Finsko - cesta do země lesů a desetitisíců jezer (1)

Vilnius, Helsinky, NP Nuuksio a Savonlina (hrad Olavinlina)

O Finsku se říkává, že se jedná o zemi nádherných lesů a jezer. Obojí je pravda. Lesy jsou husté, nezkažené civilizací a nenapadené kůrovcem, mezi stromy se táhnou lány borůvčí, mechů a lišejníků. Fantastická jsou i jezera, na která lze narazit v hlubokých hvozdech i podél silnic. Některé vodní plochy j sou rozsáhlé a jiné malé, celkem jich ve Finsku najdeme zhruba dvě stě tisíc; počty se dle různých statistik liší.

My si obojího užijeme v plné míře, jelikož naše cesta, kterou jsme absolvovali pod hlavičkou cestovní kanceláře, povede do několika národních parků. Navíc občas zavítáme i do civilizace. Kam všude zamíříme, vyjevím postupně; na závěr úvodu sdělím pár statistických údajů. Finsko má rozlohu 338 145 km², což z něj činí jeden z největších států Evropy. Přesto v něm žije pouze pět a půl miliónu obyvatel. Země sousedí se Švédskem, Norskem a Ruskem a většinu území tvoří nekonečná rovina. Hory se vyskytují pouze na severu a nejvyšší vrchol Haltiatunturi dosahuje 1 324 metrů nadmořské výšky.

Přestože by se dalo ještě pár zajímavosti přidat, spokojím se s napsaným; vypravme se do Finska, které nalezneme v severní Evropě u Baltského moře.

Vilnius

Možná zní překvapivě, když nyní místo slibovaných finských držav zmiňuji litevské hlavní město, nejedná se o však omyl. Jak jsem nastínil, vezl nás do cílové destinace autobus cestovní kanceláře, a protože se vozidlo neumělo podobně jako přepravní prostředky ve sci-fi příbězích přesunovat v čase a prostoru, muselo po nočním přejezdu absolvovat bezpečnostní devítihodinovou pauzu. Zastávka - světe div se (ve skutečnosti byla plánovaná) - vyšla právě na Vilnius.

O historickém sídle, jež jsem si sám pro sebe překřtil na Město kostelů, pochází první zmínka z roku 1128, v letech 1323-1529 se jednalo o hlavní sídlo Litevského velkoknížectví. V 18. století středisko i zemi spolklo Rusko, které v letech 1923-1939 vystřídalo Polsko, poté se pod krycí hlavičkou Sovětského svazu vrátili Rusové. Od roku 1991 se jedná o hlavní město Litvy, jež se osamostatnila v roce 1990.

Ráno vysedáme poblíž centra a společně jdeme na Katedrální náměstí, tam je vyhlášen rozchod. Každý může jít, kam ho nohy ponesou. Přesto jsou naše první kroky vesměs shodné. Houfně vnikáme do katedrály svatého Kazimíra, jenž představuje patrona Litvy. Asi proto, že máme čest s hlavním litevským chrámem, působí budova monumentálně, sloupy ve vstupním průčelí připomínají starořeckou či starořímskou architekturu. Uvnitř samozřejmě na Dia ani Jupitera nenarazíme, svatostánek je určen jinému božstvu.

Coby bonus stojí před bazilikou zvonice, na niž lze za nějaký ten peníz vylézt. Jelikož otevírají až v deset hodin a velká hodinová ručička vyšplhá do nejvyššího bodu až za několik minut, rozhodnu se, že si ponechám výšlap na později; nakonec návštěvu věže nadobro vypustím.

Město si prohlížím po vlastní ose. Nejprve zahnu k Dolnímu hradu, který se nachází vedle katedrály. Pamětihodnost prezentuje palác, jenž je nádherně vypulírovaný a od prvního pohledu se zdá býti ve výborné formě, není divu. Ve skutečnosti se jedná o přesnou repliku původní stržené stavby, vybudovali ji v minulém století.

O poznání hůře vypadá Horní hrad, jehož zřícenina mě zaujala při cestě na Katedrální náměstí. Přesto k němu následně zamířím. I on má své kouzlo. Stoupám do kopce, na nějž se dá vyvézt i lanovkou, vrcholu vévodí osmiboká Gediminasova věž. Jelikož se za vstup do hlásky platí, zůstávám pouze u jejího úpatí, i od ní se nabízí z hradeb nádherný pohled na město. Přímo pode mnou se rozprostírá historické centrum, jejž v roce 1994 zapsali na seznam památek UNESCO; nevycházím z údivu, kolik v něm stojí kostelů. Nerad bych se mýlil, ale připadá mi, že ve Vilniusu rostou svatostánky s větší rychlostí než houby v lese po dešti.

