Ukradené trekové hole

Toho dne jsem dorazila do městečka Órgiva. Kam jsem si hnedka sedla na zahrádku prvního podniku na který jsem narazila. Odložila batoh ze zad na židli, trekové hole položila o stěnu za mnou a natáhla si nohy. U toho jsem si čmrkla rychlou skicu zdejších štamgastů sedících opodál a něco málo si napsala do poznámek v mobilu…

Baterka mobilu mi docházela stejně tak rychle, jako voda v láhvi v horkém dnu. Neváhala jsem a šla jsem poprosit o napuštění vody dovnitř do hospody. S tím, že si uvnitř nabiji i telefon. Popadla jsem všechny věci a šla jsem. Ani ne po deseti minutách stráveného uvnitř jsem si uvědomila, že jsem zapomněla venku trekové hole!

Okamžitě jsem vyběhla z budovy… ale hole už tam nebyly! Zoufale, vystresovaně a bez naděje jsem se vyptávala lidí sedící venku. Ti mi řekli, že je vzala paní se psem, která si sedala ke stolu vedle mého v tu dobu, co jsem já odcházela dovnitř. Viděli ji, jak rychle odchází i s mými holemi. To ti lidi, ale nevěděli, že byly moje. Okamžitě jsem se vyptávala jakým směrem šla, jestli ji neznají atd…

Pobíhala jsem sem a tam po městečku a snažila se tu paní vypátrat… Marně! Pak jsem si všimla pána se psem, který měl stejný postrojek na psa, jako pes té paní. Snažila jsem se z něj dostat jestli ji nezná… Neuměl anglicky a já španělsky. Naštěstí to bylo u obchodu, který zavíral a mladá holčina mi pomohla přeložit moje slova do španělštiny.

Nic jsem nevypátrala, žádná stopa, jen náhoda… Nakonec z holčiny vypadlo, že nedávno našla jedny trekové hole na ulici a má je doma, ale nepotřebuje je. Prý si pro ně mám zítra ráno přijít do toho obchodu před kterým jsme stály. Dobře to dopadlo, já přišla o své trekové hole značky Fizan Compact, ale budu mít jiné, ztracené a znovu nalezené hole…

Další den jsem přišla do téhož obchodu… Ta holčina, s kterou jsem se bavila tam nebyla. Několikrát jsem se rozhlédla a zkontrolovala obchod, jestli jsem správně… Byla. Pamatuji si to přesně. Nedalo mi to a šla jsem se zeptat. Starší paní prodavačka mi řekla, že neví o žádných hůlkách a žádná mladá slečna tu nikdy nepracovala…

Přišlo mi to divné. Ještě pár minut jsem se potloukala na té ulici, ale nic… Nevím, co to bylo. Jestli byla duch nebo… Tak mě čekala cesta přes suchou, kopcovitou krajinu bez hůlek… To se nějak zvládne!

Vyšla jsem z horského městečka Órgiva. Nevím proč horská městečka mají takovou zajímavou atmosféru. Možná to je kvůli těm horám ve kterých jsou položeny, horskému vzduchu nebo něčemu jinému… Při vymotání z městečka jsem prošla přes náměstí, kde byla socha Dona Quijota. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, proč mají zde tuhle sochu.Jestli k tomu mají nějaký důvod. Órgiva je jediným místem, které má nejvíce překladů z celého světa knihy o Donu Quijotovi…

Jak jsem se dostala z města, byla jsem "volná". Kolem mě byla jen příroda a cesta, off-road, po které by si netrouflo jet kde jaké auto. I přesto jsem na jedno auto narazila, mělo namířeno stejným směrem, jak já. Jinak cesta ani nevedla. Auto zastavilo. Seděli v něm dva muži - Kolumbijec a Angličan. Chvíli jsme kecali. Ukázalo se, že jedou stavět eko-dům z přírodních materiálů a jestli to nechci zkusit…

Nikdy neříkám NE na žádnou příležitost, zážitek. Ani teď jsem nemohla říct ne. Nasedla jsem do auta a jela krajinou. V autě byl nepořádek, různé vybavení jako lana, motorovka, kladivo atd. Sranda byla v tom, že nejbližší civilizace byla okolo 6 kilometrů vzdálená, naprostá divočina. Kdyby to náhodou byli nějací vrazi, nikdo by mi nepomohl… To se nestalo. Jel se stavět dům…

Ale nepředstavujte si, že se stavěly pilíře, zdi atd… Teprve se připravoval materiál. Takže jsem pomáhala oddělávat vrchní vrstvu stromu… Byla to sranda, alespoň jsem víc zapojila ruce a ne nohy jako při chůzi.

