Rum - nápoj námořníků, pirátů a horalů

Nápoj námořníků, pirátů, horalů - díl druhý

Původně jsem chtěl toto pojednání připojit jen v diskuzi k článku Ivana Zajíčka s výše uvedeným názvem. Nakonec se ukázalo, že by to bylo pro takový účel příliš dlouhé, a tak jsem si dovolil samostatný příspěvek. Ano, já vím, že vy víte, řeč je o rumu - "jemný dámský likér na tři" jsme tomu také říkali.

Zkušenosti s konzumací rumu má asi drtivá většina z nás, často s velmi kontroverzními výsledky. Než také na některé vzpomenu, věnuji jakožto prapůvodním povoláním chemik něco času strohým faktům hned teď, kdy je pozornost případných čtenářů ještě čerstvá.

Rum není destilát, vyrábí se studenou cestou z potravinářského lihu, vody a dalších ingrediencí. Základní recept je poměrně jednoduchý, příprava je dostupná téměř každému, výsledek však může zklamat, protože nic není tak snadné, jak se to na první pohled zdá. Necháte zkaramelizovat cukr, rozpustíte ho ve vodě, přidáte potravinářský líh (ethylalkohol) a rumovou tresť, jejímž základem je mravenčan ethylnatý. Jak prosté!

Čtěte také: Nápoj námořníků, pirátů, horalů aneb zamyšlení nad rumem

Kromě dávkování jsou nejdůležitějšími požadavky udělat správně karamel (aby nebyl nedodělaný, a tudíž příliš sladký, a na druhé straně aby nebyl připálený) a sehnat nějakou kvalitnější rumovou tresť, protože ta pralinková, co se prodává v drogerii do pečiva, je otřesná.

Často si klademe otázku, proč se z láhví v obchodech nějak vytratil název "tuzemský rum" a podvědomě to máme spojené s jakýmsi diskriminujícím nařízením našeho nového dohlížitele, Evropské unie. Ano, existuje v EU předpis, že název "rum" může mít na etiketě jedině takový produkt, který je vyroben z lihu vykvašeného z třtinového cukru, což v našich krajích nepřichází v úvahu.

Líh v našem "tuzemáku" je z melasy, obilí nebo brambor, obecně ze všeho, co obsahuje cukr nebo škrob, který se dá na cukr rozložit, a poté zkvasit. A tak jsme lokajsky slovo "rum" z etiket odstranili, zatímco Rakušani ho tam mají klidně dál ("Inländer Rum") a nic se neděje. Pochybuji, že je v této bramborářské velmoci z třtinového cukru…

A teď něco veselejšího. Moje první zkušenosti s touto nejrozšířenější komerční lihovinou se datují určitě ještě před osmnáctý rok života, protože volání zakázaného je neodolatelné. Pravdou je, že žaludeční potíže a následná kocovina při nadměrné konzumaci jsou natolik nezapomenutelné, že dokáží odradit nové pokusy na docela dlouhou dobu. Navíc jsem tento úsek života prožíval na Moravě, kde se experimenty s alkoholem odehrávaly spíše v oblasti slivovice a vína.

Nová doba nastala s příchodem povolání chemika, k jehož výsadám vždy patřila příprava vlastního rumu. Tu jsme postupně se svými kolegy dotáhli téměř k dokonalosti, zvláště když se nám podařilo obstarat si přes další kamarády kvalitní tresť, protože ta je nakonec to nejdůležitější. Samovýroba měla ještě další výhodu, kterou byste ocenili zejména na delším putování s těžkou batožinou. Pro tyto příležitosti jsme připravovali rumový koncentrát, který se před použitím doředil vodou. V rámci současné terminologie to byl vlastně takový instantní rum.

Další vlastnost osobně vyrobeného rumu vyplyne z následující historky. Se svojí manželkou jsem kdysi dávno, když ještě mojí manželkou nebyla, vyrazil na jakýsi nedělní výšlap do okolí Prahy a co čert nechtěl, chytila nás bouřka. Než jsme doběhli do nejbližší vesnice, tak jsme byli i v pláštěnkách docela mokří, takže kde se nejlépe usušit? No přece v hospodě. A co si dáme? No ovšem, čaj s rumem, rum prosím zvlášť, ať nakonec nemáme čaj jenom s trestí.

