Finsko - cesta do země lesů a desetitisíců jezer (3)

NP Pyhätunturi, NP Rokua, NP Salamajärvi, NP Pyhä Häkki, NP Helvetinjärvi a Trakai

Poutavých zajímavostí se v muzeu najde samozřejmě podstatně víc, leč nemíním se o nich podrobně rozepisovat, snad mi nikdo nevyčte, že zatajuji důležitá fakta. Stejně tak, když už jsem se rozhodl držet bobříka tajnosti, neprozradím, proč uvádím v nadpisu "Roveniemi poprvé". Vše vysvětlím zanedlouho, kdo si holt počká, ten se dočká.

NP Pyhätunturi

A je to tady, nastal onen slavnostní okamžik, pomyslně otevírejme šampaňské. Těsně za Rovaniemi jsme překročili hranici severního polárního kruhu. Jelikož není okem viditelná a ani hmatatelná, nespatřili jsme ji a též se jí nedotkli, přesto víme, že jsme ji proťali. Jedná se o rovnoběžku (66°33'49"), která se vyznačuje tím, že u ní za letního slunovratu čili v nejdelším dni v roce nezapadá Slunce a zůstává nad obzorem. Opačně je tomu při nejkratším dni v roce, tehdy Slunce naopak vůbec nevyleze na oblohu. I proto se v průběhu dnešní noci, jelikož popojedeme ještě kus na sever, v podstatě vůbec nesetmí (máme červenec).

Na tomto místě je vhodné doplnit, že jsme se s delšími dny setkávali ihned po příjezdu do Finska. Už za Helsinkami v NP Nuuksio zapadlo slunce mnohem později než u nás a ráno se taktéž rozednilo dřív, čím jsme putovali severněji, tím víc se protahoval den a krátila noc. Postupem času to dokonce došlo tak daleko, že se kotouč sklonil pouze k obzoru, případně schoval za nějakou terénní vlnu či stromy; odmítal zalézt do hajan.

Na jednu stranu běželo o příjemnou změnu, na druhou stranu si ale musíme přiznat, že my Středoevropané nejsme na takové noci zvyklí. Večer jsme měli stále dost času a nechtělo se nám chodit na kutě; chovali jsme se jinak. Doma bychom se např. po jednadvacáté hodině těžko sebrali a šli vykoupat do jezera, načež jsme se následně na břehu hřáli ve slunečních paprscích; též se hůř usínalo. Přílišné světlo spánku dvakrát nesvědčí a jeden se klidně notnou chvíli převaloval ve spacáku, než upadl do říše snů; v onen okamžik platilo, že i tma má občas svoje nepopiratelné kouzlo.

Jak se ale říká, všeho jen s mírou. Za žádnou cenu bych nechtěl na severu Finska žít v zimních měsících, věčná tma by se mi brzy zajedla. Dokonce se vůbec nedivím, že mnozí Finové (mají to tak i další severní národy) kvůli tomu trpí depresemi.

Tolik k ponocování, vraťme se k našemu putování. Od polárního kruhu popojíždíme kus na sever k jezeru Pyhäjärvi. Tam navzdory skutečnosti, že bivakujeme v oficiálním kempu, spíme v poněkud netradičním prostředí. Stany si stavíme v ohradě pro koně, kteří tam s námi naštěstí nejsou, na pastvu je vyhnali jinam.

Ráno přejíždíme k blízkým kopcům a ocitáme se v NP Pyhätunturi, jejž založili v roce 1938 a představuje nejstarší chráněnou oblast ve Finsku. Nazývá se stejně jako pás hor, který je dlouhý třicet pět kilometrů; v roce 2005 k němu připojili oblast Luosto, pročež se v dnešní době setkáváme i s názvem Pyhä-Luosto. Park zabírá plochu o celkové rozloze 142 km² a letní turistické stezky mají délku sedmdesát pět kilometrů. Zima je kupodivu trumfuje, neboť pro návštěvníky připravují sto dvacet kilometrů běžeckých a sjezdařských tratí.