Navečer jsem byla pozvaná ke Kolumbijci domů. Ve Španělsku už žil šest let, původně měl v plánu zůstat jen na pár měsíců, procestovat svět, dobrovolničit a něco málo si vydělat. Ale poznal se s jednou Němkou, která tam jela také dobrovolničit, no a už se nevrátila zpět do rodného Německa… Bydleli přibližně tři kilometry od malé horské vesnice, takže večer byla neskutečná viditelnost hvězd. Byla by i lepší, kdyby nebyl úplněk.

Spát pod širákem jsem nemusela, místo toho jsem spala u roztopeného krbu a velkým oknem ven se dívala na hvězdy.

Další ráno, jsem vyrazila vstříc divočině Sierra Nevady. Ztrátu holí jsem brala pozitivně. Aspoň víc zapojím nohy. Jak byla země hodně vyschlá, nejen že jsem si musela hlídat vodu, ale bez hůlek se do kopců lezlo těžko, jiná půda, suchá, kamenitá. Neměla jsem se jak zapřít, furt to klouzalo a boty ujížděly. Nakonec jsem lezla po čtyřech. Ten výhled, ale stál za to! Výhled na vrcholky třítisícovek s bílou sněhovou čepicí. Nepopsatelný popis radosti.

Takhle to bylo tři dny. Tři neskutečné dny rozmanitou přírodou. Po jednom rozespalém, chladném ránu pod širákem, přikrytá tarpem (nemohla jsem si ho, jak postavit / zavěsit), jakoby dekou, jsem si chtěla uvařit kávu na vařiči a k tomu snídani. Během vaření jsem ruce natahovala pro něco do batohu vedle vařiče. Voda už se vařila, ohýnek jel na plné obrátky. Stačilo by málo, abych něco podpálila…

A taky ano. Jak jsem různě čarovala rukama, tak jsem si omylem podpálila oba dva rukávy, až do výplně. Záplaty jsem žádné s sebou neměla. Mávla jsem nad tím bezstarostně rukou: "Až minu nějaký větší město vyřeším to". Pokračovala jsem dál v cestě.

Ale ne vždy jsem procházela jen přírodou. Kolem mě bylo pár vesniček, kterýma jsem vždy prošla, dopustila vodu a odešla. Jednu takovou vesničku jsem minula na večer, kdy jsem už hledala místo, kam složit hlavu. Šla jsem za vesnici na jedno pole, kde stála kaplička. Tam jsem si ustlala, aby na mě nepadla ranní rosa…

Po osmé hodině večer mě vzbudily světla aut přibližující se ke mně. Zbystřila jsem. Byli to policajti (v civilu). Chtěli vidět nejprve moje doklady, vyptávali se mě, co tu dělám, jestli nemám nějaký problém v Česku… Málem dostali infarkt, když jsem jim řekla, kam jdu a k tomu jsem ukázala mapu trasy. Divili se, jak můžu spát V TAKOVÉ ZIMĚ VENKU! (bylo 9 °C). Vzali mě na radnici, že můžu přespat tam…

Ráno se propálené díry zdály větší a neustále jsem musela výplň zastrkávat dovnitř. Záplaty ani nic podobného na provizorní opravu nebylo… Nedalo mi to a vyhledala si nejbližší sportovní obchod. Ten byl u Almerie, cca 50 km po silnici (celý den chůze, ale zacházka). Vydala jsem se na silnici na menší výlet do Almerie a pak zpět. Pro ušetření času jsem využila stop. Do Almerie jsem vůbec neměla cestu…

V žádném navštíveném sportovním obchodě neměli záplaty ani nic jiného na opravení. V Decathlonu mi nabídli výměnu bundy za novou. Jakmile jsem jim řekla, že bundu nemám od nich, utichli, vypadali uraženě… Poradili mi najít si švadlenu.

Chodila jsem Almerií. Od švadleny po švadlenu. Nikde mi nechtěli pomoci, všichni se báli nebo co. Po několika hodinách strávené hledání jsem si sedla do centra a ještě se pokoušela hledat na mobilu místo, kde by mi mohli pomoct…

Musela jsem vypadat zoufale, protože po pár sekundách přišla za mnou paní a ptala se, jestli nepotřebuji pomoc. Ukázala jsem ji rukávy bundy, a řekla jsem jí, že hledám někoho, kdo by mi je spravil. Paní neváhala, hned věděla a zavedla mě do nejvíce zastrčené uličky, jakou si lze jen představit. Zkusila jsem to, už jsem nic neočekávala. Naštěstí ochotná paní švadlenka mi vyhověla. Bylo těsně před siestou takže prý mám přijít až kolem sedmé večer.

