Praděd a Lysá hora na kole, cykloturistika v Česku

Od východu do západu aneb tip na skvělou cyklotúru

Při jednom výstupu na Praděd asi před šesti lety mne fascinoval pohled na vzdálené Beskydy, zejména na Lysou horu s typickým vysílačem, a nápad byl tady. Co takhle zkusit v jednom dni zažít východ Slunce na Pradědu a západ na Lysé hoře, přičemž k přesunu použít bicykl?

Docela slušná výzva, nemělo by to být nemožné a jistě to nebude zase úplně snadné. Jako nejvhodnější den mi časem připadl den letního slunovratu, poskytne přece nejvíc denního světla a navíc to bude docela hezký způsob jak uctít naši životodárnou hvězdu, na kterou se pozornost člověka upíná od nejvzdálenějších hlubin času. Nápad zapustil pevné kořeny a bylo jen otázkou času, kdy jej uskutečním.

Nemohu popřít jisté vzrušení, když v páteční podvečer 20. června 2008 usedám na svého naloženého horáka a vyjíždím z Koutů nad Desnou k vrcholu Pradědu. Počasí vysloveně letní, slunečné a teplé mi dodává naději, že se právě začínající akce podaří. Táhlé stoupání po asfaltu švýcárenské cesty k Petrovce nakonec zvládám v pohodě i přesto, že tudy jedu poprvé s nabaleným kolem. Od Petrovky už si začínám užívat výhledy na okolni vrcholky a vůbec se nestresuji obavami, že nejspíš budu muset někde i tlačit.

Na Kamzík dojíždím v pedálech, stejně jako po celou cestu i tady je liduprázdno, přece jen se Slunce kloní k horizontu a hory se vylidňují. Prudké stoupání na Velký Jezerník už je ale nad mé síly a tak poprvé musím tlačit. I u Švýcárny liduprázdno, svižně pokračuji už opět po asfaltu stále blíž k Pradědu. Teď už je jisté, že dnešní, poslední jarní západ Slunce stihnu pozorovat z vrcholu. Vždy mne v závěrečném stoupání ohromí ten úžasný výhled do stakilometrových vzdáleností. Jen pár zamilovaných dvojic tu se mnou čeká na divadlo, které se nikdy neomrzí.

Dnešní západ Slunce je krásný, dokonce jsou vidět Krkonoše i se Sněžkou, východní horizont tone v oparu a svůj zítřejší cíl nevidím. Velmi rychle se ale ochlazuje a je třeba se uložit ke spánku. V závětří vysílače stavím přístřešek a zalézám do spacáku. Ještě chvíli si užívám příjemný pocit nadšení z právě se uskutečňující akce a pak dostává prostor zklidňující spánek. Noc ale moc klidná není, nepravidelné poryvy větru lomcují s plachtou přístřešku, často se budím.

Konečně zaznamenávám první známky svítání a tak opouštím teplý spacák a vydávám se na obchůzku kolem vrcholu. A nevypadá to dobře, východ zahalují tmavá mračna, jen malé štěrbiny v nich dávají tušit, že Slunce se už brzy vyhoupne nad obzor. Ovšem na rozdíl od včerejšího večera, je možno při troše snahy spatřit na obzoru hřeben Beskyd i s vrcholem Lysé hory, na kterém bych měl ještě dnes stanout.

Najednou ani nevím jak, objevil se na vrcholu urostlý chlapík v modrém tričku s krátkým rukávem a v běžeckých trenýrkách. Dáme se do řeči a brzy se dozvídám, že už dvanáctým rokem takto o slunovratu podniká běh Praděd - Olomouc, což činí nějakých 70 kilometrů, s tím, že v Olomouci musí být na určitém místě před západem Slunce. Rázem si získává můj obdiv. Společně ještě chvíli čekáme na Slunce, avšak brzy je jasné, že už vyšlo za mraky a proto si vzájemně přejeme zdar v dnešní akci a vydáváme se každý ke svému cíli.

Snídani odkládám na pozdější dobu, je tu dost chladno a stejně teď nějakou dobu nebudu moc šlapat, čeká mne parádní sjezd. Prosvištím mezi chatami pod vrcholem a po hlaďounké silnici uháním dolů na Hvězdu. Přímým směrem pokračuji po silnici č. 450 do Bruntálu. Po průjezdu malebnou krajinou pod Pradědem vjíždím do probouzejícího se města a hledám směr ke Slezské Hartě. Bez potíží ho nalézám a s městem i Uhlířským vrchem za zády pokračuji nivou Černého potoka k přehradě.

Brzy mne vítá první zátoka členité vodní nádrže. Projíždím Rázovou a po ohlédnutí kontroluji vzdalující se Praděd. Zaujmou mne poslední zbytky sněhu svítící ve Velkém Kotli. Brzy se na obzoru přede mnou poprvé objevují ještě hodně vzdálené Beskydy. V Leskovci malý nákup a pokračuji k hrázi přehrady. Tady na odpočívadle konečně připravuji snídani. Zatím vše v pohodě, únava v nedohlednu, počasí příznivé. Po krátké zastávce následuje prudký sjezd pod hráz do údolí Moravice a po úzké silničce pokračuji k blízké Kružberské přehradě.

O několik desítek let starší nádrž přece jen lépe zapadá do zdejšího kraje, jako zdroj pitné vody má ovšem velmi přísný ochranný režim. V těchto místech projíždím jediný dnešní úsek mimo asfalt, šotolinka je střídána blátivou lesní cestou. Opět už po asfaltu přijíždím na pohlednou betonovou hráz. Při krátké zastávce si připomenu Joy Adamsnovou, světoznámou autorku knih o životě se lvy, která v dnes zatopeném údolí prožila své dětství. A dále pokračuji Nízkým Jeseníkem směr Vítkov. Panorama Beskyd opět o chloupek blíže, užívám si příjemné nadšení z pohodového průběhu akce.

