Char-chorin a Kara-koram, Mongolsko a cestování v nekonečných stepích na jih od Bajkalu

Char-chorin čili Kara-koram - v sídle Čingischána

Hlavní města bývají symbolem i obrazem celé země. Platí to i o Mongolsku, ať už o současné nebo minulé metropoli chánovy veleříše, jež nadlouho negativně ovlivnila dějiny celého eurasijského kontinentu.

Hlavním městě středověkého Mongolska byl Char-chorin, ležící 450 km západně od nynější metropole. Dělí nás od něho jedenáct hodin čistého letu nepočítaje čekání na přípoje. Od doby jeho rozkvětu uplynulo třičtvrtě tisíciletí.

V nekonečných stepích na jih od Bajkalu žili v druhé polovině 12. století při řekách Onon a Cherlén v neustálých kmenových šarvátkách a půtkách o svrchovanou moc mongolští kočovní pastýři a lovci. Koncem toho století mezi nimi vynikl syn jednoho kmenového náčelníka. Jménem Temüdžin narozený roku 1172. Silou a chytrostí sjednotil Mongoly a jejich sousedy do vojenského svazu.

Čtěte také: Cesta do země modrého nebe, expedice Mongolsko

Na shromáždění kmenových vůdců - nojanů se dal roku 1206 zvolit Velkým chánem neboli džingischánem všech Mongolů. Jeho moc se pak opírala o mohutnou dobře organizovanou a disciplinovanou armádu. Rozdělil ji na oddíly po deseti, stu a tisíci jezdcích. Skládala se celkem z 95 oddílů. Z toho 20 tisíc jezdců bylo podřízeno přímo jemu.

Hlavní zbraní byla rychlost přesunů, čehož dosáhli dvojnásobnou až třínásobnou rezervou koní. S vojáky putovaly na kárách a přes vodu na vorech i jejich rodiny. Vojáci byli skromní, otužilí a prakticky žili neustále v sedle. Jedli koňské a ovčí maso, prosné placky a kobylí mléko. V nouzi jim stačilo trochu teplé krve rovnou ze žíly koně.

Čingischán ukázal světu, co taková armáda v čele se schopným velitelem dokáže, takže titul "džingischán" se vžil časem jako jeho vlastní jméno. O jeho moci svědčí mimo jiné to, že jeho jurtu na kolech táhlo 22 dobytčat…

Čingischánovo vojsko dobylo při třetí výpravě roku 1214 hlavní město Číny, roku 1220 překročilo velehory Tchien-šan pod vedením Temudžinových synů. Sám dohnal před sebou zástupy místních obyvatel k branám nepřipravené Buchary. Když slíbil, že město nevyplení, Buchara se vzdala. Část obyvatel odvedl do Mongolska do zajetí, ostatní povraždil a město vypálil.

Obdobným způsobem postupoval i ke Kaspickému moři, do Persie, k řece Indu, přes Kavkaz a na řece Kalce porazil Rusy. Pak se musel přední voj vrátit na poradu s vládcem. K ovládání tak velikého území s mongolskými správci byla zřízena pošta.

Temüdžin zemřel roku 1227 ve věku 70 let. Nástupcem určil syna Ögedeje. Ten se vypravil do Evropy. Jeho vojákům se zde říkalo Tataři. 40 tisíc jezdců vtrhlo roku 1241 překvapivě až do polské metropole Krakov a byli zadrženi až u slezského města Legnica na Odře. Přes Slezsko a Moravu prolétli jako ohnivá smršť, projeli Uhry a sever Balkánského poloostrova. Jejich šípy a meči zahynulo 60 tisíc lidí. Vrátili se až v prosinci 1241 od Vídně.

Dvaadvacetiletý velký chán toho roku zemřel a šest let trvalo, než se velitelé sešli a dohodli na dalším postupu. Mezitím se říše sahající až k Tichému oceánu začala vlivem nesvárů mezi Temüdžinovými potomky rozpadat. K definitivnímu rozdělení došlo roku 1259. Evropa byla zachráněna.

Jinde ale sužovali Mongolové podmaněné domorodce dál. Dvě a půl století ovládal chán Bátú obyvatele jižního Ruska a chanátu Zlatá horda neboli Kipčak. Mongolským vazalem se stalo na čas Turecko, Kašmír, severní Barma a Vietnam. Mongolové podnikli roku 1281 neúspěšný útok na Japonsko a rok poté s tisíci korábů na Jávu. To vše vedlo k vyčerpání zdrojů, k zastavení pokroku a k úpadku.

Rozhlédněme se místy, kudy kráčely dějiny. Přes posvátný vrchol Óbo a jednu dvoumetrovou kamennou želvu s kamínky na krunýři přehlédneme snadno celý areál někdejší metropole Charchorin neboli staroturksky Karakorum (= černý val). Bývalo dostaveníčkem vládců a jejich vyslanců z celého světa. Svého vyslance tam roku 1249 poslal k navázání spojeneckých styků i francouzský král Ludvík Svatý, protože považoval Mongoly za protivníky Evropu tehdy ohrožujících muslimů.

Polorozpadlé ochranné zdi obepínají trosky skvělého paláce třetího Temüdžinova syna Ögedeje, který byl po Temüdžinově smrti prohlášen nástupcem. Zničení Charchorinu z let 1235 - 1267 má na svědomí vpád čínské dynastie Mingů v roce 1388. A samozřejmě i čas.

První zprávu o městě podal do Evropy flanderský mnich Vilém Rubruk roku 1254 a později i Marco Polo. Psal, že město s pevností a palácem na jihozápadní straně je obklopeno hliněnými valy se čtyřmi branami. Zříceniny objevil až ruský učenec V. V. Radlov roku 1889.

Několik zvonovitých stúp a ostatky svatých opravili kvůli turistům. Komplexní archeologický výzkum je v nedohlednu. Vždyť město mívalo více než 20 kilometrů čtverečních.

V blízkosti vede zavlažovací kanál vody z přehrady na řece Orchon k polím statku založeného za socialistické éry. Blízké městečko má zpola cihlové budovy. Ale jinak je tatam světská sláva bývalé metropole. Ani ta polní tráva se tu valně nezelená…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.