Naštěstí v Almerii bylo tepleji než u Sierry. Bez bundy jsem těch pár hodin přežila a poznala město. Almerie mě nijak zvlášť nelákala navštívit… Ale překvapila. Město mělo příjemnou atmosféru. V každé ulici byly vysazené stromy po okraji silnic, které tvořily tzv. tunely. Takhle by to mohlo vypadat ve více městech.

Večer jsem měla bundu opravenou. Čekala jsem do rána na odvoz, stop, na místo, kde jsem skončila… Když jsem mela tu možnost, skočila jsem si ještě do Decathlonu pro trekové hole. Bohužel neměli mé oblíbené Fizan Compact, ale jinou značku i značně levnější a daleko těžší. Ale poslouží… A tak příběh starých ztracených holích se nevyřešil, ale začíná nový příběh koupených trekových holích…

Minulý rok po předání maturitního vysvědčení a zakončení školy jsem si sbalila batoh a vydala jsem se do světa. Pěšky. První cíl byl dojít z Česka k Atlantickému oceánu v Portugalsku. Měla jsem už všelijaké nápady, kam bych chtěla pokračovat dál a jak. Během cesty do Portugalska se mi nápady více rozléhaly v hlavě. Dvě myšlenky se mi pořád vracely… Nový kontinent a spolupráce s charitativní organizacemi. Koncept jsem neměla pevně daný. Celá myšlenka byla chaotická a hlavně… neměla jsem žádné velké zkušenosti s trekováním, převážně jen v Česku a nebo jen na pár dnů či ve skupině.

Proto jsem se rozhodla šáhnout do šuplíku s nápady a na svůj obrovský projekt se pořádně připravit. Cíl byl zřejmý - přejít Evropu z nejjižnějšího bodu na nejsevernější. "Bylo by také dobré již vyzkoušet spolupráci s nějakou organizací". Napsala jsem Světlušce. Společně jsme vytvořili sbírku a domluvili se na datumu, kdy vyrazit a celý projekt vypustit…

20. ledna tohoto roku jsem započala svůj projekt ze španělské Tarify s výhledem na osvícené večerní Maroko. A sama s batohem na zádech se vydala na samotný sever Norska. Cesta je dlouhá neuvěřitelných 9 000 kilometrů, táhnoucí se přes 11 evropských států. Skoro polovina trasy prochází jedním jediným státem.

Celou cestu se snažím dělat co nejvíce nízkonákladově. To znamená neutrácet za blbosti, ubytování, dopravu ani jídlo. Spím venku pod širákem a ve městech využívám cestovatelské aplikace couchsurfing. Jelikož mi budoucnost naší planety není lhostejná a nemám ráda plýtvání, na jídlo dělám "Dumpster Diving". Doslovný překlad potápění do kontejnerů.

Supermarkety vyhazují spousty dobrého jídla. Jen datum na krabičce se neslučuje s hygienickými předpisy a nebo samotná krabička je na lomená či bedna s jablky spadla. "To by přece nikdo nekoupil -> šup s tím do koše". Teď se představte, že si to řekne každý supermarket a takhle vyhodí kila a kila dobrých potravin. Dokonce potravin, které se nezkazí. Díky tomuhle šetřím naší planetu a mojí peněženku. Zároveň je to dobrý tip, jak při cestách co nejvíce ušetřit.

Aby veškerý můj čas na cestě měl hlubší smysl, spojila jsem se s organizací Světluška a společně jsme otevřeli sbírku na podporu pro nevidomé. Sbírka trvala od prvního dne cesty až do posledního dne. Po mé pouti se ještě k tomu uspořádá audiovizuální výstava z cesty - www.darujme.cz.

Celý svůj příběh aktivně sdílím na svých sociálních sítích, kam pravidelně přidávám příspěvky, fotografie, články, videa… https://linktr.ee/MarciVagrant. Cestuji a poznávám svět po vlastní ose, originálně, levně, snažím se užívat každé sekundy a hlavně ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mít obrovský budget. Tak doufám, že vás moje šílená dobrodružství, fuck-upy, úspěchy, radosti, strasti… budou bavit!

Tak na viděnou někde ve světě poutníci!