Jaro ve Slovenském rudohoří, přechod hlavního hřebene slovenského pohoří Stolické vrchy

Revúcke vrchy (1)

Konečně nastalo dlouho očekávané jaro a my mohli uskutečnit dávno plánovanou vícedenní túru centrální částí Slovenského rudohoří. Vyhradili jsme si k tomuto účelu více než týden volna a za nádherného květnového počasí vyrazili nočním rychlíkem do Rožňavy.

1. den - Revúckou vrchovinou přes Tureckou do Kobeliarova

Máváme odjíždějícímu vlaku a vcházíme do prosklené haly rožňavského nádraží. Z jízdního řádu zjišťujeme, že osobní doprava na vedlejší trati do Dobšiné je zrušená a jelikož je právě státní svátek, nejede nám do několik kilometrů vzdálené Rožňavy ani autobus. Okukujeme prostory nádraží, kde byla kdysi hospoda a obchod s trafikou, ale dnes je vše opuštěné a funguje tu akorát automat na kafe. Dokonce i telefonní automat někdo ukradl! Raději jsme se vydali na cestu.

Čtěte také: Putování Slovenským rudohořím (1), přes Sihlianskou planinu

Venku na nádraží nás vítá jaro v plné síle zpěvem slavíků a rozkvetlými stromy. Na obzoru se rýsují siluety návrší Slovenského krasu s nedalekou Plešiveckou planinou, naším cílem je ale Revúcká vrchovina. Jedná se o poměrně rozsáhlý horský celek, který vyplňuje jižní partie Slovenského rudohoří a táhne se od Cinobaně až k Dobšiné.

Jdeme tedy po silnici do Rožňavy, kde začíná značená cesta do hor, když tu nás najednou dojíždí řidič ve staré škodovce a nabízí nám svezení. Takové nabídce se nedá odolat a už se soukáme i s objemnými batohy do auta. Když se řidič dozvěděl, že máme namířeno do kopců, zavezl nás ochotně až k zelené značce, která z Rožňavy stoupá na Tureckou, a ušetřil nám tím spoustu času. Ještě teď jsme mu za to vděční.

Okolo posledních zahrad a parcel nás blátivá cesta vede stále výše, až nás konečně pohlcuje pravý karpatský les. Rozkvetlý podrost sasanek, dymnivek, kokoříků, konvalinek a jiných hájových bylin omamně voní a listí na habrech a bucích se už také začíná zelenat. Místy je výstupová trasa značně zarostlá a vede nepřehledným terénem bývalých kutišť.

Míjíme různé odvaly, kopečky hlušiny a podezřelé prohlubně, které jsou pozůstatkem po zdejší těžbě rud. S rostoucí nadmořskou výškou se nám skrze rašící větve občas ukáže i pohled do zařízlého údolí řeky Slané a za kótou 722 m n. m. se nám odkrývá i omezený pohled na obec Rudnou a na sousední Plešiveckou planinu.

Výstup pokračuje stále po lesní cestě a kopíruje hřeben, který vybíhá z Turecké k jihovýchodu a končí právě u Rožňavy. Poměrně monotónní stoupání jsme si zpestřili zastávkou u malé lovecké chatky Turek. Na jejím zápraží by se dalo bivakovat a je tu i pěkné kryté posezení.

O něco výše, za ohybem výstupové trasy, je ještě jedna větší lovecká chata, ale tu jsme si blíže neprohlédli, neboť byla zrovna obsazená. K vlastnímu vrcholu Turecké to odtud není již daleko. V minulosti byl určitě odlesněný, svědčí o tom současný porost bříz a mladých vysázených smrků. Bohužel tak zmizely výhledy, které dříve vrchol poskytoval.

Najednou nás pěšina přivádí na malý palouk na samotném vrcholku Turecké. Štěstí, že tu stojí rozcestník, jinak by tu nebylo nic k vidění. Z vlhké zválené loňské trávy a z dosud zmrzlé hlíny čiší chlad. Není divu, vždyť jsme ve výšce 953 metrů nad mořem a jaro je tu opožděné. Staré usychající jalovce v okolní smrčině ještě pamatují pastviny, škoda, že to tak nezůstalo. Za vrcholem se zelená značka prudce láme po hřebeni vlevo a začíná sestupovat do bukového lesa. Cestu znepříjemňují padlé kmeny a na slušnější cestu jsme se napojili až na rozcestí s pomníkem padlých partyzánů. Značka tu odbočuje vpravo k lovecké chatě se zvláštním jménem Na zeme. Má velkou verandu a ohromné ohniště.

