Královna Ušby, jak kníže daroval ruský MatterhornJak kníže daroval ruský Matterhorn12.4.2013 | Pavel Roháček
Když v posledních dnech druhé světové války se zastavily kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného domu, zatajilo se paní Cenzi Fickerové strachem srdce. Z vozu vystoupil statný ruský oficír s doprovodem. Rozhlédl se lhostejným pohledem po rozbité fasádě domu a Cenzi dalo velkou práci, aby zamaskovala za čistě vypranou záclonkou svoji zvědavost. Přesto ruský oficír zkušeným zrakem frontového válečníka zahlédl pohyb za oknem a ukázal přesně tím směrem. Nebylo pochyb. Chtějí navštívit právě ji. Strachem bez sebe očekávala zazvonění od dolních dveří, které kupodivu ještě fungovalo. Zvonek prořízl strnulé ticho. Bez myšlenek a odevzdaně šla otevřít. Zapírat se nemělo žádný význam, neboť záclonka prozradila její přítomnost. Když vojáci uviděli její ustrašený pohled, začali se přátelsky usmívat a ubezpečovat ji, že nepřišli šikanovat, ale že jejich návštěva má čistě soukromý charakter. Tlumočníkovi trvalo delší dobu nežli se rozmluvil. Možná hrálo roli také množství alkoholu, které vypil, snad z radosti z blížícího se konce války. V každém případě však z Cenzi opadl strach, protože druhý důstojník vypadal velice kultivovaně a neustále ji ujišťoval, že se nemusí ničeho obávat. Čtěte také: Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi Důstojník se představil jako Kavkazský kníže Dadeškeliani von Swanecie. Jeho děd mu vyprávěl o krásné ženě, Rakušance, které daroval ruský Matterhorn. To už Cenzi tušila o co jde. Pro všechny kolem, které přilákala neobvyklá návštěva však toto povídání umocněné pravým kavkazským knížetem muselo znít jako pohádka z Tisíce a jedné noci. V poválečných časech se sice vědělo o tomto pozoruhodném daru Kavkazského knížete, ale chyběly písemné doklady. Alpské muzeum v Mnichově zasáhla v roce 1943 bomba a všechno shořelo na prach a popel. Rakouský alpinistický klub (později svaz) sice při svém 75. výročí trvání našel zmínku v ženské sekci o tom, že nějaká Rakušanka, kněžna Ušba vlastní ruský Matterhorn. Jasno do této situace přinesl deník Cenziniho bratra Heinze von Fickera. V roce 1903 se konala Rickmersova expedice financovaná firmou Kodak (tehdy Eastmann Company) na Kavkaz a Heinz byl jejím členem. Vyžádal si u vedení účast své sestry, jediné ženy této expedice. Měla funkci zdravotní sestry, ale jak se později ukázalo byla duší, krkem i hlavou expedice. Ne že by členové G. Merzbacher, Adolf Schulze, Heinz von Ficker a vedoucí W. Rickmers byli tak neschopní, ale byli příliš zaměstnaní technikou, vybavením a geografickými záležitostmi, že jim zcela unikala specifičnost daná Orientem. Toto mistrovsky zvládla Cenzi a členové mohou děkovat právě jí za konečný technický úspěch celé expedice. Hlavním cílem cesty bylo zmapovat a fotograficky zdokumentovat krajinu do jakéhosi katalogu, kterému se dostalo v tehdejší době vysokého ocenění. Filmový materiál se zpracovával přímo v Batumi a Kutaisi, kde měla firma tehdy zastoupení. O činnost expedice se velice zajímal kníže Bekerbi Dadeškeliani. Velice rád dával na obdiv svoji moc a sílu především před rakouskou krasavicí Cenzi. V Orientě je sice všechno velice levné a jednoduché, ale také neskutečně pomalé a zdlouhavé. A právě zde využívala