Cyklotrek přes Slovinsko a Maďarsko, zajímavosti

Z Břeclavi do Ajdovščiny, cyklotrek přes Slovinsko na Klagenfurt (2)

Konečně se dostávám na svoji původní trasu, tedy silnici 687, vedoucí na Šentjur, kam přijíždím již za soumraku a rovnou k ohromnému Mercatoru. Dobíjím energii nejlevnějším nákupem, jistě pozoruji hořící západ slunce a prodlužující se stín Mercatoru na betonové desce parkoviště.

Čtěte také: Předchozí část článku

Pak zaslechnu volání času a vyrazím po silnici směr Šentrupert. A aby věci nebyly jednoduché zahýbám do menších silnic směrem na Trobni Dolj. A věci opravdu jednoduché nejsou. Stoupám, stoupám a stoupám. Za šera rychle zapadám do příhodného lesa.

5. Jurklošter - Sevnica - Mokronog - Novo Město - Črnomelj - Adlešiči

A ráno prší… a přímo na spacák, jenže já už jsem tak líný flegmatický z těch propršených nocí, že si přes sebe jenom přetáhnu stan. Žádná profesionalita. Do hodiny se vše uklidňuje a já se přiměji ke vstávání. V hlubinách lesa se ozývá kašel neznámého houbaře. Ke mně se asi neodvažuje přiblížit.

Balím všechno zvlhlé a mokré. Ostře zvlněnou a zadýměnou krajinou padám dolů k Jurklošteru, bývalému kartuziánskému klášteru téměř stylově umístěnému v klínu zalesněných svahů.

Obloha se začíná čistit a vyjasňovat. Takže předpovědi na několik opravdu teplých dní, pečlivě vypozorované na vreme.si, by se přeci jenom mohli vyplnit. Z Jurkloštera opět stoupám vzhůru, obkružuji 9vítistovkovou Liscu a následně se spouštím strmým spádem (logicky a ve Slovinsku především, je rubem příkrého stoupání strmý spád) k údolí řeky Sávy, která se vcelku majestátně rozlévá v širokém údolí oddělujícím kopce od kopců.

Po silnici opisující Sávské meandry se dostávám ke skoro až takovému dvojměstí Boštanj a Sevnica. Trošku prohlížím, trošku nakupuji a také trošku poprvé přemýšlím o campu. Volba padne na přiměřeně vzdálený Otočec, nedaleko Novo Mesta, v prospektu vypadá ještě přijatelně. Vše dopadne samozřejmě jinak.

Po silnici 215 sbírám kilometry na Mokronog. Jedná se o postupně stoupající projížďku kopírující řeku Mirnu. Čím blíže k Mokronogu, tím víc se stoupá do lesů a také, snad poprvé, trošku ubývá okolní civilizace a já se konečně ocitnu skoro v takové balkánské divočině. Zvláště pohled na zalesněné kopce, které se táhnou někam k Trbovlje je… nevím… chybí mi neustálé přirovnání). Mokronog naproti tomu už zase leží v zavesničkované krajině.

Z Mokronogu stoupám po silnici 418 a postupně a jistě nějakým tím stoupáním a klesáním se probojovávám k jedné z mála nížinatějších oblastí Slovinska kolem řeky Krky a k Novomu Mestu. Cestou mě ještě zaujmou lázně Šmarješke Toplice. V místním parku zkouším najít nějaký ten lázeňský pramen pro načerpání vody ale nikde nic. Tak se alespoň odpočinkově procházím mezi stromy, než definitivně vezmu směr na Novo Mesto.

Novo Mesto leží v rozlehlém údolí řeky Krky, silnice, která tam vede, kopíruje dálnici, z hlediska terénu patří k těm méně náročným a je vcelku využívaná zdejšími cyklistickými sportsmeny. Silnice vede také kolem vesnice Otočec, kde se nachází ten můj avizovaný a vyhlídnutý camp, ten by měl být někde v blízkosti místního hradu, jedné z turistických atrakcí, já se ale, z "vyčůraností sobě vlastní" vydám nejdříve do Novo Mesta, zjistit pár informací.

Zatímco periferie Novo Mesta, kterou navštěvuji samozřejmě díky Mercatoru, na mě vcelku zívá, tak místní menší historické centrum vcelku překvapuje příjemnou živostí (pro průmyslově orientované nadšence stojí asi za shlédnutí zdejší automobilka). A v turisticky informačním centru již zjišťuji podrobnosti o kempech.

Vyhlídnutý Otočec nabízí 9 EUR za noc a 0,50 taxa. Jenže ve svém prospektu zahlédnu ještě záhadný, téměř žádnou hvězdičkou a žádnou informací neopředený camp ve vcelku vzdálené, ale stále ještě dostupné vesnici Adlešiči. Společně s obsluhou infocentra sledujeme jeho stránky, které vypadají vcelku bizarně a cena… 7 EUR za noc. Takže zamávám Novomu Mestu a vydám se na cestu.

