nevyjdeme.

Skalní hřib, Jelení vrchy a setkání s vlkem

Z lesní cesty po pár desítkách metrů odbočíme prudce vlevo do zalesněného svahu a po úzké pěšince stoupáme ke skalní věži, zvané Hřib. Skálu obcházíme levou stranou a stoupáme až na skalní plošinu s výhledem. Vlastní hlava skalního hřibu, tvořená železitým pískovcem, není přístupná. Od zajímavého skalního útvaru pokračujeme po hustě zalesněném hřbítku až na vrchol plošiny, kudy již vede široká červeně značená lesní cesta. Pokračujeme po ní do sedla pod Malým Jelením vrchem, kterým prochází sloupy elektrického vedení. Na vrchol Malého Jeleního vrchu nás povede cesta, která je značena na stromech dvěma žlutými pruhy.

Malý Jelení vrch (500 m n. m.) a Velký Jelení vrch (514 m n. m.) jsou výrazné vypreparované čedičové suky se zřetelnou sloupcovitou odlučností čediče. Ve třetihorách prorazila okolní druhohorní křídové pískovce dvě čedičová tělesa. Ta následně utuhla a byla později vypreparována nad okolní krajinu, kde dnes tvoří dominantní vrcholy. Závěr výstupu na Malý Jelení vrch vede pěkným suťovým listnatým lesem s kvetoucími jaterníky a vlastní vrcholové čedičové skalisko je obklopeno starým bukovým lesem. Výhled z vrcholku Malého Jeleního vrchu (500 m n. m.) je omezený díky mohutným listnatým stromům, proto je vhodné plánovat návštěvu před vyrašením listů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z Malého Jeleního vrchu pokračujeme po pěšinách a následně i po lesní cestě do sedla mezi oběma Jeleními vrchy. Těsně před sedlem jsme si povšimli, že k nám z lesa přichází nějaký větší pes a malou chviličku postává. Automaticky se rozhlížíme a hledáme pana majitele, který však nikde není a navíc zvíře nemá obojek. Všímáme si ještě výrazného pádlovitého ocasu a jednobarevné šedohnědé srsti, pak se zvíře během malé chvilky bez jediného zaštěkání otáčí a mírným poklusem mizí v lesním porostu. Až teď si uvědomujeme, že jsme právě viděli vlka obecného, který se v tomto prostoru vyskytuje. Brzy jsme narazili i na čerstvé otisky vlčích stop.

Po setkání s vlkem stoupáme po čedičovém skalisku se skalní průrvou až na vrchol Velkého Jeleního vrchu (514 m n. m.). Vrchol nabízí kruhový panoramatický výhled na Ralsko, Bezděz, Lužické hory, Ještědský hřbet, Krkonoše, Kozákov, Český ráj a nekonečné množství kopců Ralské pahorkatiny a Českého středohoří. Dnešní dopoledne máme bohužel dost zamračené počasí, i když výhled do dálky včetně Krkonoš zase tak špatný není. Zapisujeme se do vrcholové knížky a po strmé skále sestupujeme zpět do sedla mezi Jeleními vrchy. Vlk už dávno zmizel za kopce, a tak pokračujeme ze sedla po lesní neznačené cestě východním směrem ke hradu Stohánek, kam dojdeme asi po 1,5 km.

Stohánek

Stohánek je osamocený a těžce přístupný pískovcový ostroh, který připomíná úzkou stolovou horu. Vrchol skaliska je přístupný skalní spárou po vytesaném pískovcovém schodišti. V husitských dobách stával na Stohánku dřevěný hrad, který však ještě v 15. století zase zaniknul. Tesané místnosti na vrcholu plošiny a vedle schodiště se datují až do 18. století, kdy byla na Stohánku zřízena poustevna. Nepěknou památkou po dlouholetém pobytu sovětských vojsk jsou ve velkém množství všude přítomné vytesané nápisy v azbuce.

Ze Stohánku jsou pěkné výhledy, hlavně na sousední stolovou horu Dlouhý kámen s kolmými okrajovými stěnami. Dlouhý kámen má údajně největší a nejdelší pískovcovou skalní stěnu v celé oblasti, které se říká Titanic. Má prý stejnou délku jako slavná ztroskotaná loď. Po sestupu ze Stohánku dojdeme během chvilky po modré značce na rozcestí u Sochorova pomníku.

Sochorův pomník

Pomník Antonína Sochora označuje místo, kde tragicky zahynul při dopravní nehodě generálmajor Československé armády Antonín Sochor, hrdina z 2. světové války. Dne 15. srpna 1950 se vracel Antonín Sochor z inspekce vojenského útvaru a do jeho osobního vozu Škoda 1101 Tudor narazil v plné rychlosti lehký nákladní automobil Morris. Oba automobily se střetly v plné rychlosti a Antonín Sochor na následky těžkého zranění dne 16. srpna 1950 ve věku 36 let zemřel.

V místě jsou nainstalovány nové panely Vojenským historickým ústavem Praha, které podrobně a přesně informují návštěvníky o osobě Antonína Sochora a o tragické havárii včetně fotografií z místa nehody, která se stala předmětem mnoha spekulací. V místě je turistický přístřešek a křižovatka cyklotras. Od pomníku pokračujeme po zeleně značené cestě hlubokými lesy až k přírodní památce Divadlo, kam vede krátká neznačená odbočka od informační tabule.

