Slovinský Kras, Rakov Škocjan a Tkalcova jeskyně v krasové oblasti na pomezí Itálie a Slovinska

Se synem do Krasu; na průzkumu jeskyní (3)

Cesta z kaverny vede po několika schodech do hlubokého závrtu. Brzy jsme u lesní cesty s pomníčkem připomínajícím bojovou akci partyzánů. Následuje návrat do kempu, přičemž po cestě mi průvodce nabízí, že nás vezme k Postojenské jeskyni autem. Je to přece jen kus cesty, takže to uvítáme.

Postojenská jeskyně

Akorát to vychází a kupuji lístky na první volnou prohlídku, která je za půl hodiny. Stíháme zblajznout sušenky, nějaké pití a pak rovnou slavné Postojenské jeskyně. Popisovat tyto jeskyně je jako nosit dříví do lesa. Ve stručnosti - jde o druhý nejdelší jeskynní systém Slovinska, jehož délka dosahuje přes 24 kilometrů. Údajně jde o nejstarší turisticky přístupnou jeskyni na světě, v jeskyni se projedete vlakem a jde o druhou jeskyni na světě, kde bylo instalováno elektrické osvětlení (v některých zdrojích jsem našel informaci, že první elektrifikovanou jeskyní byla Dobšinská jeskyně na Slovensku, ale nepodařilo se mi to ověřit).

Záměrně se zdržím popisu jeskyní, je to příliš obsáhlé a často dohledatelné nejen na internetu, ale i v literatuře. Pro nás byla Postojenská jeskyně tím nejlepším, co jsme ve Slovinsku viděli. Nejen kvůli unikátní jízdě vláčkem, ale i pro svou neobyčejně nádhernou krasovou výzdobu. Myslím, že překonala i mnou favorizovanou Demanovskou jeskyni Svobody v Nízkých Tatrách. Sice to byl drahý špás, ale rozhodně to stojí za vidění, jde o nezapomenutelný zážitek.

Čtěte také: Předchozí část článku Se synem do Krasu

Pokud jde o doporučení, která jsem četl na internetu - je úplně jedno, ke které skupině se připojíte. Všude je plno fotících a vřeštících turistů. My jsme šli ve skupině "Audio", která označovala všechny, co nebylo možné umístit jinam. Vyfasovali jsme krabičku s nahraným výkladem a na označených místech jsme si to jednoduše pouštěli. A skutečně - v Postojenské jeskyni je dovoleno focení. Není v silách průvodců, aby to uhlídali, tak aspoň rezignovali.

Nejznámějším obyvatelem těchto jeskyní je pak bezesporu macarát jeskynní - slepý obojživelník, který celý svůj život tráví v jeskyních Dinárského krasu. Dožívá se až sta let, prokazatelně vydrží až 4 roky bez příjmu potravy (ale hovoří se až o 12 letech!) a vy tohle drobné stvoření můžete v Postojenských jeskyních vidět na vlastní oči. Pohledem na macaráta jsem si splnil jeden ze svých dětských snů. Pouze u akvária s macaráty je přísně hlídáno focení, které je zde zakázáno.

Po návštěvě samotné jeskyně míříme do "Vivária Proteus", což je expozice zaměřená na jeskynní faunu. Jde o fantastické zoo s těmi nejdrobnějšími živočichy od pavouků, přes ryby po macaráty. Vivárium se nachází v jedné z bočních jeskyní a rovněž se vyplatí jeho návštěva. Nakonec míříme i na výstavu EXPO Kras, což je interaktivní muzeum, které opět rád doporučím. Je to největší muzeum věnované krasovým jevům na světě. Člověk si tam skutečně vyhraje, Štěpánka jsem od interaktivních atrakcí nemohl odtrhnout. Součástí muzea je i expozice věnovaná archeologii a rovněž rozsáhlá sbírka motýlů.

Je pozdní odpoledne, když se unaveni vypotácíme z jeskyní a muzeí. Venku je řádné dusno a nad protějším kopcem zuří očividně bouřka. Nás teď čeká dlouhý pochod do kempu, což není dobré. Moc se nezdržujeme, příchod zvládáme v posledním okamžiku, než se spustí liják (je to asi 4 km).