Volím silnici 664 na Semič. Dostávám se do vcelku čím dál tím víc a na Slovinsko zvlášť, neobydlené a zalesněné krajiny. Ze silnice lze pozorovat rozlehlé a zalesněné kopce Kočevskeho rogu. Ze Semiče zbývá už jen pár kilometrů na Črnomejl. Krajina se již vyprázdňuje a dostává i sem tam nějaké balkánské přídechy, jako například více rozpadlých domů kolem ve kterých vřeští reprodukovaná dechovka.

Črnomejl projíždím jak nejrychleji to jde a silnicí 660 svištím na Adlešiči. Projíždím již setmělou krajinou hlubokých lesů a prázdnějších polí, konečně po docela dlouhé době nekonečných vesnic. Podle mapy se to tu jmenuje Bela krajina a jedná se o téměř pouze mírně zvlněnou oblast v blízkosti hranic Krajinskeho Parku Kolpa o kterém bude ještě řeč v následujícím dni.

Do Adlešiči přijíždím už za tmy. V místní hospodě zjišťuji informace o kempu, který se nachází už přímo u řeky Kolpy, zřejmě místní vodácké atrakce. Cesta k němu vede prudkým samospádem. U řeky už se zase mlží a trochu poprchává… ale už jsem se naučil mávat nad těmi propršenými nocemi rukou. V campu jedině za barem postává jeden člověk, jinak nikde nikdo. Nejdříve záhadně odmítá moji poptávku po přespání až po kouzelném slovíčku "Šotor (stan)" zatřepe souhlasně hlavou a cena opravdu jenom 7 EUR - pokud máte stan samozřemě.

6. Kraj. Park Kolpa

Ráno u Kolpy opět vlhké a lehce propršené. Budím se do prázdného kempu. Balím ty nekonečně mokré věci. Zrovna přijíždí nějaký starší správce. Skoro přesně akorát tak abych si mohl dát rychlé kafe a trochu pokonverzovat. "Že prý voda se tu hodně jezdí ale teď byly "Padališče" (deště) a voda je moc vysoko". Následujících několik minut hledáme mojí občanku, kterou jeho mladší kolega z noci dal neznámo kam a nakonec… jak se dá předpokládat, vyrážím.

Z Adlešiči opisuje hranice s Chorvatskem příjemná silnice. Až do Vinice se silnice drží lehce mírně nad Kolpou. Výhledy s ručením neomezeným. Od Vinice směrem na Stari trg ob Kolpi začne být vše ještě zajímavější. Silnice stoupá a stoupá po svahu Poljanske Gory.

Ve Starem Trgu (vcelku pěkné to vesnici) spadnete prudce přímo do údolí Kolpy, ze kterého už hned tak nevyjedete. Následuje úsek cyklisticky a všelijak jinak vděčný. Údolím proti proudu Kolpy plným strmých zalesněných svahů a bílých vykukujících skal - vcelku by mě zajímalo jestli se sem jezdí lézt - dostupnost asi nebude nejlepší.

Ukázkově vyhlídkovou projížďkou pokračuji k vesnici Fara. Kraj. Park Kolpa, už jenom podle vzhledu, by měl patřit k těm turisticky atraktivním místům, ale cizince tu vůbec nepotkávám a místní taky jenom sporadicky, což je možná svým způsobem dobře, takže radši pssst… a moje doporučení berte jako tiché doporučení.

Jistá odlehlost má ovšem i své praktické nevýhody. Např. V místních vesnicích téměř nevidím žádné potraviny - o Mercatorech už si můžu nechat vůbec jenom zdát. Nechci soudit příliš rychle, ale zdá se mi, že Slovinci, jako národ docela automobilový, si raději zajedou do nějakého vzdálenějšího města a tyto odlehlejší vesnice zůstávají potravinově nedotknuté čemuž odpovídá i jistý typ místního turismu. Víc snad o tom až na konci článku.

Ve vesnici Fara se na chvíli napojuji na větší silnici 106 vedoucí k chorvatským hranicím. Rozhoduji se zatím držet Slovinska a pokračuji víceméně obdobně menší silnicí v obdobně atraktivní krajině, stále podél Kolpy směrem na vesnici Osilnica (ve které je široko daleko jediný Mercator). Ještě někde u vesnice Fara zahlédnu v rámci naučné stezky jakousi tabuli s tématem medvědi. Podle natisknuté mapy se nacházím v obalsti s nejvyšším výskytem.