Divadlo z písku a železa se Švarcvaldskou skalní bránou

Divadlo je rozeklaný pískovcový skalní hřeben ve tvaru podkovy. Nejzajímavějším útvarem je pískovcová skalní brána, nazývaná podle blízké zaniklé vsi Švarcvaldská. Ve skalách se nacházejí skalní dutiny se sloupky ve tvaru přesýpacích hodin, voštiny, železivce a skalní formy ve tvaru silnostěnných železných trubek, které připomínají pravěké zkamenělé kmeny stromů. Po prohlídce skalních formací seběhneme zpět na blízkou zeleně značenou cestu, která pokračuje dále směrem pod hrad Děvín. Nejdříve ale musíme obejít mohutnou stolovou horu Široký kámen (430 m), jejíž mohutné kolmé pískovcové stěny můžeme při cestě obdivovat.

Přicházíme na důležitou křižovatku turistických tras "Pod Děvínem", ale před výstupem na hrad děláme ještě krátkou odbočku k malebnému lesnímu Děvínskému rybníku. Je pěkný večer a na rybníku s čistou vodou plují labutě a divoké kachny. Po odpočinku se vracíme zpět na rozcestí "Pod Děvínem" a po červeně značené cestě stoupáme zvolna do sedla mezi Děvínem (426 m n. m.) a Hamerským Špičákem (452 m n. m.). V sedle se nachází informační tabule a začíná zde také tvarová odbočka na hrad Děvín. Na hrad přicházíme chvíli před západem Slunce, a jelikož toto nádherné místo vhodné k přenocování již dobře známe, stává se hrad Děvín naším dnešním posledním cílem.

Hrad Děvín

Na hradu Děvín nás ráno vítá modrá obloha. V klidu si prohlížíme rozlehlou hradní zříceninu, která patří svou plochou k největším v ČR. Hrad Děvín se rozkládá na náhorní plošině dominantního vrcholu (426 m n. m.) a byl vybudován okolo roku 1250 na Žitavské a Jantarové stezce k ochraně obchodníků. Původně náležel ke královskému majetku, avšak dalšími významnými majiteli byli především Vartemberkové.

Děvín nebyl nikdy přímo vojensky dobyt, ale po jeho opuštění posledními majiteli byl po roce 1651 vypálen Švédy. Z hradu se dochovaly rozsáhlé zříceniny hradeb a zdí paláců, částečně zasypaná mohutná studna a velmi zajímavá podkovovitá dělostřelecká bašta, vytesaná do pískovcové skály. Pod hradem bylo vylámáno několik štol, v nichž byl těžen limonit a polzenit (bazická vyvřelina, jejíž jméno se odvozuje podle německého pojmenování řeky Ploučnice). Do současné doby se dochovaly dvě štoly, obě jsou zajištěny mříží a slouží jako zimoviště netopýrů. Vrch s hradem je porostlý květnatou bučinou se zajímavým bylinným podrostem.

Hamerský Špičák, též Ostrý (452 m) a Schachtenstein

Hrad opouštíme a sestupujeme po tvarové odbočce do sedla mezi Děvínem a Hamerským Špičákem a pokračujeme odtud po neznačené vrstevnicové cestě vpravo. Ta sice obchází Hamerský Špičák, my ale brzy objevujeme výraznou stezku, která odbočuje vlevo prudce do svahu a neomylně nás vede až na vrcholek Hamerského Špičáku (452 m n. m.). Okolo vlastního vrcholu se táhnou vnější a vnitřní kruhové valy s dvojitým příkopem, které zajišťovaly předsunuté opevnění hradu Děvína. Jsou to pozůstatky opevnění z 15. století. Nenajdeme tu však žádné zbytky zdiva, obranné objekty byly pouze dřevěné a do dnešních dnů se nedochovaly.

Zajímavé jsou však i pozůstatky po těžbě polzenitové žíly, která se tu odehrávala v 18. století. Soustava trychtýřovitých prohlubní se táhne po klesajícím hřbetu směrem k sousednímu vrchu Schachtenstein a na první pohled připomíná závrty, ale jedná se přitom o propadliny vzniklé dolováním. Po prohlídce vrcholu Hamerského Špičáku scházíme po stezce zpět na širokou vrstevnicovou cestu a pokračujeme po ní do mělkého sedla mezi Hamerským Špičákem a Schachtensteinem.

Schachtenstein (372 m n. m.) a Široký kámen (430 m n. m.)

Schachtenstein je nevýrazný kopec, kde se nacházejí nejmohutnější vydobyté prostory po těžbě železných rud na Českolipsku. Skoro celým vrchem prochází dobývka o délce asi 70 m, šířce 1,5 - 2 m a maximální hloubce 17 m. V nejhlubším místě byla na žílu vyražena 10 m dlouhá štola, která sloužila k vyvážení hlušiny. Místo je před vstupem zabezpečeno řetězy. Ze sedla s elektrickým vedením vede na Schachtenstein krátká a výrazná pěšina, která vede až k důlnímu dílu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po návratu zpět do sedla sejdeme podél elektrického vedení až na konec asfaltové cesty u bývalého odkaliště. Po naší pravé straně se zvedá výrazná stolová hora Široký kámen (430 m n. m.), ukončená výrazným skalním útvarem Rytířova hlava. Pískovcová věž v určitém úhlu skutečně připomíná hlavu středověkého bojovníka v přilbě. Nás však nejvíce zaujal nápadný skalní otvor, ze kterého pravidelně vylétávají a zase se vrací velcí ptáci. Dalekohledem zjišťujeme, že se jedná o pár vzácného sokola stěhovavého, který si vybral ke hnízdění opravdu velmi nedostupné a klidné místo.

Nyní se již blíží závěr našeho putování. Po klesající asfaltové cestě dojdeme pohodlně po jednom kilometru nazpět na rozcestí "Pod Děvínem". Odtud půjdeme po zeleně značené cestě okolo Hamerského rybníka a pak se napojíme na cyklotrasu č. 3007 a dojdeme po ní zpět do centra Stráže pod Ralskem, kde naše putování končí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.