Za pozornost stojí i řeka Neris, novodobé stavby či zalesněný vrch za říčkou Vilniou, na kterém se vyjímá další vyhlídka. Řídíc se heslem, že dobrých rozhledů není nikdy dost, odbočuji do parku Kalnu a vystupuji ke třem křížům. Přestože bylo z Horního hradu lepší pokoukání, nijak nelituji, že jsem si zašel, času mám habaděj.

Do historického centra mířím přes Bernardinské zahrady, jež zdobí uměle vybudovaná jezírka s vodotrysky. Jelikož se jedná o místo klidu a oddechu, odpočívá na lavičkách ve stínu stromů nejeden obyvatel města či zahraniční návštěvník. Též se zde, protože nastala sobota, ve značné míře houfují novomanželské páry a pořizují si v příjemné lokalitě svatební fotky na památku. A ejhle, zpozorním náhle, neschází jedné skupince ženich? Neuprchl na poslední chvíli za svobodou? Nikoliv! Za cvakání fotoaparátu se k sobě tulí dvě ženy; kdo ví, jestli se oddávající jedné z nich nezeptal, zda si bere svoji přítelkyni za muže?

Svatebčané se vyskytují i u nádherného gotického kostela svaté Anny a Bernardina a později i v historickém centru; než dojdu do středu, odbočuji do čtvrti Užupis. Na Tibetském náměstí stojí malý buddhistický svatostánek, leč stavba je uzavřena, a tak neprozkoumám, co se nachází uvnitř. Pokračuji na ústřední malebné náměstíčko. Od něj se táhne několik uliček s pěkně upravenými domy, místo má šmrnc.

Zřejmě i proto v této oblasti vilniuští umělci a bohémové na Apríla v roce 1997 vyhlásili Užupijskou republiku, jejímž prezidentem se stal režisér, který velí armádě o počtu dvanácti mužů. Vznikla i základní listina lidských práv, jež obsahuje např. body: "Každý člověk má právo být šťastný," či "Každý člověk má právo být nešťastný", jedinec si zkrátka může svobodně vybrat. Recesisti holt žijí všude a tady dostali zelenou, budiž jim přáno.

Okolo dalšího kostela směřuji do centra. Tam, jak jsem předestřel, stojí náboženské svatostánky téměř na každém kroku; věřící mají široký výběr, kde se pomodlí. Tamhle zamíří katolík a jinam se vypraví člověk vyznávající pravoslavnou víru; my ateisté máme výhodu, že příliš nerozlišujeme a vlezeme všude. Potíž spočívá pouze v tom, že se nám brzy jednotlivé objekty začnou míchat a zakrátko při takovém množství ani netušíme, kde co vlastně bylo. Tolik krás najednou zkrátka nejde vstřebat, leda bych představoval zasvěceného odborníka.

Abych se nezatavil a dopřál si mezi jednotlivými památkami pauzu (ve skutečnosti se o slovo přihlásil žaludek a nedokázal jsem mu odporovat), zaskakuji do restaurace na oběd. Jelikož jsem v Litvě, objednávám si místní pokrm, pochutnávám si na masových kuličkách s bramborovou kaší a zeleninou, navrch přidávají ošatku s různými druhy pečiva.

Posléze opět bloumám malebnými ulicemi historického centra, které kdysi byly chráněny obrannými hradbami s devíti vstupními branami; do dnešních dob se zachovala pouze Brána úsvitu. V té je v současné době umístěna kaple, v níž uložili zřejmě nejposvátnější relikvii města, což je Madona Brány úsvitu. K té se neproderu. Právě probíhá bohoslužba a lidé stojí i venku, neboť se dovnitř neprotlačí; věřící odříkávají modlitby společně s knězem. Kázání probíhá v polštině, nelze se tomu příliš divit. Ve Vilniusu žije pouze přes padesát procent Litevců, zbytek obyvatel představují přistěhovalci především z Polska a Ruska.

