Vareš a Bobovac, Bosna a Hercegovina turisticky a tip pro železniční chodce

Vareš a Bobovac v Bosně a Hercegovině

Bosna a Hercegovina je země o velikosti téměř shodné s Čechami, na rozdíl od českého kosočtverce jde však o rovnoramenný trojúhelník s přeponou na jihozápadě. Podobně jako u nás je toto relativně nevelké území naplněno velice různorodými krajinnými reliéfy a přírodními krásami v nevelké vzdálenosti od sebe. I pokud tedy český turista není právě příznivcem alpských terénů, kterých je jinak všude v této části Balkánského poloostrova dostatek, může si zde užít zajímavých túr, kde téměř na každém kroku potká nějakou přírodní, folklórní či historickou zajímavost.

S Jitkou a Járou jsme svou víkendovou cestu začali v sobotu časně ráno pouhých patnáct kilometrů od hlavního města Sarajeva, na železniční zastávce Podlugovi na trati do Doboje. Železnic je vůbec v BaH hanebně málo, vlastně jen tři fungující tratě a po každé z nich jezdí jen tři či čtyři páry osobních vlaků denně. S cizinou zemi spojuje každý den jeden děsivě pomalý "rychlík" do Záhřebu a jeden do Budapešti. Ale právě ve zmíněné zastávce se až do ničivé občanské války v letech 1992 - 1995 odpojovala intenzivně používaná boční trať do hornického městečka Vareš.

Narozdíl od bývalé úzkokolejky Sarajevo-Bělehrad, popisované na webu tohoto časopisu v dubnu 2007, na této trati ještě stojí pražce i koleje. Několikrát do roka po nich dokonce ještě nějaká ta lokomotiva projede, aby svážela použitelné vybavení z železáren ve Vareši nebo z uhelných dolů v Breze, které se postupně rozebírají a opouští. Ale podle místních v takovém případě jede souprava v podstatě krokem, protože samovolný rozpad svršku jí vyšší rychlost neumožňuje. Takže se vydáváme na cestu - v drobném mrholení - bez obav.

Jako každého "železničního chodce" nás vyvádí z rytmu a dosti zpomaluje rozteč pražců, nutící k nepřirozeně a nepohodlně drobným krokům. Prvních pět kilometrů do městečka Breza jdeme po zvýšeném náspu mezi poli. Občas nám dá těžkou hlavu rozhodování, co je hlavní trať a co vlečka do některého z lignitových dolů v okolí, ale vždy to nakonec trefíme správně. V Breze nás upoutá nádraží, které by bylo možno nazvat spíše "železničním hřbitovem".

Na odstavných kolejích volně chátrají desítky různých vagonů, některé celkem zachovalé, jiné již zhroucené a bez kol. Na některých je z průstřelů a průseků vidět, že je tady zastihla už zmíněná válka počátkem devadesátých let. V jednom zachovalejším se na chvíli schováme před deštěm a teprve když zas odcházíme, povšimneme si kočičí rodinky, která tu má zřejmě dlouhodobý byt.

Za Brezou vstupuje trať poznenáhlu do úzkého a hlubokého údolí. Na rozdíl od kaňonu Miljacky v bezprostřední blízkosti Sarajeva vede trať jen nevysoko nad dnem údolí, a navíc tímtéž údolím prochází i hlavní silnice, avšak zato si užíváme dvojnásobného počtu tunelů, kterých je tu na pětadvaceti kilometrech trati dvaadvacet. Při svitu baterek obdivujeme maličké zárodky budoucích krápníků na stropech a užíváme si chvil bez deště.

Mezi tunely se občas brodíme mokrým borůvčím. Ale vydupaná místa naznačují, že nejsme žádní "exoti" a že se trať jako legitimní stezka místy používá. Za desátým tunelem, v místě naprosto nepřístupném jinak než železnicí, nás překvapuje zazděný vstup do jakéhosi vojenského zařízení. Vznikl za poslední války, nebo ještě jako nějaký tajný objekt za Titova socialismu? Je opletený ostnatým drátem, tak ho radši blíže nezkoumáme a pokračujeme dál. Údolí se krátce rozevře, ukáže osadu Dabravine s obydlenou nádražní stanicí, a zase se semkne mezi kolmé vápencové útesy.

