Túra na horu Sněžka (1 603 m n. m.), nejvyšší vrchol v Krkonoších i v Česku

Túra na nejvyšší horu Krkonoš a ČR

Ač je to možná k neuvěření, ve 27 letech jsem stále nezdolala Sněžku, což jsem se letos rozhodla změnit. Byla to zkrátka otázka cti. I když jsem Sněžku někdy v pubertě navštívila, jako člověk, pro kterého je turistika a hory srdeční záležitostí, jsem nemohla dopustit, abych si výstup pamatovala jen jako pohodičku z lanovky. Nutno podotknout, že poctivý výstup po svých má do pohodičky poměrně daleko.

I když jsme byli ubytování v krásném hotelu Atlas ve Velké Úpě, ze které na Sněžku vede sedm kilometrů dlouhá žlutá stezka, rozhodli jsme se náš prvovýstup uskutečnit z Pece po modré. Různé servery nám totiž poskytly informaci, že trasa po modré sice patří k nejobtížnějším, zato nabízí úchvatné výhledy.

Můj přítel samozřejmě není malá holka, která by šla po žluté, když si může dát mnohem těžší variantu. Takže nás čekala dvoukilometrová trasa po modré do Pece na rozehřátí, kde jsme konečně zahájili náš výstup. Počasí nám opravdu přálo, obloha byla jako vymetená, teplota kolem deváté dosahovala 15 stupňů. Prostě nádhera.

Čtěte také: Sněžka: Výstup na vrchol Sněžky, Krkonoše

Prvních pár kroků vedlo v Peci společně s polskými a německými turisty po modré k lanovce, kde se většina odpojila a připojila se k dlouhému hadu čekajícímu na lanovku. Už z Pece na nás vyzývavě koukala a já stále nemohla věřit, že k ní dneska opravdu dojdeme. Má to být 8 kilometrů a přitom je to pořád tak vysoko? No bude to asi zábava.

Cesta začíná pohodovým chodníčkem lesem, po chvíli přichází lehké stoupání, které se po posledních chatách a restauracích, jež všude nabízejí určitě výbornou rakytníkovou limonádu, mění v prudší stoupání. Hlinitá cesta se mění v lehce kamenitou, která je místy doprovázena uměle vytvořenými schody a dává člověku docela zabrat.

Weby opět nelhaly a ačkoli nevím, jak vypadají okolní cesty, tahle nám pěkně zvedá tepovku. Není se koneckonců čemu divit, protože nějak těch 800 výškových metrů nastoupat musíme. Výhledy jsou ale úchvatné. Celou dobu pozorujeme krásný Obří důl a čas od času na nás vykoukne i hora Sněžka. Po cestě může turista navštívit také zbytky štoly Kovárna a vodárnu, kde je nastíněna historie místa. U vodárny cestu lemují také krásné vodopády Rudého potoka, který se dále níže vlévá do Úpy.

Po opravdu poměrně náročném stoupání jsme se konečně vyhoupli do Obřího sedla, kde se nám nabídl výhled na (davy turistů různého druhu a také) nádherné okolí. Spolu s námi šlo na vrchol tak okolo 12 lidí, zde v sedle je jich více než jen pár desítek. Bohužel, i toto jsou Krkonoše.

V Obřím sedle jsme trochu vydechli, nafotili jsme veškeré okolí na sto způsobů - všimli jste si někdy, jak je Sněžka fotogenická? A nakonec jsme pokračovali po červené na vrchol (protože po delší modré je to přece nuda, vždyť tam jezdí maminky s kočárky). Červená značka to bere dost zpříma, cesta je šutrovitá, ale překvapivě měla většina návštěvníků tomuto terénu uzpůsobenou obuv.

Po cestě jsou dvě vyhlídková místa, a místy se vytváří zácpa - to když některý turista píchne hůlku člověku za sebou do oka nebo to někomu podklouzne na hladkých kamenech - ale mi koneckonců pomalejší tempo ani nevadilo, protože jsem měla jazyk na vestě i tak. Po kilometru a půl jsme konečně dorazili na vrchol.

Jsem poslední dobou nějak citlivá na takové zlomové okamžiky, takže se mi téměř vydraly slzy do očí, naštěstí všudypřítomní turisté a pivo za 50 mi slzy rychle zatlačily zpět a prvotní pocit hrdosti vystřídal lehký pocit rozhořčení. I ten však pominul při zaměření se na okolní krásy. Česko je prostě krásná země a jsem vděčná, za tu krásu!

Na vrcholu jsme strávili asi 45 minut, posvačili jsme, nafotili jsme padesát snímků ze všech možných stran, shodli jsme se, že česká strana je hezčí, než ta polská, a ač neradi, rozhodli jsme se pro sestup dolů, který jsme do té doby neměli promyšlený.

Nakonec zvítězila možnost vrátit se zpátky do Pece přes Obří sedlo, Luční boudu, Výrovku, Richtrovy boudy a Modrý důl. Cesta na Luční boudu patří opět k jedněm z nejkrásnějších - je to pohoda po hřebeni; tundra a rašeliniště v pozadí se Sněžkou jsou zkrátka dechberoucí a já si už poněkolikáté za ten den uvědomila, jak jsem ráda, že žiji v Česku.

Výhledy jsou fotogenické a hlavně davy turistů v tomto místě zmizely jako mávnutím kouzelného proutku (možná jsme měli jen štěstí). U Kapličky, která je napůl cesty od Luční boudy, jsme se chvilku zastavili k rozjímání nad osudy lidí, kteří v této drsné části hor zahynuli. Na Výrovce jsme si dali pivo už za přijatelnější cenu a nakonec nás čekal sestup po červené k Richtrovým boudám a pak dále prudší sestup lesem, kde se nám naskytla ještě poslední příležitost k nafocení Sněžky, až do Pece.

Naše nejvyšší hora nám dala trochu zabrat, ale mnohem více nám toho dala - krásné výhledy a hlavně vděk, za to že žijeme právě tady v Česku a že můžeme svobodně chodit po horách.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.