Treking > Cykloturistika > Tak trochu kolem Moravy, Litovelské Pomoraví na kole
Tak trochu kolem Moravy, Litovelské Pomoraví na koleCykloturistika na Moravě6.10.2014 | Josef Hebr
Ideální krajina má vypadat jako ženské tělo - vrcholy zahrocené se strmými úbočími, vrcholy zaoblené, táhlá návrší, svahy, hluboké rokle, soutěsky, svahové spočinky, tajemné porosty, jeskyně atd. Člověku znalému problematiky ideálních tvarů jak krajiny tak i ženského těla netřeba nic více vysvětlovat… Přestože jsem si plně vědom těchto zásadních faktů, rozhodl jsem se tak nějak je nebrat na vědomí, záměrně nevyhledávat ideálně tvarovanou krajinu a vyrazit tentokrát do oblasti totální roviny vykonat jistý předběžný průzkum. Čtěte také: Litenčická pahorkatiná křížem krážem Už delší dobu se mi totiž honí hlavou myšlenka sjet na kole řeku Moravu, resp. kopírovat kolmo co nejtěsněji její tok různými pobřežními cestičkami, mysliveckými chodníčky, zemědělskými komunikacemi, cyklostezkami (to pokud možno co nejméně), KČT- éčkami a dalšími pro kolo vhodnými komunikacemi a to od jejího pramene na Králičáku až po soutok s Dunajem u Blavy. A tak jsem si vyjel trošičku ochutnat, jaké by to asi bylo. Ráno mě neskutečně vytočí déšť bubnující na okap. Už si myslím, že je vše v háji, protože po dešti by mohlo být kolem vody mraky bláta. Nakonec se vybatolím z postele a vlažně vyrážím. Svěží vzduch mě však brzo vzkřísí a ve Vrahovicích zjišťuji, že na této straně města prostě už nepršelo, takže paráda. Na kopci nad městem (přesněji jediném minikopečku, který jsem za celý den zmákl) se chvíli kochám fantastickou hrou mraků, trochu závidím pilotům horkovzdušného balónu tam někde v dáli nad Sv. Kopečkem a posléze pokračuji svou cestou. Dědinky spí, nikde ani noha a já za chvíli dojíždím do Blatce, odtud polničkou do Tážal a znovu polničkou až ke starému jezu na řece Moravě. Překvapuji dvě partie rybářů, kteří už máčí své zbraně ve vodě a lákají k záběru neopatrné kapříky. Odtud vlastně začíná opravdu mé dnešní "courání". Travnatou stezičkou pokračuji k dnešnímu prvému mostu, přejíždím na druhý břeh a opět travnatou stezkou pokračuji po proudu. Vysoká tráva, kopřivy a já jsem rád, že jsem ještě doma na sebe aplikoval protiklíšťatový postřik. Míjím prvé slepé rameno, pozůstatek původních meandrů. Dnes je krásně zarostlé a člověk si zde v pohodě představí jihoamerického indiána ve vydlabaném člunu s nějakou foukačkou a prudce jedovatými šipkami. Prvým zrezivělým mostem, kterých jsem za den potom ještě objevil plno a které dnes, pokud vůbec, používají vzhledem k jejich stavu maximálně zemědělci, rybáři a podobná individua, přejíždím opět na druhý břeh. Také docházím k závěru, že vhodné (pro mě) cestičky jsou, i když zrovna nejsou zakresleny na mapě, stále na obou březích, takže člověk má stále na výběr. Počasí opravdu fantastické a krajina, byť v ní postrádám "slibné ženské tvary", je opravdu malebná, nic neruší výhledy na tok řeky, zlátnoucí obilí a kolem lužní lesy, žádné silnice, auta, průmysl a podobné nesmysly. Ač je to k nevíře, dají se i zde v relativně neškodné a krotké krajině "objevit fantastická místa". Vím např. o bývalém dnes doslova hororovém mlýnu nedaleko od Grygova. Kdyby se našel režisér, mohl by zde natočit "Hanácký masakr motorovou kosou"… Malý kousek cesty