Šerlich, Vrchmezí, Olešnice a Dobrošov - přechod v Orlických horách

Králicko-krkonošský sudetský trek (5)

Noc byla krátká. Hrozně krátká. Tma je až někdy po desáté večer a svítat začíná již okolo čtvrté, takže si nohy ani nestačily pořádně odpočinout. Venku bylo po ránu navíc pěkně čerstvo, teploměr na vnější zdi boudy zlehka šimrá nulu. První dnešní fotografie pořizuji s východem Slunce a sbalený bágl mám na zádech již před půl sedmou, kdy z Velké Deštné mířím k Šerlichu s fotogenickou Masarykovou chatou.

Je opravdu hodně čerstvo, ráno na Velké Deštné je skutečně nezvykle chladné. Alespoň na tuto roční dobu a tuto nadmořskou výšku. Kolem Přírodní rezervace Jelení lázeň a vrcholu Malá Deštná (1 090 m) sestupuji do sedla Šerlich (981 m), odkud je to k Masarykově chatě na Šerlichu co by kamenem dohodil. Louka pod chatou je krásně rozkvetlá, okolní vrchy v ranním světle dotvářejí kouzelnou atmosféru jedinečného místa.

Bukačka a Vrchmezí

Jsem u chaty. Je však příliš brzy, Masaryčku na Šerlichu (1 014 m) pouze míjím. Ani nezkouším, zda-li čistě náhodou není již otevřeno. To bych sám považoval za velkou drzost. Za chatou se kochám výhledy na polskou část Orlických hor a následně po příjemné lesní cestě pokračuji přes vrchol Šerlich (1 027 m) s konečnou stanicí lyžařských vleků a lanovek z polské strany k Přírodní rezervaci Bukačka, která je považována za botanickou zahradu Orlických hor.

Čtěte také: Předchozí část článku Králicko-krkonšský sudetský trek (4)

Přírodní rezervace Bukačka má výměru 50,06 ha a vertikální rozpětí 115 m (910 - 1 025 m). Vyhlášena byla již v roce 1954. Jádrem rezervace je smrkovo-bukový porost pralesovitého charakteru a rašelinné louky, které se pro udržení druhové rozmanitosti pravidelně kosí. Na loukách je evidováno přes 300 druhů vyšších cévnatých rostlin, z nichž 23 druhů je chráněných.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přes rozcestí Bukačka (983 m) si to po Jiráskově cestě štráduji směr Polomský kopec (1 071 m) do Polomského sedla (1 010 m), odkud to je na Polomský kopec kousek. Z vyhlídky na rozcestí se mi otevírají slušné pohledy na Krkonoše s nepřehlédnutelnou Sněžkou. Na ní je to ještě ale pořádný kusanec cesty. Dnešní 30kilometrovou etapou, kterou jsem nazval "národopisnou" to nevytrhnu.

Dnes je to skutečně především o výhledech a malebných zákoutích. Nespěchám, cíl mám na Dobrošově. Zítra ráno budu v Náchodě vyzvedávat další partu, která touží po tom, abych je ztrhal a oni zakusili únavy a bolavých nohou…

Na dalším rozcestí, odbočce k prameni Bělé (1 048 m) proto neváhám a k prameni směle zamířím. Bodejť by ne, když je to cirka 100 metrů… Něco jako pramen Moravy, Labe či Odry (posledně jmenovaná mimo této trasy) však nečekejte. Je tady šutr informující o tom, že se nacházíte na prameništi 40,6 km dlouhé řeky Bělé, která pod Častolovicemi vtéká do Divoké Orlice.

O kus dále se objevuje bouda na rozcestí Vrchmezí (1 073 m), ze kterého je to asi 50 metrů na vrchol hory Vrchmezí (1 084 m), která je polsky zvaná Orlica a německy Hohe Mense. Je to nejvyšší vrchol polské části Orlických hor, pod kterým do roku 1945 stávala turistická chata Hohe Mense Baude (tehdy ještě na německé straně Orlických hor) s 16 metrů vysokou dřevěnou rozhlednou. Dnes vrchol zdobí mohutný kamenný trojboký komolý jehlan.

Olešnice v Orlických horách

Po kochačce a lehké snídani se vracím na rozcestí a přes vrch Ostružiník (982 m) sestupuji po červené turistické značce na rozcestí Nad Olešnicí (760 m), na kterém začínají nádherné výhledy, fantasticky rozkvetlé louky lemované roubenkami samot. Neskutečně malebný úsek cesty a vůbec jeden z nejhezčích v Orlických horách.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na rozcestí Horní Olešnice (613 m) se dostávám asi po kilometru neznačeným úsekem. Přesto orientačně bez problémů. Tedy alespoň za dobré viditelnosti. Již je tady náměstíčko v Olešnici v Orlických horách, na kterém můžeme navštívit např. málo známý Utzův mechanický Betlém. Krásný výtvor, který jsem před několika léty již navštívil.