Podle turistické mapy z VKÚ Harmanec měla nyní značka stoupat po hřebeni na kótu 765 m n. m., ve skutečnosti ale tento hřeben traverzuje vpravo po lesních cestách a stezkách. Důvodem přeložení trasy byla zřejmě nějaká lesní kalamita, hřeben je totiž značně vytěžený a zarůstá mladým bukovým mlázím.

Občas musíme překřížit lesní paseku a to je pak opravdu lahůdka prodírat se přes spleť odřezaných větví a ostružin. I značení je tu nedbalé, ale alespoň se nám cestou z pasek odkryl pohled na oblý vrchol nedaleké Turecké. Náročný úsek končí až v sedle pod Repiskem, kde se značení vrací do své původní trasy. V blízkosti sedla stojí také starý lovecký srub Repisko s krytým zápražím.

Další úsek zelené značky je bez výhledů a pokračuje přes Repisko (796 m n. m.) na Kar (715 m n. m.). I zde jsou některé úseky bukového lesa poničené vichřicí. Za kótou Glac (636 m n. m.) konečně schází značka do sedla, přes které prochází silnice spojující údolí Slané s údolím Hankovského potoka. Sedlo se jmenuje Filipka a má výšku 540 m n. m.

Zde se konečně mění charakter zelené hřebenovky a značka vede spíše otevřenou krajinou. Z pastvin se otevírá pěkný výhled na zalesněné hřbety Revúcké vrchoviny, pak následuje stoupání lesem na kopec Stodôlka (611 m n. m.). Za sedlem jsme vyšli na pěknou horskou louku, u jejího okraje stojí dřevěná konstrukce jakéhosi přístřeší. Dalo by se tu tábořit, už jsme docela unavení, ale nemáme vodu.

Značka zase mizí v lese a po úzké pěšině nám na motorkách jedou naproti dva mladící se svými slečnami z nedalekého Kobeliarova. Za chvíli jsme na rozsáhlých pastvinách Fiľakovo, které se táhnou do údolí Kobeliarského potoka. Značka se nám sice někam vytratila, ale není problém sejít po loukách dolů k ovčínu a odtud k cikánské osadě, označené v mapě jako Kobeliarovský Mlýn. Odtud lze po silnici dojít do Kobeliarova a opět se napojit na značku.

Kobeliarovo je dost zastrčená a přitom hustě zabydlená vesnice, kterou obklopují ze všech stran pastviny, táhnoucí se až na okolní hřebeny Dobšinského predhoria. Krajina je tu opravdu překrásná. Kobeliarovo se může dokonce pochlubit i slavným rodákem, narodil se tu národní obrozenec Pavol Jozef Šafárik (1795 - 1861), spisovatel, jazykovědec, etnograf a historik. Na jeho rodném domě visí pamětní tabule a uvnitř rekonstruovaného domu je umístěna pamětní síň, připomínající tohoto významného slovenského buditele.

Jelikož je pamětní síň právě uzavřená, hledáme místní hospodu, abychom konečně uhasili žízeň. Uvnitř sedí okolo stolů cikáni a propíjejí své peníze, ostatní Slováci sedí raději venku, aby nemuseli poslouchat jejich hádky. Objednáváme si pití a sedáme si ke stolu, který nám obratem ruky nechala vyklidit majitelka pohostinství. Mají tu neuvěřitelně levné ceny alkoholu a jiného pití, je vidět, že jsme v jednom z nejchudších koutů Slovenska.

Mezitím do restaurace dorazila dvojice cikánek, aby si tu vyzvedla své opilé partnery. Jeden z nich je agresivní, své ženě sprostě nadává a chce po ní další peníze. Ta to nakonec vzdává, přisedá ke stolu a popíjí taky. Jak to s nimi nakonec dopadlo, nám není známo, jelikož jsme se vypravili nocovat do rozkvetlého třešňového sadu přímo za obcí. To proto, abychom to ráno neměli daleko do zdejšího obchodu pro snídani.

2. den - na Velký Radzim, nejvyšší horu Revúcké vrchoviny

Vítá nás nádherné slunečné ráno a modrá obloha kontrastuje se zářivě bílou barvou třešňových květů a se smaragdově zelenou barvou čerstvých listů a trávy. Po nezbytném nákupu a doplnění tekutin stoupáme po zelené značce do malebného sedla Podježovec (608 m n. m.). Rozprostírají se tu rozlehlé pastviny, poskytující výhledy.