Kopli jsme do sebe ten rum, aby vyhřívání organismu nastartovalo co nejdříve, a přiznám se, že jsme byli oba očividně nespokojeni. Rum se nám totiž zdál nějaký slabý. Než jsme ztropili výtržnost s reklamací, tak jsme si naštěstí uvědomili, že chyba je někde jinde. Hospodský rum byl v naprostém pořádku, jen my jsme nějak pozapomněli, že ten náš děláme zásadně padesátiprocentní, zatímco ten komerční byl jenom čtyřicetiprocentní. Ano, to byla ještě doba opovrhovaného socialismu. Dneska je rum pro jistotu jen na 37,5 procentech...

V další historce vystupuje rum spíše jen ve vedlejší roli, ale také stojí za to. V šerém dávnověku studentských let zajistil kdosi ze spolužáků lyžovačku v Peci pod Sněžkou s tím, že ubytování bude na chatě Arnika v Modrém dole. Chata se nachází až téměř na okraji lavinového pole Sněžky a cesta tam po svých nám z Pece trvala něco přes hodinu ostré chůze, kdy posledních 200 - 300 m bylo hlubokým sněhem místy až do půli stehen.

Když jsme tam s bágly plnými proviantu a lyžemi na ramenou až za tmy dorazili, přivítala nás jakási dlážděná předsíň, která sloužila zároveň jako lyžárna a předpokládalo se, že dále budeme pokračovat jen v domácí obuvi. Jeden z kamarádů otevřel bágl, aby si pantofle vytáhl, přičemž se mu z něj místo toho vykutálela litrovka rumu, spadla na tu dlažbu a samozřejmě se rozbila. Hrozně ho to vzalo, ze žalu se strašně opil ovocným vínem zvaným "čůčo" (další námět do diskuze) a nic s ním ten večer už nebylo.

Nicméně se dočkal nádherné satisfakce. V útrobách chaty jsme objevili malý sklípek, který se určitě náramně hodil k chlazení nápojů v letních měsících, což potvrzovalo i nezměrné množství prázdných láhví. Prostě si je tam rekreanti vytáhli plné a zpátky se jim už nechtělo se s nimi tahat. V té době byla ovšem drtivá většina lahví vratná, a tak jsem tam strávili nádherný týden prakticky zadarmo a těch litrovek rumu bylo za ty prázdné láhve ještě několik…

Nakonec jsem si nechal příběh přísně vandrovní, aby to přece jen odpovídalo duchu tohoto portálu. Léta Páně 1981 jsme vyrazili, jako mnoho let před tím i potom na vandr, tentokrát do Slovenského krasu a dále do rudohoří. Samozřejmostí bylo, že každý vezme něco "na zahřítí", jak se říká na Moravě, tenkrát převládal již vzpomínaný instantní rum.

Jeden z kamarádů byl ovšem těžce zamilován a úplně mimo, takže přijel s půllitrem čistého lihu, protože přípravu rumu už jaksi nestihl. Naštěstí to oznámil zavčas, takže jsme stačili koupit v jakési vesnické sámošce alespoň tu hroznou pralinkovou tresť, cukr jsme měli, a tak nic nebránilo si rum vyrobit přímo "v terénu".

Neustále jsme to odkládali a k samotné akci došlo nakonec u chaty "Danka" pod kopcem Kohút, kam jsme dorazili při západu slunce, a než jsme nachystali spaní a večeři, byla tma. A tak jsme při svitu baterky vařili karamel v ešusu na ohýnku, což bylo velmi obtížné, protože správně udělaný karamel se pozná podle barvy a v tom ešusu toho mnoho vidět nebylo.

Nakonec to dopadlo, jak muselo. Abychom karamel nepřepálili (rum je pak hořký a nedá se pít), tak jsme ho spíš nedovařili, takže rum byl hodně sladký a navíc měl skoro teplotu lidského těla, protože nebyl čas horký karamel někde chladit. Samozřejmě lezl příšerně do hlavy a hudební produkci se sborovým zpěvem, která následovala, si někteří pamatují jen matně a jiní zase dodnes tvrdí, že se tam hrály a zpívaly písničky, které nikdy před tím ani potom už neslyšeli.

A pak že alkohol není metla lidstva, jak praví jedno pořekadlo. Jiné ovšem oponuje, že i zametat se musí…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.