Okáč zední (Pararge megera), ve starší literatuře také Lasiommata
megera) si oblíbil suchá stanoviště. Okáče zedního můžeme spatřit na zídkách, kamenitých
stráních a stepích, ale také na úhorech, polních cestách či zbořeništích a vřesovištích.
Od nížin a pahorkatin až po vrchoviny. Ve vyšších horách se s okáčem zedním již ale nesetkáme.
Okáči zední rádi usedají na kamenitý podklad.
Okáč zední je rozšířen po téměř celé Evropě vyjma Skandinávie. Osídlil ale také sever
Afriky, Blízký Východ a jeho hranice výskytu se na východě táhne až do oblasti střední
Asie a západní Sibiře. U nás je rozšířen po celém území, nebývá však nikde hojný.
Okáč zední létá sice poměrně pomalu, ale klikatě. Ke snadné kořisti tak rozhodně
nepatří. Stejně tak se špatně fotografuje, neboť se jedná o velice těkavého motýla,
ke kterému se velice těžko přibližuje. A navíc i pouhé cvaknutí závěrky jej dokáže
snadno vyplašit…
Okáč zední má u nás dvě a výjimečně až tři generace. První se objevuje v dubnu a létá
až do začátku léta. Druhá generace létá od července do září až října. Dospělci se rodí
z kukel housenek poslední generace, které přezimovaly. Některé housenky se však kuklí
ještě před začátkem zimy.
Okáč zední je středně velký motýl s rozpětím křídel 38 - 45 mm. Líc jeho křídel má
nápadnou kresbu, výraznou hnědooranžovou síť. Zato rub křídel je nenápadný, šedě mramorovaný,
což poskytuje tomuto druhu dokonalé maskování. Z dalších našich okáčů je okáči zednímu
asi nejvíce podobný okáč ječmínkový (Pararge maera).
Samička vajíčka klade jednotlivě na listy, stonky i kořeny žírných rostlin, kterými
jsou např. metlička křivolaká, válečka prapořitá, kostřava ovčí, medyněk vlnatý, jílek,
sveřep, lipnice a další druhy trav. Zeleně zbarvená housenka s bělavými tečkami tak
rozhodně nepatří k vybíravým.
