Treking > Cykloturistika > Kolem České republiky na kole. Kolem, dokola kolem
Kolem České republiky na kole. Kolem, dokola kolemS kolem, dokola kolem24.1.2015 | Arnošt Jakubec
Tak jsem dnes ráno vstal a jako každý den, hygiena, snídaně, pobalil věci a připravit se na další díl cesty. Dnes nemám v plánu žádný krkolomný výstup na nějakou horu, nebo něco podobného, jako byl například Ještěd. Cesta ubíhá bez problémů a jede se mi krásně, a tak cesta přes Harrachov do Náchoda, byla v celku poklidná. Tento úsek cesty byl trochu náročný, zase kopce a tak jsem šlapal znovu po svých. Ono by se dalo jet, ale taky jsem si šetřil řetěz, ten můj vagon taky cosi váží a tak nechci riskovat, že by se mi mohl řetěz třeba strhat. Zastavil jsem si u potoka, ono těch potůčků je tady všude dost a voda je čistá a osvěžující. Pěkně jsem se umyl a osvěžil, přece nikam nespěchám, tak si dělám kafíčko a kochám se okolím. Trochu přemáchnu nějaký textil a po odpočinku zase pokračuji dál k nějakému cíli. Jenže do Náchoda jsem přijel z nějaké jiné strany, než byl můj plán, (zase byly neplánované obchvaty, ani nevím čeho) a ocitl jsem se vlastně přímo na hranicích do Polska. Čtěte také: Předchozí část článku o cestě kolem ČR na kole Nezbývalo už moc času na hledání nějakého místečka na utáboření na české straně a tak bylo rozhodnuto, kousek za hranicí, vidím les, hurá tam a hledám místečko. Super, mám. Našel a znovu krása ve smrkovém lese, pěkně na jehličí znovu stavím ten můj hadrbaráček a po nezbytných kuchařských pochutinách, které jsem si zase vytvořil, jak jinak, plévka hovězí s nudlemi, jasně, sáčková. Tolik polévek nesním doma, snad za celý rok, jako na téhle výpravě, ale tady mi chutnají. Uléhám a chystám se spát. Začíná vítr, tak vylézám a upevňuji plachtu, kterou mám zakryté kolo a vozejček. Vypadá, že bude zase pršet, uvidím ráno. Rozepnutý spacák, jen tak lehce přikrytý, protože je horko a skoro se potím. A jen tak lehce přikrytý konečně usínám. Den 13, 4. 7.Tak je zase nový den a nová výzva. Snídám, balím, studuji mapu a přemýšlím kudy dál, co bude za nástrahy. Doufám, že dnes nebude nic mimořádného, protože cesta, kterou jsem si připravil, vypadá docela na pohodu, no nechám se zase překvapit, ostatně jako vždy. Krásná pohodová jízda s nahnanými kilometry se skoro vždy změní v něco, co nečekám. Sjíždím z kopce v lese, mířím k silnici, nasedám a s odhodláním šlapu, co to dá. Začíná znovu foukat, protivítr sílí a já už začínám ztrácet síly. Jestli už někdo zkoušel veslovat z plachetnicí proti proudu, tak to je skoro ono, asi tak nějak to je. FotogalerieZobrazit fotogaleriiPřijíždím k Novému Městu n. Metují, potkávám dvě turistky, jdou proti mně jen s hůlkami a tak z dálky se ptám; kde máte lyže? A že prý jdou z hor a tam už sníh také slezl, tak zahodily běžky a klacky si nechaly. Smáli jsme se, já zastavil, zase byly nějaké fotky a dali jsme se do řeči. Ty ochotné osoby mi potom poradily cestu, na kterou prý nezapomenu. Orlické hory jsou fakt krásné. Sjel jsem tedy podle pokynů na první křižovatce a jel jsem asi 5 km a přijel jsem do Pekla. Tak se jmenuje osada, kterou mám projíždět. Potom cyklostezka po hřebenu až do Králíků. A jak jsem si říkal, že dnešní díl z ukrajované cesty bude hračka. Nebyla. Na stezce jsem se trochu ztratil a najednou nevím kudy dál. Ptám se proto chytré krabičky, kterou pro případ mám na mém kokpitu. Určil jsem bod, na který chci vyjet, a z krabice se ozve; otočte o 180° pokračujte 7 km a potom odbočte vlevo. Já na to; kamošu, ale to se budu vracet přesně tam, kde jsem sjel. Znovu zadávám jiné nastavení a znovu stejná odpověď; 180° atd… Když jsem si potom prohlížel, kudy mě to navádí, čučel jsem jak puk, skoro 