Osp a Črni Kal, skalní lezení ve vyhledávané oblasti ve Slovinsku

aneb Velikonoce ve Slovinsku, skalní lezecké oblasti Osp a Črni Kal

Tradičně každým rokem frčíme na Velikonoce lezecky protáhnout své ztuhlé tělo a svaly po zimě, někam do tepla. Nevím proč, ale už čtvrtým rokem po sobě volíme oblast lezení v Črni kalu, oblasti kousek od slovinského moře, cca 11 km od Koperu. Mořský vzduch, brzké jaro v podobě nepřeberného množství různých květů, všudypřítomné víno, pohodoví lidé, to je vše, co mě nabíjí do další lezecké sezony. A samozřejmě super vápencové odjištěné lezení.

Cesta dlouhá necelých 800 km, vedoucí z Ostravy přes Mikulov, Vídeň, Graz, Maribor, Ljubljanu (Lublaň) a skoro do Koperu, trvá nějakých 9 hodin. Odjíždíme po 15. hodině z Ostravy ve čtyřech lidech a půl hodiny před půlnocí stavíme stany v jediném oficiálním Kempu široko daleko - Kmetija Vovk (cca 10 Eur za noc a osobu), ve vesnici Osp.

Ráno nás vítá nádherně přátelská atmosféra lezeckého kempu a pohodových lidí. Ačkoliv se kemp nachází přímo pod lezeckým sektorem Osp a 1 km od sektoru Mišja Peč, tak vyrážíme autem do 4 km vzdálené vesnice Črni Kal, kde je "náš" sektor.

Osp

V posledních letech mimořádně populární oblast zejména mezi extrémními lezci, kteří si do Ospu jezdí pro přelezy francouzských osmiček. Vápencové stěny nedaleko pobřeží Jaderského moře, nabízí řadu krátkých převislých, velmi těžkých cest až do stupně francouzské stupnice 8b+ či 8c+. V až 120 m vysokých stěnách je několik vícedélkových výstupů, najdete tu i nějaké lehčí jednodélkové cesty třeba za 5b francouzské stupnice. Více lehčích výstupů je v blízkých skalách nad vesničkou Črni Kal.

O mezinárodním věhlasu zdejšího lezení svědčí i billboard, který u silnice před vesničkou Osp vítá přijíždějící motoristy a upozorňuje je na super lezení. Cesty jsou velmi dobře zajištěné borháky, někdy pro lezce s českými zkušenostmi až nezvykle hustě. V létě je v jižních stěnách přes den příliš horko a proto je lepší zvolit k lezení jarní nebo podzimní období. Moře je však dostupné po několikaminutové jízdě autem.

Črni Kal

Nad, asi čtyři km vzdálenou, vesničkou Črni Kal na trase mezi Lubljaní a Koperem (11 km před Koperem) je na obzoru kopce stěna, před kterou stojí vápencová věž se zříceninou tvrze na vrcholu. Zde si zalezou i ti, kteří nehledají extrémní lezení. Obtížnost je zde cca 50 cest v klasifikaci od 4a po 8c.

A to je to naše. První den se rozlézáme na 4a,b,c, dáváme 12 cest. Lezecký terén je pohroužen do stínu jižanského lesa, kam skoro slunce nezasáhne, což je příjemné jak pro lezce, tak pro jističe.I když na stěně je situace jiná a sluníčko nám hřeje na záda, tak se skoro nezpotím. Po návratu do kempu dáváme jídlo doprovázené vínem, chladíme bříška prstů, svaly skoro nebolí. Vyrážíme autem prozkoumávat okolí a naše kroky směřují do Koperu, kde zůstávají dva a další dva míříme do Piranu.

Koper

Koper (italsky Capodistria, chorvatsky Kopar) je město ve Slovinsku, na pobřeží Jaderského moře. Má skoro 23 700 obyvatel. Koper je nejdůležitějším přístavem země.

První stálé osídlení zde vybudovali starověcí Řekové, a to pod názvem Aegida. Osada existovala i za dob Římské říše pod názvy Capris, Capre nebo Caprista (názvy se během staletí střídaly). Roku 568 sem uprchli Tersťané z města obléhaného Langobardy. Na počest tehdejšího byzantského císaře Justiniána II. tak bylo přejmenováno na Iustinianopolis. Nakonec se ho ale opět zmocnili Frankové a Langobardi.

