Neviditelná hora Sahand, sopka na území Iránu aneb cesta za íránskými troglodyty

Cesta pod horu Sahand

Zdolání vyhaslé sopky Sahand není žádným heroickým výkonem. Tím, co činí tento 3 710 metrů vysoký vulkán jedním z nejzajímavějších vrcholků v Íránu, je do tufu vytesaná vesnice na jeho svazích a nádherné přírodní scenérie v okolí. Jen málo míst na světě má tak osobité kouzlo.

Hora Sahand (persky Kúh Sahand) leží v provincii Západní Ázerbajdžán na severozápadě Íránu poblíž města Tabríz. Přestože má tento málo známý vulkán výšku alpských velikánů, není v krajině téměř vidět. Sopka má několik vedlejších zaoblených vrcholů a její svahy se zvedají nad okolním terénem velmi pozvolna, takže z dálky připomíná spíše jakousi pahorkatinu. Jedná se však ve skutečnosti o horu nesmírně mohutnou, jejíž základna zabírá několik set čtverečních kilometrů.

Gigantická erupce

Odborná literatura říká, že Sahand patří k Arménské vysočině, stejně jako například biblická hora Ararat. Jeho dnešní podobu mu podle geologů dal vulkanický vývoj s četnými výlevy a následné alpínské vrásnění v mladších třetihorách. Původně byla tato hora mnohem vyšší. Jedna z dávných erupcí snížila její vrchol o několik set metrů. No, musela to být tedy opravdu pořádná řacha!

Sopečná činnost Sahandu měla patrně výrazný podíl na vzniku slaného jezera Urmija (dříve Rezálije), které je největším jezerem v Íránu a svým charakterem tak trochu připomíná Mrtvé moře. Jeho láva totiž zalila všechna okolní údolí a učinila z celé oblasti bezodtokou pánev. Na první pohled jsou úbočí vulkánu fádní pustinou, ale s přibývající nadmořskou výškou se obrázek mění. V údolích zurčí horské bystřiny, nad nimiž se sklánějí mohutné vrby a platany. Vesničky rozeseté po stráních lemují ovocné sady s morušemi, meruňkami a ořešáky. Zejména na jaře, kdy vrchol hory zdobí zbytky sněhu a příroda hýří všemi odstíny zelené, připomíná toto místo přímo rajskou zahradu.

Íránská Kappadocie

Každý pátek, kdy je v Íránské islámské republice volno, vyráží na Sahand piknikovat desítky Peršanů z měst. Jejich cílem bývá nejčastěji bizarní vesnička Kandován, vytesaná do labyrintu tufových věží nedaleko od vrcholu hory. Tohle místo vyrazí dech i těm, kdo před tím navštívily tureckou Kappadocii, jíž proslavila podobná scenérie tufových hřibů a skalních obydlí. Kandován je totiž na rozdíl od Kappadocie stále zcela obydlen a neslouží jen jako skanzen a atrakce pro turisty. Nevybírá se tu vstupné, nestojí tu žádné informační tabule, stánky se suvenýry a neotravují tu dohazovači hotelů.

Ani íránští výletníci, kteří každý pátek rozloží deky a samovary u potoka pod vesnicí, ještě nezadusili genius loci tohoto místa. Z malých okýnek skalních obydlí sledují cizince zvědavé oči dětí, ženy třídí na zápražích ovčí vlnu a občas se z povzdálí ozve komické hýkání naříkajícího oslíka.

Procházíme se křivolakými uličkami vesnice a náš nos si jen pomalu zvyká na kyselý zápach do skály vytesaných chlévů a sušícího se trusu, který slouží v zimě jako jediné palivo. Kandován připomíná tak trochu fantastický skalní les. Obydlí mají obvykle tvar téměř pravidelné homole. Protože stojí všechna ve svahu, spojují je strmá schodiště, ošlapaná mnoha generacemi tak, že na nich občas jen stěží lze udržet stabilitu. Některé skály jsou provrtány doslova jako ementál.

Příbytky, které jsou spíše jeskyněmi než domy, mají i několik pater nad sebou. Vlivem eroze se často část obydlí zřítí. V takových místech je nutné spojit odtržené místnosti se zbytkem domácnosti pomocí visutých dřevěných můstků či teras. Rámy oken a dveří září bledě modrou barvou, která je v této části Íránu velmi oblíbena, pro svou údajně magickou moc. Škvíry mezi domy v horní části vesnice jsou vyplněné balvany a kamennými zídkami. Ty brání sněhovým lavinám v zimě a přívalům bahna při letních bouřkách.