40 km na mnou určený bod. GPS je k ničemu, šlapu pomalu dál po té nádherné terénní cyklonecestě, protože je tu samý šutr a nemíním si huntovat kolo, ani tělo. Nevím, jak dlouho už vedu ten můj kamion, ale najednou… Proti mně se vyřítí nějací zbrojnoši, asi jdou z nějaké bitvy, zastavuji, dávám ruce vzhůru a čekám. Všechny prachy, pacholku, ozývá se, vytahuji svůj malý 30 cm krátký nožík plus střenka. Potom se dáváme všichni do smíchu, povídáme a zase fotíme. Byly to děti z nějakého tábora, a oblečeni jako historičtí bojovníci, vraceli se domů. Ptal jsem se na cestu, ale i oni byli cizinci v tomto kraji a tak jsem pokračoval dál do neznáma. Zastavil jsem znova u dalšího potoka, zase se umyl, vypral nějaké drobnosti, odpočinul a pokračuji dál. Je to tady samý krpál a já si říkám, tady tak z traktorem a nebo čtyřkolkou, ale nakonec jsem se dostal konečně do civilizace a ani nevím jak. Deštné, Říčky, Rokytnice až jsem se konečně dostal do Králíků. Pomalu se blížil konec dne a já neměl žádné pečivo, vodu, zkrátka vůbec nic. Tak na náměstí rychle do večerky něco koupit. Usnemamé, hlásí mi Vietnamec, tak co teď. Ale nakonec našel ještě pár rohlíků a tak nebudu přece jen o hladu. Ještě mi přibalil plný sáček banánů, prý; sleva, ani to nevážil, sednást korůn, hlásí. Beru i ty banány. Po celém okruhu, co jedu, je plno Vietnamců co mají večerky, ale bacha na ně, šidí jako hrom. Sehnal jsem vodu a vzhůru do hledání místa na ubytování. Zajel jsem kousek za město a našel místo, nebylo to v krásném smrkovém lese, ale nějaký remízek kousek za městem. Posekal jsem si trochu trávy, podestlal pod stan, znovu uvařit jídlo. Začalo se rychle stmívat a já se díval, jak začínají létat světlušky, bylo jich hodně, zase teplo a tak jsem ležel a pozoroval je. Dlouho jsem neviděl tolik světlušek pohromadě, jako tady. Z vesnice se ke mně z dálky linou tóny nějaké hudby, asi zábava. A zase se to tady začíná honit sem a tam, mračna vypadají dost děsivě a deštivě, uvidím jak bude ráno. Den 14, 5. 7.Tak to teda čumím, probudím se a co? Počasí jak vymalované. Po snídani a ranní očistě, mám sbaleno a nasedám na kolo a vyjíždím směr, Jeseník a moje krásné městečko, kde jsem vyrůstal a prožil ty nejkrásnější roky mého útlého mládí, Zlaté Hory. Cesta ubíhá znovu podle plánu a zdá se, že dnes budu ve Zlatých Horách hodně brzy. Hory vystoupily z mraků, sluníčko hřeje a krásně se mi šlape. Přijíždím do Hanušovic a už se začínám cítit, jako doma. Pokračuji a sjíždím do Jeseníku. Zle, po obou stranách se začínají hory pomalu ztrácet v mracích, nějak tuším, že to nebude nic příjemného a můj cíl cesty se zase trochu zkomplikuje. FotogalerieZobrazit fotogaleriiZajíždím k marketu Lidl a schovávám se pod střechu. Začíná a docela hustě, vypadá to, že se asi hodně dlouho zdržím. Jdu si nakoupit a před obchodem sedím na nějaké skříňce, pomalu se krmím a nešťastně pozoruji šedou až černou oblohu. Dávám se do řeči s místním starším domorodcem a ten mi potvrzuje, že to bude trochu delší. Po třech hodinách se začíná počasí přece jen lepšit, přestalo pršet a z jihu už zase vykouklo sluníčko. Přehazuji přes vozík igelit a vyjíždím. Ujel jsem asi tak 2 km a znovu začíná, ale jen tak to straší, stojím v čekárně a asi po 30 minutách, konečně zase šlapu. Do Zlatých Hor přijíždím se zpožděním, ale není to tak zlé. Navštěvuji tetu, povídáme a povídáme, po nějaké hodince znovu nasedám a jedu. Čeká mě nejhorší kopec dnešního dne (ono jich bylo víc, ale tenhle je pro dnešek 9 km) ono se to nedá celé vyšlápnout, tak mě čeká zase po svých. Zvládám i toto a teď krásně po kopečku sjíždím až do Města Albrechtice. Hned po výjezdu z města jsem našel krásné místečko na nocování, pod