Bosnou a Hercegovinou na kole, expedice Evropou

Morava - Balkán - Kavkaz 2014 (1)

Po dvanácti dnech cesty opouštím hranice Evropské unie a směřuji do Bosny a Hercegoviny. Odbavení na hraničním přechodu proběhlo hladce, bez sebemenších potíží na obou stranách a v pasu mi přibyla další cenná razítka…

Ve vesnici Izačič fotím první mešitu. Krajina pod pohořím Plješevica je pěkná, malebná, i když s patrnými stopami poslední války. Do Bihače jedu z kopce, cesta po silnici č.5 rychle ubíhá, cítím velkou euforii, v mé mysli teprve nyní začíná "velké dobrodružství", těším se na dny a týdny příští…

Město Bihač je západní branou do Bosny. Historicky je nejzápadnějším výběžkem islámu v Evropě a byla staletí pohraniční pevností osmanské říše. Muslimský styl života dokazují nejen muslimské hřbitovy, časté mešity a minarety, ale také motlitby muezzinů a typický pozdrav "salaam aleikum".

Čtěte také: S dřívkáčem po Balkáně (4) aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III

Samotné město není moc pěkné. Navštěvuji zdejší nejvýznamnější památku, zbytky kostela svatého Antonína nazývaného obyvateli jednoduše jako Bihačská kula. Hledám zde úspěšně první bosenskou cache geocachingu. Městem protéká řeka Una, která je podle mnohých vodáků nejčistší a vodácky nejzajímavější řekou Bosny. V restauraci se chvíli schovávám před deštěm a otravným cikánským spratkem, který za mnou pobíhá po městě, vykřikuje a žebrá eura (pár drobných z konvertibilní marky mu nevonělo). Ještě chvíli a asi ho hodím do řeky…

Restauratér mě upozorňuje, že v Bihači není dobrá pitná voda, že po ní bolí břicho. Bidony mi doplnil z vlastních zásob nezávadné vody. Doufám, že to není problém celé Bosny a Hercegoviny. Zatím jsem nikde vodu chemicky upravovat nemusel.

Směřuji do národního parku Uno. Za osadou Celje se nachází pozoruhodné místo na řece, nejznámější bosenský vodopád Štbački Buk. Voda zde padá v několika kaskádách z výšky s ohlušujícím hukotem do úzkého kaňonu.

Stoupám pozvolna do výšky 1 145 m n. m. Kolem silnice jsou opuštěné, vypálené domy, krásné louky, pastviny, velká stáda ovcí. Potkávám romantická místa na přespání pěkně u lesa, daleko od silnice. V noci je obloha jasná, plná hvězd, bez hluku a světelného smogu. Občasný zvuk divoké zvěře naruší ticho okolní přírody.

Ráno se zdravím s veterinářem, co jel autem po pastvině na nedaleký statek. S ranním balením nijak nespěchám a vychutnávám si pohodu místa. Zatím pofukuje mírný, ale po ránu chladný vítr. Na vrcholcích okolních kopců ještě leží sníh. Přede mnou je zasněžená dominanta planiny Osječenica (1 795 m) nad městem Bosanski Petrovac a nejvyšší hora v této části Bosny a Hercegoviny, vrchol Velika Klekovača (1 960 m) v pohoří Klekovač, to se nachází již na území Republiky Srbské.

Na tachometru mi naskakuje první tisícovka ujetých kilometrů. Zjišťuji, že snad všichni bosenští kluci v tomto kraji chodí ve sportovních teplákových soupravách největších světových značek a dnes jsem potkal teprve třetí muslimskou ženu v čádoru.

Předjíždí mě autobus společnosti Euro-Line, ta nás v loňském roce dopravila i s koly z Prahy do Nantes ve Francii, traktor značky Zetor a auta z mladoboleslavské automobilky. Ve městě Bosanski Petrovac se mi daří zachytit na digital pošťáka s nákladním kolem. Škoda, že nemám vyfocená poštovní kola v Maďarsku a Chorvatsku, byla by z toho zajímavá studie nákladních kol. Ti pošťáci byli tak rychlí, že než jsem vytáhnul fotoaparát z řídítkové brašny, byli pryč.

