Mongolsko, cesta do tajemné země vysokého nebe - Ulaanbaatar, putování stepí a návrat do civilizace

Cesta do země modrého nebe - Mongolsko

Mongolsko, neboli "země modrého nebe", se nachází v severovýchodní Asii a svou rozlohou je asi dvacet dvakrát větší než Česká republika. Tato rozlehlá země má však velmi nízký počet obyvatel. Jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, Mongolové jsou kočovníci a jurtu si postaví tam, kde se jim zlíbí…

I za pouhých 14 dnů jsme s naší skupinou mohli alespoň trochu poznat mongolskou drsnou povahu, bez níž by bylo ve zdejších podmínkách těžké přežít. Na druhou stranu jsme se setkali s neskutečně přátelskými lidmi, díky nimž jsme si z tak vzdálených končin přivezli nezapomenutelné zážitky.

Ulaanbaatar

Vykročíte - li v Ulaanbaataru - mezi turisty důvěrně zvaného UB - před Čingischánovo letiště, budete nejspíše překvapeni. S přechodem ke kapitalismu změnil UB zcela svou tvář. Zdaleka již nepřipomíná město, o němž se psalo v učebnicích dějepisu. Na každém rohu narazíte na restauraci, moderní obchod či internetovou kavárnu. Avšak zadíváte - li se pozorněji, spatříte typické jurtové předměstí, pobíhající psy a mnichy kráčející po ulici. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je?

Za zmínku určitě stojí návštěva největšího zachovaného monastiru Gandan. Uvnitř vás upoutá dominantní 26,5 metru vysoká socha Megdžiddžanrajsega (což znamená "Pán, hledící do všech směrů"), která váží 27 tun. Je vyrobena z pozlacené mědi a pokryta zlatým brokátem a hedvábím. Uvnitř sochy jsou prý uloženy léčivé byliny, drahé kameny, dva miliony proužků s mantrami, a dokonce celá jurta i s nábytkem.

Sotva jsme však vkročili za brány monastiru Gandan, zkameněli jsme úžasem, neboť za pár okamžiků se nám splnil sen - zahlédli jsme procházejícího dalajlámu. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme zůstali stát ohromeni… Prohlídka Ulaanbaataru pokračuje… Tamější taxík vás za směšný obnos odveze na "black market", neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty. A nic nebrání hektickému a radostnému nakupování.

Putování stepí

Naše expediční vozidlo, německý mercedes, s nímž jsme centrální Mongolsko procestovali, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Lépe řečeno před jedním z mnoha růžových oprýskaných paneláků. Doprovází nás řidič, jeho pomocník a tlumočník, jemuž tato cesta také umožní první setkání se s tím, co se ve skutečnosti skrývá za hranicí UB. Troufám si říci, že se mnohdy dívá ještě více vyjeveně než my Evropané. Ale zajisté není sám, jak se postupně dozvídáme. Většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.

Zvlněná oblast centrálního Mongolska upoutá každého díky rozlehlým stepím, pasoucím se koním převalského v národním parku Chustaj, panáčkujícím svišťům a vstřícným obyvatelům, na které bezpochyby při svém putování narazíte. Tento region je také považován za srdce mongolského náboženského života.

Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu (zkvašené kobylí mléko), svištího masa (strava našich průvodců), spatříme opět větší město. Ale není to ledajaké město. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Charchorinu jen nehezké stepní město plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je buddhistický klášter Erdenedzú nesoucí status prvního mongolského buddhistického kláštera.

Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda v láhvi. Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska - Changaj.Všude kolem nás jen nekončící step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny a stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Říká se, že Mongolové nejdříve usednou na koně, než vůbec začnou chodit.

Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná… Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale méně než naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i proto (právě proto) nám koně ochotně svěřili pouze za pár bonbonů či tatranku.

Při putování stepí, kdy jsme s naloženými kletry procházeli kolem jurt a mongolských venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Kumys, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, některým členům expedice velmi zachutnal, některým nikoli. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutnávání domácího tvarohu nelze odmítnout.

Typickým nápojem, který vám určitě bude nabídnut, je čaj s mlékem a solí. V některém ajmaku (kraji) vám do něj mohou přidat i hrudku másla. Pokud se vám tento čaj nezamlouvá, můžete zkusit požádat o klasický černý čaj. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů některých z nás - nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení kumysu, bílé nakyslé tekutiny, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.

Důležité je neopomenout mongolské zvyky a tradice. Vše přijímejte oběma rukama. Pokud budete pozváni do jurty (geru), je velmi pravděpodobné, že po vás hostitelé nebudou chtít zaplatit za nocleh. Vhodné proto je zanechat nějaké dárky - pro muže například láhev vodky a pro ženu jehly, zápisníky, propisky - vše záleží na vaší fantazii. Nabídne - li vám Mongol vodku (je také posvátná), mějte proto na paměti tradiční krátký rituál na počest nebeských bohů a čtyř světových stran. Spočívá v namočení prsteníku levé ruky do vodky a cvrnknutí jím čtyřikrát do vzduchu a pak si stejným prstem přejeďte po čele. Avšak nesnažte se vyrovnat Mongolům s množstvím vypité tekutiny, jejich tempu byste jen stěží stačili.

Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu… Orientace není zcela jednoduchá, proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme Mongoly, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Stále ale nemáme vyhráno… Stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho, celí vyplašení, dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Tsaagar.

Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil (vyčetli jsme totiž, že koncem srpna je zde počasí nejstabilnější). Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany,které ve zdejších podmínkách nemají šanci úplně uschnout. Náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.

Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (posvátná hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme.

Když už díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou, sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, jimž dáváme do nastavených rukou sladkosti. Mapa, podle které by se naše skupina mohla snáze orientovat, zatím vydána bohužel nebyla. A tak přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.

Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky dáváme tradiční mongolský pokrm. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Podávání pokrmu je provázen rituálem - přítomní si předávají horké a mastné kameny, neboť věří, že to prospívá zdraví. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Čím je maso tučnější, tím je podle Mongolů lepší. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso, se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. "Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je nechutná."

Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel… Mongolský zpěv nám učaroval - na hrdelní tóny vyluzované našimi přáteli asi nikdy nezapomenu. Písně o koních a stromech mi zní v uších dodnes.

Návrat do civilizace

Klikatými prašnými cestami se stále více přibližujeme k hlavnímu města Mongolska. Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… Odpoledne zamíříme do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!

Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní. Taxík pro nás přijel relativně včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmy, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.