Jeskynní lidé

Obyvatelé Kandovánu jsou turkického původu a mluví řečí azárí - jedním z ázerbajdžánských dialektů a zároveň druhým nejrozšířenějším jazykem v Íránu. Nelze je označit jinak než jako ukázkové troglodyty. Hluboko ve skále se rodí, radují v rodinném kruhu i umírají. K cizincům jsou na rozdíl od většinových Íránců přezíraví a chladní. Nechápou, co v jejich donedávna od světa zcela odtrženém světě hledají.

Chtěli jsme nahlédnout do interiéru některého z obydlí, ale domorodci o tom nechtěli ani slyšet. Nakonec nás jeden podnikavý mladík vzal za menší poplatek do předsíně svého domu. Vnitřek jeskyně byl čistý, celkem útulně zařízený, ale čišela z něho bída, tak jako z celé vesnice. Kandován je i na íránské poměry velmi zaostalou vesnicí. Místní lidé jako by byli z úplně jiného světa.

V hodinu jízdy vzdáleném moderním Tabrízu řeší problémy se smogem či každodenní dopravní zácpou a vše tu připomíná počátek 21. století. Do Kandovánu přinesla nová doba jen málo změn. Pravda, několik let už tu mají elektřinu, ale ta je pro místní drahá a občas stejně nefunguje.

Na okraji vesnice vyrostlo také několik domů z tvárnic. A hlavně, pravidelným proudům íránských rekreantů mohou místní prodat část svojí produkce, takže nemusejí tak často zajíždět na trhy do měst. To je ale asi tak všechno.

Nikdo neví, jak dlouho jsou kamenné věže Kandovánu obydlené. Podle legendy tu žijí lidé už déle jak tisíc let. Odebrali se sem z okolních stepí prý proto, že tu nejsou žádní hadi. Podle historiků však v Kandovánu nehledali dávní obyvatelé této části Íránu útočiště před jedovatými plazy, ale před invazemi mongolských dobyvatelů ze Střední Asie. Vědci také soudí, že většina skalních kuželů v Kandovánu je trvale obydlena od 13. století.

Vzhůru na pastviny

Nakonec nacházíme ubytování v jediném místním hostinci, pokud tak lze nazvat polorozpadlý domek, kde je obchod s potravinami a zároveň venkovní terasa, na níž se jednou za čas servíruje hostům z města pečený kebab. Dveře pokoje nemají ani zámek, jen šňůrku, jejíž význam zpočátku nechápeme. Princip je však jednoduchý. Při odchodu se dveře automaticky zablokují záklapkou, která brání, aby se dovnitř dostal toulavý pes či nějaké domácí zvíře. Příchozí si záklapku nadzvedne šňůrkou prostrčenou ven. Později zjišťujeme, že podobný "zámek" má i většina domů v Kandovánu. A co zloději? Prý se tu nekrade…

Druhý den vyrážíme hned za svítání vzhůru po svahu za vesnicí. Stejnou cestou ženou právě místní horalé stáda skotu na pastviny, takže je všude živo. Mečení ovcí se mísí s cinkotem zvonců a štěkotem velkých ovčáckých psů. Staříci jedou hrdě na svých oslech, zatímco mladí muži běhají s holemi v rukou okolo a usměrňují skot. Většina žen zůstává doma. Některé však doprovázejí své muže. Nesou s sebou jídlo nebo v náručích malá jehňátka.

Na rozdíl od většiny Íránek se ženy z Kandovánu nehalí do černých čádorů, ale nosí nádherné pestré šaty. Škoda, že z fotoaparátů mají přímo hysterickou hrůzu. Od našeho záměru spojit návštěvu vesnice s výstupem na vrchol Sahandu musíme bohužel ustoupit. Je ještě příliš brzy a na vrcholku je stále spousta sněhu. Ten tu roztává až na konci jara. Obdivujeme alespoň nádhernou okolní přírodu a nasáváme svěží vysokohorský vzduch. Také plánovanou výpravu na opačnou stranu hory, kde její svahy slouží jako sezónní pastviny kočovných Afšárů, jsme nuceni zrušit. Žádný stan tu zatím není v dohledu. Všechny jajly (tábořiště) jsou ještě prázdné. Tak snad někdy příště…

Pár rad na cestu

Výstup na Sahand

Hora Sahand se v literatuře objevuje též pod názvem Sahend. Výška bývá udávána různě, obvykle 3 710 či 3 707 metrů. Na starších mapách se objevuje údaj 3 720 metrů. Klasická cesta na vrchol vede z vesnice Aziz Abád jižním svahem. Kvůli nepřehlednosti terénu se d oporučuje najmutí průvodce. Na jeden z vrcholů hory lze vystoupit i z Kandovánu. Podrobný plán vulkánu, ze kterého by bylo jasné, který vrchol je nejvyšší, nelze v současné době sehnat.

