Loudání českou krajinou je extrémní závod

Loudání aneb opravdu extrémní závod

Motto: "Pokud se přece jen rozhodnete vyzkoušet extrémní závod, uzavřete předtím dobrou životní pojistku. Vy sám už z ní nic mít nebudete, ale pozůstalí na vás budou vzpomínat v dobrém." (Murphyho zákony o extrémních sportech)

Aljaška, Kanada, Spojené státy, Mexiko, Kostarika, Mongolsko, Austrálie, Maroko a mnohé další, ale také Čechy, Morava a Slovensko. Poměrně nesourodá skupina států a každého napadne, že nejspíše nemohou mít nic společného. Ale přece - byly zde uskutečněny a v budoucnosti určitě budou pořádány další extrémní cyklistické závody, nebo též ultramaratóny.

Takže věc je jasná, ovšem jak se do této vybrané společnosti dostaly Čechy, Morava a Slovensko, když zde evidentně nepanuje aljašská zima, nemáme zde vysušené a rozpálené (nebo naopak mrazivé) pouště, deštné pralesy, nekonečná a velmi strmá stoupání do nebetyčných hor?

Čtěte také: Beskidy MTB Trophy 2012 aneb malé galeje na kole

Nepobíhají zde medvědi (snad s výjimkou Slovenska), neplazí se zde různá jedovatá havěť (i když české klíště je také pěkný z…), krajina je bezpečná, relativně hustě osídlená, dopravní infrastrukturou zabezpečená a turisticky nebo jinak všelijakým poměrně hustým značením solidně identifikována. Ale pozor, domnívat se, že na území bývalého Československa nelze zorganizovat extrémní (a nádherný) cyklistický závod, je obrovským omylem…

Závod The Greath Divide Race z roku 2004 se startem na kanadských hranicích a cílem na mexických (4 000 km, 70 km převýšení, vedený po hřebenech Skalistých hor) se stal inspirací borcům ze Slaného pro organizaci české mutace této legendy, ovšem se zamaskováním útrap akce pod přívětivým názvem "Loudání českou krajinou".

Od roku 2008, kdy se jel prvý ročník, zůstala v platnosti tato nejdůležitější obecná pravidla:

Trasa vede krajinou s podprůměrnou lidnatostí a službami (jídlo nelze koupit všude), horské samoty nemusí nabízet mnoho příležitostí k nákupu. Závod je dlouhý xxx km (optimální trasa bez zajížděk), buď připraven tlačit kolo více než xxx km. Pořadatelé nezajišťují stažení jezdce z trati, celá trať je bez zajištění pořadatele. Cílená pomoc na trati je zakázána…

Jezdec musí být povinně vybaven kolem, přilbou, digi fotoaparátem, mobilem (dále je doporučené cokoliv, podle vlastního uvážení - potřebné k přežití). Jezdec obdrží 2 hod. před startem mapové listy s vyznačením trasy. Dodržení trasy se zabezpečuje a následně kontroluje tím, že jezdec se na vyznačených bodech vyfotografuje (dnes už může provést i záznam pomocí zařízení GPS) a z některých pořadatelem určených bodů navíc zašle SMS ve stanovené formátu s úplným popisem toho, jak se cítí, jak se mu jede atd.

Tolik tedy zhruba to nejdůležitější. Do závodu se dá přihlásit ve stanovený termín stylem kdo dřív přijde…, na letošní ročník to bylo např. 11. 11. 2011 v 11 hod 11 min, limit byl 50 přihlášených + několik divokých karet za mimořádné zásluhy, ostatní méně šťastní prostě do poslední chvíle čekají, jestli před nimi někdo např. z prac. nebo rodinných důvodů neodstoupí a tím se propracují také na startovní listinu.

Mně se zadařilo "na prvý pokus" dostat na startovní listinu a tak ve středu ráno 6.6. sedím mezi kravaťáky v soupravě intercity, namyšleného průvodčího při pohledu na mé ošuntělé cyklooblečky uklidňuji pouze předložením platné jízdenky a místenky pro sebe i kolo. Z Prahy chci jet dál po ose, takže si vychutnávám "rychlý sjezd" Václaváku, mezi davy turistů prokličkuji ke Karlovu mostu a odtud dál docela dobře značenou cyklotrasou podél Vltavy do Tróje, přes lávku na druhý břeh, Šárkou nahoru do Horoměřic.