Cenzi váhu jeho osobnosti k vyřešení problémů mezi expedicí a domorodci. Velkým problémem byl například nájem nosičů. Přihlásilo se jich několik desítek, ale jakmile měli něco někam odnést nastaly problémy. Muž si chtěl vzít s sebou na cestu celou rodinu i s dětmi, babičkou, tetou a švagry. Z pětičlenné expedice by se tak rázem stala karavana putující do země zaslíbené. Sám kníže jsa si vědom svoji nepostradatelnosti nechtěl sice využívat expedici finančně, ale vymínil si účast při pokusu zdolat Ušbu (4 698 m). Toto povolení, které se skřípěním zubů dostal od vedoucího expedice se stalo osudným pro obě strany. Kníže od samého začátku hýřil optimismem a s tak typickým sebevědomím vlastním jen východním lidem. Po celou dobu příprav ani trochu nezapochyboval, že jeho kroky řídí Alláh, tudíž bude naprosto jedno zda má či nemá horolezecké zkušenosti. Vybaven pouze pistolí v kapse a se dvěma nosiči vystoupil hrdinně k cíli. Už po prvních metrech zaostával za první skupinou alpinistů a bylo jasné, že vrcholu nemůže dosáhnout. Cenzi lezla jako poslední. Nosiči byli sice velice silní a zdatní, ale neskutečně pomalí. Za nic na světě nemohli pochopit, proč zdolávat horu v tak krátkém čase. Členové expedice si mohli pochopitelně najmout zkušenější nosiče, kteří měli už hodně zkušeností z předešlých expedic na Kavkaze, ale je nutno říci, že ani oni nebyli příliš zkušení v lezení ani v komunikativní diplomacii. Všechny vzniklé spory bravurně řešila svým ženským citem a šarmem právě Cenzi. Za vydatné pomocí svých nosičů zdolával kníže těžký terén. V jedné chvíli se však všem zatajil dech. Únava, nezkušenost a zřejmě i nedostatečná kondice vykonaly své. Kníže ač jištěn lanem narazil při pádu ramenem o skalní převis a zůstal nehybně viset. Vystrašení nosiči překotným taháním za lano udělali zřejmě více škody nežli užitku. Zakrváceného knížete přivedla k vědomí Cenzi svými studenými obklady a masáží. Nosiči měli snahu snést knížete dolů do nemocnice, ale Cenzi jim to striktně zakázala. Z jejich zkušenostmi mohly být škody ještě větší. Zabalila knížete do deky a přikládala obklady. Nutno říci, že kníže snášel toto utrpení velice statečně a neustále se omlouval za vzniklé potíže. Skupina zůstala na místě téměř šestnáct hodin než se vrátila hlavní skupina. Vedoucí výpravy Rickmers okamžitě zorganizoval záchrannou akci a výprava bez odpočinku snášela knížete do bezpečí. Zranění nebyla naštěstí vážná a kníže pobyl jen pár dní v nemocnici. O to větší byly oslavy při jeho návratu. Uspořádal velkolepý banket s vystoupením nejrůznějších divadel a folklorních skupin. Sám se cítil jako největší hrdina a jeho poddaní mu to dávali okázale najevo. Přišlo i na poděkování. Rickmers a ostatní dostali zlaté amulety s věnováním. Na výtvorech byly znát ještě stopy po opracování a umělecká hodnota téměř žádná, ale dílo mělo historickou hodnotu a zlato bylo opravdu kvalitní. Dárek pro Cenzi si nechal kníže až na samotný konec. Vznešeně k ní přistoupil, mohutně se rozpřáhl rukou a pronesl "Daruji ti tuto horu, od této chvíle se můžeš titulovat královnou Ušby". Dar vyrazil Cenzi dech a zmohla se jen na nesmělé "chtěla bych jen dárek, který se mi vejde do batohu". Načeš kníže odešel do domu a přinesl olejomalbu Ušby na zadní stěnu připsal darovací formule a věnování. Tak