Treking > Treky, turistika > Žiar, přechod hřebene opuštěného a divokého slovenského pohoří
Žiar, přechod hřebene opuštěného a divokého slovenského pohoříPohoří ve stínu vyšších sousedů (1)13.9.2010 | Jana Waldhauserová
Žiar není mezi českými turisty příliš v povědomí, ačkoli to není žádné odlehlé pohoří. Nevyniká však ani délkou svého hřebene, měří asi 30 km, ani nadmořskými výškami, které dosahují v případě nejvyšší hory Chlieviska 1 024 m, navíc je obklopeno mnohem známějšími a vyhledávanějšími slovenskými horami. Úplně zapomenutý ale Žiar není, po jeho hřebenu prochází dálková Cesta hrdinů SNP a někteří turisté ho využívají i k přesunu z Malé Fatry na Vtáčnik. Přechod není až na některé úseky náročný a zabere maximálně dva dny. Turistické značení sleduje většinou široké lesní cesty, takže přejezd zvládnou i zdatnější cyklisté, neboť některé těžké úseky se dají i objet. Bohužel línější část vyznavačů hor si to tu plete trošku s autodromem, proto tu lze potkávat i terénní motorky a auta. My jsme pro změnu putovali se starším upraveným dětským skládacím kočárkem Liberta, u kterého jsme hlavně vyměnili kolečka a nasadili širší gumy do terénu a provedli další nezbytné úpravy, tak aby i naše tehdy téměř tříletá dcerka Jitka byla platným členem výpravy. Do výbavy jsme přibalili i nezbytnou dětskou sedačku, takže nás nemůžou zastavit ani skalní úseky. Charakter pohoříHorský celek Žiar je součástí Fatransko - tatranské oblasti a rozprostírá se severovýchodě od města Prievidza. Vcelku plynule navazuje na sousední pohoří, na severu na Lúčanskou Malou Fatru a na jihu na Kunešovskou hornatinu, součást Kremnických vrchů. Horský hřeben, který je protažen ve směru od severu k jihu, je ohraničen ze západu Hornonitrianskou a z východu Turčianskou kotlinou, nad které poměrně výrazně vystupuje zlomovými svahy. Má poměrně složitou geologickou stavbu a pestrý reliéf, který určuje jeho další dělení na jednotlivé podcelky. Nejsevernější a nejvyšší z nich se jmenuje Sokol, na jihu na něj navazuje členitý podcelek Vyšehrad, který přechází dále v Horeňovo, zcela odlišné od předešlých částí svými táhlými hřbety. Nejjižnějším podcelkem Žiaru jsou Rovne, opět s hluboce zařezanými dolinami. Obecně lze říci, že v severní polovině pohoří převládají vápence a jiné druhohorní usazeniny, střední část vyplňují různé krystalické horniny a na jihu opět vystupují vápence. ZnievHlavním turistickým lákadlem severní části pohoří je zřícenina středověkého hradu Zniev. Je přístupná po zelené značce z obce Kláštor pod Znievom, severně od Turčianských Teplic. Jelikož si hrad se svými 985 m n. m. drží druhou příčku v pořadí nejvýše položených slovenských hradů hned za zříceninou hradu Liptov v Chočských vrších, je nutné vystoupat skoro 500 výškových metrů. Odměnou za námahu jsou nejen trosky hradu, ale i úchvatný výhled z vápencového bradla, na kterém hrad stával. Jako z letadla máme před sebou dolinu říčky Vrícy, která se táhne až pod malofatranský Kľak, celý hřeben Lúčanské Malé Fatry až po Velkou Lúku i nedaleký hřeben Chlévisek, přes které pokračuje pohoří Žiar k jihu. Vidět bývají i mnohá vzdálenější pohoří. Vlastní hrad byl vystavěn ve 13. století, tehdy se jmenoval Turčianský a byl krátce i sídlem Turčianské župy, které pak přesídlilo na Sklabiňu. Význam pevnosti postupně upadal a do dnešních dnů se dochovaly zbytky dvoupatrového gotického paláce a čtyřhranné věže. Za zmínku stojí ještě prostorná jeskyňka, která se nachází ve svahu pod zříceninou a vede okolo ní i značka. ChléviskaDobrodružné povahy se mohou ze Znievu vydat přímo na neznačený hřeben Chlévisek, které jsou se svými 1 024 metry v celém Žiaru nejvyšší. Z vrcholové travnaté plošinky Znievu stačí sejít k západnímu okraji bradla a po