My takové štreky v plánu nemáme a spokojíme se s desetikilometrovou procházkou, vysedáme na parkovišti. Tentokrát vyrážíme do terénu společně, zpočátku probíhá vše podle daných pravidel. Obklopuje nás les. Změna nastává po cca dva kilometrech chůze. Scházíme do hlubokého kaňonu a jdeme soutěskou po dřevěných chodnících, okolní svahy pokrývají obrovité kameny. Některé jsou zvrásněné od ledovce, který tady působil před mnoha tisíci lety, všímáme si vymodelovaných rýh. Asi proto, že se prostředí radikálně odlišuje od krajiny, jíž jsme doposud při výšlapech chodili, jsme nadšeni.

Míjíme pár malých jezírek a ukáže se i vodopád, jenž vodou příliš neoplývá, nahoru ze soutěsky stoupáme po dlouhém dřevěném schodišti. Několik lidí má při výšlapu neodbytnou chuť vyplivnout plíce, leč orgán si k vlastní spokojenosti ponechají, odměnou za námahu jsou slušné výhledy. Hledíme zpátky do kaňonu či na křiklavě zabarvené rašeliništní jezírko, hlavní hřeben i na nejvyšší horu celého pohoří Kultakero (538 m), na níž postavili vysílač. Ten se bohužel ukáže jen krátce, neboť ho stejně jako vrchol zahalí husté mraky. I proto se následně od nádherného tábořiště Karhunjuomalampi a Medvědího jezírka vracíme rovnou k autobusu, výstup na nejvyšší bod vypouštíme.

Jelikož se kuchař mezitím činil, obědváme, po naplnění žaludků nejedeme nikterak daleko. Kam se přemístíme, prozradím na příštích řádcích.

Rovaniemi podruhé

Nerad bych se hádal, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že si Finové určitě neprozpěvují známou vánoční písničku: "Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas, Kašpárek maličký, nebo děda Mráz."

Na rozdíl od nás, což my vyznavači Ježíška nepochopíme, mají Finové Santa Klause, jehož "děsivý" kult dokonce dotlačili tak daleko, že mu zřídili vesničku. Osada leží malinký kousek od Rovaniemi a lze do ní zavítat, nevynecháme ji ani my. Nápad je to sice znamenitý, ve skutečnosti není příliš o co stát. Jedna restaurace následuje za druhou a jako na obrtlíku se střídají obchůdky, které nabízejí rozličné zboží, dají se pořídit věci k použití i naprosté kýče. Za pozornost stojí i poštovna, z níž lze poslat vánoční pohledy; v jiné budově se dá po odlehčení měšce či peněženky vyfotit se Santa Klausem. Při průzkumu odhaluji, že zájemců o společný snímek je přehršel, na dokumentaci čeká slušná fronta.

Nejdůležitější bod zastávky pro nás představuje čára vyznačená na zemi, která uvádí, že právě tudy prochází severní polární kruh. Jelikož je hranice tentokrát viditelná a navíc i hmatatelná, rádi se u ní vyfotíme; navíc si při přecházení lajny sem a tam můžeme spokojeně notovat: "Teď jsem před polárním pruhem, teď jsem za polárním pruhem."

Krátká zastávka je za námi a čeká nás téměř pět set kilometrů dlouhý přejezd na jih, řidiči busu si pěkně máknou.

NP Rokua

Večer přijíždíme do NP Rokua, jenž je s rozlohou 4 km2 nejmenším národním parkem ve Finsku. I proto máme v plánu uskutečnit v něm pouze čtyřkilometrový okruh. Kdy na túru s malým t vyrazíme, záleží vysloveně na nás.

Nejprve rozhazujeme stany v přírodním tábořišti u jezera Pitkäjärvi a teprve poté se u otevřených plechovek piva rozhodujeme, jestli procházku absolvujeme dnes, nebo zítra ráno, nakonec vítězí varianta číslo jedna. Ačkoliv odbila devátá hodina večerní, vyrážíme do terénu, nemusíme se totiž bát, že se záhy setmí.

