Běžkování v severním Finsku, zimní Laponsko a cesta na horu Finska - Halti (1 324 m n. m.)

aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka? (1)

Na Velikonoce jsme se vydali na samý sever Finska na běžky, dobýt nejvyšší horu Finska - Halti (1 324 m). Samotné Halti se nachází přímo na norské hranici v nejseverozápadnějším výběžku Finska v pohoří Haltitunturi (fin. tunturi = hory) a ačkoli nevyniká výškou, je vzdáleno asi 50 km od nejbližší silnice z osady a od jezera Kilpisjärvi, takže jeho dobytí není žádný masňácký výletík.

Zhruba v denních vzdálenostech jsou po cestě sruby, kde je možno přespat, což výrazně usnadňuje putování i v zimě. Na srubech je nutné respektovat místní zvyklosti a slušné mravy: pečlivý úklid, nanošení a příprava dřeva k podpalu, úsporné nakládání palivem a zejména nevyužívat sruby jako chaty pro pobyt, ale pouze pro přespání na jednu noc na cestě. Dříve příchozí (tedy již odpočatí) musí uvolnit místo později příchozím a vyčerpaným. Finové jsou v dodržování těchto pravidel velice pečliví a očekává se to od všech návštěvníků.

Sruby nejsou určeny větším a organizovaným skupinám. Těm jsou vyhrané na některých srubech rezervovatelné placené části. Terén je neupravovaný (rolbu zde opravdu nepotkáte), značení je jen místy (zapíchané vrbové proutky, trať vyjetá skútrem nebo nic).

Naše putování vedlo po trase Kilpisjärvi - Termisjärvi (přespání) - Kuonjarjoki (n) - Meekonjärvi - Pihtsusjärvi (n) - Halti - Pihtsusjärvi (n) - Kopmajoki (n) - Porojärvi (n) - Meekonjärvi - Kuonjarjoki - Saarijärvi (n) - Kilpijsärvi - Ailakkajärvi (n) - Kilpisjärvi. Klimatické podmínky mohou být z našeho pohledu extrémní: mrazy kolem -30 °C nejsou ničím výjimečným a velmi častý je silný vítr (100 km/h i za jasna). Dvoje teplé rukavice, kukla, mapa a přístroj GPS by měly být samozřejmostí.

Oblast téměř není pokryta mobilním signálem. Pakliže má člověk štěstí na počasí, je oblast Halti v zimě doslova romantickou pohádkou: nekonečné, absolutně opuštěné bílé pláně, hory, sobi, příležitostná psí spřežení a polární záře. Snad jediným nepříjemným elementem jsou sněžné skútry. Oblast je klasickou tundrou, v létě v níže položených oblastech rostou zakrslé vrbičky a polární břízky, výše nalezneme již lišejníky. Jsou zde četná rašeliniště, jezera a především tisíce dotěrných komárů (moskytiéra nezbytná). Já však preferuji bílou zimu bez komárů…

Putování k Halti se nám vydařilo nádherně, více jak polovinu času jsme měli jasno, panovala spokojenost s výbornými fotografickými úlovky. Vítr snad ani počítat nelze, k severu prostě patří. Druhou, kratší část našeho pobytu ve Finsku jsme měli strávit přejezdem pohoří Pallastunturi, asi o 200 km jižněji (přejezd z městečka Hetta pod horu Pallas). Část trasy byla dokonce strojově upravována, lyžařů oproti pusté oblasti Halti značně přibylo. Oteplilo se, teplota přes den na sluníčku se začala šplhat nad bod mrazu a sníh začal intenzivně vlhnout. Pověstná severská suchá zima vzala za své, ostatně byl již duben. A právě tento jarní "sádelnatý" sníh se mi stal osudným.