Roku 932 začalo město obchodovat s Benátkami a v 11. století, v době benátsko - říšskoněmecké války, se postavilo na stranu Svaté říše římské, za což roku 1032 získalo od císaře Svaté říše římské Konráda II. městská práva. Od roku 1278 spadal pod Benátskou republiku, kde zaujal místo jako brána Benátčanů k Istrii, pod názvem Caput Histriae (hlava Istrie; z tohoto názvu se vyvinulo dnešní italské Capodistria). Z benátské doby pocházejí také významné památky, např. renesanční Prétorský palác z 15. století.

V letech 1797 až 1918, s výjimkou let 1805 až 1813, byl Koper součástí habsburské monarchie. V té době Koper hospodářsky stagnoval. Po výstavbě železnice Vídeň-Terst se význam města ještě snížil. V průběhu devatenáctého století ve městě vznikly slovinské politické a hospodářské organizace.V době Rakousko-Uherska patřilo město pod Rakouské přímoří, součást Předlitavska.

Po první světové válce připadlo Itálii. Po druhé světové válce bylo město sídlem jugoslávské správy zóny B. Po uzavření Londýnské dohody v roce 1954 připadl Koper Jugoslávii, v té době město opustila většina italské populace a město se začalo měnit v průmyslové centrum. Od roku 1991 je součást samostatného Slovinska. Přes tyto všechny změny je však stále vícejazyčným městem; mluví se tu jak slovinsky (74,1 %), tak chorvatsky (8 %) či italsky (2,2 %).

Piran

Piran je starobylé městečko na výběžku slovinského pobřeží. Jeho dominantou je katedríála sv. Jiřího, který se tyčí nad starým Piranem a je pozoruhodná zejména svou zvonicí, které sloužila za vzor kampanila z benátského náměstí San Marco. V kostele se pro zajímavost s klasickými prvky snoubí také motivy římského typu.

Pro stísněná přímořská městečka je zde atypické a netypické velké kruhové náměstí Tartiniho náměstí. Náměstí nese název po slavném italském hudebním skladateli a houslistovi Guiseppu Tarninim, který se zde v sedmnáctém století narodil. Jeho socha je centrálním motivem náměstí. Architektura celého náměstí se ne náhodou velice podobá těm benátským. Na místě náměstí původně stálo nádraží místní dráhy do Koperu, pro které se našlo místo díky zasypání původního slaniska.

Po zrušení dráhy byl prostor využit pro náměstí. Pokud chcete mít opravdu nezapomenutelný zážitek, nezapomeňte vystoupat strmými uličkami k městským hradbám a vyšplhat na některou z opevněných věží a procházet se po hradbách. Výhled, který se vám otevře, na celý Piran a Jaderské moře. Pro zbytek městečka jsou typické úzké uličky s všudypřítomným pachem smažených ryb. Od dob italské nadvlády zde sídlí italská menšina a názvy ulic jsou zde dvojjazyčné.

Druhý den se rozlézáme ve sluncem pohlceném sektoru s klasifikací 5a, b, c, 6a. Situace se zostřuje. Slunce pálí, bříška prstů řežou ostré chyb. Cest není takové množství jako první den, ale o to jsou vydatnější. Z cest jsou krásné výhledy do okolí, na moře u Koperu a dohlédneme až na italský Terst. Kde jsou ty časy, kdy jsem si lezla své 7a,b,c.

Po lezení se vydáváme na krátkou procházku na vyhlídku, která vede nad skály (podobné situační umístění jako třeba lezení u nás v ČR na Kružberku na Severní Moravě, kdy jsou skále dole u řeky a nad skalami je vyhlídka). Je zde zřícena hradu a opět krásné výhledy do okolí, bohužel letos zahalené oparem. Snad nebude pršet. Naše oko z každého místa dohlédne na novodobý klenot slovinské technické architektury, kterým je dálniční viadukt Črni Kal. Večer v kempu nás po jídle doprovází vodní dýmka s čistým tabákem.