lesem. Tady se utábořím a krásně se vyspím, protože nemusím nikam spěchat, jedu jen do Vítkova a to je asi nějakých 60 km. Tam navštívím moji rosničku, tak dobře, kamaráda Martina, Al - Hliník si říká, motorkář jeden. Ten mi celou dobu mé cesty, hlásil přesnou a podrobnou předpověď počasí v lokalitách, ve kterých jsem se zrovna nacházel a do kterých jsem mířil, proto rosnička. Právě mi volá žena. Má problémy s chodem domácnosti, prokapává voda na wc, tak tam má strčený hrnec a další nějaké drobnosti, ptá se kdy přijedu. Rozhodnutí musím udělat co nejrychleji. Zavírám stan, jdu spát. Den 15, 6. 7.Tak zase vyjíždím, je krásné počasí, mám čas, protože kamarád je v práci a já se mám do Vítkova dopravit až na 14. 30 h. Přijíždím do Opavy a najednou telefon; klidně můžeš přijet hned, jsem už z práce doma, ozvalo se mi ve sluchátku. Tak tedy šlápnu a přidávám, jenže znovu telefon, že je nějaká objížďka a že to musím vzít jinudy, poslouchám a měním směr, ale to je něco, znovu samé kopce a já ztrácím drahocenný čas. Většinu jdu pěkně, (jak už to umím z minulých dnů) po svých. Do Vítkova přijíždím tedy zase trochu později oproti plánu, co se dá dělat, nevyjde všechno podle představ. Martin už mi jde naproti a jak jinak než s foťákem a už jsem zvěčněn v plné polní, jak tlačím svůj náklaďák. Zdravíme se, povídáme a společně jedeme navštívit jeho ženu Danu do práce. Jen na pár minut spolu mluvíme a už zase musí utíkat pracovat. Jó, a abych nezapomněl, Martin mi předvádí svoje kolo a jede se mnou i k jeho rodičům. Nemůžu jít dál a opustit svůj dopravní prostředek, to by mi z toho asi za pár minut nic moc nezbylo. Jsou tam hodně rychlí hoši a kus železa je pro ně doslova magnetem. To jsem ale odbočil. Tak sedíme venku, je krásné počasí děláme fotky a klábosíme. Po nějakém čase se znova vydávám na cestu, ještě napustit petku vody a hurá k dalšímu cíli. Beru to trochu rovněji k domovu, abych byl doma trochu dřív. Jedu směr Kroměříž a ve Věžkách hledám místečko k nocování. Je to těžké, protože je tady samá rovina, žádný les a plno nevzhledných míst pro nocování. Zajíždím asi 500 metrů kolem nějaké špinavé vody, vypadá to jako stojící potok, nebo říčka? Nevím, ale už nemám čas na jiné hledání a rozbaluji asi už naposledy svůj hadrbarák. A jako vždy, večeře polévka ze sáčku, nějaký rohlík, potom zapíjím pivečkem a když se setmělo, už ani nevnímám okolí, ve kterém budu poslední noc. Den 16, 7. 7.Tak a je to tady, poslední kilometry mě dělí od cíle mojí cesty po krásách naší vlasti. Po ranní nezbytné očistě a snídani, balím, skládám a vytláčím ten stále ještě těžký kamión k silnici. Nasedám a šlapu co to jde. Je to tady samá rovina, tak to fakt už bude hračka, za chvíli se ocitám ve Vyškově a stále rychlým tempem pokračuji dál. Už jsem kousek před Slavkovem, ještě tady mě čeká nepříjemný, dlouhý táhlý kopec, ale i ten nakonec zvládám a do cíle mé cesty mě už nic nemůže překvapit. To jsem si říkal, ale jako vždy, nechval dne před večerem, začíná znovu foukat ten nepříjemný protivítr a tak zabírám, co to jde a co mi síly ještě stačí. Už jich fakt moc není, ale když jsem zvládl předešlé nástrahy, zvládnu nakonec i tuhle foukanou. Projíždím okrajem Slavkova a mířím do míst, které už velice dobře znám. Najíždím na cyklostezku Měnín - Židlochovice. Ten vítr je snad čím dál horší, málem mě to sfouklo z cesty. Je to tady otevřené, žádné stromy a tak to tady vyfukuje přímo ďábelsky. Ale nakonec přijíždím mezi domy a už se to trochu uklidňuje. Stavím u benzinky v Pohořelicích a prosím obsluhu o poslední petku vody. Trochu korpulentní asi slečna (a asi ještě dlouho bude) mi sděluje, že na záchodech jsou kohoutky nízko a že se to nedá napustit a ona jinou vodu nemá. Natož vyšla jiná obsluha, vzala mi petku a v zadu bez řeči napustila vodu. Poděkoval jsem a odjíždím. Vítr ustává a já přesedávajíc z jedné půlky sedinky na druhou pomalu krátím cestu a ukrajuji poslední kilometry. Domů přijíždím kolem 16. 