Při toulání městem zavítám i k bastionu, za nímž se nachází další vyhlídka; na hlavním náměstí (už jsem tam byl, leč nezmínil jsem to) stojí mj. za pozornost radnice. Vniknout jde i na nádvoří univerzity a kromě památek stojí za pozornost i obchůdky a pohostinská zařízení. Na závěr devítihodinové pauzy přecházím na druhý břeh řeky Neris, odkud získám pěkný pohled na kopec s Horním hradem.

V podvečer se ve stanovený čas scházíme u autobusu na parkovišti. Protože máme v ceně zájezdu polopenzi, připravil mezitím kuchař v polní kuchyni večeři. Vytahujeme tudíž příbory (ve skutečnosti stačí lžíce) a ešusy (postačí miska), pouštíme se do jídla.

Vilnius, v němž žije zhruba šest set tisíc obyvatel, opouštíme s plnými žaludky. Pokračujeme Pobaltím v cestě do Finska; jak hledíme ven z okének, shodujeme se, že okolní krajina není nijak zvlášť úchvatná. Jedná se vesměs o nepříliš atraktivní rovinu. Vilnius nás ale (nechci mu tímto prohlášením podlézat) nadchl; jak se brzy přesvědčíme na vlastní oči, nasadil laťku krás hodně vysoko.

Helsinky

Po druhém nočním přejezdu, při němž dřevění a puchnou nohy, ocitáme se v hlavním estonském městě Tallinu. I tato metropole stojí za prohlídku, návštěvu ovšem uskutečníme později. Zastavujeme u přístavu a k snídani obdržíme balíčky, v určený čas se naloďujeme na trajekt. Netrvá dlouho a loučíme se s Pobaltím, vyplouváme na moře.

Vzdalující se pevninu sledujeme z horní paluby, přičemž nám společnost dělá racek, jenž se v podobě černého pasažéra usadil na zábradlí a mlsně pokukuje po dvou stravujících se občanech. Tak drzý, aby k nim skočil na stůl a zaryl zobák do jídla, naštěstí není, dotyční mohou kladně kvitovat, že neviděl horror Ptáci a neinspiroval se jím.

Po zhruba dvou a půl hodině plavby se dostáváme do hlavního města Finska, což jsou Helsinky. Jako by se metropole chtěla učinit zajímavější, má v rodném listě uvedeno několik roků narození. Prvně ji založil v roce 1550 Gustav I. Vasa a druhý pokus proběhl v roce 1642, k dalšímu vzkříšeni došlo po zničení v roce 1713. O hlavní město se jedná od roku 1919 a dnes v něm žije přes pět set tisíc obyvatel, s aglomeracemi vyroste počet lidí na milión.

Opouštíme trajekt a přemisťujeme se k obrovitému ruskému kolu (snad se po vpádu Ruska na Ukrajinu pořád jedná o ruské kolo a atrakci nepřejmenovali), zase si dáváme volný rozchod. Vyrážíme do ulic, v nichž mi schází "vilniuské baroko"; nerad to píši, ale Helsinky se Vilniusu marně snaží v okázalosti šlapat na paty. Příliš mne nenadchnou.

Neznamená to ale, že není co obdivovat. Coby první pán na holení se hlásí katedrála Uspenski, jež představuje jednu z největších pravoslavných staveb v Evropě. Skvěle vypadá zvenčí a vnitřní prostory dojem ještě vylepší, jen si její prohlídku musíme ponechat na později. V době našeho příchodu probíhala uvnitř bohoslužba.

Další významný bod představuje Senátní náměstí, v jehož středu stojí socha ruského cara Alexandra II., který byl Finům příznivě nakloněn a povolil jim mluvit rodnou řečí včetně dalších výsad. Dominantou prostranství je obrovitá bílá katedrála. Její kupole se pyšně tyčí k nebi, jako by hlásala, že ona je tady největší a nejdůležitější, trochu slabší je to s vnitřní výzdobou. Luteráni si holt na přepych nepotrpí.

Stáčíme na Nádražní náměstí, na kterém, jak velí pojmenování, stojí vlakové nádraží. Zahýbáme k budově parlamentu, naproti němuž se nachází Dům hudby vyvedený v moderním stylu, pořádají v něm koncerty. Kdybychom pokračovali po třídě Mannerheimintie, dostali bychom se k olympijskému stadiónu, na němž v roce 1952 řádil Emil Zátopek a získal v běhu tři zlaté medaile.

