Strážovské vrchy, přechod pohoří na Slovensku; Považský Karpattrek (4)

Přechod Strážovských vrchů přes Omšenskou Babu na Ostrý vrch

Buch, luplo mi v bubínku a lavice se zachvěla. Z příjemného polospánku mě budí silné žuchnutí. Ze zídky mi vedle hlavy cosi hupslo. Svítím baterkou. Chvíli se se dvěma žábami koukáme zoči voči. Žuch, plácly sebou o zem. To bylo těsné.

Do rána je pak ale klid. Žáby v blízké tůňce skřehotaly tak akorát, takže mě ze spaní nebudily. A žádná další zvěř se neobjevila. Před sedmou hodinou balím spacák a opouštím příjemný bivak v boudě pod Vápčem.

Vyrážím po polní cestě dolů do obce Horná Poruba (405 m). Narážím na modrou TZ, která přichází od vrchu Vápče (956 m). Kolem otevřeného krámku vystoupám k hornímu okraji obce, kde je pro změnu červená turistická značka, po které budu pokračovat až do Trenčianských Teplic.

Čtěte také: Předchozí část článku, Považský Karpattrek (3)

Obloha je zakaboněna a je docela chladno. Člověk se ale poměrně rychle zahřeje při stoupání pod hřeben vrchu Hoľazne (901 m). Na procházku si vyšel i mlok, kterého na památku zvěčňuji v podobě jedniček a nul na kartu digitálu. Mlok se hezky cachtá na okraji malé strouhy. Je vidno, že mu vlhké a chladné počasí vyhovuje. Další zvířátko do sbírky…

Směr Omšenská Baba

Přecházím cestu vedoucí od Homolky (Valaské Belé) do Ilavy. Tabulka na rozcestí Pri Hornej Porube, hradská hlásá výšku 410 m. Krapet to nesedí. Z Horní Poruby jsem jistojistě překonal více než 5 výškových metrů. Nespíše tam mělo být o sto metrů více…

Kolem seníku napěchovaného senem přecházím na okraj lesa, podél nějž se dostanu až k Santa Fe, lesnímu baru s několika velkým přístřešky. Těch by určitě v případě nouze šlo využít k bivaku. Místa je tu opravdu spousta.

Vzrostlým a převážně bukovým lesem podchází ostrý hřeben Hoľazne (901 m) a mířím pod Slopský vrch (789 m), o kterém si můžete přečíst v samostatném článku. Cestou je několik upravených pramenů vodu, takže ani v horkém létě tady nebude problém s vodou.

Strážovské vrchy již procházím třetí den a zatím jen jednou jedinkrát jsem potkal turisty. Pod horou Strážov. Jinak nikde ani noha. To si ale rozhodně neztěžuji, to je pouhé konstatování. Štrúdly turistů, které například v létě míří na Téryho chatu ve Vysokých Tatrách mi rozhodně nescházejí…

Za Slopským vrchem míjím další pramen vody a dole pod cestou se krčící turistický přístřešek. Začíná se dávat do deště. Prý má dnes ale spadnou jen 0,8 mm srážek, takže to neřeším a po stoupající cestě tu a tam lemované vápencovými skalisky pokračuji k Omšenské Babě. Na svazích se objevuje množství skalek a kamenných polí. Nakonec oblasti s vápencovým podkladem bývají hodně členité…

Přes Omšenskou Babu (668 m) pokračuji dále. Ze skalního hřebene porostlého krásně formovanými borovicemi se tu a tam otevírají výhledy do okolní krajiny. Bohužel dnešní výhledy postrádají fotografické počasí. Někdy příště. Přesto ale tento úsek považuji za velice krásný i v tomto pošmourném počasí, ve kterém by člověk ani psa nevyhnal…

Na loukách za Omšenskou Babou ale déšť výrazně přidal na intenzitě. Takto rozhodně 0,8 mm nevypadá. Schovávám se do velkého mysliveckého posedu a čekám, až se přežene to nejhorší. Posed je poměrně velký a pěkně v klidu by se tady dva pocestní vyspali. Však nakonec před léty, když jsem připravoval turistického průvodce této oblasti, jsem tady spal…

Trenčianske Teplice

Déšť konečně polevuje a je možno vyrazit dále. Na rozcestí Kamenné vráta (540 m) se k červené značce připojuje žlutá TZ. Já však zůstávám věrný červené značce, která mě spolehlivě dovede až do Trenčianských Teplic. Na vyhlídce na Kamenných vratech ještě ale udělám pár záběrů. Dokumentačních. Na žádné "umění" v takovémto počasí a na dlouhém treku není čas.

