Túra na rozhlednu Vrchmezí v Orlických horách, výšlap z Olešnice v Orlických horách

Hezký červnový okruh v Orlických horách

Okolí městečka Olešnice v Orlických horách je kouzelným koutem Orlických hor. Ale tak trochu Bohem zapomenutým. Zcela neprávem. Jen v samotné Olešnici stojí za návštěvu unikátní Utzův mechanický Betlém v budově obecního úřadu, kousek nad obcí na Feistově kopci stojí hezká rozhledna s fantastickými výhledy na Broumovskou vrchovinu a přilehlou část Orlických hor.

A právě tento kout zmíněného pohoří vybíráme s Alešem "Pražským" za místo setkání. Je červen, kousek před prázdninami, hory jsou krásně zelené a horské stráně posety bohatým kvítím. Navíc i meteorologové shodně předpovídají, že bude mimořádně hezky. Cestou navštěvuji řadu míst na trase, vynechat nemohu ani návštěvu Šerlichu a především rozhlednu na Velké Deštné, nejvyšší hoře Orlických hor.

Po příjezdu do Olešnice mi to nedá, musím na rozhlednu Feistův kopec (696 m). Výhledy jsou úžasné, vůbec se mně dolů nechce. Ale je čas. Omrknu i hezky upravené náměstí v Olešnici a již slyším z Hospůdky U Anděla známý hlas. Aleš již tady ochutnává "krákoru, tedy Krakonoše. Pro úplnost dodávám, že Krakonoš je pivo, žádná kanibalská hostina se U Anděla nekoná. Vpodvečer se tady schází opravdu příjemná a (nepřekvapivě) sečtělá společnost, člověku se ani pozdě večer vůbec nechce na kutě. Ale vše dobré musí jednou skončit.

Rozhledna Feistův kopec a horská chata Číhalka

Již časně ráno, hned po ranní kávě, vyrážíme na hezký okruh přes Vrchmezí. Nejprve zamíříme na Feistův kopec. Na rozhlednu. Ty fantastické výhledy se opravdu neomrzí. Jako na dlani máme Panský kopec (772 m), Hraniční les (843 m), Kozí hřbety, Ostružník (982 m), Vrchmezí (1 084 m), ale i stolové hory Broumovské vrchoviny. Dohlednost je solidní, prostě nádhera.

Loučíme se s výhledy i rozhlednou a míříme k hranici s Polskem, na rozcestí Pańska Góra (691 m), na kterém se k naší zelené turistické značce připojuje černá polská. Ano, Poláci používají u turistického značení jednu barvu navíc - černou. Ta obvykle slouží pro různé "spojovačky", podobně jako u nás žlutá turistická značka.

Příjemná pěšina nás vede světlým smíšeným lesem, když tu nemohu věřit vlastní očím - hned u cesty tady roste lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum). Naposledy jsem ji snad fotil na Gran Sassu v Apeninách.

Vycházíme lesem a po okraji nádherných horských luk s opravdu bohatou květenou míříme kolem hraničních kamenů na rozcestí Pańska Góra, wschód (780 m). Aleš mi vysvětluje, že ta březová "alej" je pozůstatkem po hraničním pásu, který udržovali Poláci před rokem 1989. Hezky zoraný a uhrabaný, dvoumetrový pás, který ještě třeba dnes lze spatřit v Rachovských horách a Čivčinách na pomezí Ukrajiny a Rumunska.

Poláci byli za socíku opravdu "nemocní", nelegální překročení hranice bylo v Polsku trestným činem, kdežto u nás "pouze" přestupkem… A kašparů v uniformách, kteří hlídali hraniční "přechody" v lesích a v horách, jsem potkával běžně. Chtěl bych věřit, že se ta divná doba nevrací…

Z hřebene vidíme hezkou chatu, Číhalku. Bude otevřeno, nebude otevřeno. Aleš mě nemusí (téměř) přemlouvat, scházíme z hřebene dolů. A měli otevřeno. Skvělá polévka s pivem, navíc za stále slušnou cenu, přišly opravdu vhod, byl nejvyšší čas na opožděnou snídani. Po snídani opouštíme, nyní již definitivně, katastr městečka Olešnice v Orlických horách a čtveráme se k hranicím, na turistický hraniční přechod Číhalka (787 m). Tam docházíme za chvíli.

