Polák chocholačka (Aythya fuligula). Atlas ptáků v ČR

Polák chocholačka (Aythya fuligula) dosahuje délky 40 až 47 cm, hmotnosti 0,5 až 1,4 kg a rozpětí křídel 60 až 72 cm. Mají zavalitější tělo než březňačky, kachny divoké, a těžiště posunuté více dozadu, takže na souši je spatříme jen zřídkakdy. Samec má kovově lesklé černé peří, s bílými boky a břichem, na hlavě má nápadnou splývavou chocholku. Té nakonec vděčí za české druhové jméno. To v době námluv. Letní šat samců se podobá samičímu, nevýrazně tmavohnědému s náznakem chocholky. Jen je zbarven o něco tmavěji. Žluté oči a šedý zobák s dobře viditelným černým nehtem.

Tento nenáročný druh se objevuje na všech typech vodních ploch, preferuje ale rybníky či říční břehy s dostatečně hustými břehovými porosty. Přes rok, především v době hnízdění, žijí poláci chocholačky samostatně, na zimu se sdružují do početnějších hejn. Jde sice o částečně tažný druh, přesto se u nás vyskytují celoročně. Na zimu k nám přilétají jedinci z Finska a nebo Ruska.

Tato kachna je u nás jen těžko zaměnitelným druhem. Jedinou podobnou kachnou u nás je polák kaholka (Aythya maryla). Ta se však v Česku objevuje pouze náhodně, během přeletů při sezónních tazích, samcům ale chybí typická chocholka.

Podobně jako jiné druhy potápivých kachen se i polák chocholačka dokáže dobře potápět. Za potravou se vydává do hloubek okolo tří až pěti metrů, podle některých zdrojů se dokáže potopit do hloubky až 14 metrů. Pod vodou dokáží setrvat po dobu 20 až 50 sekund.

Poláci chocholačky hnízdí od května do srpna, tedy poměrně pozdě. Zajímavý je tok, při kterém se pár vzájemně dvoří a potápí se pod vodní hladinu. Svá hnízda si stavějí v hustých porostech obklopených vodou, samička do hnízda snáší 5 až 12 olivově zelenavých vajíček, avšak v hnízdě se může objevit 25 až 30 vajíček od dvou různých samic. Občas i vajíčka jiných druhů, třeba poláka velkého.

Inkubační doba činí 23 až 28 dní, po asi 50 dnech se mladé kachny osamostatňují. Na vejcích sedí pouze samice, která také rovněž sama vodí vylíhlá mláďata. Ta hnízdo opouštějí krátce po vylíhnutí a krmí se sama. Na jídelníčku poláka chocholačky jsou zelené části rostlin a nebo jejich semena jako u jiných kachen, avšak u této kachny převažuje živočišná složka - různí bezobratlí, ale také i drobné, plevelné rybky a nebo drobní obojživelníci.

Zajímavé je, že polák chocholačka není u nás druhem původním, ale začal se na našem území objevovat teprve od začátku 20. století, první doložené hnízdění pochází z období krátce před začátkem první světové války. Dnes, alespoň podle některých zdrojů, polák chocholačka svými počty převyšuje původní kachnu divokou. Snad jen tolik k dnes diskutované příbuzné husici nilské, kterou by chtěli někteří zastánci neměnného, statického světa zcela vyhubit.

Eradikce husice nilské, která se u nás začala objevovat od 70. let minulého století, je totiž v souladu s pravidly Evropské unie o "nepůvodních" druzích. "Nepůvodní" je přece i polák chocholačka a nebo třeba (asi ve 12. století zavlečený) bažant obecný.

Podle mě jsou tato pravidla v případě přirozeně se šířících (nikoliv zavlečených) druhů zcela mimo realitu a proti přirozenosti a dynamice biosféry. Příroda se mění, ať se nám to líbí a nebo ne, podle měnících se podmínek a klimatu. Kdyby byla příroda neměnná, statická, měli bychom tady bezlesou tundru, která na území dnešního Česka kralovala na konci doby ledové… Já osobně tundru mám rád, je to úžasný typ krajiny, ale přece jen o něco více dávám přednost "nepůvodním" lesům, které se u nás rozšířily až po konci poslední doby ledové.