Pod rozcestím potkávám dnes již druhého mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Však nakonec mlok si nejvíce oblíbil vlhké listnaté a nebo smíšené lesy ve středních výškách 200 až 600 m nad mořem. Rád se zdržuje v blízkosti vodních toků či jezírek, kde se skrývá pod listím, kůrou stromů a nebo ve skalních štěrbinách.

Na okraji Trenčianských Teplic na rozcestí Baračka (295 m) mě vítá sluníčko. A na jezírku na okraji lázeňského parku divoké kachny, které čumí, nemám-li pro ně něco dobrého. Holky, fakt nic nemám, sám bych potřeboval nějaké pečivo koupit… Mířím tedy do Teplic, ale žádný rozumný krámek nenacházím. A dokonce ani hospodu, kde by se za normální mrzký peníz dalo koupit pivo. Nakonec zase až takovou žízeň na pivo, že bych za něj musel dát dvě eura, nemám…

K nádru se mi jít nechce, takže na pivo si nechám raději zajít chuť a vracím se na rozcestí místních značek, lázeňských okruhů. Do sedla Machnáč sice míří modrá turistická značka, ale mně se nechce capat po asfaltce. A navíc se chci juknout na nějakou pro mne neznámou trasu.

Trubárka, Ostrý vrch

Vybírám červeně značený lázeňský okruh do Sedla pod Machnáčom. A dobře jsem udělal… Cesta je proznačena sice špatně, zato je tam ale horší cesta a rozsáhlé paseky. Popadané stromy, větve, ostružiní. Nádherný lázeňský okruh, který naštěstí motorovou pilu neviděl řadu let. Lázeňští hosté by to měli příliš snadné a zbytečně by v okolních lesích otravovali…

Konečně je tady Sedlo pod Machnáčom (504 m). Odbočku na vrch Machnáč (569 m) vynechávám, beztak je vršek bez výhledů. Navíc mě začíná trochu tlačit čas. Díky dešti jsem se na Omšenské Babě zdržel déle, než jsem plánoval.

Přes rozcestí Malý Klepáč (470 m) s altánkem pokračuji na rozcestí Pod Machnáčom (470 m). Přecházím hradskou a konečně mířím po modré TZ do jihozápadního cípu malebných Strážovských vrchů. Opět se dává do deště, takže na nějaké focení cestou není ani pomyšlení. Petrovanské lúky (545 m) i sedlo Trubárka proletím rychlostí blesku.

Bukové lesy jsou tady již krásně zelené, v bylinném patře kvetou pestré koberce květů. Podobně jako na Pálavě. A to omamné aróma. Kolem vrchu Svitava (700 m) již doslova peláším. Déšť se mění v regulérní slejvák a začíná se mi nepříjemně navážet do obsahu batohu. I přes dešti odolnou plachtu… Ono když fouká pořádný větřík, tak si voda vždy nějakou tu skulinku najde.

V sedle Lúčky (550 m) vyhlížím nějaký šikovný posed, ale nikde nic ke spaní. Takže nakonec asi dojdu až k boudě pod Ostrým vrchem. Podle plánu. Bouda je nakonec již jen kousek, za hřebínkem, na který mě čeká poslední dnešní stoupání. Odbočku na Ostrý vrch (767 m) dnes opravdu vynechám a pádím dolů po rozblácené lesní cestě k boudě. Doufám, že stále slouží svému (ne)původnímu účelu.

Slouží. Naštěstí slouží. Na půdě se dá krásně v suchu přespat. Kdyby nebyla rozbitá kamna dalo by se tady i zatopit. To by ale člověk již opravdu chtěl příliš. Venku je sice upravené ohniště, ale sezení u ohně v dešti není to pravé ořechové. Dobírám vodu z pramene u chaty, převlékám se do suchého a zalézám do spacáku. Je opravdu zima. Ve druhé polovině dubna bych očekával zcela jiné teploty…

Kilometráž čtvrté etapy Považského Karpattreku

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.