V neznámé krajině se orientuji "dotazem u místních", a tak za chvíli jsem v Okoři, chvíli studuji zajímavý hrad, přemýšlím, v kterých objektech pobývají populární VIPíčka. Krajina po Budeč byla velmi pěkná, až nahoře na hradisku jsem si uvědomil, že podle všeho tady někde kdysi dávno zřejmě studoval malý Vašek, v určitých okruzích dnes známý spíše jako Svatý Václav…

V Zákolanech mě překvapila vzorně udržovaná a vyčištěná socha Tondy Zápotockého (to u nás doma takovému Jiřímu Wolkerovi se o podobném zájmu může pouze zdát). Konečně Slaný, na druhé straně města místo startu - zimní stadion a já se můžu rozvalit na lavičku, protože mám spoustu času.

Pomalu se začínají sjíždět účastníci, seznamuji se kromě jiného s Milanem Silným, jedním z organizátorů a autorem dvou fantastických knih - " Každý kopec stojí za… To a Každý kopec má svá… "nej", třetí je už na cestě. Myslím, že každý, kdo má rád kolo, by si je měl povinně přečíst! Objevuje se další známá osobnost - cyklotramp Honza Vlasák, taktéž literárně činný (jeho knihy by se měly určitě stát povinnou četbou) a často přispívající také např. na Cykloserver.

Studuji techniku a výbavu druhých (zkušenějších) a čím dál, tím víc cítím mrazení v zádech. Kolo, to by snad ušlo, ale jak následující události ukázaly, určitě bylo by vhodnější celopéro s většími zdvihy (cca 120 mm) a hlavně vysoce účinné kotoučové brzdy (životně důležité)! Ovšem s vybavením jsem to totálně pos…, přestože jsem snad stokrát přečetl, co se dalo o tomto závodě (a samozřejmě se z toho nijak nepoučil) , přijel jsem nabalený jako stěhovák a tím pádem těžký jako kamion, což mě následně vyškolilo a vytrestalo.

Porada před startem, rozdání mapových podkladů, startovních čísel (vyfasoval jsem 13) a dalších materiálů, fotografování a konečně ve 22.00 ostrý start. Prvá SMS (zatím nabuzená, optimistická) a už kmitáme.

S úžasem zjišťuji, že borci mají na kolech a přilbách nainstalováno daleko účinnější osvětlení, než jsem kdysi měl ve svých předrevolučních automobilech. Prvých cca 27 km asfaltových i terénních jsem zajel s nějakými borci a poprvé si ustlal v Dolním Bezděkově v autobusové zastávce, ale brzo ráno už balím a po dvou tyčinkách se rozhýbávám k celodennímu výkonu.

Jedu, fotím povinné body, v lese vidím skupinu spících Loudalů. Na začátku Loděnice mě dojíždí Honza Vlasák, u vietnamce si dopřáváme plnohodnotnou snídani. Další, už náročný úsek po Českém krasu absolvujeme spolu. Strmé sjezdy Honza sjížděl daleko rychleji než já, samozřejmě s sebou netahal spoustu těžkých zbytečností a potom má na kole kotoučovky, tak jak mi říkal, může jet dost na doraz.

Jinak právě Honza Vlasák je autorem výroku, že podmínkou úspěchu v Loudání jsou především zkušenosti, dlouho nic a potom teprve fyzička (a samozřejmě velký morál a schopnost se kousnout)… Já naopak zjišťuji, jak silně demoralizující je ten můj extrémně naložený kamion a to ještě netuším, co mě čeká.

Dojíždí nás včerejší skupina borců - Loudalů, jedeme společně až k Malé Americe. Než se převléknu do kraťasů, ujedou mi i s Honzou a protože jsem ještě úspěšně zakufroval u Velké Ameriky, už jsem se s nikým nepotkal. Takže dál sám, v Mořině přímo v areálu zemědělského objektu objevuji otevřený obchod. Zatímco se krmím, objevuje se další Loudal - Láďa, jak se přiznal, také u Velké Ameriky zabloudil.

Dál pokračujeme spolu, přes Karlík a Dobřichovice dokonce dojíždíme další dva Loudaly, ti nám později spolehlivě ujeli ve strmém stoupání na hlavní hřeben, kterým jsme překonávali Brdy. Řitka, další centrum VIPíček, odtud cestou necestou do údolí Kocáby Pod Masečínem a dále kdysi vyhlášenou oblastí ortodoxních trampů až do Štěchovic. A právě tady začala prvá opravdu extrémní sekce loudání po levém břehu Štěchovické přehrady. Pořadatelé k tomuto úseku uvedli na mapovém podkladu:

Zde začíná krásný, ale i extrémně nebezpečný úsek, kde již několik cyklistů našlo smrt!!! Proto je zde SMSka a na konci tohoto úseku na hrázi Slapské přehrady je druhá SMSka!!! Raději zde kolo veďte, potmě je to dokonce povinnost každého loudala!!! Nepřeceňujte svou dovednost!!!

