NP Bělověžský prales neboli panenské zelené srdce Polska

Putování zeleným severovýchodem aneb národní parky Polska (1)

Polsko? Proboha, co tam? Na severovýchod Polska mě to táhlo už dlouho. Snad od té doby, co mi v některém z dokumentárních filmů učarovala pravá divočina Bělověžského pralesa. Zároveň mi imponovalo to, že severovýchodní oblasti země se těší jen minimální pozornosti turistů - na námi plánovanou cestu do Polska reagovali naši vrstevníci, jež se tou dobou chystali do Slovinska, Rumunska či Černé Hory, nejčastěji asi takto: "Do Polska? Co tam, proboha?".

Dlouhé chvíle jsem trávil nad různými mapami a představoval si, jaké asi jsou ty rozsáhlé zelené plochy, bažiny a tisíce jezer ve skutečnosti. Čím víc jsem se o Polsku dozvídal, tím víc mě tato zdánlivě fádní země přitahovala. Byl jsem překvapen, kolik rozličných tváří přírody může Polsko nastavit.

Najednou to nebyl jen temný prales se zubry, co mě přitahovalo. Ohromily mne fotografie pouštní krajiny Słowińského národního parku, bažinatá oblast řeky Biebrzy, atmosféra mazurských jezer a řeky Krutynii i neznámá divočina bez jakýchkoli turistických tras - Puszcza Borecka, plná zubrů, vlků a orlů mořských. Stejně tak mě zaujala bohatá historie tohoto kraje, na jehož území po dlouhá staletí existoval - a není to tak dávno - stát Prusko. Právě tady se nacházelo sídlo nenáviděných křižáků, po nichž zde zůstaly impozantní hrady a pevnosti.

Na cestě do Bělověže

Když jsme cestu, na níž jsme měli necelých čtrnáct dní, naplánovali a konečně nadešel ten očekávaný večer 3. srpna, mohli jsme vyrazit. Ke mně a Lence se přidali ještě Jirka s Laďkou, takže jsme byli čtyři - podle mého soudu naprosto ideální počet. Zvláště přítomnost dvou sličných dam s sebou nesla určitý příslib plynulejšího cestování, chystali jsme se totiž většinu trasy absolvovat stopem, jelikož z našich studentských kapes se řinkot zlaťáků zrovna nenesl.

Noční vlak z Prahy do Varšavy každého vyjde na necelých tisíc korun. Do hlavního města přijíždíme před sedmou ranní za vytrvalého deště. Po dopolední prohlídce města, jehož drtivá většina zástavby byla za druhé světové války srovnána se zemí, se posuneme zhruba 30 kilometrů na východ vlakem, jenž na rovince místy nabírá nebezpečnou rychlost 40 km/h - nemůžeme se tedy divit, že za hodinu jízdy platíme každý 7 zlotých. Potom se rozdělíme a začínáme stopovat.

Prší a nás s Léňou na nefrekventované silnici dlouhou dobu nikdo nebere. Teprve, když déšť trochu ustane, začne se nám dařit a za pár hodin o 130 kilometrů dál u lesa za malým městečkem Wysockie Mazowieckie stavíme stan vedle našich kamarádů, se kterými se nám opět podařilo shledat.

Ráno je optimistické. Včerejší vytrvalý déšť střídá téměř jasná obloha. Štěstí se k nám obrátí i při stopování, když nás během chvilky bere mladý pár přímo do Bialowiezy, kam jede na víkend na kola. Jak už je u polských řidičů zvykem, hlavu z omezené rychlosti si nedělají, a tak po okreskách svištíme 160 km/h a po poledni jsme na místě. V kempu Grudki nedaleko Bialowiezy, vstupního města národního parku, stavíme stan (15 zlotých za 2 osoby a stan) a než dorazí Jirka s Laďkou, jdeme objevovat okolí.

Bělověžský národní park

Bělověžský prales je jediný opravdový prales, který se v Evropě zachoval. Vděčí za to faktu, že tyto lesy byly po staletí revírem polských králů, litevských knížat a posléze ruských carů. Pouze král směl v přísně chráněném revíru lovit zubry, pratury, tarpany (poddruh koně Převalského), rosomáky nebo medvědy. Z jeho polské části, která má rozlohu 270 km², lze pětinu označit za skutečně původní prales.