dřevěném žebříku sestoupit pod skálu. Napojíme se tu na lesnické značení (dva zelené pruhy), které vede spolehlivě okolo pěkného skalního převisu po skalní terase do sedla mezi Znievem a Chlévisky. Pak se jen stačí držet hřebene a mít dost trpělivosti a dá se tudy dojít přes Sokol (1 011 m n. m.) až na Závozy (912 m n. m.), přes které již vede červená Cesta hrdinů SNP. Celý hřeben je zalesněný bučinou a je minimálně navštěvován, vedou tu pouze lesnické stezky nebo je nutné držet směr volným terénem. Výhledy jsou pouze občas z lesních průseků. Z Fačkovského do Vríčanského sedlaNaprostá většina turistů však přechod pohoří začíná ve Vríčanském sedle (666 m, ve starších mapách pod názvem sedlo Vrícko), kterým prochází nepříliš frekventovaná silnice z Nitranského Pravna do Kláštora pod Znievom. Sedlo je zároveň rozhraním okresů Martin a Prievidza a geograficky odděluje pohoří Žiar od Malé Fatry. Nejezdí tudy linkové autobusy, proto pro špatnou dostupnost doporučuji zahájit putování už ve známém Fačkovském sedle, kde zastavují i dálkové autobusové linky. Sice se nám trasa trochu prodlouží, ale určitě nebudeme litovat. Červená značka vede po travnatých svazích Bukovce, Vraní skály, Holice a Barana, které se zvedají z bočního hřebene Malé Fatry, vybíhajícího z Reváně nad Fačkovským sedlem. Po počátečním stoupání vede téměř po vrstevnici a za sedélkem pod Bukovcem následuje nejhezčí úsek. Vpravo míjíme malebnou loveckou chatu s panoramatem vzdálenějších hor, především Žiaru s výrazným Vyšehradem. V blízkosti rozcestí Pod Vraniou skalou vyvěrají silné prameny, jeden z nich je zachycen do napajedla. Opět se dostáváme na louky pod kótou Holica, které se táhnou až pod Baran. Opakují se nádherné výhledy k jihu do horního Ponitří, které lemují zleva hřebeny Žiaru, zprava Nitrických vrchů (Strážovské vrchy) a v dálce se zvedá Vtáčnik. Pokud v sedélku pod Baranem opustíme značku a odbočíme si vlevo přes louku, otevře se nám pěkný pohled i na sever na Malou Fatru. Za Baranem začíná strmý sestup do Vríčanského sedla a díky obnovenému značení tu již nebloudíme jako před 10 lety, kdy jsme to tu šli v protisměru a značka končila v bukové džungli. Závozy
Vliv počasí
na plánování horských túr. Zprávy o počasí, znalost dlouhodobých trendů a statistik
vývoje počasí v dané oblasti jsou určitě hlavními informacemi, po kterých se bude pídit
každý, kdo připravuje výpravu do hor či expedici. Těmto informacím přizpůsobí nejen termín
akce, ale třeba i denní program. Roční či denní průběh počasí je pro každou oblast jiný. Jiný je vývoj počasí ve Vysokých Tatrách, jiný v Alpách a jiný na Kavkaze či v Himalájích. Proto se při plánování expedic bez znalosti dlouhodobých statistik neobejdeme « Hned za Vríčanským sedlem stoupá značka na členitý a zubatý vápencový hřeben, tento úsek lze i objet po lesní cestě zprava až do sedla pod Závozy. Vlastní Závozy (912 m) se dají také objet zprava, ale o ty se nechceme nechat ošidit, i když víme, že výstup nahoru bude náročný. Skládáme kočárek a Jíťa musí nahoru pěšky, tak jako ostatně na každý kopec, vozit se může leda na rovnějších úsecích. Zajímavé je, že je pěšina vedoucí přímo proti svahu hory rozježděná od kol terénní motorky. S tímto hloupým způsobem zábavy se nesetkáváme v horách poprvé, jen nechápeme, proč se dotyční nespokojí s lesními cestami, kam stejně nemají ze zákona povolený vjezd, a musí ničit i turistické pěšinky. Holt čím divočejší cesta, tím větší adrenalin. Vyježděným korytem se probíjíme zarůstající pasekou k vrcholu hory. Pamatuji odtud nádherný výhled na Malou Fatru, teď je mezi dorůstajícími stromky sotva vidět. Za vrcholem pokračuje značka zvolna na krásnou horskou louku porostlou košatými jedlemi. Hned jsme poznali podle terénu, že