Následujících 9 km si bez jakéhokoliv přehánění zapamatuji do smrti. Uzoučký kamenitý chodníček na strmých a vysokých skálách nad vodou, místy dost připomínající svou skladbou horský chodník někde v Tatrách, stále nahoru a dolu, přes veliké balvany. Otlučené holeně s pěknými záseky od pedálů, viditelnými dodnes. Krev na nohách, pot v očích, místy docela strach z pádu do hlubiny pod sebou (kvůli kamionu).

Hráz Slapské přehrady, navazující na Štěchovickou, znamenal vysvobození z krutého úseku (s lehkým baťůžkem a bez kola by se jednalo o pěknou procházku nad dnes zatopenými Svatojánskými proudy…), ale také hospodu, utopence a pivo na jídlo (také informace od ochotné servírky o Loudalech, kteří se pokoušeli přejet extrémní úseky, totálně zničili drahá kola a ona pak s nimi jela do Prahy pro nové…) a na druhé straně hráze teď už Slapské přehrady přespání na terase jedné opuštěné restaurace u přístaviště.

Vzhledem k absolvované "rozkoši" lze pokládat následující úsek prakticky až po Kamýk nad Vltavou za humánní počin stavitelů trati, nebývale velká porce asfaltu, ale i lesní svážnice i pěšiny ve všech barvách KČT, samozřejmě se slušným nárůstem naježděných výškových metrů.

S hrůzou zjišťuji, že mi odchází brzdy, což se dalo očekávat, ovšem to, že náhradní drahé a dobře brzdivé špalky jsou zapomenuté doma je velký průser a nové není široko daleko kde koupit… Opět začalo přituhovat, červenou až po osadu Struhy, kde nebývale strmý, kluzký a zarostlý svah a také patřičně dlouhý (lépe řečeno výšvih) mě přivedl k zoufalství, maximálnímu vzteku a taktéž jsem si připomenul již dlouho nepoužívané sprosté výrazy.

Na hřebeni mě zastihla vydatná přeháňka a sjezd na druhou stranu do Solenic vysokou trávou, po jemném blátíčku mezi hladovými klíšťaty, byl také humus nevídaný. Solenice - foto - pivo, hráz Orlíka foto a dál. Ještě jedno pivo s hasiči v Klenovicích, kteří byli překvapení, že jsme objevili jejich soukromou putyku a další noc, tentokrát v lese.

Další vcelku jetelný úsek, prakticky stále po modré po pravém břehu přehrady Orlík až po Žďákovský most, znamenal pro mě prakticky úplnou devastaci brzd, které se změnily ve zbytečnou a nefunkční zátěž na kole…

Loni na dovolené jsme se s rodinou plavili na Orlíku nějakým parníkem, já si prohlížel okolní skály, borovicové lesy na nich a ani náhodou, ani v nejbujnějších snech, a ani kdyby mi to někdo povídal a ještě za to platil, prostě bych nevěřil, kde budu tentokrát popojíždět s kolem a vztekle ho vláčet…

Červená KČT od Žďákovského mostu, místa, kde "bory šumí po skalinách " a opět neskutečné trápení. Nahoru a dolu, opět úzké chodníčky, kolem zátočin. Turistická značka vedená přímo momentálně opuštěným rybářským kempem se svůdnými postelemi a duchnami, nádobím na vaření a bohužel prázdnými flaškami od piva a kvalitních destilátů. V zoufalství napadne člověka leccos, např. vys… se na všechno, zcela neekologicky hodit kolo tak jak je do přehrady a nechat si pouze peníze na zpáteční cestu…

Někde dole pořvávají turisti na parnících nebo u vody a našinec pouze tlačí, tlačí, tlačí, šlape, roní pot a krev, tlačí… Už dávno zase jedeme každý sám, někde jsem opět špatně odbočil a musel se dlouho vracet, opravdu by se na mnoha místech hodila GPSka.