Viadukt Črni Kal

Viadukt Črni Kal je nejvyšší a nejdelší most ve Slovinsku. Je součástí dálnice A1. Most překlenuje údolí Osapska, což je dolina nad vesnicí Gabrovica, poblíž vesnice Črni Kal, přibližně 20 km od Koperu. Most z předpjatého betonu je tvořen táhlým obloukem o poloměru 800 m. Podpírá ho 11 pilířů, z nichž nejnižší měří 10 m a nejvyšší 87,5 m. Nejdelší vzdálenost mezi dvěma pilíři je 140 m, nejkratší 40 m. Největší výška mostu nad údolím je 95 m, délka mostu je 1 065 m.

Vozovky pro oba směry jsou od sebe oddělené, z vnějších stran je po celé délce mostu zábradlí o výšce 1,2 m prodloužené zábranou proti větru o výšce 3 m. Celková šířka mostu je po celé délce 26,5 m. Most byl navržen stavitelskou společností Ponting v Mariboru, architektem byl profesor Mens Mentisa. Náklady na stavbu dosáhly výše 4,5 miliardy SIT. Stavební práce byly zahájeny v září 2001, most byl otevřen 23. září 2004. Ještě před otevřením po něm 23. května 2004 přejeli účastníci cyklistického závodu Giro d'Italia.

Třetí den je ve znamení dorasování těla. Cesty za 6a, 6a+, 6b. Ale i zde jsme se přesvědčili že, ačkoliv v jedné oblasti, není klasifikace jako klasifikace. Není 6a jako 6a. Nechala jsem na místě 2× pytel (nevylezená cesta) a mám důvod se zde zase vrátit. Uvidíme, zda půjdeme pytel sundat na podzim, či zase příští jako nebo někdy jindy. Vždyť lezeckých oblastí je tolik a tolik.

Pondělní velikonoční den končíme s lezením kolem 15. hodiny, čeká nás přeci jen dlouhá cesta domů a v úterý nástup do pracovního procesu. Po lezení si chceme ještě uvařit a posilnit se před cestou, ale zlověstná mračna nad skalami nevěstí nic dobrého. Stihneme jen uvařit a jídlo za vydatného deště do sebe nasoukáme již v autě. Vyrážíme za deště směr domov. Podobná situace jako loni, ale to nás déšť vyhnal o celý den dříve. A protože dálnice vede z Koperu do Ljubljany kolem světoznámé jeskyně Postonaja jama, tak jsem se do ní loni podívali. Není to sice laciná záležitost, ale všem doporučuji. Krásná věc na zpestření sportovního života turistickou atrakcí.

Postojnaja jama

Krasové podzemí Postojenské jeskyně je nejdelší známou krasovou jeskyní ve Slovinsku. Odkryto bylo kolem 20 km suchých, vodních i trvale zatopených podzemních chodeb. Postojenská jeskyně je perlou Krasu, oblasti mezi Postojnou, italskýmTerstem a slovinským Koperem, se zvláštními přírodními úkazy, jako jsou: škrapy, krasové krátery, jeskyně, propasti, ponorné řeky a vysychající jezera.

Prohlídka Postojenské jeskyně trvá hodinu a půl, během níž turisté spatří 5,2 km upravených chodeb. Vlakem se jedou 2 km do nitra jeskyně. Při pěší procházce si prohlédnete nejhezčí části jeskyně mezi Velkou Horou (Kalvárií), Krásnými jeskyněmi a Koncertním sálem. U Koncertního sálu je stanice vláčku, který vás zaveze k východu. Nejdříve vláček projíždí po chodbách Staré jeskyně (tato část byla objevena v roce 1818 místním obyvatelem Lukou Čečem).

Od té doby až dodnes místní jeskyňáři a četní odborníci objevili řadu dalších chodeb. Speleologové zkoumají stáří jeskyně, její vznik a vývoj a ostatní krasové procesy, které jsou významné vědecky a hospodářsky. Vstupní část jeskyně byla navštěvována už před zmíněným letopočtem. Podpisy návštěvníků na stěnách vstupních chodeb dokazují jejich přítomnost už ve 13. století.

Je to asi největší a jedna z nejkrásnějších jeskyní, které jsem kdy navštívila. Jedním z mnoha turistických lákadel v této jeskyni je i obojživelník macarát jeskynní (vědecký název Proteus anguinus, slovinsky Človéška ríbica neboli lidská rybička). Je to endemický obojživelník žijící v balkánských krasových jeskynních. Dožívá se až obvykle zhruba 70 let, odhadovaný maximální možný věk se pohybuje kolem 100 let a vydrží bez potravy cca 10 let.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.