PR Hořečky, rozhledna na Vrchmezí

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z Číhalky pak pokračujeme doprava po hezkém hřebínku k Přírodní rezervaci Hořečky (0,57 ha), na které rostou nejen hořečky, ale i další úžasné horské i luční kytky. Ale asi hlavním důvodem k vyhlášení této přírodní rezervace je výskyt vzácného hořečku mnohotvarého (Gentianella praecox), který však kvete až na podzim. Další důvod, proč se sem vrátit. S prázdnou ale neodcházím, rdesno hadí kořen (Bistorta major) a nebo motýl kropenatec jetelový (Chiasmia clathrata) z čeledi píďalkovití (Geometridae) také nejsou k zahození.

Chodník se zvedá docela prudce, přesto po levici slyším auta. Na polské straně, pod hřebenem, se vine cesta do lyžařského střediska Zieleniec, které se živelně rozrůstá asi jako u nás Dolní Morava na Králickém Sněžníku. Kdysi krásný a tichý kout Orlických hor se proměnil doslova v lunapark.

Zajímavým oživením výstupu je historický hraniční kámen z roku 1767 a o kus další historický hraniční kámen z roku 1636, který tady měli za 30leté války usadit Švédové. Následuje Přírodní rezervace Pod Vrchmezím (15,40 ha) se zachovalými porosty horských bučin s jeřábem klenem.

Hezký chodník se vine po hřebeni sytě zeleným borůvčím, které znovu osídlilo hraniční průsek. Borůvky si ale dávají ještě na čas, stále jsou zelené. A již se ukazuje vršek rozhledny na Vrchmezí, která byla otevřena na podzim roku 2020. Rozhledna stojí těsně u hranic, na polské straně. Však nakonec tato 25metrová stavba byla na Vrchmezí (polsky Orlica) postavena z polské iniciativy.

Při mé poslední návštěvě tady byl klid, dnes je tu velice živo. Hezké počasí vylákalo do hor mnoho turistů. Zní tady jak čeština, tak polština, ale polština jasně dominuje. No vždyť je Poláku také asi 4× více a patří k vášnivým turistům. Živo tady bylo i v dávnější minulosti, již v polovině 19. století tady stávala dřevěná rozhledna.

Zlomem byla 80. léta 19. století, kdy tady Heinrich Rübatsch, který měl české kořeny, s podporou Kladského spolku zřídil výletní hostinec, který návštěvníkům sloužil od roku 1883 až do konce II. světové války. Pak hostinec vyhořel a již nebyl obnoven. Dodnes se z něj dochovaly pouze zbytky základů.

Výhledy z rozhledny na Vrchmezí si samozřejmě nemůžeme nechat ujít ani my, proto míříme chumlem lidí na vyhlídkovou plošinu. Výhledy jsou, jedním slovem, dechberoucí. Jako na dlani máme nejen celé Orlické hory, hezky vidím i rozhlednu na Velké Deštné, ale i Králický Sněžník. A při pohledu shůry se ukážou základy bývalé Rübatschovy chaty v celé parádě. Konečně si o jejím půdorysu mohu udělat jasnou představu. Rovněž je vidět Stolové hory, Broumovskou vrchovinu, Krkonoše se zbytky sněhu, ale i centrum Olešnice. Opravdu doporučuji.

Vrchmezí (Orlica) a sestup do Olešnice

Když již máme kochání se výhledy tak akorát, vracíme se z "nadoblačných" výšin zpátky na zem a míříme na vršek hory Vrchmezí (1 084 m), kterou Poláci nazývají Orlica. Jde o nejvyšší vrchol polské části Orlických hor. Na podzim 2012 tady byl odhalen trojhranný kamenný jehlan, který je upomínkou na návštěvu císaře Josefa II (1779), amerického velvyslance v Prusku Johna Quincyho Adamse (1800) a Frederyka Chopina (1826), slavného polského hudebního skladatele.

No nic, bylo to fajn, ale je čas pomýšlet na návrat. Přes rozcestí Vrchmezí (1 075 m) opouštíme po nádherné lesní stezce hřebenové partie a sestupujeme západním směrem do Olešnice. Osvěžením po cestě je hezká skalní vyhlídka a o kus níže nádherné louky, které jsem obdivoval již z rozhledny na Fiestově kopci. Přes rozcestí Nad Olešnicí (760 m) a Klimšák (639 m) do Olešnice v Orlických horách. V Olešnici obdivujeme řadu krásných roubených stavení a cestu zakončujeme v příjemné Hospůdce U Anděla. Mimo sezónu je zavřeno, od května by mělo být otevřeno o víkendech a během prázdnin denně.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.