se jedná o krasovou plošinu. Kdysi se tu páslo, teď už se louka nevyužívá a zarůstá. I druhá strana Závoz nezůstává té první nic dlužná, následuje velmi strmý sestup bukovým lesem přískoky od stromu ke stromu. Aby toho nebylo málo, ulítlo kočárku jedno kolečko a už se řítí kamsi do údolí. Určitě by nám zmizelo z dohledu a už bychom ho nenašli, kdyby se naštěstí nezachytilo o spadlou větev. Naše výprava je tak zachráněná a už bez úhony scházíme do hlubokého sedla. Uvítalo nás tu ohniště a parádní krmelec, teď na podzim plný sena, takže o noclehu je rozhodnuto. Vlevo od sedla se rozprostírá rozlehlá pastvina s dřevěným srubem, kde snad dříve přespávali pastevci. Je u ní pěkné ohniště a posezení, chybí však veranda, kde by se dalo bivakovat. Také studánka u chaty je teď na podzim vyschlá. Okolí pohlcuje černá tma, začíná se ochlazovat, je přece jen už polovina října, zapalujeme tedy oheň a nasloucháme houkání sov a slyšíme i troubení posledního opožděného jelena v říji. Nakonec spokojeně usínáme zavrtání v seně. Cesta do Vyšehradského sedlaNásledující slunečný den pokračujeme do sedla Repeš a odtud na Gaštan (838 m). Jeho vrchol je vlevo od cesty, porostlý modřínovým lesem a protkaný loučkami. Lesní cesta pokračuje úzkou loukou do travnatého sedla pod Vysokou. Její vrchol vysoký 833 m sice značka míjí, ale byla by škoda ho nenavštívit, z pastvin se nabízí pěkný výhled na vzdalující se Malou Fatru. Červená jinak ze sedla začíná scházet prašnou cestou okolo kravského napajedla k rozcestí Hadviga a nás překvapuje, že i tento pramen vyschl. Budeme to muset s vodou vydržet až pod Vyšehrad, protože až do osady Hadviga se nám pro vodu sestupovat nechce. Zobrazit místo Pohoří Žiar na větší mapě Značka vede k lesu a hned začalo divoké a strmé stoupání přes Uhliarska. Sotva jsme se vyškrábali na hřeben, motáme se po členitém hřbetu nahoru a dolů jako na houpačce. Ani tady nechybí stopy po motorce, je vidět, že šílenci tento terén milují. Pod Páleným vrchem se konečně dostáváme na další horskou louku, tady pečlivě vykosenou. V nízké trávě k našemu překvapení vykvétají letos již podruhé vzácné sasanky lesní, které se nechaly zmást suchým a teplým podzimem. Kvetou tu i jahody, pampelišky a některé lísky. Okrajem louky vstupujeme do lesa, ale jen krátce a za chvíli stojíme u horního okraje rozsáhlé louky, která se táhne přes rozlehlé Vyšehradské sedlo (579 m). Prochází jím důležitá silnice z Ponitří do Turce, z Prievidze do Martina. Hned za sedlem se již vypíná Vyšehrad (829 m), lákající svými strmými svahy a plochým vrcholem lidi už od pravěku k založení hradiště nebo strážního hrádku. VyšehradK úpatí Vyšehradu se dostaneme přes louku okolo opuštěného a zchátralého ovčína či kravína, opodál stojí i prázdný domek pastevců. O něco výše je na louce podchycený pramen, bohužel voda teče až na dně hluboké šachty a nedostaneme se k ní. Nemusíme si ale zoufat, při okraji lesa je vedle rozcestí Pod Vyšehradem studánka se slabým pramenem, který nevyschl ani teď v největším suchu. Hltavě zaháníme žízeň a teprve nyní se můžeme s chutí rozhlédnout do kraje. Před sebou máme nádherně podzimně vybarvený hřeben Žiaru, kterým jsme zrovna prošli a okolní obzor doplňují ještě Strážovské vrchy a Malá a Velká Fatra. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Opravi» názvy:
Chléviska - Chlieviská (pomn.)
Vrícke sedlo (666 m) - Niľné Vríčanské sedlo
(Vríčanské sedlo (950 m) oddeµuje Ostrú skalu (1219 m) a Koziarsky vrch (1016 m)
Nepresnosti v názve tohto sedla sú na väčąine máp.
Pozri stránku http://www.rraza.sk/trasa_13b.htm
a Krátky slovník slovenského jazyka.
Další související články:+ Vtáčnik, Žiar, 21. ročník putování+ Hrad Zniev je druhým nejvýše položeným hradem Slovenska |
|