Moravská Sahara a NPP Váté písky, slovácká "poušť"

Na skok v Moravské Sahaře s moravskými Slováky

No, vlastně se ani není moc čemu divit. V našich končinách je "cizokrajně znějící" pojmenování určité části geomorfologického celku mimo oficiální název poměrně častým úkazem. Můžeme se toulat Českou Kanadou, dostat rýmu v České Sibiři či spadnout ze skály v Českém Švýcarsku. Tak proč třeba nedostat úžeh v Moravské Sahaře? Když je navíc to globální oteplování.

No a v Moravském Slovácku na jižní Moravě si s Moravskými Slováky můžete vesele zazpívat v některém vinném sklípku či připít jejich znamenitou slivovicí. Ti jsou tam doma. I když vůbec nehovoří slovensky. V tom je "doboha" to čaro!

A pokud Česká Kanada získala pojmenování po divoké přírodě - husté zachovalé lesy, rybníky a kopečky poněkud sychravější Novobystřické vrchoviny v oblasti Landštejna, Česká Sibiř právě díky drsnějšímu a chladnějšímu počasí v oblasti mezi Benešovem a Táborem v Středočeské pahorkatině s centrem v Miličně (nazval ji tak spisovatel Karel Herben).

České Švýcarsko svému lákavému pojmenování vděčí nádherným a divokým skalám, za které by se Alpy ve Švýcarsku skutečně nemusely stydět, Moravská Sahara může za svůj exotický název poděkovat právě navátým pískům v rovinatém Dolnomoravském úvalu ve Vídeňské pánvi, která již patří k Západopanonské pánvi. Oblast tedy nepatří ani k Českému masivu, ani ke Karpatům. A ještě něco - složení těchto zvláštních písků se dle vědců skutečně podobá nejsušší poušti světa - asijské Gobi.

Bzenecká Doubrava

Takže - když jsem předloni v roce 2008 v říjnu dostal pozvání na jednodenní výlet v lese Bzenecká Doubrava, vůbec jsem neváhal. Můj kamarád a bývalý spolužák Tonda H. a jeho kamarádi Přema a Ludva jsou správní borci, zkušení znalci svého kraje i tekutých produktů z jejich plodů v zahradách a příjemné počasí koncem října ještě slibuje případné houbařské úlovky.

K této části naší vlasti mám navíc zvláštní vztah - svůj povinný rok vojenské služby v letech 1969 - 1970 jsem prožil částečně právě v této oblasti Dolnomoravského úvalu. Narukoval jsem coby motostřelec alias "bigoš" do Kroměříže, počáteční měsíční výcvik absolventů VŠ byl právě v Hodoníně (vedle na kavalci spal známý novinář a spisovatel Ondřej Neff), necelý půl roku jsem byl v Uherském Hradišti, další půlrok znovu v Kroměříži a důstojnické zkoušky jsem dělal v Mikulově. Tam to však již byly Jihomoravské Karpaty. Takže jsem se vláčkem na trati Ostrava - Přerov - Břeclav najezdil docela dost.

Hodonínská doubrava

Z Hodonína nás vozili na ostré střelby do vojenského prostoru Pánov, jenž se nacházel na samém okraji části Hodonínské Doubravy, což je druhá polovina písečné oblasti Doubrava, které se lidově přezdívá Moravská Sahara, kde v břízkách rostly křemenáče. To jsem ovšem tenkráte vůbec netušil, že nějaká Sahara na Moravě existuje, stačila mi Varšavská smlouva.

Aby toho nebylo málo, byl jsem jako záložák na svém prvním vojenském cvičení v roce 1974 taky za samopaly a vínem v Mikulově, tam jsem se naštěstí kromě důstojníků se "zelenými mozky" seznámil i se skvělým člověkem - geologem Honzou Stárkem (1937 - 2007), kterého jsem pak navštěvoval na Českomoravské vysočině u rybníka Medlov dalších třicet roků. A ještě nyní navštěvuji s rodinou jeho manželku - neméně výbornou kamarádku Ivanu (1938).

Také jsem zde putoval s mým kamarádem Frantou Oherou (1922 - 1997) při dálkovém pochodu Hodonínská padesátka v roce 1982. A další návštěva tohoto písečného skvostu nedaleko řeky Moravy následovala po letech v roce 2007, kdy jsem si léčil chorá záda v lázních Hodonín v ropou vonících vodách. Tato však spočívala spíše v průjezdech autem směrem na Mutěnice, Dubňany, Ratíškovice či Vacenovice do jiných oblastí Moravy.