Tradičně jdeme nádherným lesem, v němž běžně roste borůvčí a mech, neschází ani nádherné houby, které jsem dosud trestuhodně nezmínil. Setkávali jsme se s nimi v každém parku a vždy nám nad velikostí kloboučků vylézaly oči z důlků, tady by v podobě bernardýnů slintali i zasloužilí mykologové, kteří jsou na neobvyklé sběry navyklí. Převažovaly většinou křemenáče, leč vyskytovaly se i jiné druhy hub, ve Finsku by se zkrátka plnily košíky jedna radost

V NP Rokua se k uvedenému přidaly i rozsáhlé lány lišejníků. Pokrývaly celé plochy a táhly se po zemi mezi kmeny stromů v podobě obřích duchen, pročež je otázkou, jestli by ve Finsku hloupý Honza nevyměnil tvrdou pec za pohodlné přírodní polštáře.

Nejpoutavější bod procházky se nacházel v tábořišti Pookivvara, stojí v něm pořádně vysoká rozhledna. Nahoru se šplhá po strmých žebřících, což některým lidem nedělalo dobře a do vyhlídkové budky na vrcholu vůbec nevylezli. O moc naštěstí nepřišli. Rozhledy po okolí nabízely pouze nekonečnou zelenou krajinu, jež nepatrně připomínala zvlněné moře; škoda, že většinu Finska představuje rovná placka.

Vracíme se do tábora a kdo má zájem, dojde se vykoupat, my ostatní si dáme na lepší spaní ještě jedno pivko.

NP Salamajärvi

Dopoledne absolvujeme delší přejezd, po druhé hodině odpolední přijíždíme do NP Salamajärvi, jehož území obývali již v době kamenné lovci a rybáři. Národní park byl založen v roce 1982 a má rozlohu 62 km², najdeme zde různě dlouhé značené trasy.

Stany rozhazujeme v kempu u jezera Koirajärvi (Psí jezero), jenom o pár metrů dál se nachází vodní plocha Pieni Koirajärvi (Malé psí jezero). Jelikož do večera zbývá dost času, zvažujeme, co s načatým dnem; plány se různí. Někdo hodlá lenošit a jiný preferuje turistiku; další, protože existuje možnost vypůjčení loděk, vypluje na jezero.

Já, asi volbou nepřekvapím, upřednostňuji pěší výšlap. Jelikož většina s polucestujících hodlá obkroužit pouze jezero Koirajärvi či jejího menšího bratříčka, proměňuji se v jednotku osamělého zálesáka a vyrážím ke vzdálenějšímu cíli (cca sedm kilometrů), mířím k rozhledně Heikinjärvenneva. Předem jsem zvědav, jestli na ni podobně jako včera polezu po strmých žebřících, nemohu se dočkat.

Nořím se do lesa a tentokrát upaluji poněkud rychleji než běžně, chci se totiž vrátit do večeře o sedmé hodině. Zase míjím krásné stromy a lány borůvčí, co chvíli vykoukne z trávy klobouček houby. Po dřevěných povalkách přecházím přes rozmáčené podloží a míjím další jezero, předvede se i kamenné moře. V rovině se táhne lán kamení, při bližším průzkumu pod balvany čvachtá voda.

Zhruba po hodině a půl se přede mnou konečně zjevuje rozhledna Heikinjärvenneva, ve skutečnosti běží spíš o posed. Stavba poskytuje výhled na obrovitou rozsáhlou travnatou plochu, na níž se lesknou jezírka, lučinu bych nechtěl přecházet ani za zlaté prase. Území je bažinaté a zaručeně bych dopadl hůř než panská jízda při bitvě s husity u Sudoměře, nejspíš bych se utopil a objevili by mne až po mnoha letech v podobě zkamenělého exponátu.

Z vyhlídky spatřím několik ptáků, jinak panuje klid; marně bádám, kam se ukryli losi, které tady prý pozorovali účastníci minulého zájezdu. Zvířata se neukáží.

Při návratu od rozhledny potkávám ještě jednu naši dvojici, jež dostala stejný nápad a vypravila se k vyhlídce; jak jsme se později shodli, i oni se na posedu stříkali proti komárům. Jinak bestií lačnících po krvi naštěstí ubylo, nejvíc jsme s nimi bojovali v NP Hiidenportti.

Po večeři coby bonus obkroužím i jezero Koirajärvi, pročež, jako bych se při výšlapu málo zahřál, půjdu se pořádně vypotit. Nebudu na to sám, v kempu je sauna. Její přítomnost není nijak překvapivá, neb uvedené zařízení patří k Finům stejně jako Hurvínek ke Spejblovi a běžně je mívají i doma, zřizují je zkrátka všude.