V noci je Štěpovi špatně od žaludku, je mi jasné, že ho nesmím tolik přetěžovat a tak druhý den měníme plán. Opouštíme kemp a vydáváme se zadní bránou k jeskyni Černá jáma a poté dál širokou lesní cestou. O kempu je to asi 5 km k nádraží v Postojné, stačí se jen držet cesty. Přibližně ve dvou třetinách nám zastaví dvě Slovinky a nabídnou odvoz. S radostí přijímáme, nemusíme jít poslední kilometr po frekventované silnici.

Rakov Škocjan

Vlakem se následně přemisťujeme do sousední vesničky Rakek (původně jsem chtěl jít pěšky, ale vzhledem ke Štěpově stavu unavenosti, volíme tuto variantu). V Rakeku vyhledáváme penzion Furman, který se nachází za tratí kousek u nádraží. Je to dobré místo k dokrmení. Domlouváme si i odvoz ke slepému údolí Rakov Škocjan. Slepé údolí je geomorfologický úkaz, kdy údolí začíná i končí ponornou řekou. Nikdy v životě jsem tento krasový jev neviděl dokonalejší, než na Rakově Škocjanu (nepoplést se Škocjanskými jeskyněmi).

Řeka Rak protéká jeskyní od Cerknišského jezera (mimochodem periodické jezero s unikátním vodním režimem - v průběhu roku a změny výšky hladiny teče do jiného moře, jde o sezónní bifurkaci a nejsem si jistý, zda to má někde na světě obdoby) skrz Zelšské jeskyně a propasti, kde ústí do Rakova Škocjanu, aby po 2,5 kilometru zmizela do Tkalcovy jeskyně a společně s řekou Pivka vytvořila v Planinské jeskyni (viz výše) největší podzemní soutok Evropy. Na jednu řeku mnoho divů a unikátů!

Je odpoledne a my se ocitáme u dočasně zavřeného hotelu Rakov Škocjan. Nachází se asi uprostřed slepého údolí a od září 2017 by měl být otevřen pro veřejnost. My zde potkáváme nového majitele a spoustu brigádníků, kteří hotel chystají ke znovuotevření. Máme svolení si nechat na louce věci, pohlídají nám to a můžeme i postavit stan. Přesto, že je zde jeden hotel a jedna chata, Rakov Škocjan odolává zvýšené komercializaci, což se mi líbí. Synek dokonce prohlašuje, že Rakov Škocjan byl lepší, než většina ostatních jeskyní.

Štěpánek v chladu lesa ožil a i mně se tady opravdu líbí. Místo je oázou uprostřed vyprahlých krasových planin, chladivá řeka přináší do zeleného údolí vláhu, takže není výjimečné zahlédnout třeba ledňáčky či medvědy a nebo nasbírat spoustu hub. Společně s prďochem se vydáváme na průzkum tohoto krasového ráje. Po zřetelně viditelné (vysypané mulčovací kůrou) pěšině jdeme na východ k Zelšským propastem.

Stezka je koncipována jako naučná pěšina, není se kde ztratit, takže velmi příjemným terénem po necelém kilometru dosahujeme skalní stěny s vyvěráním potoka Rak ze Zelšských jeskyní. Do jeskyně lze sice nahlédnout, ale dovnitř se přes lagunu nedostaneme bez plavání. Pro průzkum jeskyní je nutno vystoupat nahoru nad skalní stěnu, přejít malé parkoviště a sledovat směrovky s nápisem "Mali naravni most".

Poměrně brzy se člověk ocitá u informační tabule stejného jména. Ano, jsme na místě, nicméně Malý most necháme na později, nejprve sejdeme po zřetelné pěšině vpravo do jedné ze Zelšských propastí, které vznikly zřícením stropů dřívějších jeskyní. Brzy jsme na dně u tekoucí podzemní říčky. Lze se vypravit na obě strany, z nějakého důvodu nás prvně napadlo jít doprava po směru toku a brzy se s čelovkami brodíme v podzemí.

Po čase se objevuje světlo, bohužel další cestu nám kazí asi 1,5 metru vysoký stupeň s vodopádem. Poznáváme, že jsme u poslední vyvěračky, neboť lze vidět stejnou skálu s lagunou, která nás nepustila sem. Vracíme se tedy zpět, opět procházíme vstupní propastí a pokračujeme další jeskyní do jedné ze Zelšských propastí.

