Pomníčky Jizerských hor jako turistické cíle

Neobvyklé turistické cíle v Jizerských horách

Opravdovou zvláštností Jizerských hor, kterou se nemůže pochlubit žádné jiné české pohoří, jsou pomníčky. Jsou nejrůznějšího původu, významu, provedení a stáří. Kamenné pomníčky označují místa, kde se v minulosti odehrávaly tragické příběhy, přestřelky mezi lesníky a pytláky, neštěstí, při kterých přišel o život dřevorubec, který kácel nebo svážel po krkolomných cestách horské buky či smrky.

Mnohé pomníčky stojí na místech, kde byly spáchány loupežné vraždy nebo sebevraždy, na něž se přišlo až po mnoha desetiletích. Najdeme je tam, kde někdo zabloudil, zmrzl či se zřítil ze skály. Pomníčky, kříže a tabulky tak stojí po lesích a visí na skalách jako obraz starých Jizerských hor a způsobu života jejich obyvatel.

Většina pomníčků leží v houštinách, odlehlých lesních a skalních bludištích, sranou cest a je dost obtížně k nalezení. Řadu z nich můžeme přesto najít i u turistických stezek a lesních cest. A právě k těmto nás povede dnešní vycházka.

Čtěte také: Císařský kámen, rozhledna

Nejvhodnějším východiskem je krajské město Liberec. Autobusem ČSAD, který jezdí v letní sezóně třikrát denně, se dopravíme do Bedřichovského sedla, též známého jako sedlo Maliníku (775 m). Přímo v sedle se také nachází parkoviště. Ze sedla chvíli klesáme po silnici vedoucí do středu obce Bedřichov. U první budovy, bývalého hostince U Trompetra, odbočíme vlevo. Místní hostinský zde totiž v minulosti vyprovázel poslední hosty hrou na trubku. Byl to vůbec podnikavý člověk: svými třinácti dětmi zásoboval bedřichovskou školu po několik let! Za okupace se hostinec nazýval Zum Talsperre, dnes je to nic neříkající pension Na Rozcestí.

Zelená značka sleduje tzv. Vládní cestu, spojující sedlo s lesní samotou Novou Loukou, bývalou sklářskou hutí, pozdějším loveckým zámečkem. Kancléř z první republiky Dr. Šámal sem pravidelně zajížděl na lov, proto asi Vládní cesta. Částí trasy naší cesty až k přehradě vedla v květnu 1903 otevřená 3,6 km dlouhá úzkokolejka, po níž byla dopravována žula z lomu na sv. úbočí Maliníku na stavbu hráze přehrady.

Zprvu jdeme do mírného kopce, samozřejmě už lese, který prakticky do konce vycházky neopustíme. Nalevo se postupně otevírají výhledy na protější vrch Milíř (835 m), směrem západním pak na vzdálené kopce Lužických hor (Hvozd aj.). Asi po třičtvrtě kilometru se vpravo v hustém smrkovém lese nalézá jeden ze zajímavých žulových útvarů Jizerských hor, viklan. Od cesty je sice vzdálen jen 50 metrů, ale nalézt ho dá více práce než ho rozhoupat!

Brzy mineme vpravo odbočující lesní cestu se školkou a kousek dál vlevo další cestu, méně užívanou. V prostoru, který svírá s Vládní cestou, hledejme nejstarší pomníček Jizerských hor. Je pouhých deset metrů od cesty, ale jen 40 cm vysoký, husté smrčině. Je znám jako Klogertův kámen. Malý kus opracované žuly nese písmena C. K., křížek a letopočet 1674. Podle nejvěrohodnější verze byl bedřichovský dřevorubec Kloger zabit padající jedlí. V blízkosti kamene v minulosti stával pravidelně obnovovaný dřevěný kříž.