Druhý den k večeru jsme začali zvolna sjíždět ke srubu Hannukuru, kde jsme chtěli již zakotvit. Přede mnou se objevila zdánlivě neškodná muldička, srovnala jsem lyže k sobě abych na ní nenajela v pluhu, přejela jí a za ní ani nevím proč, "hodila tlamu". Pád jakých člověk zažije stovky. Zvednutí se se ale již nezdařilo. Zjistila jsem, že mám pod sebou zkroucenou levou nohu, která velmi silně bolí, že vypadá divně přetočeně a jsem asi částečně zaryta lyží do sněhu.

Chvíli jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že se mi to jen zdá, ale bolest začala intenzivně sílit, nemohla jsem se vůbec pohnout. Začalo být jasno. Varianty byly zlomenina či vykloubení kdekoli mezi kolenem a kyčlí včetně obou kloubů. Honza jel asi 20 metrů přede mnou, ale neslyšel mě. Naštěstí se po chvíli ohlédl a vrátil. Už jsem úplně slyšela jak řekne: "Proč nevstaneš a válíš se po tom sněhu…" Nestihl to, hlásila jsem rovnou, že bude muset zavolat 112. Ležela jsem na boku, částečně na batohu. Ocenili jsme, že TrekSport nepozašívá popruhy, jinak by nezbylo než ze mě batoh odřezat. Měli jsme štěstí, signál pro tísňová čísla byl, hovor se zdařil na první pokus, komunikace anglicky nebyla problém.

Honza nahlásil souřadnice WGS a bylo nám řečeno, že za námi okamžitě vyjíždí skútry a že u nás mohou být cca za 35 minut, mají to z Hetty asi 20 km. Hned po hovoru se Honzovi podařilo mě přesunout na mou samonafukovací karimatku a pod teplý péřový spacák. Přesto jsem v mokrém oblečení z běžek prochládala velice rychle, postupně jsem se začala silně třást. Stehno intenzivně natékalo. Naše hlavní obavy bylo vnitřní krvácení, které jsme nebyli schopni odhadnout. Když jsem ještě po čtvrthodině neměla pocit že bych se chystala kolabovat, uklidnili jsme se. Za 15 minut jsme měli zavolat znovu, s druhým hovorem nám již pomohli okolo projíždějící finští běžkaři (výslovnost místních názvů nám moc nešla).

Záchrana dorazila asi po čtyřiceti minutách. Přijely dva skútry, jeden s vlekem. Posádka zřejmě nebyli záchranáři, ale spíše "poučení" silní muži, jejichž úkolem je zřejmě (nemluvili anglicky, Honza s nimi komunikoval spíše "nonverbálně") odvoz lehčích zranění ve "vozíčku" za skútrem a přivolání vrtulníku k těžším případům. Měli s sebou vakuovou matraci, na kterou mě přeložili a obložili velice účinnými pytlíky s chemickým teplem.

Naložili nás oba do vleku skútru a opatrně vyjeli. Ujeli jsme asi dva kilometry, zastavili jsme a bylo nám vysvětleno, že čekáme na vrtulník. Skútry pak vyjely navigační kruhy. Během asi dvaceti minut přiletěl vrtulník se dvěmi velmi milými, anglicky hovořícími záchranáři. Nastala prozatím nejhorší fáze, převrácení na záda. Přesto jsem se v zápětí dožadovala fotky, jak mě nakládají.

Batoh a lyže se mnou do vrtulníku nesměly, tak se Honza s věcmi musel nechat odvézt skútrem zpět do Hetty a následně řešit jak všechny ty věci pobrat, kde přespat a jak se dostat 90 km za naším autobusem, do plánovaného cíle přejezdu hor.

Péče během transportu byla skvělá. Mrzelo mě, že z vrtulníku nevidím ven. Snažili se mě co nejrychleji rozehřát, přidali další hřející pytlíky (už je nebudu považovat za zbytečnou hmotnost v batohu). Doslova mě dojalo, když mi třeli a dýchali na promrzlé ruce, aby se jim podařilo napíchnout žílu. Začali do mě "lít" fyziologický roztok. Byli to ohromně příjemní borci, lehce fascinovaně říkali: "She is just smiling". Bolelo to totiž vskutku šíleně.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.