Mazurská jezera a Slowiński národní park, dovolená v Polsku

Národní parky Polska (3) aneb putování zeleným severovýchodem

Když postavíme stan, rozhodnu se jít vykoupat do Hańczy, jejíž nejjižnější cíp se nachází tady v kempu, pár kroků od našich stanů. Voda je příjemně osvěžující. Bolavými chodidly opatrně zkoumám neznámý terén dna a překračuji kládu spuštěnou pod hladinu. Oproti mému očekávání se tu dno svažuje velmi pozvolna. Plavu dál od břehu. Je to nádhera. Všude kolem jezera, obklopeného černými lesy, vládne ticho a tma.

Jezero Hańcza

Na černém, polojasném nebi za pohyblivým závojem z průsvitných mraků září Měsíc téměř v úplňku. Do dáli přede mnou se rozprostírá širá a klidná hladina Hańczy, nejhlubšího jezera ze všech jezerních plošin na jih od Baltského moře. Podle posledních údajů je hluboké 108 metrů. Chladivá voda působí jako balzám na překrvená a otlačená chodidla.

• Předchozí část článku

Druhý den vstáváme až po desáté. Obloha je úplně vymetená. Zatímco holky míří do koupelny, my s Jirkou jdeme ranní hygienu vykonat k Hańcze. Není nic příjemnějšího, než se po ránu otužit plaváním v průzračně čisté vodě jezera. Podle majitele kempu má dvaadvacet stupňů. Zdá se mi však chladnější než večer.

Teprve teď za světla si při vstupu do vody všímám stovek pistáciových oříšků přilepených na dně mezi kameny. Jsou to lasturky sladkovodních mlžů sláviček. Časem sbíráme další vodní živočichy. Na dlani pozorujeme malé pijavky a krásně bizarní ploštěnku ušatou. Dalekohledem zaostřuji na majestátního orla mořského kroužícího nad jezerem.

Nad dolinou Czarné Hańczy

Večer podnikáme čtrnáctikilometrový výlet kolem řeky Czarna Hańcza vytékající u kempu z jezera. V osadě Bachanowo každý musíme při průchodu statkem, kudy vede stezka, zaplatit dva zloté. Zřejmě jako mýtné za přechod několika metrů přes soukromý pozemek. Dál pokračujeme po polní cestě mezi pastvinami. Musíme se složitě vyhýbat asi dvacetičlennému stádu krav, vracejícího se v doprovodu honáka z celodenní pastvy.

Za Bachanowem naučná stezka kopíruje údolí říčky. Z klikaté pěšinky přes pahorky se naskýtá krásný pohled do doliny a na kontrast světla a stínu soupeřících spolu na okolních stráních pod ospalými večerními paprsky. Několikrát přelézáme dřevěné ohrady a procházíme stádem přežvykujících krav, které vždy zbystří a nedůvěřivě si nás prohlížejí. Některé z nich mají provazem svázané přední nohy (možná aby neohrožovaly turisty na naučné stezce).

"Pozor! To je bejk!" plaší Jirka ze zadních pozic vždy, jakmile se na nás jedna z krav trochu křivě podívá. My s Lenkou vepředu se je snažíme příliš neprovokovat, když procházíme sotva metr od jejich rohů. Smráká se. Slunce pomalu mizí za protějšími kopci a zbarvuje oblaka nad námi do růžovofialových odstínů.

Pod námi se Czarná Hańcza široce rozlévá do údolí a utváří jakousi mokřadní pánev. Baví nás ostražitý čáp, jenž si mezi krávami vzpřímeně vykračuje jako nějaký dozorčí. Vzhledem k tomu, že takovýto obrázek v Polsku nevidíme poprvé, začínáme mít podezření, že tu čápy záměrně cvičí jako pastevce. Do dvaceti minut padne na zdejší zapomenutý kraj úplná tma. Ostatní trochu znervózní, když jim na mapě ukážu, že jsme v půli cesty a že mám v plánu střihnout to kus lesem tyčícím se na kopečku za jezírkem.