Informační tabule nás upozorňuje na PR Klikvova louka. Je to smrčinové rašeliniště s hojnou borůvkou, klikvou a rašeliníkem. Začátkem 20. Století zde probíhala těžba rašeliny na palivo, po jejím vytěžení sloužil prostor od roku 1908 jako nádrž pro bedřichovské brusírny skla. Dnes je nádrž zarostlá a je prameništěm Bílé Nisy.

Další pomníček určitě nemůžeme minout. Je přímo u cesty: Lichteneckerův křížek, zasazený do mohutného žulového balvanu. Připomíná událost z doby před druhou světovou válkou, kdy zde polesného Lichteneckera při návratu z hostince do lesovny na Nové Louce přepadly lesní divoženky. Tak alespoň tvrdil, když se ráno probudil pod balvanem.

Vládní cesta se brzy odpojí vpravo, vede přímo na Novou Louku. Naše zelená překračuje potůček, vlevo můžeme vidět zděný kanál. Tento 3,2 km dlouhý přivaděč vede vodu od přehrady na elektrárnu v Rudolfově. V zimě po jeho části vede hojně užívaná běžecká stopa.

Pokračujeme okolo Melzerova pomníčku. Je památkou na četníka Roberta Melzera, který zde utrpěl smrtelný úraz. Tento četník doprovázel 19. srpna 1905 pokladníka na přehradu k výplatě mezd, zpáteční cestu si chtěl urychlit svezením na vozíku úzkokolejky. Přitom byl smrtelně zraněn utrženým vozíkem.

Po absolvování asi tří kilometrů jsme u hráze Bedřichovské přehrady, ležící na Černé Nise. Její vznik souvisí s nebezpečnými povodněmi, které se v minulých stoletích na jizerskohorských řekách vyskytovaly. Bezprostředním podnětem pak byla katastrofální povodeň v roce 1897. Ještě v témže roce vypracoval Dr. Ing. Otto Intze generální projekt na postavení šesti vodních nádrží v povodí Lužické Nisy. Jejich úkolem byla nejen ochrana před povodněmi, ale zajišťovaly i pravidelné vodní průtoky pro množství továren v údolí. Výhledově mohly sloužit i jako nádrže pitné vody.

Velká informační tabule poskytuje základní údaje o této nevýše položené přehradě v ČR. Koruna hráze leží v 775,5 m. Přehrada byla stavěna v letech 1902-1905. Gravitační hráz má délku v koruně 340 m. Objem nádrže je 2 131 000 m³, hloubka až 13 metrů. V posledním čase je úspěšně zarybněna sivenem americkým, jehož plůdek je pravidelně doplňován. Na rozdíl od ostatních jizerskohorských přehrad je v ní povoleno koupání.

Lesní cestičkou (modrá značka) po jejím levém břehu navštívíme dva zajímavé pomníčky, ležící přímo na břehu přehrady. Cestou si vychutnáme pohled na vodní hladinu, připomínající s okolními lesy severská jezera Skandinávie nebo Kanady.

Prvním zastavením je prostý dřevěný kříž Dagmar Spinové. V mrazivé zimě roku 1974 se zde 8. Prosince utopila padesátiletá žena, nešťastná z úmrtí manžela a nemoci své matky. Z opačného ročního období je pak kamenný Johneho pomníček. Osmnáctiletý student učitelství z Chotyně se tu koupal se svým kamarádem a odvážil se příliš daleko od břehu. Vody této horské přehrady jsou však i v plném létě příliš studené a staly se tomuto chlapci osudem. Nápis nese datum 24.6.1930.

Vrátíme se zpět a po hrázi přejdeme na druhý břeh. Asi po 50 metrech od konce hráze, nedaleko modré značky, se nalézá Stammelův kříž, jeden z nejznámějších jizerskohorských pomníčků. V současnosti byla část lesa pokácena, takže je dobře vidět už z cesty.