Ostatně ani v našem případě nepůjde o první saunu, kterou navštívíme. Pár jsme jich už zvládli, tuto však zmiňuji proto, že byla ze všech nejlepší. Pravda, místo sprchy se na úvod i na závěr poléváme naběračkou a vodu bereme z kádí, nijak si ale nestěžujeme. V kamnech plápolá oheň a na žhavé kameny lijeme vodu přes žlábek s kropítkem, skvěle se i ochladíme. Z chatky vedou schůdky přímo do jezera a nemusíme se nikterak daleko plahočit, což se dělo v jednom z předchozích případů. Museli jsme nejprve přejít přes pláž a následně nám notnou dobu sahala voda pouze ke kolenům, chvíli trvalo, než jsme se ponořili.

Jelikož se v sauně potí každý tak dlouho, jak mu to vyhovuje, odcházím před půlnocí. Cože, před půlnocí? Není to nějak dlouho? Není, pouze objasním, z jaké příčiny jsme vyrazili do akce až v jedenáct večer. Na zájezdu nás bylo hodně a dovnitř se natěsnalo pouze osm lidí, skupinky se střídaly po hodině. Dobrovolně ale přiznám, že mi v tomto případě pozdní čas vůbec nevadil, alespoň jsem stihl uskutečnit předchozí pochůzky.

NP Pyhä Häkki

Přiznám, že jsem nepočítal, kolik národních parků jsme ve Finsku navštívili, jisté ale je, že předposlední zastávku představoval Pyhä-Häkki. Založili ho v roce 1956 a v roce 1982 rozšířili na současných 13 km2, jméno údajně dostal dle vědce Mauna Häkkinena, který se v roce 1954 usadil u jezera Pyhäjärvi.

V parku podstoupíme jen krátký šestikilometrový okruh, který vede lesem, přes louku i bažinu, jež se přechází po povalkových chodnících, samozřejmě neschází jezírko. Hlavní bonus představují dva stromy, jedná se o borovice. Starší sosna, jež už bohužel uschla (Vanha iso puu), pochází z roku 1518 a má obvod kmene 288 cm, mladšího zástupce rostlinné říše (Iso puu) zasadili v roce 1641.

Na závěr procházky, jako by park tesknil, že mu nevěnujeme více pozornosti, prudce sprchne. Území nás však pláčem neobměkčí a nezdržíme se, pokračuje v jízdě na jih.

Petäjävesi

Jeden dřevěný kostel jsme již navštívili, nyní se hlásí o slovo druhý. Tento nalezneme v městečku Petäjävesi a vybudovali ho v letech 1763-1765, v roce 1994 ho zařadili na seznam památek UNESCO. Svatostánek se nachází v příjemném prostředí. Obklopuje ho malinkatý hřbitůvek, na stavbě najdeme gotické a renesanční prvky. Jelikož objekt patří luteránům, příliš moc okázalosti ve svém interiéru nenabízí, přesto stojí za návštěvu. Nejvíc zaujme kazatelna, již zdobí postavičky a podpírá ji vyřezaný člověk; za pozornost stojí i lustr. Venkovní zvonici přistavěli v roce 1821.

NP Helvetinjärvi

Zájezd pomalu končí, a tak se na přetřes dostává poslední navštívený národní park Helvetinjärvi. Přestože do oblasti chodívali turisté již v 19. století, založili ho až v roce 1982 k ochraně původních lesních porostů, současná rozloha činí 49,8 km².

Útočiště nalézáme v malebném tábořišti u jezera Haukkajärvi, kam přijíždíme večer. Než se setmí, což se hned tak nestane, máme program jasný. Nejprve nalézáme místo trochu stranou, kde není příliš návštěvníků, a koupeme se, přičemž si můžeme pouze namlouvat, že naše nahota není z dálky dobře viditelná. Pláž je písčitá a jdeme pěknou chvíli vodou, než nám hladina stoupne nad kolena, studem se ale nepropadneme. Na začátku zájezdu nám bylo průvodkyní sděleno, že Finové nahotu neřeší, a tak se toho pevně držíme, snad nám vedoucí zájezdu příliš nelhala.