Příští den prozkoumáváme další zákoutí Suwałského parku krajobrazowého. V celé oblasti jakoby se zastavil čas. Lidé tu jsou prostí a přátelští, dosud nepoznamenáni chaosem západní civilizace. Turistů sem za celý rok opravdu moc nezavítá a podle toho se k nám místní také chovají. Rádi s námi navazují kontakt a zajímají se, co nás zaválo do těchto končin, přestože komunikace není vždy jednoduchá.

Cesta k Mazurským jezerům

Za ohavně deštivého sobotního rána se rozloučíme s Jirkou a Laďkou, kteří z časových důvodů vyrážejí zpět do Varšavy a vlakem domů. Nám zbývají maximálně čtyři dny na objevování Mazurských jezer a především Słowińského národního parku vzdáleného bezmála 400 km západně odsud. S chladnou hlavou a těžkým srdcem definitivně zavrhuji původně plánovaný přechod oblasti Puszcza Borecka - lidmi zapomenuté divočiny Mazurska.

Beznadějně šedivá obloha a nedostatek času nás co nejrychleji žene na západ. Ve vytrvalém dešti se ani nenamáháme stopovat a volíme cestu autobusy. Do Suwałki využíváme místní autobusové linky, která jezdí dvakrát denně - ve starém ikaru, jako vystřiženém z nějakého českého filmu ze sedmdesátých let, jsme jedinými pasažéry a děláme společnost příjemnému, zvídavému řidiči. Ze Suwałki opět volíme autobus do města Ełk, odkud to k Mazurským jezerům už není příliš daleko.

Už pomalu za městem hledáme místečko k přespání, když nás vezme mladý hovorný týpek, jenž se představuje jako Konrád. Mluví vytrvale, polsky a navíc neuvěřitelně rychle. Domluva s ním je poměrně krkolomná, nakonec se však pochopíme. Je z Białystoku a u jednoho z jezer mají s kamarády zahradní party. Jsme prý zvaní.

Jako druhou alternativu nám nabízí odvoz do Giżicka, k jednomu z největších Mazurských jezer. S radostí bereme druhou variantu a prohlídku nočního města. Náš řidič se jistojistě mění v precizního, ochotného průvodce - zastavuje u prvního většího jezera a poskytuje nám vyčerpávající výklad o zdejší historii, památkách a Polácích celkově; nadává na jejich neochotu a dost se diví, že nám stopování jde dobře, vzápětí to přičítá faktu, že jsme se dosud pohybovali na severovýchodě, kde jsou ještě prostí a nezkažení lidé.

Slunce už zmizelo za obzorem a zanechalo po sobě na obloze krvavě rudé stopy; kola našeho auta pějí ódu na zdejší precizně vyasfaltovanou silnici, po které tiše plujeme mezi černými lesy. Vítá nás proslulé Mazursko. Za svou mimořádnou atraktivitu vděčí nádherné krajině. Ta je dílem obrovitých mas ledu, které ve čtvrtohorách několikrát střídavě pokrývaly tuto oblast. Terénní prolákliny zformované pohybem ledovců se zaplnily vodou z tajícího ledu, a tak vzniklo oněch slavných tisíc zdejších jezer (ve skutečnosti jich je dokonce kolem pěti tisíc) rozesetých jako malé perly v krajině. Morény místy vytvářejí i přes tři sta metrů vysoké hřbety.

Název Mazursko zavedli Poláci až roku 1945, jelikož jeho původní název Východní Prusko jim připomínalo nepříliš milovaný pruský stát. Až do středověku zde žili baltští Prusové. Když je němečtí rytíři zdecimovali, byl tento kraj dlouhou dobu liduprázdný. Od 15. století sem začali pronikat osadníci z Mazovska, kteří vymýtili lesy a živili se tu jako rybáři a zemědělci.

Po druhé světové válce se většina z nich vystěhovala do Německa. Dnes tedy v Mazursku žijí především potomci vyhnanců z někdejších východních polských území a osídlenci z centrálního Polska. K nim se připojuje rok od roku více obyvatel velkoměst, kteří zde hledají klid a přírodní krásy.

Cestou stavíme v zapadlé vísce, na zahradě u Konrádových kamarádů, jenž už se baví v plném proudu. Přátelsky nás vítají a nabízejí nám lahodnou vodku. Příštího večera prý vyrážejí na jachtě soustavou mazurských jezer a kanálů, když budeme chtít, můžeme se prý přidat. Nás však, bohužel, tlačí čas. Oceňujeme Konrádovu ochotu, když zjistíme, že si kvůli nám přidává dalších 30 km.

