Zeměpis: Kamčatka, povrch a vodstvo ruského poloostrova, aktivní sopky a horké gejzíry

Jazyk s ohnivýma očima vyplazený do Tichého oceánu - Kamčatka

Kamčatský poloostrov patří mezi největší poloostrovy světa. Přesto první zprávu p ní podali Semjon Děžnňov a roku 1695 kozák Atlasov, jenž plul na primitivní lodní skořápce podél jejich břehů na jih. Byla to dlouhá cesta, neboť od jejího "kořene" v zeměpisných šířkách centra Skandinávie po mys Lopatka na jihu - ležícího jen o málo severněji než my - je dlouhá jako naše předválečná republika. Na glóbu vypadá jako jazyk, který vyplázla východní Eurasie na Tichý oceán. S pevninou souvisí jen 80 km širokou šíjí a nejširší místo má 450 km. Od Kurilských ostrovů je oddělena Prvním kurilským průlivem.

Země prý dostala jméno podle účastníka Atlasovy výpravy, kozáka Ivašky Kamčatova, který se zde tehdy usídlil. Vědci však tvrdí, že pojmenování vzniklo od slova "kamčatyj", což znamená utlačovaný. V roce 1740 přistály na místě dnešního Petropavlovska Beringovy lodě Svatý Petr a Svatý Pavel. Osazenstvo postavilo k přezimování několik domů, troje kasárna a kostel. Země jim nepřipadala tak strašná, jak bychom si my, středoevropané, mohli představovat. Lomonosovův současník Krašennikov charakterizoval Kamčatku takto: "Tento kraj není k lidskému životu vhodný méně než země bohaté a úrodné."

Západní část Kamčatky s jednotvárným nížinným pobřežím z písčitohlinitých zvětralin donesených sem 118 vodními toky hlavního horského hřbetu dosahujícího Ičinskou sopkou výšky 3 621 m se máčí v Ochotském moři, východní svahy prudce spadají strmě ke zlomové čáře, od níž na jihovýchod je romantická svisle i vodorovně rozčleněná krajina s řetězem 160 vyhaslých a 29 velice pilných sopek, 85 skupin horkých pramenů s gejzíry.

Čtěte také: Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (1)

Vrcholkům o výšce 2 000 metrů vévodí neklidný čedičový obr Ključevskaja. Komolý kužel má proměnlivou výšku kolem 4 750 m. na jeho svazích je dalších 70 vedlejších kuželů nebo kráterů. Z ostatních sopek, lišících se od sebe tvarem, jsou nejznámější Tobalčik, jehož výbuch se poprvé v historii podařilo předpovědět, dále Šiveluč, Kronocká, Korjacká a dvojkužel Avačinské, která stále ve výšce 2 751 m dýmá nad správním střediskem Petropavlovsk-Kamčatskij.

Mezi oběma horskými pásy se táhne propadlina, která se k severozápadu rozšiřuje. Protéká jí ve střední části nejdelší řeka Kamčatka 700 km dlouhá. Poloostrov je často postihován zemětřeseními a mořetřesnými vlnami tsunami. Od roku 1935 pracuje v osadě Ključi na úpatí Ključevské sopky a v sousedství nedávno vybuchlé sopky Bezymjannaja vulkanologická stanice, jejíž laserové paprsky prozradí každou změnu zemského povrchu a usnadňují varování před výbuchem a zemětřesením. Pomáhají ji další pozorovací stanice. Mimo jiné objevily na planině pod Mutnovskou sopkou (mutnoj = mlhavý) výron páry o teplotě až 270 °C, který ze země prýští pod tlakem 40 atmosfér.

Podnebí je kruté a počasí pochmurné. V zimě může být až -50 °C, v létě +28 °C. Za zimu napadne až desetimetrová vrstva sněhu. V létě je na obtíž dotěrný hmyz. Podzim je deštivý. Asi 400 ledovců pokrývá plochu dvou Prah. Řeky nemají vyjma Kamčatky možnost se rozvinout do délky.