využívám cst. č. 47 (tzv. Moravská stezka). U Bolelouce ji opouštím a pokračuji opět anonymní "zemědělkou". U Dubu na Moravě přejíždím "řádný" most, opět měním břeh a krásnými pěšinkami sleduji tok řeky. Mohutné stromy, koule jmelí, čápi, volavky, ledňáčci (!), někde řvou kukačky, datlové jedou jako fretky. Stále dál až po další oficiální most u Věrovan, tentokrát zajíždím až do dědiny a odtud dále po zelené KČT. Ze začátku překvapivě hustým porostem, dále normální pěšinou a již jsou zde pověstné tovačovské rybníky Hradecký pravý a levý, Hradecký dolní pravý a levý. Ti, co vymýšleli jejich jména se zase až tak nepředřeli. Vzpomínám na krásné názvy jihočeských rybníků. Rozhlížím se, mraky vodního ptactva, ale kupodivu docela klid. Když sem přijde člověk dříve, když je hnízdění v plném proudu, je zde rachot slyšitelný kilometry daleko! Vyfotil jsem si akorát jednu kačku, co po mě smutně koukala. Pokračuji po hrázi kolem mlýnského náhonu a obdivuji obrovské, stovky let staré duby - pamětníky. Potkávám dědu se psem, ptá se mě, jestli jsem viděl mývaly, že je jich zde plno a myslivci je pronásledují, zřejmě myslel mývalovce kuní. Zajímavé, ale opravdu jsem neměl kliku a žádného exota přistěhovalce jsem nezahlédl. V Tovačově jsem si dal malou odbočku a konečně se zajel podívat na soutok Bečvy a Moravy. Krásné místo, pěkné posezení a poměrně nelogicky zrovna zde umístěná tabule o krátkém ale nesmírně krvavém konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem o vedoucí úlohu v Německé spolku v roce 1866. Tenkrát proběhlo několik bitev, hlavně v Čechách. Zde u Tovačova došlo k menší šarvátce. Rakušáci to prohráli, platili reparace, museli se vzdát některých území atd., ale bohužel přišlo o život ve velmi krátkém období 91 500 vojáků na obou stranách. A dalších 80 000 civilů v Čechách i na Moravě zahynulo díky choleře, která se v době válek velmi dobře šířila! A tohle vše v podstatě kvůli žabomyšímu sporu… Vracím se do Tovačova na zelenou a pokračuji dál podél mlýnského náhonu, po Skašovské hrázi, kolem známých pískoven , některé se využívají na koupání, ale hlavně o nich mezi rybáři kolují zkazky o obrovských (údajně) zde žijících sumcích. Cestou registruji pomníček vojákovi z doby zmíněné bitvy. Na březích plno karavanů s "přilepenými stanovými" přístřešky, "dalekonosné udice zastříleny" kdoví kam, vzorně srovnané vedle sebe v exkluzivních stojanech, se zapojenými velejemnými elektronickými hlídači záběru… Kolem řve hudba, rachot a veselí, podle evid. značek na automobilech a řeči poznávám Němce a Holanďany… Rychle pryč odtud, kousek od Cvrčova se setkávám opět s Moravou. Pokračuji stále po zelené, ta se však po chvíli odklání od řeky a tak se tvrdošíjně přidržuji pobřežní polní cesty. Po chvíli registruji na druhém břehu loděnici, tady se jezdívají dračí lodě, takže vím, že jsem u Kojetína. V městě samotném není nic pozoruhodného, vyfotím si akorát starý mlýn a vyjíždím na "obyčejný" asfalt směr Chropyně. Kdysi jsem na mapě objevil "nějakou cestu" lužním lesem zpět tak zhruba k Lobodicím a tak dávám pozor, abych našel ze silnice správnou odbočku. Byla jediná, takže se pouštím zhruba na sever. Přejíždím koleje, za chvíli míjím hájenku, podle mapy jsem tedy na správné cestě. Někde vpravo ode mne meandruje Malá Bečva. Ta začíná