Matějkovna, skalní město ve Švihovské vrchovině

Dobře utajené skalní město ve Švihovské vrchovině

Švihovská vrchovina je pohoří trochu tajemné, s místy, která často překvapí svojí strohou a divokou krásou. Patří mezi ně menší, ale i poměrně rozsáhlá skaliska, ta se nečekaně objevují před zraky udiveného návštěvníka. Ohromují nejen svoji výškou a majestátností, ale především neskutečnou krásou jednotlivých skal.

Je zajímavé, že se jim vyhýbají i značené turistické cesty a tak stále čekají na své objevení. Ale možná, z druhé strany, pro dítka této skoro nedotčené přírody, která tady celá staletí žijí, je tento stav žádoucí.

Nad širokým údolím řeky Úhlavy, na východ od Červeného Poříčí, se zvedá nenápadná protáhlá hora. Její svahy pokrývají koberce lesů, pod nimi se rozkládají pole a louky. Nepatří ani k těm největším a jen její jméno Matějkovna (509 m n. m.) zní trochu neobvykle. Ale pozorný pohled do mapy poodkrývá její tajemství a láká k seznámení.

Krásný podzimní den je příležitostí k cestě. Volba padá na vlak, je to pohodlnější. Za jeho okny probíhá filmové představení, které snad každý miluje již od dětských let. Na chvilku se mihne vodní hrad Švihov a za několik minut skřípot brzd oznamuje naši konečnou, Červené Poříčí. Jeho nádherný zámek z roku 1611, postavený ve stylu saské renesance, dnes necháme jiným a vyrážíme k východu.

Silnice pozvolna stoupá, k jihozápadu je výhled na hory Běleč (711 m n. m.), Valbu (652 m n. m.) a nejvyšší Doubravu (727 m n. m.). Silnička se stáčí k JV a tak pokračujeme přes pole k lesu. Les je smíšený s převahou smrků, s absencí cest, a tak jdeme zřejmě po stopách černé zvěře. Studánka na svahu tento odhad potvrzuje.

S přibývající výškou se objevují houby, včetně hřibů, a místy je to spíše na kosu. Kozáci, hřiby, bedly, klouzky a další desítky druhů nás provázejí do míst, kde vládu přebírají ostružiník s kopřivou. Postup se zpomaluje, občas vypomůže sotva znatelná stezka a stále nikde nic. Les končí, před námi je louka s metrovou trávou a další pruh lesa. A opět houby, ale to hlavní, skály, zatím nejsou. Jsme na vrcholu, tady již vládnou borovice s břízou a sem tam vidíme velký kámen.

Skalní stěna se objevila nečekaně, jako by vyrostla ze země. Rozsáhlý buližníkový hřeben se táhne ve směru sever - jih. Sloupy, stěny a rozložitá skaliska se představují v plné kráse. V některých místech se dá vystoupit na hřeben a tak se dostáváme až na nejvyšší bod. Odměnou je velkolepý pohled k severozápadu. Pokračujeme po hřebeni, který v místech s průrvou opouštíme a jdeme pod skalami. Skoro hodinu nám trvá obejití celého hřebenu. Ten je na severu zakončen vysokou stěnou bývalého lomu.

Ráj lišejníků, mechů a kapradí ve vyšších patrech střídají konvalinky a polosuchá tráva. Vyvrácené stromy a všude rozseté kameny chůzi moc nesvědčí. Dáváme průchod fantazii a hledáme pro jednotlivé skály jména. Hlava psa, ještěr či silueta hradu Trosky, prostě nádherná pohádková hra. V některých místech odhadujeme výšku na dobrých 15 až 20 metrů. Křik káněte a klepot strakapouda sdělují, že tu nejsme sami. Na některých věžích jsou skoby pro horolezce a vyznačené cesty k vrcholkům. Skutečně krásné skalní město.

Moc se nám odtud nechce, ale vlak nečeká a den se již hodně dostal do své druhé poloviny. Cestu zpět volíme stejnou, ale pod lesem se rozhodujeme, že sejdeme na vlak do Švihova. Před vsí Třebýcinkou , není ta čeština roztomilá, narážíme na červenou značku. Obec je ze všech stran obklopena horami a protéká tudy říčka Třebýcínka. Na upravené návsi je kaplička sv. Václava a pomník padlým.

Silnička prochází pod kopcem Lysinou (444 m n. m.) a následně prudce klesá ke Švihovu. Ještě neobvyklý pohled na hrad z ptačí perspektivy a kolem židovského hřbitova hurá na nádraží. Ušli jsme něco kolem 5 až 6 km a Matějkovnu lze nalézt na mapě KČT č. 32 Přešticko.

Matějkovna na turistické mapě