Aglia tau (martináč bukový). Atlas motýlů

Základní barvou jemně poprášených křídel martináče bukového je okrově žlutá, která je protnuta silnou červenočernou vlnovkou podél vnějšího okraje křídel. Pozornosti neuniknou ani velká oka, podle kterých je martináč bukový nazýván také paví oko bukové. Spodní strana křídel je světlejší než strana svrchní, na zadních křídlech je navíc tmavá skvrna ve tvaru řeckého písmene tau, které vděčí motýl za své druhové latinské jméno.

Samečci martináče bukového mají tykadla dlouze hřebenitá, kdežto samičky mají tykadla nitkovitá. To je, vedle velikosti, spolehlivý znak k rozlišení pohlaví motýla. Tělo martináčů bukových je zavalité, huňaté. Housenky jsou zbarveny zeleně s pruhem žlutobílé barvy na jednotlivých článcích. Juvenilní stádia mají nápadné trnovité výrůstky.

U nás se s martináčem bukovým můžeme setkat pouze v jedné generaci ročně od dubna do července všude tam, kde rostou bukové a nebo smíšené lesy. Od nížin až po horské oblasti. Samičku, která usedá na kmeny stromů nízko při zemi, spatříme jen málokdy, zato klikatě a rychle létajícího samečka můžeme spatřit poměrně často. To ovšem neznamená, že se nám jej často podaří vyfotografovat. Focení martináče bukového, podobně jako příbuzného martináče habrového (Saturnia pavonia), považuji za mimořádně obtížnou "sportovní" disciplínu. Samečci jsou aktivní ve dne i v noci, samičky zpravidla pouze v noci, kdy často přilétají ke světlu.

Samičky kladou vajíčka nejčastěji na buky, méně často na duby, břízy a nebo vrby či olše. Případně i na další listnaté dřeviny jako hlohy nebo trnky. Polyfágní housenky se kuklí v půdě, v mechu a nebo v lesní hrabance, kukla přezimuje. Areál rozšíření martináče bukového je palearktický, zahrnuje téměř celou Evropu, vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, a Asie. Na tak rozsáhlém areálu byly popsány čtyři poddruhy - u nás je nominální Aglia tau tau, ve východní Asii Aglia tau amurensis a v Japonsku Aglia tau japonica a Aglia tau microtau.