Takže jsem rád, že Tonda naplánoval trasu, která mi doposud zůstala utajena a to od železniční stanice Bzenec - Přívoz do Vracova. Je to sice jen polodenní procházka, ale nevadí.

Z Ostravy vlakem za 1 a 1/2 hodiny

Využívám rychlíku z Ostravy směrem na Břeclav a je to malý zázrak. Cesta v délce 159 km trvá jen 1.31 hodiny, což bych autem při průjezdu Přerovem neměl šanci dosáhnout. Rychlík ale nestojí všude, takže se z Hodonína do Bzence - Přívozu musím vracet po stejné trati osobáčkem přes Rohatec, odkud pochází mimo jiné i známý "socdemák" Škromach. Moji kamarádi Tonda ze Strážnice a Ludva s Přemou z Veselí na Moravě přijíždějí za chvíli, měli zajištěný odvoz autem.

Tato oblast tvoří centrální část turistické mapy KČT č. 91 SLOVÁCKO - HODONÍNSKO, kdy oblast Doubrava se nachází mezi obcemi Mutěnice, Dubňany, Vracov, Bzenec na severu a Hodonín, Rohatec a Bzenec - Přístav na jihu. Pod železniční tratí se táhne od severovýchodu k jihozápadu za levým břehem řeky Moravy (celková délka toku 329 km) již Přírodní park Strážnické Pomoraví, které je rovněž součástí Dolnomoravského úvalu (965 km²), který se jako poříční nivní nížina a plochá pahorkatina táhne podél dolní Moravy a je součástí Panonské pánve. Je zde také nejteplejší krajina v naší republice - v Hodoníně je průměrná roční teplota 9,5 stupňů.

Krajinný reliéf

Pokud se naše vyšší horské vrcholy nazývají nejrůzněji dle místních zvyklostí, geometrického tvaru, geologické stavby či porostu, jako např. hora, kopec, hůrka, pahorek, vrch, kupa, chlum, hřbet, kámen, skála, skalka, stěna nebo třeba špičák, zde v těchto krajích se často používá prostě výrazu "hory", z čehož plyne, že se ani vlastně o nějaký vrchol nejedná a spíše to vyjadřuje nižší krajinný reliéf.

V nízkém Dolnomoravském úvalu se nejvyšší bod nazývá Staré hory (302 m). Leží nad vesničkou Úvaly na hranici s Rakouskem již v podcelku Valtická pahorkatina. Podobně v dalším podcelku - Chvojnické pahorkatině - jsou rovněž nejvyšší Staré hory, ale s výškou již dokonce jen 265 metrů. Připomíná mi to již silně poněkud Mariánské Hory v Ostravě či Kavčí hory v Praze. Tam ale jezdí tramvaje, zde o konkuruje vláček.

Nadmořské výšky tedy nic moc, ale nic se neděje - vždyť 67% povrchu ČR leží ve výšce nad mořem do 500 metrů a střední nadmořská výška naší vlasti je pouze 430 metrů. Tedy o něco nižší než např. hora Říp (461 m). Tisícovek máme v české "hroudě" celkem 391, z toho v Karpatech (5 % celkové plochy) jen 28. Pilní pánové - turisti to spočítali a rozdělili i přesně do příslušných geomorfologických celků. Patří jim poděkování.

Nad úval se zdvihají z obou stran již odtud docela mohutné Karpaty - Bílé Karpaty na jihu, Vizovická vrchovina, Chřiby a Kyjovská pahorkatina na severu, ke které již náleží i její podcelek Mutěnická pahorkatina. U Otrokovic přechází krajina plynule do Hornomoravského úvalu. Ve 2. polovině 1. tisíciletí zde vznikl první státní útvar Velká Morava - kdo by neznal např. Mikulčice?

Písčitá pustina

Než jsem se sem tentokráte vydal, přečetl jsem si něco o oněch vátých píscích. A dozvěděl jsem se, že oblast Doubrava, co by rozsáhlý lesní komplex táhnoucí se od Hodonínských a Mutěnických rybníků až ke Vracovu a Bzenci, vyhlížela v 18. století úplně jinak. Byla zde čistá písčina a pustina, kdy zánikem vegetačního krytu (rostly zde duby - proto Doubrava) vzrostla větrná eroze půdy a vznikla oblast vátých písků.

Jak už to však bývá, objevil se někdo šikovný, kdo se zasloužil o výsadbu borovic a to byl lesní inspektor Jan Bedřich Bechtel (1800 - 1868). Tím došlo k upevnění pohyblivých písků, které vznikly po odlesnění. Za odměnu má zde dnes pomník nedaleko železniční stanice Bzenec - Přívoz (v minulosti zde byl přívoz), tedy právě místa, odkud dnes vyrazíme na náš nenáročný výlet.