Musím přiznat, že podobnou podzemní prolézačku, kde se střídají jeskyně a propasti, jsem zažil snad jedině v Ponorných hradech v Rumunsku. Zelšské jámy jsou sice menší, ale dohromady lze prolézt jeskyněmi do pěti propastí, přičemž tři z nich jsou opravdu ohromující. Vrcholem je pohled na Mali naravni most ze dna propasti. Kuriozitou je i to, že se v tomto přírodním klenotu natáčel jeden z dílů Vinnetoua a také mayovka Old Surehand.

V poslední propasti potkáváme skupinu Čechů a společně pronikáme do suché části Zelšské jeskyně, která má asi 300 metrů. Postup podél řeky znemožňuje sifón. Od této jeskyně je nutno jít stejnou cestou zpět ke vstupní propasti a vystoupat vzhůru na rozcestí. Z tohoto místa lze ještě jít k vyhlídce na Mali naravni most z okraje propasti a dokonce se po něm i projít!

Nic si neodpouštíme, obcházíme všechny propasti a teprve potom se vracíme zpět k hotelu (tentokrát jsme zvolili opačný břeh řeky Rak). Večer chvíli vykládáme s místními, ti nás nakonec opouštějí a já hlídám noční hotel sám. Vzpomínky na film Osvícení rychle zažehnávám, třídím fotky a plánuji zítřejší den.

Ráno balíme všechny věci a vydáváme se podél toku řeky po naučné stezce. Vyvěračka Kotel je bohužel vyschlá, takže poměrně brzy dosahujeme druhého konce slepého údolí řeky Rak. Konec začíná kolmou skalní stěnou s otvorem, což není nic jiného, než Velki naravni most. Je sucho a tak neváháme a po velkých balvanech procházíme skrz tento Velký přírodní most do soutěsky za ním.

Soutěskou lze pokračovat a postupně dosahujeme mohutné Tkalcovy jeskyně. Tato jeskyně má mnohem větší vstupní portál, než vývěrové jeskyně, je však bez krápníkové výzdoby a ozdobená pouze jedinou propastí. Jeskyni je opět možno prozkoumat, což také činíme. Nahoru potom lezeme po zajištěné stezce s řetězy skrz zmiňovanou propast, která do jeskyně pouští trochu světla. Nad propastí se napojujeme na prašnou silnici, která vede přímo nad Velkým přírodním mostem. Ze silnice je několik vyhlídkových míst do propadání řeky Rak a na jeskyni Tkalcova jama.

Kousek od cesty lze navštívit zříceninu kostela Svatého Kancijana, jehož jméno dalo zkomolením základ pro název Škocjan. Kromě svatostánku jsou zde trosky i dalších budov, možná malé vesničky. My se však vydáváme doprava přes cestu a značenou stezkou dosahujeme asi za hodinu a půl vesnice Rakek. Pěšina vede vesměs lesem, kromě přechodu hlavní železniční trati není po cestě nic moc zajímavého. V Rakeku opět navštěvujeme restauraci Furman, zkouším to i s ubytováním, ale dnes mají plno. Nakonec se rozhodujeme pro cestu do Lublaně, což byla zásadní chyba.

Po příjezdu se rozhoduji najít ulici Petkovškovo nabrežje, kde má být několik hotýlků a ubytoven. Po příchodu na místo zjišťuji, že je vše obsazeno. Nakonec obcházíme asi 10 hotelů a penzionů, zkouším něco najít i na netu, ale všude plno. Nakonec končíme v šíleně předraženém hotelu Meksiko u nemocnice, já spím na zemi a Štěpa v posteli. Jsem hrozně naštvaný, protože cena je naprosto neadekvátní, měli jsme jet spát někam za město…

Večer vyrážíme na krátkou prohlídku města, působí příjemným dojmem, ale není tam až tak nic zvláštního. Navštějeme hrad, prodejme se historickou čtvrtí k Trojmostí a pak zpět na hotel. Ráno ještě stihneme Metelkovu čtvrť, což mi připomíná ostravskou Stodolní a pak už jen autobusem do Benátek a konečně domů.

Shrnutí

Celkově výlet hodnotím jako skvělou průpravu dítěte na cestovatelské zážitky. V Krasu je nakumulováno tolik kuriozit a divů, že by tam šlo trávit i několik týdnů. Moc mi chutnala slovinská kuchyně. Co bylo hůř stravitelné, jsou slovinské ceny. Synek byl ke konci už dost utahaný, já ovšem taky, přece jen jsem nesl odpovědnost za nás oba, takže se mi i dosti ulevilo, když jsme byli doma.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.