Další rozšíření přijde až před Varešem, kde si také povšimneme záměny vápence břidlicí. Přecházíme tam most, jen o málo zachovalejší než ty na bývalé úzkokolejce ze Sarajeva, a za ním následuje ještě několik tunelů. Trať se pomalu zdvihá několik desítek metrů nad dno údolí, obchází zatopený povrchový důl (zde možnost koupání) a konečně doráží k svému konci, vyznačenému surrealisticky působícím komplexem devastovaných železáren s hutními věžemi, násypkami, dopravníky a dalšími chátrajícími stavbami. Neodbytně to evokuje Vernův román Ocelové město…

Od chmurné nálady vyvolané tímto prostředím si ale můžeme odpočinout v centru Vareše. Toto půvabné horní město poněkud připomíná náš Jáchymov, především svou polohou v úzkém zaříznutém údolí a desítkami zachovalých hornických domků s roubeným patrem vysunutým na krakorcích. I zde, podobně jako v Sarajevu, se nachází těsně vedle sebe mešita, katolický i pravoslavný kostel a nádavkem ještě jeden dřevěný kostelík nerozeznatelné církevní příslušnosti. V samém závěru údolí nás upoutá katolický hřbitov, lokalizovaný na dobře pětačtyřicetistupňovém svahu. I hrobní kapličku pohlcuje svah ze zadní strany téměř po střechu, nebožtíci však zde zřejmě spí stejně klidně jako kdekoli jinde.

Z Vareše nás pak cesta značená červenými kruhy s bílým středem vede mezi zahradami a boudami do ostrého svahu pohoří Perun. Bůh bouří, po kterém je pohoří zřejmě pojmenováno, nezklame svou pověst a jednu bouři nám na cestu sesílá. V hustém lese nám to tolik nevadí, ale následně se přesuneme na odhalené terénní žebro pokryté slabou vrstvou půdy, rychle se měnící v bahno.

A protože i nadále stoupáme do prudkého svahu, připomínáme si záhy proti své vůli Lenina a jeho heslo "krok vpřed, dva kroky vzad". Současně začínáme připomínat čuňata. Jedna místní rodinka klouzající v protisměru nám však navrátí dobrý pocit z toho, že v tom nejsme sami. Po asi půldruhahodinové legraci tohoto druhu se náhle ocitáme na hraně náhorní plošiny, vycházíme z lesa a současně přestává pršet. Zřejmě Perun ocenil naši úpornost.

Tím spíš, že už to máme jen patnáct minut chůze k chatě Javorje ve výšce 1 427 metrů nad mořem. Jelikož je víkend, je chata otevřená a zpola obsazená. Chvilku budujeme "družbu" s místními pohostinnými varešskými výletníky, s nevyhnutelnými kalíšky domácí slivovice, a pak uléháme do paland s pérovými matracemi. Místa je dost, tak si všichni vybíráme horní patro. Ráno si necháváme poradit, jak odshora trefit to správné údolí, a pak vystupujeme na plochý vrcholek Karasovina asi 200 metrů nad chatou. Poskytuje krásný rozhled na horské hřebeny v okolí - Zvijezda, Ravan, Tajan, Smolin… Bývají podobně ploché jako Perun a poseté desítkami osad, samot a letních salaší. Tohoto koutu Bosny se poslední válka téměř nedotkla.

Pak chvíli meditujeme nad kompasem, abychom opravdu trefili ten správný potok, jehož údolím se schází k Bobovci a Kraljevě Sutjesce. Chyba by nás totiž stála více než čtyřicetikilometrovou okliku. Pak už se splést nemůžeme, protože lesem vede stezka vydupaná generacemi ovcí a jejich pastevců, svádějící nás do vsi Mijakovići. Ta představuje vzácnou příležitost seznámit se s klasickou balkánskou roubenou architekturou, nezměněnou od konce 18. století. Ještě před tragickou válkou z let 1992 - 1995, jejíž vznik většina místních lidí chápala stejně málo jako my, pozorovatelé ze střední Evropy, byly takových "živých skanzenů" na bosenském venkově desítky. Dnes aby člověk pohledal ves nenarušenou jak boji, tak poválečnou výstavbou prefabrikovaných ohavností…

Po průchodu další vesnicí s mešitou nás asfaltová silnička vyvádí serpentinami do průsmyku a zde vidíme i první zříceniny zdí patřících k Bobovci, hradu středověkých bosenských králů. Hradní komplex je velice rozhlehlý a dává představu o bohatství zeměpána, který tuto stavbu financoval.

Bosenská monarchie rodu Kotromanićů, založená koncem 12. století vazalem maďarského krále bánem Kulinem, těžila spíše než z válečných výbojů z obchodních stezek mezi Jaderským mořem a Orientem. Jako mnoho podobných států neměla stálé hlavní město a její panovník objížděl hrady a vyjídal zásoby nashromážděné provinčními správci.