Takové spády nemáme a zaskakujeme ke kostelu Temppeliaukio (Rock Church), který vybudovali ve skále. Za vstup dovnitř se platí, což odmítám; že jsem ušetřil peníze, potvrdí mi vzápětí kolega, jenž se "nachytal" a zabloudil zvídavě dovnitř. Vrátil se ven dřív, než by řekl švec, zklamání z interiéru se v jeho tváři dalo krájet.

Samostatně zaskakuji do parku Kaisnainemi, v němž se skrývá botanická zahrada, areál je kolem dokola oplocen. Po nábřeží se vracím ke katedrále Uspenski a přecházím na Obchodní náměstí (Market Square), jež se táhne podél vody. Na projížďku po moři z něj vyplouvají turistické lodě (nejčastěji míří k ostrovní pevnosti Suomenlinna, kolem níž jsme vpluli do přístavu), na břehu stojí bezpočet stánků. V některých prodávají věci běžné spotřeby či památkové předměty pro turisty, v jiných se dá výborně najíst. Nabízí především pokrmy z ryb, mezi nimiž vévodí losos, opomenout nelze ovoce. Nejvíc zaujmou jahody, které působí dojmem, že patří k národním finským pochoutkám. Narazit na ně lze téměř všude. Venkovní stánky s tímto zbožím bývají běžně umístěné i před obchodními domy; že se jedná o výhodný artikl, potvrzuje skutečnost, že později narazíme na prodej čepic, které mají vzhled čerstvých jahod.

A je to, prohlídka Helsinek končí. Přestože by se ještě pár atraktivních míst k návštěvě našlo, tak asi nikoho příliš nemrzí, že dáváme hlavní finské metropoli sbohem, odjíždíme do vnitrozemí.

NP Nuuksio

Zájezdy do Finska můžou mít různý obsah. Některé preferují města, pročež lze kromě Helsinek zavítat např. do Tampere či Turku, náš výjezd byl zaměřen na národní parky. Těch se na území Finska nachází třicet sedm (kam se na ně hrabeme) a dohromady zabírají území o rozloze 10 000 km2. V každém parku se vyskytují turistické trasy, jež jsou mnohdy v provozu i v zimě. Cestovatelé mohou zdarma nocovat v jednoduchých chatkách a neschází ani tradiční polootevřené severské přístřešky, přičemž poblíž bývají suché toalety; též není žádný problém postavit si stan. Na rozdíl od našich luhů a hájů je také povoleno rozdělat si na vymezených místech oheň, prostranství jsou vždy vybavena prostředky pro táboření.

V lesích se nejčastěji setkáme s borovicemi a smrky, byť neschází ani listnáče, finský národní strom představuje bříza. Mezi zástupce zvířecí říše se řadí medvědi, losi, sobi, lišky a vlci, u vody se kromě ryb pohybují vydry a bobři, neschází různé druhy ptactva. Přesto, jak jsme si brzy všimli, působí lesy mnohem tišším dojmem než u nás. Ačkoliv jsme pravidelně spávali v lůnu přírody, nebudívalo nás ptačí štěbetání a klid vládl i ve dne; podivně se člověk občas cítil, když šel v terénu naprosto sám. Kdyby nedošlapoval, panovalo naprosté ticho, jež působilo až nepřirozeně, jeden proto málem dostal strach, že nevědomky proklouzl do jiné dimenze.

To ale předbíhám, neboť nás podobné zážitky teprve čekají, na úvod navštěvujeme národní park Nuuksio, jenž má rozlohu 42 km2. Jelikož se nachází poblíž Helsinek, zajíždí k němu i městská hromadná doprava, pročež bývá poměrně často navštěvován. Lesy skrývají na padesát jezírek, území stejně jako v jiných parcích vymodelovaly ledovce. Naučné stezky mají celkovou délku dvacet devět kilometrů, přičemž mezi nejvýznamnější patří několik okruhů - červený (dva kilometry), žlutý (sedm kilometrů), modrý (čtyři kilometry) a zelený (dva kilometry).