30. h. Žena mě vítá s nebývalou radostí a já se hned dávám do oprav, které mi byly hlášeny. Trochu hubuji, že jsem nedojel celý okruh, jak jsem měl v plánu, natož mi žena říká, tak jsi to měl dojet, ty dva dny by to ještě vydrželo. No nebyli byste v sedmém nebi? Skoro jsem se chtěl otočit a dojet to, ale nakonec jsem usoudil, že to stačí a dojedu ten kousek někdy příště. Vybaluji, začíná velké sušení, výřad do pračky, třídění a vyhodnocování, co jsem potřeboval a co ne, co příště musím vzít a co nechat doma a co rovnou zahodit. Tak a to je vše, přátelé. 8. 7. Jó a ještě shrnutí mojí cesty, to musí býtMožná se budu v některých bodech opakovat, ale co. Sám sobě jsem chtěl dokázat, že ještě nepatřím tak úplně do starého železa. A podařilo se. Vytyčil jsem si trasu určitých kilometrů a bodů, které nesmím minout. Po zralé úvaze s tím co jsem táhl, ubírám na určitých bodech a trochu zkracuji, okruh. Po hranicích to opravdu nepůjde. Celý, tedy téměř celý okruh mi trval 16 dní, najel jsem 1 714 km. Ale i tak, jsem šťastný, nelituji ani jediného kilometru. Splnil jsem si svůj sen a tu naši malou zemičku jsem obkroužil. Poznal jsem spoustu krásných míst, poznal jsem spoustu super lidí, až na pár výjimek, ale těch bylo opravdu jen zlomek. Je tady u nás krásně, pořád je na co se dívat a co obdivovat. Hlavně v horách, všude krásné říčky a potůčky, voda čistá, průzračná a vždy osvěžující. Cestu jsem ukončil o trochu dřív a o kousek zkrátil, chybí mi asi 200 km. Když moje žena Majký poněkud zvětšila domácí závady a po příjezdu domů mi řekla: To jsi nemusel zase tak pospíchat, těch pár dnů by to ještě vydrželo. Já nato, jen pííííííííp pííííííííp… Po cestě jsem měl pár defektů, ale našli se moc hodní a ochotní lidé, kteří pomohli, a já mohl cestu zdárně dokončit. Opravdu ze všech nejvíc mi pomohl Petr Polívka z Teplic, obchod cyklo a servis www.kolapolívka.cz. Po opravě u něj jsem už neměl jediný problém ani s kolem ani s vozíkem. Tak toto bych jel klidně ještě jednou. Až vám někdy někdo řekne, že se zadek za pár kiláků otlačí a už to bude dobré, nevěřte. Lže! Já mám letos najetých 3 700 km i s touto cestou a pořád jsem si nezvykl, i toto jsem psal v kleče a ne že bych se modlil, ale proto, že nemůžu pořádně sedět. Když sedět, tak jedině skoro na zádech. Fakt to byl záhul, ale jen na tu část, jinak pohodička. Měl jsem boty cykloboty, ale ty jsem po dvou dnech uložil na dno vozíku a šlapal jen v pantoflích a byl klid. Prošlapal jsem dvoje, tak u Vietnamců, jsem koupil jiné, staré zahodil do popelnice a šlapalo se mi vesele dál. Projel jsem všechny kraje, projel něco málo i ze sousedních zemí, a neměl jsem pojem o čase. Zhubnul jsem 9 kilo, ale už se to vrací do normálu, týrat se hladem nebudu. Tak to je vše, přátelé. Tak toto byla moje jízda s kolem, dokola kolem. AJAXV Další související články:+ Krajem Podorlickým na kole+ Šumavskými hvozdy na bicyklech + Javoříčko a krasové okolí Javoříčka na kole + Krajem pohádkového hradu Bouzov na kole + Toulky Kladskem, cykloturistika + Pálivou Pálavou + Objevování Hané v sedle bajku + Luhačovické kolečko aneb jak si zasloužit lázeňské radovánky + Přírodní park Řehořkovo Kořenecko - kraj luk a kamení + Přírodní park Údolí Bystřice Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Máš můj obdiv. Chystám se s přítelkyní na něco podobného. Díky za inspiraci.
J.
Musel to byt zatracene dobrej vylet.
Palec hore!
Děkuji za pěkné počtení a inspiraci
|
|