Hůrka Kbíl (664 m n. m.), vyhlídka na Strakonicku je oblíbeným cílem

Kbíl, turistika na Strakonicku

Vycházíme z nevzhledného strakonického nádraží a míříme k hradu. Samotné město během minulého režimu ztratilo na své kráse co mohlo a dnes se pozornost turistů upíná především na hrad. Je to skutečně impozantní stavba a jen, zřejmě nikdy nekončící opravy, jeho velkolepost snižují. Vždy se zde na některém z objektů najde lešení a tak nezbývá než doufat, že i tady to jednou skončí. Po letmé prohlídce opouštíme po zelené město směrem na Kraselov. Chvíli jdeme po břehu Otavy, po pěšině mezi tratí a řekou.

Míjíme pomník zdejšího velikána F. L. Čelakovského, několik menších skalek a jsme v kempu na Podskalí. I když jsou prázdniny, kemp je poloprázdný. Snaha navštívit na mapě vyznačený židovský hřbitov se ukazuje po rozmluvě s náhodným cyklistou jako nereálná. Ten je dnes za dráty vojenského objektu a velmi dobře střežen.

Polní cesta je sice trochu rozbahněná, ale patří mezi ty staré a dobré cesty, které nám pomalu a jistě z přírody mizí. Budování páchnoucích asfaltek, které se vydávají za cyklostezky, má zelenou. Asi bude dlouho trvat, než někdo pochopí, že je to v turistice cesta do pekel. I když nedaleké Bavorsko má hustší síť cyklostezek, je jen malé procento pokryté asfaltem. Je škoda, že dobré příklady netáhnou. Čtenář nechť promine malé odbočení.

Značka nás přivedla k lesu a tady to začalo. Deště v minulých dnech proměnily lesy v bažiny, včetně naší cesty. Okolí je pod vodou a tak nezbývá, než přeskakovat po vykukujících plošinkách. Jsou momenty, kdy člověk může brečet nebo se smát.

Asi 1 km jsme přeskákali za 40 minut a začínali stoupat. Lesy prošly proměnou v krásné bory s podrostem borůvčí, na kterém je neodolatelná a chutná modrá nadúroda. Obcházíme kopec Kamenná baba (557 m n.m.) a za ním odbočujeme po neznačené polní cestě ke vsi Smiradice.

Nad vsí procházíme po krásné louce plné letních květů. Červené hvozdíky, zvonky, divizny, roztomilá mateřídouška a mnoho dalších druhů květin působí pohádkovým dojmem. Navíc se před námi objevil tajemný vrch Kbíl (664 m n.m.). Náves Smiradic zdobí opravená kaplička a poté již začínáme stoupat k lesu. Cesty nám nechtějí posloužit, obcházejí vrch po vrstevnicích a tak se drápeme lesem nahoru. Konečně to výš nejde, jsme na pěšince, která se vine po hřebeni.

Dostáváme se ke zdejšímu, pověstmi opředenému, dolmenu. Je až s podivem, kolik tento útvar vyvolal sporů o svém původu. Tajemství jeho vzniku asi již nikdo neodhalí, ale když se na něj člověk dívá, může připustit možnost, že v tom má prsty člověk. Na tomto místě se nabízí možnost dobít si baterky. Stačí nasoukat se pod kámen a nějakou chvíli si pod ním poležet.

Tuto lákavou nabídku nerealizujeme a raději doplníme rozměry této záhady. Vysoké to je 0,80 m, široké 1 m a dlouhé 2,5 m. Ještě nezbytné pohlazení s tajným přáním a zase jsme na stezce. Dalších pět minut z cesty se ukrojilo a před námi je naše mladičká krasavice. Vyhlídková plošina je součástí vysílače, v jaké je výšce jsem se zatím nedozvěděl, ale schody se dají spočítat, je jich 147 a když to znásobíme, tak se dostaneme plus mínus na 35 m. Železná slečna zde nestojí dlouho a otevřena je od roku 2008, ale to už máme za sebou první schod a jde se nahoru.

Rozhledna Kbíl na turistické mapě

Vydechnout, setřít ze sebe pot a ztratit dech. Tak tady se přetavují slova … a to je ta krásná země, země Česká domov můj, ve skutečnost. Koukám na Šumavu přes čtyřicet let ze všech možných i nemožných míst, ale tahle holka mě dostala. Pod víčky cítím vlhko a obraz před námi se snažím pojmenovat. Jih je doménou Boubína a jeho okolí a postupně směrem doleva následují na JJV Libín, Chlum, vzdálenější Kleť a ještě dál Novohradské hory.

Na východě si pokuřuje Temelín a nad ním vršky nad Vltavou. Celý sever zabírají Brdy. K západu se to hůře rozpoznává jsou to hory okolo Můstku a trochu blíže je Javorník se svou rozhlednou a okolními kopci. Popsáno máme asi 5 % a na to další se můžete přijít podívat sami. Trochu námahy za to stojí a navíc pro ty úplně pohodlné je možnost zajet do Švejcarovy Lhoty a lesní cestou po 1 km je rozhledna.

My ale musíme zase dojít na vlak. Scházíme do Libětic a stoupáme k rozcestí, odkud po červené scházíme do údolí Volyňky. Vlevo od cesty je vrch Hradiště, na kterém kdysi stálo slovanské hradiště. Po dvou kilometrech jsme na břehu Volyňky. Řeka nedávno hodně zlobila, stopy po ní jsou hodně vysoko nad současnou hladinou.

Docházíme do Předních Borovic, a protože ještě máme dost času, pokračujeme údolím řeky dál na zastávku v Radošovicích, odkud nás červený motoráček odváží zpět. Zbývá ještě dodat, že vše je na mapě KČT č. 68 Pootaví.