se stala Cenzi von Ficker-Sild, majitelkou ruského Materhornu - Ušby. V poválečných časech se začali někteří členové alpského združení o tento dar blíže zajímat a ve fantaziích snít o vlastnických právech. Neexistoval však nikde žádný oficiální darovací zápis. Státní sekretář SSSR v Bonnu pan Falin jsa sám horolezec se snažil vyjít alpinistům vstříc, ale situace byla natolik kuriózní, že nakonec se obě strany spokojily s tím, že kníže daroval Cenzi vlastně jen obraz, který nahradil horu, když se ta vlastně nevešla do batohu. Z knížete se stal mezitím kavkazský guvernér a z jeho paláců mateřské školky a útulky. Členové rodiny zde našli svoje zaměstnání a žili kupodivu k situaci v Sovětském svazu v dokonalé symbióze s tehdejším režimem. Co se vlastně dnes ví o této pozoruhodné ženě, která dostala mimo jiné na Kavkaze přídomek "minge", tj. člověk, který hledá vždy vlastní originální cestu, v překladu doslova "tam, kde lidská noha dosud nevkročila". To charakterizuje přesně tuto ženu. Narodila se 1. září 1878 jako dcera známého vědce a historika Julia von Fickera v Paderhornu. Její matku okouzlil Julius svým šermířským uměním, které mistrovsky provozoval po místních hostincích. Sličná dědička hostince se zamilovala až po uši, ale Julius si ji vzal mnohem později, až se narodily děti, dvě dcery a tři synové. Na tehdejší dobu odvážný, téměř revoluční skutek. Ale manželům pomluvy nijak nevadily a žili v harmonickém manželství. O Cenzině dětství, vzdělání a jiných činností se příliš neví, ale jisté je, že se seznámila na půdě Alpinistického klubu se svým budoucím manželem Hannasem Silkem. Narodili se jim tři syni. Všechny vychovala v "alpském stylu". Podnikli společně výstupy v Dolomitech, na Fermedaturm i na Venediger. Zúčastnili se jako tým mistrovství Rakouska ve skálolezectví. Cenzi vyhrála všechny disciplíny. Bohužel hory a válka se staly pro jejich rodinu osudným. Nejstarší syn Uli se zřítil společně se Švýcary Fligerem a Mittelholzem a Lieselotte Kastnerovou v roce 1937 na jihozápadní stěně Stangenwaldu (Hochschwaben). Druhý syn Mainhart padl v roce 1944 jako důstojník v Itálii a nejmladší Hannes jako vojín v Polsku. Manžel přežil pád svého syna jen o pár měsíců. Cenzi zůstala sama. Zůstala sama, ale ne bez přátel. Domácnost jí začala spravovat její sestra, která se po smrti jejího manžela přistěhovala k ní. Cenzi se přestěhovala do Karwendelského domu, ke kterému měla zvláštní osobní vztah. Ze starého zbořeniště vystavěla časem účelovou stavbu pro chudé a opuštěné děti, jakousi obdobu zotavovny. Jídla nebylo mnoho, ale děti toužily především po mateřské lásce a pohlazení. Obojího se jim od Cenzi dostalo. Absolventka tohoto lidského experimentu Liese Bliem píše do horolezeckého časopisu: "Ty překrásné údolí, obklopené kouzelnými horami mnohdy zahalené oparem, bylo jsi svědkem neuvěřitelného přátelství a lásky paní Cenzi. Nikdy v životě jsem něco podobného nezažila". Paní Cenzi von Ficker-Silk zemřela u svých přátel v Norimberku 26. srpna 1956, pár dní před svými 78. narozeninami. Další související články:+ Samorost Hermann Buhl, z nosiče legendárním horolezcem+ Dobývání nejvyšší hory světa - Mount Everest + Roald Amundsen (1872 – 1928) + Fridtjof Nansen (1861 - 1930), polární badatel a diplomat Líbil se vám tento článek? |
|