Amanita solitaria (muchomůrka ježohlavá). Houby Česka

Masitý klobouk o průměru 60 až 130 mm je zprvu polokulovitý, později plochý, někdy ve středu mírně stlačený, bílý až nahnědlý či šedohnědý, občas s olivovým nádechem. Má výrazné odstálé, tmavší bradavky nepravidelného až jehlanovitého tvaru. Bělavé lupeny později žloutnou, u starých plodnic mají až hnědavou barvu s olivovým nádechem, v mládí jsou překryty bělavým velem.

70 až 120 mm vysoký třeň muchomůrky ježohlavé má v průměru 10 až 25 mm, dole kyjovitě rozšířený, hlízovitý, na bázi naopak kořenovitě ztenčený, bez pochvy, bělavý se zelenavým nádechem a s blanitým ovislým prstenem. Bílá dužnina je pevná, nevýrazné chuti i vůně, která se u starých plodnic mění v nepříjemný zápach připomínající ten špitální. Dužnina na řezu lehce žloutno a nebo zelená. Elipsoidní výtrusy mají rozměry 9 až 11 × 6 až 8 µm, výtrusný prach má nazelenalou barvu.

Muchomůrka ježohlavá u nás roste od července do října v listnatých a smíšených lesích teplejších poloh, od nížin a pahorkatin až do podhorského pásma, zpravidla pod duby, buky a habry. Preferuje zásadité, vápenaté a dostatečně humózní půdy. Jde o poměrně vzácnou houbu, která byla u nás zapsána do Červeného seznamu jako ohrožený druh makromycetů.