Posléze sedíme u ohýnku a popíjíme pivo. Do stanů zalézáme, až když za obzorem zapadne Sslunce, které v podobě všestranného umělce předvedlo na rozloučenou se dnem nádhernou světelnou šou.

Ráno podstupujeme poslední výšlap v nezkažené přírodě (celých jedenáct kilometrů), na úvod máme čest s bobřím teritoriem. Vedle pěšiny leží přehryzaný strom a opodál se dají najít hráze, na zvířata upozorňují i cedulky.

Následují tradiční scenérie. Hustý les a krásné jezero se skalnatým břehem, povalky, houby a borůvčí, další vodní plocha a čvachtavé podloží, liší se až závěrečný úsek. Nejprve sestupujeme po dřevěném schodišti do hlubokého údolí, abychom z něj vystoupali prudce vzhůru, rázem si nepřipadáme jako ve Finsku. Kam se vytratila tradiční rovina? Jestli odešla na dovolenou, nechť jí to chvíli vydrží, navzdory zvýšené námaze kladně vítáme dočasnou změnu.

Dostáváme se na vynikající skalní vyhlídku, odkud shlížíme do údolí, vzápětí opět prudce klesáme a těsně míjíme strmou průrvu v soutěsce Helventinkolu. Ocitáme se u jezera Helventinjärvi. I ono působí nádherně, coby bonus stojí na břehu nejstarší turistická chata tohoto národního parku. Bohužel si nepamatuji, kdy ji postavili, mám jen tušení, že se tak stalo na začátku minulého století. Pokud se pletu, moje chyba.

Na tábořiště se vracíme stejnou cestou a před odjezdem se smočíme; asi nejsem sám, komu bude koupání v krásných jezerech chybět.

Tallin

Poslední noc ve Finsku trávíme v kempu v Helsinkách. Přestože je areál oproti přírodním tábořištím lépe vybaven (pořádné sprchy, normální toalety a nikoliv suché záchody, kde se místo na prkénku sedávalo na polystyrénu), k srdci nám nepřiroste. Nelíbí se nám ani místní ostraha, která vyžaduje, abychom stavěli stany ve vzdálenosti čtyř metrů od sebe. Jaktěživ jsme se s ničím podobným nesetkali, leč hlídka trvá na svém, prý mají takové pokyny kvůli požárům. V případě rozestupu dle nich nevzplane vedlejší plátěný přístřešek.

Helsinky opouštíme následující den dopoledne, do Estonska se přesouváme trajektem. Vysedáme v Tallinu, a jelikož máme tentokrát čas na prohlídku, vyrážíme bez zbytečného zdržování do sídla, o němž pochází první zmínka z roku 1154. Současnou metropoli vyhlásili městem v roce 1230 a stala se členem hanzy, v roce 1290 ji dobyli Dánové. Poté ji postupně zabrali němečtí rytíři, Švédi a Rusové, o hlavní město samostatného Estonska se jedná od roku 1991. Žije v něm zhruba půl miliónu obyvatel, přičemž téměř padesát procent tvoří Rusové.

Nás zajímá historické jádro, které kolem dokola obtáčí hradby s věžemi a v roce 1997 ho zapsali na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Do centra vnikáme Velkou mořskou bránou u hlásky Tlustá Margareta, jejíž název odvodili od zdiva, které je silné čtyři metry. Kdysi v objektu bývalo vězení.

Procházíme ulicemi s hanzovními domy, jež tady zanechali především Němci; těsně před hlavním náměstím míjíme kostel svatého Ducha. Svatostánek zaujme kruhovou štíhlou věží i nejstaršími zachovanými venkovními hodinami ve městě, navíc drží jistý primát. V roce 1535 v něm uskutečnili vůbec první mši v estonštině, neb příslušníci tohoto národa do té doby nepředstavovali plnoprávné občany Tallinu a pracovali v něm coby námezdní dělníci.