Životní příběh tohoto pytláka se snad ani nedá odbýt několika slovy. Jmenoval se Augustin Zenkner a pocházel za sklářské rodiny sídlící na Královce. Přezdívali jim Stammelové. Pytlačil už od mládí a časem získal mezi lidmi pro svou povahu a spolehlivost značnou oblibu. Svou proslulost měl i na vojně, je oněm známa celá řada zajímavých historek.

Po vojně se oženil, v Hejnicích si koupil dům a začal hospodařit. Lovecká vášeň ho však neopustila. Po příkladu řady jizerskohorských obyvatel se brzy rozhodl vystěhovat i s rodinou do tehdy svobodné Ameriky. Na rozloučenou s přáteli chtěl střelit posledního jelena. Stalo se tak nad údolím Černé Nisy, nedaleko Královky.

Na číhané byli toho osudného dne dva lesníci z Nové Louky, Antonín Mieth a Neuwinger. Následně došlo k přestřelce, při níž byl postřelen Mieth a po té Neuwinger vystřelil na pytláka. Ten po ráně zmizel. Teprve po dvou dnech, když se nevrátil domů, byl nalezen mrtvý nedaleko místa přestřelky. Lesní Mieth se po dlouhé době uzdravil a jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Familie Mieth. Přesto se mu říká Stammelova smrt, i když pytlák zemřel asi kilometr odtud. Tolik opravdu jen stručně o snad nejslavnějším pytlákovi Jizerských hor.

Rozcestník modré se žlutou nám oznamuje, že k rudolfovské elektrárně zbývá ujít 3,5 km. Lesní asfaltová silnička stále sleduje po celou trasu až do Rudolfova pravý vysoký břeh Černé Nisy, jejíž divoký tok se nám občas vlevo objevuje. Procházíme stále smrkovými lesy. Po naší pravé ruce se do výšky 740 m zvedá strmá Panenská stráň. Podle pověsti sem prý chodila na procházky zajatkyně Černého Jíry z hrádku Jezdec, kterou uloupil purkrabímu na hradě Hamrštejně. V sezóně je stráň rájem sběračů borůvek.

Sestoupili jsme o plných 190 metrů, jsme na okresní silnici v Rudolfově. Přímo naproti je v letech 1930-1932 vybudovaná vodní elektrárna s Peltonovou turbinou o výkonu 883 kW, jež využívá vodní spád 170 m z tzv. vodního zámku, šachty do níž ústí již zmiňovaný kanál. Tady mohou unavenější turisté (pokud takoví vůbec existují) skončit, využít zdejšího občerstvení a požít k návratu do Liberce autobusů městské hromadné dopravy, které tu mají zastávku.

Po modré však zbývají do Liberce pouhé tři kilometry. Jdeme po silnici několik desítek metrů vzhůru a za plotem elektrárny odbočíme vpravo do svahu, zprvu lučinatého, později lesnatého, který nás přivede až na horský hřbítek a z něj dolů sestoupíme k tzv. Mlynářovu kříži. Kamenný pomníček s omšelým nápisem hlásá, že kříž byl postaven na památku rudolfovského mlynáře Antonína Jägera, který zemřel r. 1864. Starý rudolfovský mlýn stával nedaleko dnešní elektrárny od založení obce v 17. Století a byl znám jako Buschmühle (Lesní mlýn).

Nacházíme se na křižovatce se žlutou. Ta vede severním směrem k nedaleké pověstmi opředené skále nad údolím Černé Nisy, kde snad ve 14.-15. století stával strážní hrádek zvaný Jezdec. My pokračujeme kousek společně s modrou, po žluté značce pak kolem pěkného odpočinkového místa u Skautské studánky dojdeme ke Strážnímu buku. Zde stávaly hlídky při ostrých střelbách v nedaleké harcovské střelnici.

Abychom využili i červené značky, sestoupíme po ní v závěru prudším svahem, kde už jen opravdu staří pamětníci pamatují bývalou bobovou dráhu, k restauraci Lidové sady. A to již jsme opravdu zpátky v Liberci, na konečné tramvajové dráhy.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.