Podél břehů rozlehlého jezera Niegocin přijíždíme do městečka, jenž konkuruje Mikołajkám při soupeření o neoficiální titul hlavního města Mazurska. Zhruba dvacet kilometrů severovýchodně odsud se nachází Vlčí doupě (Wilczy szaniec) - trosky areálu o rozloze 2,5 km² s několika betonovými bunkry a se zdmi silnými až šest metrů; tam Hitler strávil většinu času od září roku 1941 do podzimu 1944. Ulice Giżycka jsou nebývale rušné. Později se dozvíme, že burácivá hudba a stovky mladých lidí v centru je důsledkem toho, že se dnes v tomto turistickém letovisku koná hiphopový festival.

Následující den opouštíme jezero Niegocin poseté stovkami plachetnic, pramic i kánoí a během odpoledne se stopem dostáváme do Olštýna. Stopování se nám však s každým kilometrem na západ zdá těžší a těžší, a tak v podvečer využíváme překvapivě levný vlak až do Elblagu, z kterého je už Balt na dosah. V kempu uprostřed průmyslového města po nás chtějí dvakrát tolik než dosud, a tak složitě nacházíme nocleh až v křovinách za dálničním mostem na konci nevlídného města. Příští ráno jsme však odměněni opravdovým štěstím a během chvilky stopneme mladého sympatického Němce, který k našemu překvapení míří, zrovna tak jako my, do přímořského letoviska Łeba, poblíž Słowinského národního parku. Svezeme se s ním téměř 200 km a po poledni už stavíme stan.

Slowiński národní park

K moři je to z kempu necelý kilometr. Chvíli nám trvá, než si zvykneme na davy turistů. Plno z nich se teď vrací z pláže. Od moře vane svěží větřík. Poprvé spatříme Balt. Dokonale jemným pískem brouzdáme ve vlnkách podél pobřeží, nad námi krouží racci a buřňáci lední. Voda je ledová, ale pár lidí přesto plave. Břehy jsou tvořené z podmořských dun, díky nimž se dno nesvažuje rovnoměrně, ale střídají se pásy mělké a hlubší vody. To znamená, že zatímco deset metrů od břehu vám voda sahá po kolena, dvacet metrů od břehu je zase po kotníky nebo dokonce duna vystoupí nad hladinu a vytvoří dlouhý písečný pás. Baví nás chůze po těchto písečných mělčinách daleko od břehu. V jednu chvíli si ale uvědomíme, že se hřbet duny pevnině čím dál víc vzdaluje a musíme se tedy velký kus vrátit, protože přeplavat ke břehu přes hluboká místa se nám v oblečení rozhodně nechce.

Na túru do Slowińského národního parku vyrážíme druhý den ráno ještě před šestou, abychom se vyhnuli turistům. Letovisko je tou dobou úplně liduprázdné. Kvůli němu jsme sem jeli. Jde vlastně o téměř dvacet kilometrů dlouhý pás písečných dun, který se táhne mezi Łebským jezerem a mořem. Každý rok se tyto duny posunou o dva metry na východ a postupně zasypávají borovice stojící jim v cestě. Na západním okraji se naopak vynořují mrtvé stromy, desítky let pohřbené pod masou jemného písku.

Po cestě k bráně národního parku si všímáme cedule, na které stojí, že se v národním parku smí chodit jen po vyznačené stezce a vstup mimo ni je přísně zakázán. To mě trochu naštve, jelikož nemám rád, když mi někdo zakazuje pohyb v přírodě, na druhou stranu chápu, že není jiná možnost, protože velká část turistů jsou prasata. Vyložím si tedy v duchu zákaz po svém - my jsme přátelé přírody, takže si zasloužíme výjimku. Zároveň však vyčteme, že park je přes sezónu otevřen od osmi ráno do osmi večer a platí se vstupné šest zlotých.