Někde mezi Boslijvou Lokou a Ribjekem silnice pěkně vystoupá do svahu Goteniške Gory. Na konečném bodě stoupání je odpočinkové místo a šipka s nápisem sv. Anna. Ta ukazuje na cestu mírně stoupající na skalní ostroh nad Kolpou ze kterého je ukázkový výhled na tvarově opravdu rozeklané údolí Kolpy. Na místě výhledu je také kaplička. Začíná mi být jasné kde dneska přespím. Nicméně je ještě brzo a tak se pouštím do průzkumu oblasti.

Jedu směrem na Ribjek a Osilnici, kde se nachází již zmíněný Mercator, toho času však zavřený. Kousek za Osilnicí je ještě jakýsi megahotel se vším možným příšlušenstvím. Přespání asi za 30 EUR. Nad čímž se pousměji samozřejmě. Nicméně lze navštívit místní restauraci snad jedinou široko daleko v tomto kraji a dát si kafe. Čehož využiji. Sedím tedy v totálně standardizovaném prostředí místního hotelu za zvuku neustále pobíhajících dětí.

Začíná mě napadat, že pokud mi ve Slovinsku něco chybí, pak je to totálně nediferencovaná nabídka turistických služeb. Tak trochu neexistence cílového typu zákazníka. Ne že by ten problém nebyl i jinde a ne že by ten problém neměl mnohem širší kořeny. Snad se mi to podaří celkově zhodnotit na konci článku.

Zpět k cestám a šíleným vyjížďkám. Ano kolem Osilnice se lze projíždět po svazích a opravdu minivesnicích Goteniške Gory. Čehož využívám - za cenu cyklisické krve samozřejmě. Dostávám se na Padovo při Osilnici atd. do krásných vesnic s výhledem na údolí za asistence zapadajícího slunce.

Vracím se zpět na Ribjek a k vyhlídnutému místu. Cestou potkávám myslivce a těsně před odbočkou na sv. Annu vidím na silnici zřetelné medvědí stopy. Ke kapličce odbočuji rychle a pokudmožno tajně. Pokouším se vcelku brzy usnout. Před očima vidím vycpaného medvěda z vitríny megahotelu v Osilnici. Člověk si na svůj strach musí šáhnout opravdu, jinak o něm jenom teoretizuje. Ale nad hlavou rostou hvězdy, zvuky kolem… nakonec usínám.

7. Osilnica - Čabar - Stari trg při Ložu - Rakek - Logatec - Col - Vrhpolje

A ráno opět mlha. Zde nad řekou Kolpu je to vcelku přirozené. Brzo se taky trhá a poodkrývá úplně jasnou oblohu. Začíná konečně sada několika úplně letních dnů. Jedu opět do Osilnice kde navštěvuji otevřený Mercator a pokračuji k chorvatské hranici.

Místní přechod je pouze lokální, jak se dozvídám z úst celníka, ale s přimhouřeným policejním okem mi sděluje, že u mě udělá výjimku. Takže můžu pokračovat opravdu vyjasněným ránem pořád proti toku řeky Kolpy až do chorvatské vesnice Čabar. Tam si dávám za 80 centů snad nejlevnější kafe z celé cesty. Ještě mi stihnou vrátit 2 kuny.

Z Čabaru opět zpátky do Slovinska a to přímo a radikálně nahoru po silnici kroutící se v serpentinách do svahů Goteniške a Velike Gory. Výjezd, ačkoli radikální, přesto se mi zdá nějak cyklisticky pohodlný, může s tím souviset buďto nějaká "anestezie" a nebo vhodně zvolený sklon stoupání.

Mezi vesnicí Trava a Hrib - Loški Potok se dostanu do oblasti jakési náhorní plošiny mezi kopci Goteniške Gory a Sněžniku. Takže krajina tu pomalu připomíná nějaké české hory. V Hribu - Loški Potok zahnu na jakousi menší silnici, která vede na Stari Trg při Ložu. Silnice stoupá a stoupá lesem když tu náhle, už po druhé ve Slovinsku, zahlédnu značku "Konec asfalta". A stojí mě to píchnutí. Naštěstí ne tak velké, abych nedojel do Stareho Logu kde už při silnici 213 je benzínka. Využívám tedy místního vzduchu a opravuji.

Po široké to silnici 213 jedu na Blošku Policu, kde se z 213tky stane 212 a po ní již širokým údolím s výhledem na Javorniki i na tisícovkovou Slivnici šlapu kilometry směrem na Rakek. Odtud pak po již menší silnici avšak úctyhodně projíždějící hluboké lesy Planinskeho Polje, pokračuji na město Logatec.

Pokračování je to vcelku zdlouhavé avšak přeci jen nakonec lesy ustoupí a Logatec se zjeví. Logatec jako město, nezaujal skutečně ničím. Vypadnu po široké 102 na Kalce a odtamtud po silnici 621 na Col.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.