nad jezem v Troubkách, poctivě se klikatí krajinou, kousek nad Kroměříží se stíká s Moštěnkou a posléze se obě říčky stékají s Moravou. Od vodáků jsem slyšel, že tato málo známá "voda" je za jarního tání, nebo po deštích dobře sjízdná, ale jedná se o zarostlou divočinu ve stylu jihoamerických říček a ideálním plavidlem je kajak… Ale prý paráda a nádhera, zde zcela neočekávaná. Dále pokračuji krásným lužním lesem, připomínajícím ten v Litovelském Pomoraví, ale zde ani noha či pedál, prostě klídek. A jsem opět na mostě, tentokráte u Lobodic. Odtud je velmi krásný výhled na tok Moravy, tak jak vypadá zde, zřejmě vypadala v minulosti všude. Tentokrát to vezmu oklikou kolem lobodické plynárny. Bývalá kolegyně z práce, dnes zde pracující, mi kdysi houževnatě a pracně vysvětlovala, že zde někde v hlubinách je nějaká geologická anomálie a zhruba a velmi nepřesně ji lze popsat jako obrovský kus ementálu zahrabaný právě v těchto místech pod zemí. Ementál je děravý, viz filmy např. Tom a Jerry. No a ty dutiny se používají jako strategická zásobárna zemního plynu. Nějak ho tam natlačí obrovské množství, ale jak ho mají pod kontrolou, fakt nevím. Po lesích kolem je vidět plno malých kompresorových stanic, velikých rour a trubek s různými ventily a podobných zařízení. Údajně kdyby došlo k výbuchu zde uskladněného plynu, jeho energie by byla srovnatelná s účinkem menší jaderné zbraně… V Lobodicích si ještě vyfotím historickou elektrárnu ze zač. 20. stol., dnes pěkně zrestaurovanou a přes Annín dojíždím do Tovačova. V oblíbené zahradní restauraci si dávám "pěnivý ionťák" vyhlášené značky, chvíli pokecám se ženami - cyklistkami, jejichž tělesné tvary ani náhodou nepřipomínaly dnešní krajinu, ale protože měly namířeno jinam, za chvíli se zvedám a v sílícím vedru dofuním domů. Dnes sem najel 81 km, výškových metrů jen asi 100, ale byla to i tak opravdu paráda. Vcelku jsem se přesvědčil, že úvodem zmíněná myšlenka o sjetí Moravy má cosi do sebe a tímto stylem ji určitě zrealizuji, nabízí se totiž takto nový způsob jak objevovat neznámé v notoricky známé krajině. Jo a dnešní úsek jsem si zajel podle mapy Shocart č. 147 Olomoucko, 1 : 60 000, která kupodivu docela přesně zobrazuje všelijaké cestičky a pěšinky po březích, plno jich však na mapě ani zakresleno není, člověk prostě musí jet stylem pokus - chyba, vždyť vždycky někam dojede. Další související články:+ Objevování Hané v sedle bajku+ Krajem pohádkového hradu Bouzov na kole + Moravské jeskyně, přehled zpřístupněných jeskyní + Hrad Bouzov, perla nejen Moravy + Zábřežská vrchovina, kraj krásných výletů + Hanácký Mont Blanc, hanácké Piešťany a Čechy na Moravě + Moravské jeskyně, přehled zpřístupněných jeskyní + Hrad Bouzov, perla nejen Moravy + Zábřežská vrchovina, kraj krásných výletů + Hanácký Mont Blanc, hanácké Piešťany a Čechy na Moravě Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Bezva výlet a bezva nápad na cyklotrek. Opravdu to může mít něco do sebe, i když já jinak rovinu taky neuznávám :-) Omlouvám se za dlouhou odmlku na vezdejším webu i za to, že jsem nereagovala na Vaši nabídku ježdění v Rychlebech. Měla jsem poněkud náročnější životní období. Ale teď mám rozpracované nějaké článečky, především právě pro cyklo- a bajkové nadšence, tak snad je dokončím, než nasněží :-)
|
|