Před kontrolním bodem Braník, v lese, prakticky na rovině, ztráta pozornosti, ale také únava a bolavé ruce a díky hlubokému bahništi buch do stromu. Ods… to hlavně foťák, který jsem měl pověšený kolem krku a od tohoto okamžiku jsem jej pokládal za " mrtvý ", až později (ale to už bylo opravdu pozdě) jsem přišel na to, že stačilo pohnout baterkami a opět ožil…

Následující strmou roklinku, tu kousek od Vůsí (Loudalové možná budou pamatovat, kterou myslím), jsem vylézal na třikrát! Vcelku otřesený pomalu pokračuji dál, zápolím s kolem, s krajinou, sám se sebou.

V Červené nad Vltavou míjím žel. most, kousek za stejnojmennou žel. zastávkou, za nějakým potokem, v podstatě na lehkém místě, jsem spadl znovu, spíše jsem sjel do takové roklinky. Urvaná brzda od kola, já potlučený šíleně, myslel jsem, že mám zlomenou nohu a opět trošku krve… Příčinu vidím výhradně v sobě, jezdecké "neumění", únava a nepozornost, velmi těžké kolo a nepozornost při domácí kontrole - zapomenuté nové brzdové špalky.

Po určitém vzpamatování se jsem částečně "přikurtoval" brzdu elektrikářským páskem a pomalu se dal do "belhání" dál. Někde u Temešváru za Podolským mostem se to ve mě zlomilo úplně a já věděl, že pro letošek mám doloudáno a tak jsem formálně vzdal.

Předepsanou trať jsem dodržel do Dobešic, ale odtud už jsem dopajdal za deště do Českých Budějovic a dál rychlíkem do Brna, kam jsem dojel vlastně za tmy. Protože se mi nechtělo dál, dopřál jsem si ještě jednu noc pod širákem na dělostřeleckém stanovišti Santon z doby Napoleona, pokud zde ještě pobývají duše vojáků v té době zde padlých, asi se divily…

Doma jsem byl přivítán kolektivním dílem své rodiny (která mimochodem na všechny mé cyklovýčiny shlíží s hlubokým despektem) - ódou na Loudání, kterou mi formálně předala nezletilá dcera:

Óda na loudání

Libý to Libíne,
vršku to zelený,
nedopřál jsi mi letos to potěšení.
Kochat se z rozhledu do širé krajiny,
své milé kolečko tlačit do další dědiny.
Není to dědina, jen další kopec,
zmatek mám v mapách,
vyzná se v tom jen blbec.
Blbec či blázen - to je můj los,
neboť ten, kdo má rozumu dost,
ten by nepodnikl takovou hloupost.
Můj rozum však zakalen jest
a proto chci mít znovu tu čest!
Co z toho, že ostudy bylo dosti,
hlavně že celé mám kosti.
Příště přijdu a budu tu zas,
konečně pokořit ten běžící čas.
Co z toho, když to zas vzdám,
své místo já v blázinci mám…

Prostě to člověk nemá někdy lehké... Jinak pro Neloudaly Libín je vrchol s rozhlednou na plánované trati severovýchodně od Volar, kam jsem měl také během Loudání dorazit.

Samozřejmě nevím, co bude zítra, za týden, za rok, ale vím, že virus zvaný Loudání už mám v krvi a chtěl bych to zkusit znovu, ale s jiným vybavením a po jiné přípravě, i když vím už, o jakou až krvavou dřinu se jedná. A pokud by to snad nevyšlo, zůstaly mi mapy z letošního ročníku a chci aspoň tento jeden ročník dorazit, třeba v rámci dovolených, jako cyklovandry, jedno kdy, i když za rok, protože sám pro sebe vím, že i to se počítá a opravdu mi to za to stojí. Nevěříte?

Na závěr ještě pár údajů:

Startovné bylo opravdu symbolické a sloužilo k výrobě mapových podkladů, start. čísel a pod. Letošní trať optimálně měřila 640 km a převýšení na ní bylo 16 990 m, letošní ročník celý vedl pouze po území České republiky. Odstartovalo 52 loudalů, z toho 3 ženy, do cíle dojelo 30, vítězi se stali ve shodném čase borci Milan Silný a Jarda Semík (v super čase 75 hod a 12 min.).

Pokud by si chtěl někdo něco dalšího o Loudání a všem okolo přečíst, dvě kapitoly tomuto podniku věnuje ve svých knihách Milan Silný, o starších ročnících lze nalézt další povídání od Milana Silného nebo i Honzy Vlasáka na Cykloserveru (např. Loudání aneb 150 % Everest, Jaké bylo letos Loudání, Loudání těžší, než se čekalo), všechno možné je také na stránkách www.loudání.cz.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.