Brána parku je ale teď před sedmou opuštěná. Jen jeden chlápek poblíž zametá cestu. Neostýcháme se tedy a vstupujeme zadarmo. Červená trasa vede po chodníčku borovým lesem. K nejvyšší duně je to odtud osm kilometrů. Na borovici před námi sedí ostříž, zástupce jednoho z 250 zde žijících druhů ptáků - i to je, krom jedinečné krajiny, důvod, proč byl Słowińský národní park zařazen UNESCEM na seznam světových biosférických rezervací. Za chvíli mě cesta po chodníku začíná nudit. Rád bych šel terénem písečných kopečků, které už začínají prosvítat mezi stromy po naší pravici. Lence se to sice moc nelíbí, ale následuje mě.

Borovice trochu ustoupí a před námi konečně vyvstanou první duny. Pouštíme se přes písečné kopce, částečně porostlé usychající trávou, pak se raději opět vrátíme na chodník. Ve tři čtvrtě na devět přicházíme do srdce národního parku. Tady asfaltka, zaplaťpánbůh, končí a dál se musí pokračovat pískem. Tři sta metrů odsud je nejvyšší duna národního parku - Góra Łącka, jež má čtyřicet metrů. Sundaváme boty a nahoru stoupáme naboso. Po ránu chladný písek ovšem záhy Léňu přiměje se zase obout. Na kopci se nám naskytne neskutečně krásný pohled na okolní pouštní krajinu. Jako bychom se mávnutím proutku najednou ocitli na Sahaře!

Teprve teď oceníme, že jsme si přivstali. Duny patří jenom nám! - Nikde žádný turista ani pištící děti, jen božský klid a pustina. Po levém boku se tyčí mohutná Góra Łącka. Není divu, že výhody této pouštní krajiny za druhé světové války využíval generál Rommel při výcviku bojových jednotek určených pro africké tažení. Rovněž se tu zkoušely německé bezpilotní střely V1, o čemž dodnes svědčí několik bunkrů a betonových drah v okolí Łebského jezera.

Provaz natažený na dřevěných kůlech ohraničuje, kam už se nesmí. Tento zákaz respektujeme, abychom v krásném pouštním terénu uhlazeném větrem nezanechali ošklivé stopy. Na nejvyšší dunu je však přístup povolen, proto neváháme a vystoupáme na ni. Odsud je dobrý rozhled na celé široké okolí. Zatímco z jedné strany obklopuje duny moře, z druhé strany se třpytí rozlehlé jezero Łebsko. Za nejvyšší dunou kouzelná pouštní krajina pokračuje ještě přes dvacet kilometrů až do městečka Rowy, pro turisty však není přímo přístupná - červená stezka vede podél pobřeží okolo nich.

Ačkoliv by to bylo určitě ještě zajímavé (například vidět hřbitov borovic na západním konci dun), my se odtud budeme po pobřeží pomalu vracet do Łeby, abychom mohli ještě odpoledne opustit Balt. Za Górou Łąckou stezka přechází na pláž, kde zároveň končí chráněné pásmo národního parku. Pláž je liduprázdná - je brzo a jsme dostatečně daleko od nejbližšího turistického letoviska. Pomalu se po pobřeží vydáváme zpátky. Sledujeme velké množství fialových nežahavých medúz, jež jsou mořem vyplavovány na mělčinu. Uplyne sotva dvacet minut a z národního parku začínají postupně vycházet davy turistů. Teprve teď opravdu doceníme, že jsme si přivstali.

Ještě večer se vydáme na zpáteční cestu. Z Łeby totiž jede přímý noční spoj do Wroclawi, který pro jednoho vyjde jen na 55 zlotých, pak už to na hranice stopem netrvá dlouho.

Tímto naše putování po Polsku, které nás s Lenkou každého vyšlo se vším všudy zhruba na 3 000 korun, končí. Jsme rádi, že všechno proběhlo bez problémů. Z těch necelých čtrnácti dnů, které strašně rychle utekly, máme moc dobrý pocit. Tím, že jsme zřídkakdy zůstávali více dnů na jednom místě, byla naše cesta hodně různorodá. Každý den se toho stalo tolik, že jsme často pracně lovili v paměti, co bylo předevčírem, natož před týdnem. Asi mi bude zase nějaký čas chybět ten úžasně vzrušující pocit svobody, nejistoty i zvědavosti, kam nás osud zavane, kde skončíme dnešní noc - u opuštěného průzračného jezera nebo pár metrů od dálničního mostu?

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.