Na náměstí mají rovněž příjemnou hospodu, kterou právě otevřeli a kde je pod slunečníky velice příjemně. Mají tady nejen dobré pivo a dobrou kuchyni, ale i příjemnou obsluhu. Což není v našich krajích až tak častá kombinace.

Zelinkův mlýn, Borová

Po lehkém obědě je čas se pobrat dále. Jak bylo ráno zima, tak je nyní v poledne teplo. Poprvé teplo. Alespoň na tomto treku. Zatím bylo spíše zima a místy až kosa. Je příjemné konečně shodit bundu a pokračovat nalehko jako při nějakém prázdninovém vandru.

Dalších pár kilometrů je ve znamení asfaltek. Naštěstí asfaltek se skutečně minimální dopravou. Po silničce č. 285 mířím v těsné blízkosti hranice s Polskem k Zelinkovu mlýnu (557 m), za kterým stojí pomník obětem nacismu kraje podorlického, jenž v roce 1947 věnoval tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.

Odsud vzhůru na rozcestí Dlouhé (600 m), kde ještě naposledy přemítám, zda-li nepokračovat po červené značce dále do údolí Peklo ke stejnojmenné Jurkovičově chatě Peklo. Trasa by to jistě byla malebná, ale v údolí a bez výhledů. Proto dávám přednost panoramatické trase, loukám a výhledům a pokračuji po modré značce přes rozcestí U jedle (657 m) směr obec Borová. Trochu vopruz, neboť je to opět po cestě, ale za obcí již následuje polňačka a lesní cesta. Tam měním modrou značku za žlutou.

Česká Čermná a Dobrošov

Za obcí opět protínám pás prvorepublikového opevnění a přes sluncem prohřáté lesy se dostávám na rozcestí Pod Kašparkou. Leje ze mne jako z konve a v duchu přemítám, zda-li by ta trasa údolím Peklo nebyla přece jen lepší. Pozdě ale bycha honit, tuhle trasu si mohu nechat na příště jako možnou alternativu.

Příjemnou lesní pěšinou obcházím porost mladých borovic. Les hučí jako v úle, kolem mne se míhá hafo včel. Ještě tak chytit od nějaké medonosky žihadlo… Po chvíli zjišťuji, že to tady hučí nejen jako, za stromy to opravdu hučí. V úle. Obří úl je skryt za ohybem lesa a včely jako divé do něj ládují svůj cenný náklad.

Obec Česká Čermná je již na dohled. Míjím řadu krásných roubených stavení, procházím obcí. Spláchl bych ten odpolední žár. Kdyby ovšem Hostinec pod javorem nebyl otevřen až od čtyř hodin… No nic, Dobrošov volá. Scházím po úzké silničce k hranici s Polskem. To ovšem pouze proto, abych od hranice ČR / PL opět stoupal na rozcestí Čermenské silnice a následně po krásných loukách (již po naučném chodníku) s parádními výhledy a cestách k Dobrošovu… Již vidím jednotlivé bunkry, které společně tvoří známou pevnost Dobrošov.

Vše ale jednou končí. I výstupy. Po prohlídce opevnění na naučné stezce Dobrošov nabírám neomylně kurz Jiráskova chata na Dobrošově. Nějaké to pivko v parném odpoledni přijde vhod, stejně jako něco pikantního. Na bramboráku jsem si opravdu pochutnal, první pořádné jídlo po pěti dnech pochodu. Na vaření na trecích mě moc neužije, proto volím častěji trekovou "dietu". Po dlouhých etapách ale člověka stejně i hlad přejde…

Z okna Jiráskovy chaty pozoruji západní obzoru a lesknoucí se hladinu jezera Rozkoš u Náchoda. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, zda-li bych nehodil nocleh na chatě. Avšak zájezd napomádovaných (doslovně) metrosexuálů, kteří se právě přiřítili do recepce, mne od tohoto záměru spolehlivě odradil. Nevadí, bivak je také fajn, západu Slunce si užiji i z ochozu pěchotního srubu N-72 Můstek. A že panáčku věru byl nádherný snad dosvědčují fotografie z připojené fotogalerie.

Kilometráž čtvrté etapy Králicko-krkonošského sudetského treku

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.