Také na běloruské straně lze o určitých částech z celkové plochy o 1 000 km² prohlásit, že se jedná o prales. Ještě v roce 1914 tu bylo napočítáno 700 kusů zubrů. Fakt, že Němci úplně vymýtili velké části pralesa a řádění pytláků ovšem přispělo k tomu, že byli na sklonku první světové války zubři v Bělověži zcela vyhubeni. Když pak v roce 1925 vymřeli poslední zubři i na Kavkaze, zdálo se, že sdílejí osud praturů, jejichž poslední exemplář na světě byl skolen roku 1627 u Varšavy.

Naštěstí se však podařilo z několika málo kusů, které přežily v zoologických zahradách po celém světě, odchovat novou generaci zubrů, kteří byli vysazeni zprvu pouze zde, avšak, jelikož projekt na jejich záchranu stále trvá, postupně byli vysazeni například na Ukrajině, Slovensku a u mazurských jezer v oblasti Puszcza Borecka, kam se také chystáme.

Dnes jich tady v Bělověži žije kolem 230 kusů (na běloruské straně zhruba dalších 300 kusů). Kromě nich tu ze savců žijí například losi, vlci, rysi, divočáci, bobři, jeleni, psi mývalovití a divocí koně, potomci původních tarpanů. Ze 120 druhů ptáků můžete spatřit například tetřeva, jespáka bojovného, jeřába, výra velkého, čápa černého atd. Z hadů pak zmije a všechny středoevropské druhy užovek. Roste tu 26 druhů stromů, z nichž duby dosahují výšky přes 40 metrů a věku 450 let. Flóra pralesa také zahrnuje různé orchideje a asi 400 druhů mechů a lišejníků.

Do zóny národního parku se bohužel smí jen s průvodcem, který stojí 99 zlotých na skupinu (max. 25 osob), a tak se držíme původního plánu pokračovat třicet kilometrů hlubokými lesy podél hranic národního parku až do obce Narewka a odtud se přemístit do Biebrzańského NP. Druhý den ráno však nastanou nečekané komplikace. Jirka má horečku a nějakou střevní chřipku. Měníme tedy plán a objevujeme okolní lužní lesy, zatímco Jirka tráví den nuceně v táboře.

Atmosféra lesa mě fascinuje. Mohutné kmeny starých dubů, lip i habrů; přes sebe spadané stromy dočista porostlé mechem; vysoká kapradí. Najít suché dřevo je tu dost obtížné, přestože je hezky. Pokračujeme dál kolem ztrouchnivělých pařezů a vykotlaných stromů, jenž tu a tam musíme přelézt nebo obejít, jelikož nám kříží cestu, až k dřevěnému chodníčku zpřístupňujícímu oblast mokřin.

Tady nás vřele vítají komáři, kteří nás dosud nechávali celkem v klidu. Za celé odpoledne v lese nikoho nepotkáme. Oceňujeme poklidnou atmosféru Bialowiezy, roubené domky a rozlehlý lázeňský park. Večer potkáme mladé Češky z Hnutí Duha, které barvitě vypravují o prohlídce národního parku. Nakonec se necháme přesvědčit a na druhý den se vydáme na prohlídku. Podaří se nám přemluvit průvodce s právě odcházející skupinkou třinácti lidí a přidáváme se k nim.

Platíme tedy každý jen 3 zloté za vstupenku. Během prohlídky jsme svědky monumentálních rozměrů zdejších dubů, platanů, lip, habrů, borovic, jedlí, javorů, lísek, olší, jasanů... Největší z nich dosahují výšky k padesáti metrům! Skrz jejich poledním sluncem ozářené koruny tu a tam nějaký paprsek sestoupí až do nejnižších pater. Některé stromy mají kmeny obrostlé mechem, jiné jsou staré a pokroucené a, pokud ještě nepadly k zemi, stojí v moři zeleně jako nemocní podivíni, zlomocně rozpřahující své zahnuté pařáty. Kmeny těch, co už nenašli sílu vzdorovat přírodním živlům a ustlaly si na vlhké půdě, teď trouchniví mezi vykotlanými robustními pařezy.

Na sklonku tříhodinové prohlídky mě monotónní zastavování u každého třetího stromu přestává bavit a začínám pomalu litovat, že jsme změnili včerejší plán a nešli podél hranic, kde bychom stejným lesem mohli jít sami a měli tak alespoň nějakou šanci setkat se se zdejší faunou. Prohlídka trvá sice přes tři hodiny, ovšem tvoří ji pouhých sedm kilometrů dlouhý okruh na začátku chráněného území, takže do srdce pralesa se člověk s průvodcem zdaleka nedostane.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.