Z autobusu vysedáme na parkovišti a jdeme necelý kilometr k jezeru Haukkalampi, tam rozhazujeme stany. Do večeře má každý volno. Někdo se pohodlně natáhne a lenoší, jiný se vykoupe v jezeře, jehož voda má nahnědlou barvu, což mají na svědomí okolní rašeliniště; lze se i projít. Skloubit lze i více věcí najednou, čehož využívám. Nejprve hupnu do vody a poté absolvuji červený okruh. Při vycházce míjím jezera Mustalampi a Valkalampi - pokud někoho zaujalo, že se v názvu vodních ploch vyskytuje vždy stejný slovní základ, pochválím ho za všímavost. Lampi znamená v překladu rybník (proč tomu tak je, když se jedná o jezera, netuším), jezero je v překladu järvi.

Jinak je finština totálně nestravitelná a přečíst některé názvy představuje tvrdý oříšek; dobrovolně přiznám, že si s odstupem pamatuji nejvíc slovo: Karhu. V překladu se jedná o medvěda. Neznamená to však, že jsme šelmu potkali v terénu, takové štěstí nás nepotkalo. Na vině je pivo, jež jsme si párkrát zakoupili a jmenuje se stejně jako uvedený zástupce zvířecí říše.

Po dokončení červeného okruhu je čas na večeři u autobusu, k dalším aktivitám se dostaneme další den po snídani. Jakmile se posilníme, rozprchááme se jako hejno vrabců po výstřelu z pušky; vyrážím do terénu osamoceně. Na úvod volím modrou stezku. Zprvu mi štreka trochu připomíná jisté partie v Českém ráji, kde lze též narazit na skalky a v obklopení borovic roste borůvčí; k nejvýraznějším bodům patří neznačená odbočka na skalní vyhlídku nad jezerem Haukkalampi. Následně přecházím na žlutou trasu. Ani tady neschází malebná zákoutí, která jsou převážně spojena s dalšími vodními plochami. Na závěr, jelikož mám do pozdního oběda dostatek času, absolvuji i zelený okruh. Ten se od předchozích dvou tras liší a vede výhradně lesem.

Po obědě přejíždíme na sever a táboříme v příjemném kempu u jezera; návštěvu prvního národního parku jsme zvládli na výbornou.

Savonlina (hrad Olavinlina)

Než se přesuneme k dalšímu národnímu parku, zastavíme ve městě Savonlina. Důvod je nasnadě. Na ostrůvku na jezeře stojí hrad Olavinlina (hrad svatého Olafa), který nechal postavit v roce 1475 regent Kalmarské unie Švédska, Dánska a Norska Erik Axelsson proti Rusům - Finsko tehdy úpělo v područí Švédů.

Scházíme k pamětihodnosti a ke vstupní bráně se dostáváme po pontonovém mostě, kupujeme si hromadné vstupné. Prohlídku absolvujeme s průvodkyní, přičemž jeden našinec překládá vyřčené z angličtiny do češtiny. A co že všechno vidíme? Vezmu to stručně. Nejprve vnikáme do místnosti, kde skladovali potraviny a do níž se kdysi lezlo seshora po žebříku, neb postranní vstup neexistoval; následuje hlavní sál. Vystupujeme i na věž, kde se mj. podíváme dírou v záchodové míse (prevét), kam padaly vypouštěné "šrapnely".

Jelikož běží o slušnou výšku, zamrazí nás trochu při sdělení, že podobným otvorem kdysi unikl z hradu zajatec, neb sídlo dočasně přeměnili ve vězení. Opomenout nelze ani sochu kozla, jejíž kopie se nachází i před hradem; váže se k němu stará pověst. Zvíře prý jednoho dne zuřivě pobíhalo po cimbuří, když cosi hledalo, čímž dokonale zmátlo nepřítele, který se chystal pevnost dobýt. Útočníci se polekali, že mají čest s čertem, a radši vzali do zaječích. Trik bohužel nefungoval věčně.

Hrad později navzdory legendě dobyli Rusové. V dnešní době slouží nádvoří hradu i jako pódium pro festival, který Savonlina pořádá každým rokem; jak jsme si všimli, patřila letos k hlavním hvězdám i finská "zlatá slavice" Tarja Turunen.

Kousek od hradu stojí muzeum, u nějž si lze prohlédnout několik kotvících lodí, naše skupinka upřednostnila přístav. Procházíme v něm mezi prodejními stánky, usedáme u vody a je nám hej, s předstihem si můžeme odškrtnout další čárku na seznamu poznávání.

• Pokračování článku
• Dokončení článku