Byla tedy spíše náhoda, že vše drtící turecká invaze pod osobním velením sultána Mehmeda Dobyvatele, který deset let předtím dobyl kdysi mocný Cařihrad, zastihla posledního krále Štěpána Tomaševiće na jaře roku 1463 právě na hradě Bobovci. Doba tehdy králi příznivá nebyla - jeho země byla oslabena předchozími tureckými nájezdy, náboženskými rozkoly mezi katolíky, pravoslavnými a samosprávnou Církví bosenskou, nevolnickými bouřemi a vzpourami mocných feudálů.

Bobovac odolával více než čtyřnásobné turecké přesile několik měsíců, přičemž králi se podařilo s malou skupinou rytířů se z hradu probít ještě na začátku obléhání a uprchnout do nedalekých Jajců, kde čekal na pomoc vyslanou uherským králem Matyášem Korvínem. Ta ale přišla pozdě, poté, co sultán na podzim téhož roku dobyl i Jajce, Štěpána Tomaševiće zajal a pod městskými hradbami jej ihned nechal popravit. Sultán s částí vojska nato odtáhl a vzápětí opozdivší se Uhři Jajce dobyli zpět a drželi až do roku 1527, kdy se Turci zmocnili i posledního zbytku dnešní Bosny a drželi jej až do příchodu Rakušanů v roce 1878…

K centru hradního areálu je třeba projít hustým lesem, ale akropole na úzkém ostrohu je po archeologických výzkumech posledních pěti let opět od vegetace očištěná. Stojí tam rekonstruovaná gotická kaple, sloužící jako mauzoleum posledních Kotromanićů, dvě kruhové obranné věže a trosky paláce a studna či spíše cisterna, z věží je opět impozantní výhled do údolí dvou potoků, které se pod ním stékají.

Z hradu pak stezka, nyní opět značená známým červeným kruhem, sestupuje do údolí potoka a několikrát jej překonává. Potok během geologických údobí vymlel impozantní převisy a jeskyně - v některých z nich se údajně našly kosti pračlověka. Po dvou hodinách cesty, zpestřené občas koupáním v tůních, se údolí před námi otevírá a procházíme několika osadami. Sem si nicméně ničivá poslední válka už svou cestu našla - trosky domů jsou mnohem početnější než domy celé.

Ještě několik kilometrů a blížíme se k cíli naší cesty - malebnému městečku Kraljeva Sutjeska v úzkém údolí. I zde bylo jednu dobu královské sídlo, ale nezbylo z něj nic viditelného, protože na jeho místě byl v tureckých dobách postaven františkánský klášter. Ten byl pak několikrát zničen a přestavován, současná impozantní podoba pochází z let rakousko-uherské správy Bosny (1878-1918) a je převážně dílem architekta českého původu Karla Paříka.

V klášteře se nachází muzeum s archeologickými sbírkami a církevními artefakty. Další, ještě zajímavější muzeum se nachází jen o několik set metrů dále v městečku, ve výstavném dřevěném domě někdejšího tureckého hodnostáře z 18. století. A v malém informačním středisku nás upozorňují ještě na jednu místní kuriozitu - nejstarší mešitu na území Bosny - a možná vůbec v celé Evropě. Vznikla ještě v době obléhání hradu Bobovce, kdy si sultán uvědomil, že nemá kde vzdát díky Alláhovi.

Vojsko pak na jeho rozkaz zbudovalo jednoduchou zděnou jednoprostorovou stavbu s dřevěným minaretem během tří dnů a ta zde stojí dodnes - jen minaret a dřevěné vstupní atrium musely samozřejmě být několikrát obnoveny. Kraljeva Sutjeska byla ale jinak až do poslední války katolickým (tj. chorvatským) ostrůvkem v kraji obývaném převážně muslimy, po válce se však většina Chorvatů odstěhovala.

A jeden z mála zbylých Chorvatů nás pak převáží svým taxíkem do blízkého města Kakanje, spojeného silnicí i železnicí se Sarajevem, a celou cestu ukazuje, kde byly - a už nejsou - katoličke kuče čili chorvatské usedlosti. Z jeho slov táhne nejen smutek a stesk po starých dobrých předválečných časech, ale možná i zášť vůči muslimským sousedům. Raději mu žádné podrobnější otázky neklademe a svádíme řeč jinam…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.