Stopa poslední války je patrná i zde v podobě velkého množství muslimských hrobů převážně z let 199…

Silnice se vlní v devítiprocentním stoupání a klesání. Z nějakých 826 m n. m. klesám až na 245 m n. m. do údolí řeky Sany k městu Ključ. Řeka je plná vody, teče rychle, kolem podmáčené louky, sem tam ujetý svah do silnice v důsledku nedávných silných lijáků. Za městem přejíždím hranici do Republiky Srbské, jedné ze samostatných republik ve federaci Bosny a Hercegoviny a vyjíždím do sedla středně vysokého pohoří Dimitor v katastru obce Gornja Previja (600 m n. m.).

Odpočívám u zahrady nedaleko silnice a zdravím se s majitelem. Pohovořili jsme a já se dovoluji postavit si vedle zahrady stan a spočinout do rána. Ukázal jsem mu svou "opičkovou mapu" (propagační mapu s vyznačenou trasou a se základními parametry tripu), fotografie rodiny, postavil si stan a uvařil jídlo. Po chvíli přišel majitel znovu s lahvinkou domácí rakije (42 %). "Dáš si se mnou rakiji z mojí zahrady,"... ptá se a v hlase nepřipouští odmítnutí… "Dám a rád"… odpovím.

Sedíme dlouho do noci pod hvězdnou oblohou, pozorujeme světla v údolí a povídáme si o životě…. Můj hostitel je v důchodu, pracoval jako ekonom ve městě Ključ, kde také s rodinou bydlel. Teď žije se ženou v chatě na zahradě, má svou půdu, zahradu, svoje malé hospodářství, traktor.

Je nezávislý, co se týče potravin, skoro všechno si vypěstuje. Je lovec a tady má honitbu. Zajíci, srny, divočáci, tetřevi, medvědi i vlci žijí v okolních horách, v lesích a na pastvinách. Tady je spokojený, ve městě už by nebydlel… Pracuje deset hodin týdně pro obec, penzi má malou…

Úplně mu rozumím a trošku závidím tu jeho potravinovou nezávislost. Ráno neodmítám pozvání na kávu od paní domu, má na návštěvě vnučku (2 roky), tak se hned také chlubím fotkou našich holčiček…

Přede mnou je první 260 m dlouhý tunel Dragoraj ve výšce 657 m n. m. Zemědělci na polích kolem cesty sejí kukuřici a sázejí brambory. Prý je tlačí čas kvůli dotacím a termínům. Že byly silné deště prý nikoho (dotační úředníky) nezajímá.

Vrtá mi hlavou, že vidím na zastávkách u silnice děcka, jak čekají na autobus do školy, přitom je skoro půl dvanácté… Od Bihače nakupuji potraviny v malých obchůdcích, kde toho na výběr sice moc není, ale o to je jednodušší rozhodování co vzít a pultový prodej má také své kouzlo. Oběd dnes vařím na pěkném výletišti u jezera Balkana před městem Mrkonjič Grad. Je tady pěkná koupačka, posečená tráva, lavičky. Voda příšerně studená, ale škoda nespláchnout prach z cest, když tak pěkně sluníčko hřeje a přeprané tričko rychle usychá.

Při sjezdu do města jsem před sebou na jihovýchodě zahlédnul majestátné vrcholy zasněžených hor pohoří Vlašič s vrcholem Paljenik (1 933 m n. m.). Následuje další tunel Balkan, tři vysoké mosty přes údolí a 10 km sjezd ze 700 m n. m. do 400 m n. m. Cesta parádně odsýpá a výhledy na krajinu jsou nádherné.

Za Mrkonjič Gradem potkávám kolegu cykloturistu, sympatického chlapíka, klučinu Rémi Depoux z Francie. Je od října 2013 na cestě, vrací se z Indického Himálaje, mého vysněného Ladaku, domů. Sedíme ve vesnici Podorugla u obchodu a máme si o čem povídat. Rémi na sobě má už tu správnou patinu dlouhé cesty, rozzářené oči, klid a pohoda z něj jen vyzařuje.

Vedle něj si připadám jako navoněný, vyžehlený frajírek na nedělním výletě do sousední vesnice (ale i to se po pár měsících změní). Rémi má trochu problémy s kolem, obroušená střední placka prokluzuje na řetězu a to že velmi, dovoluje mu řadit jen nejlehčí převody.

"Do Záhřebu to musí vydržet, tam to nechám vyměnit, v Sarajevu v jediném servisu co jsem našel nad tím mudrovali, pořád ladili přehazovačku a ještě si řekli o fůru peněz,"… posteskl si.