Vzápětí se dostáváme na Radniční náměstí, jež obklopují zdobené domy, mezi nimiž najdeme jednu z nejstarších lékáren v Evropě. Apatyku zřídili v roce 1422 a lze v ní zhlédnout malou expozici, která se věnuje léčitelství. Dominantu rozsáhlého prostranství představuje radnice z 15. století. Zdobí ji gotické oblouky a dovnitř umístili muzeum, my se vydáváme na vysokou štíhlou věž, jejíž špici zdobí korouhvička ve tvaru vojáka stojícího na stráži. Schody jsou poměrně strmé a chodba úzká, výhled na město je ale parádní. Hluboko pod námi zůstalo náměstí a na dohled se zvedají věže výstavných kostelů i hradební hlásky, nepřehlédneme ani přístav a katedrálu Alexandra Něvského.

K posledně jmenovanému objektu směřují naše další kroky, zastavujeme u hradeb. Je možné je navštívit, pročež si kupujeme prohlídku spojenou s návštěvou čtyř věží. V prostorách se nachází restaurační zařízení a výstavy, první z nich se věnuje tallinským kavárnám. Samozřejmě dojde i na maketu původního města a pozadu nezůstane vzpomínka na minulá období. Z jedné věže hledíme i na katedrálu Alexandra Něvského, jež svědčí o tom, že Estonsko bývalo v ruském područí. Za svatostánkem se dříve nacházel hrad, později ho přebudovali na reprezentativní zámek.

Jelikož jsme si nevzali na prohlídku hradeb kompasy, trošičku se na závěr v chodbách zamotáme, ven se ale dostaneme. Vracíme se do centra, a jako bychom si užili schodů málo, ve dvou podstupujeme další výživný výšlap. Lezeme na věž kostela svatého Olafa, která je vysoká sto dvacet metrů. Námahy nelitujeme. Jestliže jsem u radnice prohlásil, že poskytovala skvělé výhledy, tak tyto je trumfnou, pokoukání je mnohem lepší. Jsme neskutečně vysoko a ostatní stavby máme pod sebou jako na talíři; už se nedivíme, že odtud kdysi naváděli do přístavu lodě, přestože se nejednalo o maják.

Následně, neboť čas na prohlídku města vypršel, vracíme se k autobusu, shodujeme se však, že bychom v Tallinu klidně zůstali o něco déle. V žádném případě bychom se nenudili. Prohlédli bychom si pečlivěji historické centrum a zavítali i do míst, která jsem pouze letmo zmínil, taktéž bychom neopomenuli místní restauraci a poručili si nějakou estonskou specialitu.

Program je ale daný a musíme se řídit i povinnostmi řidičů autobusu, kteří nemohou jet v jednom tahu; neradi bychom při návratu domů uvízli někde na cestě. Opouštíme proto hlavní estonské město, jehož jméno se občas píše i jinak než Tallin. Můžeme se setkat i s Talin či Tallinn. O názvu se také tvrdí, že vznikl coby novodobá zkomolenina původního označení osady, jež znělo Dánská pevnost.

Trakai

Večer přejíždíme z Estonska do Litvy a před druhou hodinou ranní zastavujeme v kempu u osady Peluše. Za hluboké tmy stavíme stany (proč se vytratily nádherně dlouhé finské dny a z jaké příčiny mi v čelovce dosloužily baterie?); kam přesně jsme se dostali, zjišťujeme až ráno po svítání. Táboříme u krásného jezera.

Protože má autobus povinnou devítihodinovou pauzu a odjíždíme až v jedenáct hodin, zaskočíme se podívat do vesnice, v níž stojí nádherný dřevěný kostelík. Poté se přesunujeme k poslednímu bodu celého zájezdu. Tím je hrad Trakai, který postavili na jednom z ostrovů jezera Galvés. O zbudování rozhodl litevský kníže Gediminas v roce 1321 a přenesl do něj své sídlo, pár let odtud vládl Litevskému knížectví.

Na odpočinkovou rezidenci přestavěl hrad kníže Vytautas, který mj. šéfoval v roce 1410 vítěznému litevskému vojsku v bitvě u Grunwaldu; v 16. století začal Trakai ztrácet na významu. Sloužil i coby vězení a posléze ho během válek těžce poničili, zůstaly z něj pouze zbytky věží a hradeb. Navzdory zdánlivému kolapsu naštěstí nezanikl a v minulém století ho obnovili do původní podoby z 15. století, proměnil se v jeden z litevských národních symbolů.