Nemnohá jezera jsou sopečného původu. 306 m hluboké Kurilské kráterové jezero bývá až 12 km široké a má teplou vodu. Největší jezero sopečného původu je Kronocké o ploše 200 km², ale má hloubku pouhých 128 metrů. Na východním pobřeží se vytvořily mnohem rozsáhlejší laguny.

Nad nízko položeným pásmem tajgy s všelijak zprohýbanou břízou je mnohde až do výšky 2 000 metrů tundra a nad ní alpinské louky s pelyňkem, rododendrony, vrbami, violkami a anemonami. Nejvýše se vyskytuje lišejník a pak už jen holá skála a popel. Nejvíce se využívá brusinek a ostružin, z nichž se připravují chutné zavařeniny.

Oproti Sibiři chybí mezi zvířaty los, rys, tetřev a jeřáb i jakýkoliv plaz. Zato žije u vod lovci oblíbená kachna. V nízkém porostu se skrývají medvědi, kteří se v létě živí rybami a plody. Pro kožešiny se loví sobi, soboli, lišky, vydry a hranostajové a rybáře přitahuje maso krabů a zejména lososovitých ryb, jež připlouvají od května do září do ústí řek třít se. Tady končí svůj nepokojný život tvorbou nového pokolení, hynou nebo se stávají kořistí medvědů. Zbytky po medvědích hodech patří liškám.

Samice lososa hloubí na kamenitém dně toku, ve kterém se sama kdysi zrodila, jamku a vystřikuje do ní ohnivě zbarvené jikry, které samec ihned pokryje bělostným mlíčím. Lidé tento zázrak přírody napodobili. V oddělených sádkách kladou sami oplodněné jikry a promývají je stále čerstvou vodou. Nádrže chrání před nepřáteli potěru a docilují oproti přirozeným podmínkám jen desetiny úhynu.

Na dolní Kamčatce žijí i tuleni. V moři se loví krab, sleď, tresky a platýz. Na mysu Lopatka jsou k vidění i rodiny vydry mořské a ve vnitrozemí bobři.

Střediskem dřevozpracujícího i rybolovného průmyslu je dnes stopadesátitisícový Petropavlovsk-Kamčatskij, založený Beringem, cestovatelem dánského původu, jenž sem byl vyslán ruským carem k nalezení a přisvojení nových zemí. Světová veřejnost se o něm dozvěděla, když se za krymské války roku 1854 objevila u přístavu anglofrancouzská flotila a začala znenadání střílet na málo opevněné město.

Tehdejší guvernér Kamčatky admirál Zavojko zmobilizoval všechny muže, instaloval děla ze všech lodí na nábřeží a obranu města před vylodivšími se nepřáteli, kteří byli hrdinnými obránci města donuceni k neslavnému ústupu. Zavojko nato evakuoval obyvatelstvo a cennější majetek do silnější pevnosti Nikolajevska na Amuru.

Další kamčatští guvernéři se již tak neproslavili. Krutě zacházeli s domorodci, což vedlo ke vzpourám. Ještě v roce 1918 hlásil gubernátor do Petrohradu, že má obec 1 691 obyvatel. Ruští přistěhovalci zavedli také pití vodky, kterého se na Kamčatce 300 tisíc současných dodnes nezbavilo. Většinou jsou ruské národnosti. Donedávna vymírající domorodí Itelmenové, Evenové, Korjaci a Aleuti tvoří menšiny.

Ani současní otcové města, kde žije polovina všech obyvatel poloostrova (tedy jeden člověk na čtvereční kilometr), nejsou podnikaví jako Zavojko. 25 km dlouhé město obsluhuje pouze 80 stále přeplněných autobusů. Osou města je prospekt, od něhož šplhají do vrchu další ulice s novostavbami. I na nich v létě útočí na naši odhalenou pleť miliardy krvežíznivých komářic a jiného hmyzu. Jedna z ulic vede pod úpatí Petrovské sopky, odkud přehlédneme celý bělostný amfiteátr města a dohlédneme i k horám na obzoru.