Hodinu brousíme zuby pilníkem, trochu to pomohlo, ale pila to má za sebou… Ještě společné foto, vzájemné popřání si šťastné cesty a každý vyrážíme svým směrem. Já určitě s krásným pocitem z tohoto nevšedního setkání.

Za nedlouho projíždím kolem rekreační oblasti Plivsko jezero. U malého Plivského jezera stojí malebné staré vodní mlýnky ještě z časů turecké nadvlády. Tady se jim říká Mlinice. Devatenáct vodních mlýnků z dubového dřeva s šindelovou střechou, bez oken, podkroví, komínů, stojí na chůdách na travertinových terasových bariérách a po staletí sloužily místním obyvatelům k mletí žita.

Následuje město Jajce známé především díky čarokrásnému 20 metrů vysokému vodopádu, který je prakticky v centru městečka, nad kterým se vypíná kopec s půvabnými osmanskými domečky a mohutnou pevností. Vodopád tvoří řeka Pliva, která se vlévá do Vrbasu. Nyní po deštích je řeka Vrbas kalná, plná vody, louky podmáčené, stopy po sesutém svahu či břehu. Projíždím opravdu pěkným úzkým údolím směrem Donji Vakuf.

Na jedné odpočívce na mě halekají dva řidiči náklaďáků. Dostávám pozvání na svačinu. Chleba, salám, sýr, všechno domácí a dobré. Chlapi se zajímají odkud jsem a kam jedu. Ke slovu opět přichází "opičková mapa". Bylo z toho příjemné setkání a povídání.

Ve městě Donji Vakuf je snad veškeré obyvatelstvo v ulicích. Právě tady probíhá slavnost na náměstí před kulturním domem. Předávání maturitních vysvědčení absolventům střední školy. Je to pěkné a pro mě velice symbolické…

Když se totiž od místních občanů dozvídám, co že to mají za slávu, v mysli mi cosi nedalo. Hned v řídítkové brašně lovím telefon a zapínám jej (přes den je vypnutý, aktivuji ho až večer při táboření). Po chvíli dorazila sms zpráva. Můj syn Michal mi oznamuje, že dnes úspěšně odmaturoval… No řekněte, není to symbolické? Zářím jako mnoho obyvatel tohoto sympatického městečka…

Ráno jasno, rosa, teplo (+18 °C), pohoda, zdravím se s chlapy, co kolem jedou na voze taženém koníkem po svršku bývalého železničního náspu úzkokolejky. "A sakra, to je ale den,"… zaklel jsem.

Polovina výborné polévky skončila mojí nepozorností v trávě, škoda těch nudlí. To ještě ráno zjišťuji, že mi chybí dva kolíky ke stanu a utěrka na sušení podlážky. No a houbičku na nádobí už také nemám, začínám ztrácet věci…

Den začíná sedmiprocentním stoupáním silnice M5 do sedla Komar 927 m n. m. (z nějakých 585 m n. m). Kolem cesty prodej medu, medoviny a špalíků (sirki) na zatápění v kamnech. Také jsou k vidění tradiční klempířské a kovářské práce v podobě dřezů, pánví, motyk, džezví. Ručně tepané, žádná strojová výroba.

Projíždím Gornje Vrbaskou dolinou. Absolutně nádherné údolí. Na kopci se zdravím se dvěma turisty z Vancouvru v Kanadě. Přede mnou v plné kráse zasněžené pohoří Vlašič s vrcholem Paljenik a lyžařským centrem ski Babanovac.

Vjíždím do města Travnik, jež bylo sídlem guvernérů Bosny (vezírů) v letech vlády osmanských Turků. Z tohoto období pochází jeho bohaté historické dědictví. Údajně ho cestovatelé projíždějící městem od 16. do 19. století často označovali za nejvíce orientální město Evropy. Travnik si svůj orientální charakter zachoval dodnes. Kromě toho je to rodné město spisovatele Ivo Andriće, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961).

Dnes nemám vůbec nic najeto. Neustále zastavuji, fotím nebo jen tak koukám. Je to tady tak absolutně čarokrásné, jak včera říkal Rémi Depoux z Francie, když mi vyprávěl o krásných krajinách… "Absolut beautiful,"… a rozmachoval u toho rukama.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.