Z Vítkova pokračuji romantickým údolím Čermné k městečku Odry. Věřím, že tento kraj, stejně jako před desítkami let, stále žije trampingem. Odrami opouštím hory a vjíždím do široké oderské nivy. Přes Vražné mířím do Jeseníku nad Odrou a tady když z návrší zahlédnu vzdálenou Lysou horu opravdu zapochybuji, že mohu cíle dosáhnout včas, tedy do západu Slunce. Už přece jen nějakou únavu pociťuji, a proto nad Jeseníkem vítám cyklistické odpočívadlo. Řeka Odra míří k severu já musím pahorkatinou na východ.

Volím trasu přes Kopřivnici, jen poněkud tápu, kudy se k ní dostanu přes Nový Jičín. Naštěstí mne za Bernarticema dojíždí dva silničkáři, táta se synem. Po krátké domluvě mne vzorově provedou Jičínem, až na směr kde už nemohu zabloudit. Pomoc v nejpotřebnější chvíli, díky moc. Rybí, Závišice, napravo důvěrně známá silueta Štramberské trůby a už je tu sjezd do Kopřivnice.

Chvíli hledám cestu na Mniší a to už projíždím podhůřím Beskyd. Měrkovice, Kozlovice, Lhotka, jinými slovy nahoru dolů, nahoru dolů a je tu sjezd do cíle cyklistické části dnešní akce, Frýdlantu nad Ostravicí. U příbuzných mne tu čeká naprosto nadstandardní servis, osvěžující sprcha, výborný oběd, oprava spacáku a dokonce se Honza rozhoduje, že mi bude dělat společnost při cestě na horu. Docela rád tedy opouštím svého horáka, pro tuto etapu už nepotřebnou sestavu kovů, plastů a gumy a pěšky vyrážíme po 17. hodině na cestu.

Příjemné počasí prvního letního dne trvá, mraky nad vrcholem Lysé se snad rozplynou. Frýdlant opouštíme po modré a po ní až do Malenovic, dále jdeme po žluté kolem Veličků až na rozcestí Lukšinec a závěr patří červené. Cesta nahoru ubíhá ve dvojici velice příjemně a stále se cítím v pohodě. Jenže najednou kousek pod vrcholem mne snad pod návalem radosti z právě uskutečňovaného snu přepadá jakási slabost, až se obávám kolapsu. Nic podobného jsem nikdy nepoznal, naštěstí krátce po dosažení vrcholu jsem se srovnal. Užívám si ohromnou radost z uskutečněné akce.

Procházíme po poněkud urbanisticky přebujelém vrcholu a užíváme si výhledy. Bohužel slovenské hory se skrývají v oparu, tušit lze snad jen hřeben Malé Fatry. Ani Jeseníky se moc neukazují. Vysněné vrcholové osvěžující pivko se málem nekoná, neboť právě zavírají. Tvrdí horalé ale naštěstí disponují měkkými srdci a tak jsme neutřeli. Díky! Můj průvodce Honza už se vypravil zpět do údolí, já si užil první letní západ Slunce a začínám hledat místo pro nocleh. Nakonec jsem zakotvil na pěkné plošince v závětří jakési chatky s výhledem na ostravskou aglomeraci a zalezl do tepla spacáku.

Ještě ani nezačalo pořádně svítat a na vrchol dorazila skupinka nadšenců pozorovat východ Slunce. Čekám na něj s nimi a po snídani a sbalení vyrážím do údolí. Pro sestup jsem si vybral trasu přes Ivančenu, moc dlouho jsem tam nebyl. Začíná teplý, velmi teplý letní den a mne čeká návrat domů. Od příbuzných vyrážím opět už na kole poměrně pozdě, snad po desáté hodině a to má mít zásadní vliv na průběh cesty. Slunce pálí opravdu nemilosrdně a s tím rychle narůstá má únava.

Přes Frenštát, Veřovice, Valašské Meziříčí mířím do Hranic na Moravě. Už v Hranicích se cítím opravdu dost utahaný, ale stále to jde. Po cyklostezce přijíždím do Lipníku nad Bečvou a pokračuji silnicí na Olomouc. Neskutečné vedro pozdního odpoledne stupňuje mou únavu do stavu vyčerpanosti. V Olomouci se ve stínu supermarketu osvěžuji a nabírám trochu sil. Slunce se už zvolna kloní stále níž k horizontu a já tuším, že návrat domů nebude jednoduchý.

Pokračuji směrem na Štěpánov, Pňovice, Slunce se už dotýká obzoru. Snad do tmy dojedu do Uničova. Daří se mi to už za značného šera a s vjezdem do města se rozhoduji, že cestu do Šumperka absolvuji vlakem. Odjíždí až za hodinu a půl, ale já už toho mám opravdu dost. Na lavičce se probouzím ve chvíli, kdy Regionova vjíždí do stanice. Ze Šumperka už důvěrně známou cestou zvolna nocí šlapu zase v sedle, k domovu. Až na ten závěr velice vydařená akce, tak trochu jsem si sáhl i na dno a o to přece taky jde. Příští rok v tomto termínu podniknu asi něco ryze pěšího, ale to je ještě příliš daleko.

• Odkaz na fotogalerii picasaweb.google.cz

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.