Život kypí po návratu rybolovné flotily ze severních částí Tichého oceánu hlavně v přístavu. Po celých 24 hodin denně hučí kotvící flotila. Z nitra lodí se vybírá surový i zpracovaný úlovek a putuje do chladíren a konzerváren. Z druhé strany se nakládá potřebná sůl a palivo.

Nejzajímavější příroda se kupí kolem Kronocké sopky, kde najdeme zaledněné velehory, pět činných sopek, gejzíry a teplé minerální prameny. Na nezamrzající hladině zimují kachny a labutě a na mořském břehu hlučné ptačí bazary. Proto tu byla vyhlášena Kronocká rezervace (zapovědnik) o ploše jednoho miliónů hektarů.

Mezi nejpoutavější vulkanické jevy patří kruhová kaldera Uzon o průměru 10 km s mnoha jezírky, teplými prameny, bahenními sopkami a vývěry plynů - solfatary. Jihovýchodní stěnu prořízla řeka Šumnaja, ze které padá 80 metrů vysokým vodopádem. Také ze silně rozrušeného masivu sopky Kichpinyč o výšce 1 552 m nad blízkým oceánem se neustále zvedají sloupy plynů a par. Dvoukráterový vulkán Krašennikova o výšce 1 858 m s firnovisky vystupuje z kaldery o rozměrech 9 × 12 km. Jižnější kužel zdobí na vrcholu kráter s chřtánem o průměru 200 m. Už nesoptí.

Dvojkužel 1 576 m vysokého Gamčenu skrývá na obou vrcholcích krátery. Nad jižnější se občas vznese bílá pára. Sopka Kizimen tatranských výšek vybuchla roku 1928. Nejjižnější sopka Taumšic vysoká 2 353 m je již vyhaslá. Kronocké jezero se vytvořilo v kaldeře bývalého vulkánu.

Kráter kaldery Uzon na pobřeží Kronockého zálivu je příkladem, jak se může 3 000 m vysoká sopka výbuchem sama zničit a propadnout. Zbyly jen bahenní sopky. Jedna z nich mlaská každých patnáct vteřin a vytrysknuvší bahno vytvoří na vteřinku pomíjivý tvar růže. Kráter dostal jméno Umělec. Jiný bahenní kotel se nazývá Sochař, protože v něm vnitřní síly tvarují a opět ruší fantastická sousoší.

V blízkosti vylétají z trhlinek plameny, kamení a bahno, z čehož vyroste dvaceticentimetrový bratříček blízkých kilometr vysokých příbuzných. Pobafává si, dokud se dalším miniaturním výbuchem nezničí jako celý Uzon. Je to modelová situace pravěku naší planety, přírodní laboratoř.

Teprve roku 1941 objevila geoložka T. N. Ustinova soustavu 31 gejzírů a horkých pramenů v údolí Gejzírové řeky, pouhých 20 km od Kronockého zálivu. Gejzír Velikán tryská po 5 a 1/2 hodinách po 4 minuty do výšky 50 metrů. Jeho voda před výbuchem téměř vře. Z kráteru gejzíru Vanna odebírají mezi výbuchy vřelou vodu na vaření. Domorodci se v teplých pramenech odedávna koupali a balili se do léčivého bahna, aby klouby přestaly skřípat. Za převlékárnu jim sloužila ohrada s ohništěm uprostřed. Co by za takový dar přírody dali naši balneologové!

Co chvíli vybuchne některý z gejzírů. Voda v řece je od nich o pět stupňů teplejší než nad gejzíry. Tráva kolem je i za nejkrutějších mrazů zelená. Bahenní sopky mají průměr kolem 5 metrů a jsou 2 metry hluboké. Podle islandského vzoru se plánuje zřízení pařenišť a skleníků na pěstování zeleniny a ubytovací zařízení pro turisty. Zřídla s obsahem síry, brómu a jódu též léčí kožní, oční a revmatické choroby. Kamčatku čeká bezesporu skvělá budoucnost.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.