Nejvhodnější dobou k výstupu na Sahand je červen a září. V létě je třeba počítat s extrémně vysokými teplotami. Hora leží v bezproblémové oblasti a úřady zde nedělají turistům žádné problémy (není třeba speciální povolení a pod.). Domorodci jsou nekonfliktní, ale většinou si udržují odstup - vřelého přijetí, které je pravidlem v jiných částech země, se tu patrně nedočkáte.

Podle průvodce Lonely Planet se nachází ve vrcholové části jezírko. Na místě nám však nebyl nikdo schopen jeho existenci potvrdit. Sahand není známou turistickou destinací, tak jako třeba Damávand, jiné cizince tu proto jen sotva potkáte.

Doprava

Do Kandovánu se nejsnadněji dostanete v pátek, kdy tam míří mnoho mikrobusů a tzv. savari (společných taxi) s místními výletníky. Jinak jezdí obvykle minibus ráno z vesnice do města a večer zpět. Můžete také dojet do městečka Osku a odtud do Kandovánu stopovat či dojít pěšky. Tu poslední možnost berte však jako krajní řešení - není to zrovna krátká procházka!

Íránské vulkány

Damávand (5 671 m)

Tato nejvyšší sopka Asie patří mezi nejsnáze zdolatelné pětitisícovky. Na vrchol, který tvoří kráter lemovaný fumarolami (výrony sirných plynů), vede řada cest ze všech světových stran. Většina cizinců začíná výstup z vesnice Reine (též Reyneh). Někteří se nechávají odvézt až k osadě Gusfand Sara (3 200 m), kde stojí kromě pasteveckých příbytků také nevelká mešita s zářivě zlatou kopulí.

V posledních letech tu proto místní podnikavci vybírají od zahraničních turistů poplatek 20 USD. Není zcela jasné zda za vstup do přírodní rezervace či za použití horského útulku, který stojí na cestě k vrcholu asi ve výšce 4 150 m. Kóty 5 671 m může snadno dosáhnout každý průměrně zdatný člověk, pokud ovšem nepodcení aklimatizaci.

Sabalan (4 811 m)

Jedna z nejkrásnějších hor v Íránu. Kráter na vrcholu zdobí malé jezírko. Svahy mrtvého vulkánu pokrývají na začátku léta nekonečné koberce květů všech barev. Výstup je možný ze severu nebo z jihu. Obě cesty jsou velmi snadné - většina tatranských stezek je mnohem exponovanějších. Dobrým výchozím bodem je lázeňské středisko Sarein.

Kuh Taftan (4 042 m)

Nejmladší íránská sopka, která možná ještě neřekla poslední slovo. Hora se zvedá mezi gigantickými skalními věžemi poblíž íránsko-pákistánské hranice a má dva výrazné vrcholy. Výstupová trasa začíná nad vesnicí Kuše (též Gušhe a pod.) a vede podle sírou páchnoucího potůčku. Asi za čtyři hodiny lze dojít k velké horské chatě, která je volně přístupná poutníkům. Odtud trvá výstup na jižní vrchol, ze kterého se s hukotem valí k obloze nezvykle velký vývěr sirných plynů, necelé dvě hodiny.

Protože hora leží poblíž pašeráckých stezek v neklidné provincii Balúčistán, odmítají sem občas vojáci na silničních check pointech cizincům vstup. Někteří cestovatelé byli v loňském roce také odchyceni policií v Kuše při sestupu a nekompromisně eskortováni do města Záhedánu.

Kuh Bazman (3 489 m)

Další výrazný vrchol sopečného původu v provincii Balúčistán. Kvůli své odlehlosti jen těžko dosažitelná hora, kterou patrně dosud nezdolal žádný Čech. Bližší informace o možnostech výstupu nejsou k dispozici. Ideální cíl pro milovníky exotiky a dobrodružství!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.