Na startu naší etapy se nachází kromě nádraží areál středního lesnického učiliště a závod na výrobu vápenopískových cihel, na severozápadě jsou rovněž rozsáhlá pískoviště, jejichž vytěžený prostor je znovu postupně zalesňován. Rovněž je zde výchozí rozcestník turistických značek. Napřed jdeme k památníku pana Bechtela (český i německý pamětní nápis), který je postaven u pěšiny do Bzence a pak se navracíme zpět a pronikáme hlouběji do lesa. Kolem jsou samé krásné borovice, sem tam se objeví i bříza. Tonda tady jezdí na kole i na běžkách, tedy pokud je sníh. Ale letos zimě 2010 tam byl určitě.

Důl Littner

Jdeme po zelené a modré značce, ta zelená pak míří na jihozápad do Rohatce a potkává se žlutou z Vacenovic. Měkké písečné pěšinky přímo lákají ke kondičnímu běhu, ale to již mám bohužel za sebou. Přicházíme k bývalému lignitovému dolu Littner (za socialismu Důl osvobození), kde ještě zůstalo pár zděných domečků a betonové hřiště. Také vysoká větrací šachta - těžit se přestalo prý až počátkem devadesátých let. Domy byly využívány jako rekreační zařízení mládeže v Hodoníně, kromě zděných budov jsou zde i chatky.

Národní přírodní památka Váté písky

Podél železniční trati se táhne také národní přírodní památka Váté písky - jak již bylo řečeno, jedná se stepní a lesostepní společenstva teplomilných rostlin a hmyzu, vázaná na suchý písčitý podklad. Je to naše největší oblast písečných dun vůbec.

Houbařská sezóna ještě neskončila, i když je konec října. Potkáváme houbaře s košíčkem plným vzrostlých suchohříbků, my jsme zatím nacházeli pouze masáky a holubinky. Ale brzy i já mám plný sáček zdravých hříbků s hnědými hlavičkami.

Přicházíme k tzv. Žilkovému dubu, který se tyčí mezi borovicemi zcela osamoceně. Je zde i odpočívadlo, jehož využíváme ke svačině a polknutí kvalitní slivovice z Ludvových zdrojů. Přema má pochopitelně taky - Moravští Slováci se nezapřou. K zapití nabízím ostravské pivo v plechovce.

Žilkův dub

Žilkův dub je starý a mohutný - pamatuje více než 300 let, má výšku 22 metrů a obvod kmene 4,8 metrů. Váže se k němu následná pověst. V lese Doubrava se kdysi ukrýval bájný nebezpečný loupežník jménem Žilka. Jako každý zbojník prý bohatým bral a chudým dával. Byl zrazen kamarádem a obklíčen vojáky a dráby. Žilka se svými kumpány byl zahnán právě k tomuto dubu, který posloužil loupežníkům jako obranný bod - ukryli se v mohutné koruně dubu.

Bránili se statečně, Žilka zabil zrádce a útočníci stříleli mezi větve do koruny listnatého stromu. Když jednomu vojákovi došly náboje, uřezal si knoflík, nabil ho do pušky a vystřelil po loupežnickém náčelníkovi. Přesně zamířený knoflík Žilku kupodivu usmrtil a od té doby nese dub jeho jméno. Docela zajímavý příběh, připomínající známou knihu Knoflíková válka.

Naše další cesta pokračuje opět mezi borovicemi, sem a tam se objeví obora či posed. Výsadba borovic zde probíhala v letech 1823 - 1852. Nedaleko od nás na východě se nalézá další podobné chráněné území PP Vojenské cvičiště Bzenec. Přicházíme k dalšímu rozcestníku a vydáváme se západním směrem do Vracova, kde kousek od lesa stojí památník rumunským vojákům, kteří tuto část naší vlasti osvobodili v roce 1945. Dívám se na hodinky - mezi borovicemi jsme se loudali asi čtyři hodiny. O nějaké vysilující túře nelze vůbec hovořit. Ani o to tentokráte vůbec nešlo.

Akci končíme u piva v hospodě na vracovském náměstíčku a loučíme se s tím, že chlapci, jenž již "jedou sedmé gumy", přijedou pro změnu do Moravskoslezských Beskyd. Slibuji jim východ slunce na Lysé hoře (1 323 m) s pohledem na Tatry a Fatry. A možná současně i na Praděd. Snad se to jednou uskuteční, zatím se borcům z Moravského Slovácka nějak nechce. Ale alespoň se máme zase na něco těšit!

Moravská Sahara, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.