Z autobusu vystupujeme na parkovišti stejnojmenného městečka a zvídavě přecházíme k jezeru, kde si ověřujeme, že reklamní upoutávky ani trošičku nelžou. Pohled z břehu na hrad je okouzlující, sídlo působí dojmem, jako by ho vystřihli z pohádky. Schází jen princ a princezna, případně Popelka či jiná bájná bytost. Místo nich všude korzuje bezpočet lidí. Podél vody se táhnou prodejní stánky a občerstvovací podniky, které si v žádném případě nemají důvod stěžovat na nepřízeň návštěvníků, velký zájem panuje i o projížďky po jezeru, ať už běží o loďky či o šlapadla.

Na ostrov k hradu přecházíme po mostě, už z dálky je patrné, které části v minulém století obnovili. Spodní původní část je kamenná, vrchní novou postavili z cihel. K nebi se zvedají zdi a věže, před bránou stojí šílená fronta lidí. Dotyční trpělivě čekají, až se dostanou k pokladně, hodlají si zakoupit lístky k prohlídce vnitřních prostor.

My takové spády nemáme, neboť zlé jazyky tvrdí, že místnosti postrádají jakékoliv vybavení; vcházíme pouze na okraj nádvoří. Posléze hrad obejdeme kolem dokola, čímž se pomyslně rozloučíme se středověkým opevněním, jehož patronem je svatý Jan Nepomucký. Další českou stopu v něm prý představuje freska, která znázorňuje bitvu u Grunwaldu, v níž na straně Litevců bojoval Jan Žižka.

Zaskakujeme do restaurace, kde máme v plánu objednat si Zeppelin, čímž nemyslím vzducholoď. Název pokrmu se správně píše Cepelian a běží o bramborové knedlíky plněné masem či tvarohem, které podávají se zakysanou smetanou či křupavou slaninou. Bohužel pokrm nemají, a tak volíme náhradní řešení, na úvod si poroučíme boršč. Ten se v Litvě nazývá šaltibarščiai a polévka z červené řepy, kopru a vajíček je v našemu úžasu studená, přílohu představují teplé brambory. Coby druhý chod volím na rozdíl od ostatních (objednali si piroh) pelmeně. Jídlo zapíjíme točeným pivem.

Po pozdním obědě se naše čtyřčlenná skupinka trhá. Jelikož nemíním obíhat krámky a hodlám se i nadále věnovat pamětihodnostem městečka Trakai; vyrážím do ulic, které jsou lemovány převážně dřevěnými domky. První zastávku činím u katolického kostela, před nímž stojí mimo jiné socha papeže Jana Pavla II.; nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že jsem velmi podobný, neli stejný odlitek viděl už někde v Polsku. O kus dál se nachází pravoslavný kostel, bohužel je zavřený.

V městečku Trakai stojí za pozornost ještě muzeum Karaitů, které sem importovali z Krymu za vlády knížete Vitautase na konci 14. století; menšina si dodnes uchovává svůj jazyk i zvyky. Do objektu už nezavítám, odjíždíme.

Závěr

Povedený zájezd do Finska, při němž jsme letmo ochutnali i Litvu a Estonsko, končí, spolu s několika dalšími "spolubojovníky" vysedám před čtvrtou hodinou ranní na vlakovém nádraží v Olomouci. Nastupujeme na vlak a jedeme domů, pročež na závěr pouze zkonstatuji, že jsme viděli bezpočet okouzlujících míst a přálo nám i nevyzpytatelné počasí.

Když nad tím zpětně přemýšlím, nepředstavovali přílišnou pihu na kráse ani komáři. Krvepijci jsou spjati s Finskem pomyslnou pupeční šňůrou a nemohli za to, že jsme do země zavítali v době, kdy se právě rojili; spoluvytvářeli tamní kolorit. Zkrátka a jednoduše se mi Finsko vrylo hluboko pod kůži, přestože před rovinou upřednostňuji hornatou, případně zvlněnou krajinu, jíž bylo v tomto severním státu stejně málo jako šafránu.

• Předchozí (2.) část článku
• Prví část článku