Brložské jezírko pod Klinem (955 m n.m.) neoplývá velikostí, tip na netradiční výlet v Pošumaví

Brložské jezírko, šumavská jezírka neznámá

Brložské jezírko patří na Šumavě mezi ta, která člověk vybudoval, aby mohl dostat z hor vytěžené dřevo co nejlevnějším způsobem. Ale jak už to tak bývá, dřevo se plavit přestalo a jezírka zůstala. I když se jedná o díla lidských rukou, časem natolik splynula s okolní přírodou jako by tu byla od pradávna. Navíc se Brložské jezírko nachází v místech, kam turisté zavítají jen málokdy.

Brložské jezírko neoplývá velikostí, má přibližně 80 metrů na délku a 50 metrů na šířku. Ze všech stran jej obklopuje les a několik zamokřených paloučků, ze kterých lze spatřit jeho hladinu. Severně nad jezírkem se vypíná šumavská hora Klín (955 m n.m.). V okolí se najde i několik pevnůstek - řopíků z období první republiky.

Čtěte také: Boubínské jezírko, lesní jezírko na Šumavě pod vrcholem Boubína

Zalíbilo se tu i méně běžným druhům naší květeny. Kromě dřípatky horské zde roste i několik druhů orchidejí, polocizopasný všivec bahenní a nepřehlédnutelná je žluťucha orlíčkolistá. Je jich samozřejmě daleko více, ale některé již odkvetly a jiné svoji nádheru ukáží o něco později.

Naše cesta k jezírku začíná na horském nádražíčku v Lipce. Obec leží v nadmořské výšce kolem 900 metrů. Byla jednou z prvních sklářských osad na Šumavě. Kdysi se v okolí rýžovalo zlato, což dokládají zbytky sejpů v údolí řeky Volyňky. Slavné období je dávno pryč, dnes se odtud ve velkém odváží dřevo z mizejících šumavských lesů.

Ale nechme chmurných úvah a poohlídněme se kolem. Nikde ani živáčka, jen na zahrádce ještě uzavřené hospody někdo podřimuje. Krásné staré javory lemují silnici, která nás vyvádí ze vsi. Ves máme za zády a u železničního mostu se rozhodujeme, kterou cestou se dát. Velké huňaté psisko mně čumákem vráží do nohy a kus další cesty nám dělá doprovod.

Za mostem přes Volyňku je rozcestí, kde je nutné zvolit buď modrou nebo žlutou. I když poslední dobou na mě modrá působí jako červená na býka, pokračujeme po ní. Z horské silničky je hezký pohled do údolí potoka Charyně. Pravou stranu má zabranou les a občas se pochlubí i krásnými, velkými smrky.

Les přechází ve velkou pastvinu, nad kterou je osada Michlova Huť. Dnes je to jen několik stavení, ale dříve to bývala význačná sklářská osada. Opouštíme značku a stoupáme k osadě, od které se otevírá hezký pohled na Světlou horu (1 123 m n.m.) a její okolí.

Chystáme se projít osadou, když proti nám z prvního domu vybíhá pani a vypadá to na nějaký problém. Ten je v podobě psů a tak se v jejím doprovodu dostáváme dál. Za osadou vcházíme do lesa a setkáváme se znovu s naší modrou.

Lesy v této části Šumavy jsou ještě ve slušném stavu, i když se těží, co to jde. Na rozcestí V Srnčím se křížíme se žlutou, jež vede k Šindlovu. Dojíždí nás skupina cyklistů z Plzně, kteří jeli stejným vlakem, ale vystoupili až na Kubově Huti. Necháváme je v údivu nad délkou cesty, kterou jsme ušli a řeč přechází na jezírko. Místo pro ně naprosto neznámé a já mám dokonce dojem, že v jeho existenci nevěří.

Odjíždějí k Šindlovu a jsme zase sami. Míjíme starý křížek a sestupujeme do údolí. U malé loučky je odbočka k jezírku. Stezka končí u dosti silného potoka, který jezírko obtéká. Máme dvě možnosti, brodit potok a vyšplhat po betonové desce nebo po kamenech přeskočit na druhý břeh a prodrat se houštím. Druhá varianta byla provedena a konečně stojíme na hrázi.

Před námi se rozprostírá klidná hladina, ve které se zrcadlí okolní les. Klid ruší jen slabé poryvy větru a šplouchání vody o břeh. Velká lavice z kůlů nás vybízí k posezení. Navíc se přiblížil i čas svačiny. Lesem zavoněla horká káva a při pohledu na jezírko je všechno hned chutnější. Zbývá ještě podívat se na jezírko i ze druhé strany.

Obcházíme jej sotva znatelnou pěšinou, přeskakujeme několik přítoků a hledáme to místo s hvězdičkou. V lese na břehu jsme našli i malou pohádkovou chaloupku. Tak ještě jednu fotku a musíme dál.

Modrá nás přivádí k Medvědímu potoku a míří na západ. Jsme na cestě při levém břehu Medvědího potoka a jdeme k jeho soutoku s Volyňkou. Zastavujeme se ještě u jednoho z řopíků. Cesta začíná stoupat, procházíme kolem skutečně velké vykácené plochy na příkrém srázu. Hluboko pod námi se třpytí stužka řeky, aby opět zmizela mezi stromy. Řeka se v tomto místě stáčí k východu.

My nabíráme směr SV a stoupáme svahem Vodníku (906 m n.m.). Okolí se výrazně změnilo a je to znát i na zdejší flóře. Všude kolem jsou trsy červené smolničky obecné a sem tam modře kvete vítod obecný. Před léty zde hospodařila armáda. Stará vojenská vodárna je ještě funkční, ale o něco výše je další budova v rozvalinách.

Brložské jezírko na turistické mapě

Došli jsme na hranici CHKO Šumava nedaleko Vimperku. Velkou část svahu nad řekou pokrývají panely sluneční elektrárny. Raději to ponecháme bez komentáře. Jdeme svahem Vodníku stále na východ. Několikrát se nám z cesty otevřel hezký pohled na Boubín (1 362 m n.m.) a nakonec i pohled na vimperský zámek. Vimperk zrovna slaví 750. výročí založení města a tak je tu hodně živo.

Cesta přibližně po 15 kilometrech, plus minus, končí na vimperském nádraží. O nějakém větším převýšení se nedá mluvit, vadou na kráse při této cestě je, že se část cesty šlape po asfaltu. Přesto lze považovat tento koutek Šumavy za jeden z nejhezčích a nejklidnějších. Kromě skupiny cyklistů jsme nepotkali ani nohu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.