Při zpětném pohledu na Kobeliarovo nám obzor uzavírá hradba Turecké, ale pohled kupředu je ještě zajímavější. Ve slunečních paprscích se lesknou bílá vápencová bradla nejvyšší hory celé Revúcké vrchoviny, kterou je poměrně málo známý Velký Radzim (998,5 m n. m.). Hora je nádherná nejen netypickou siluetou, ale láká i svými výhledy a přírodními skvosty v podobě zdejší vegetace. Něco takového nemůžeme na naší trase minout.

Široká polní cesta se stáčí vpravo, traverzuje svahy Vršku a obchází závěr doliny přítoku Hankovského potoka. Přitom poskytuje nádherné panorama Stolických vrchů, které ještě podtrhuje rozkvetlá kulisa třešňových sadů. Máme štěstí, že jsme se zrovna trefili do období jejich květu, zdá se, že teď je zdejší krajina snad nejkrásnější.

Přehoupli jsme se do menší, pěkně položené obce Brdárka, která se táhne údolím přímo pod svahy Velkého Radzimu. Napojujeme se tu na žlutou značku, která nás povede do sedla Hora (též Hvôra - 772 m n. m.), které odděluje Velký Radzim od sousedního kopce Spúšťadlo.

Z Brdárky nás čeká pořádný výšlap, musíme zdolat převýšení asi 200 metrů na krátké vzdálenosti necelého kilometru. Odměnou za námahu je pěkný pohled na půvabnou krajinu Dobšinského predhoria. Nahoře v sedle je rozcestník a cesta sestupuje do sousedního údolí řeky Slané. Při pohledu k severu je vidět na Slovenský ráj a Volovské vrchy, naopak na západě se táhnou Stolické vrchy s rozložitou nejvyšší Stolicou.

Ze sedla Hora pokračujeme po značené žluté odbočce po pastvině s roztroušenými jalovci a později bukovým lesem přímo na skalní vyhlídku Vdovčíkovo kreslo pod vrcholem Velkého Radzimu. Nabízí se odtud takřka letecký pohled na Brdárku, široké údolí Hankovského potoka a na Stolické vrchy.

Povrch vápencového bradla je silně zkrasovatělý a je tu i jakýsi útvar, který by mohl být při troše fantazie považován za zmiňované křesílko. Z vyhlídky jsme zamířili jarní rozkvetlou bučinou s voňavým kobercem dymnivek a sněženek k samotnému vrcholku Velkého Radzimu.

Místní žluté značení, které chybí v naší turistické mapě, nás k němu spolehlivě dovedlo. Nejvyšší horu Revúcké vrchoviny označuje nejen železná tyč s vrcholovou tabulkou, ale je tu upevněna i schránka s vrcholovou knihou (sešitem). Když jsme popošli na okraj nedalekého skalního srázu, zahlédli jsme za hřebenem Stolických vrchů vykukovat i zasněžený zubatý hřeben Vysokých Tater a také sněhem pokrytou bližší Královu holi. Holt jaro do vysokých hor teprve přijde.

Sestupujeme do travnatého sedla mezi Velkým a Malým Radzimem a opět narážíme na značku. Tentokrát je to modré místní značení. Sledujeme nezřetelnou stezku, moc lidí tu nechodí, ale není kam zabloudit, jen se musíme vyhnout padlým kmenům. Zdá se, že je Radzim přírodní rezervací, alespoň se to uvádí v časopise Krásy Slovenska z roku 1996. V terénu jsme však nenarazili ani na tabulky, ani na pásové značení hranice rezervace.

Ochranu si Radzim zaslouží každopádně už proto, že je jedinou lokalitou na Slovensku, kde se vyskytuje vzácná rostlina popelivka sivá (Ligularia glauca), označovaná za glaciální relikt. Jejím pravým domovem je až daleká Sibiř, Mongolsko a některá asijská pohoří. Zajímavé je, že tuto nápadnou, žlutě kvetoucí a až metr vysokou rostlinu objevili botanici na Radzimu teprve až v roce 1957.

V sedle mezi Velkým a Malým Radzimem jsme narazili na starou dřevěnou tabulku s náčrtkem místního značení - tras na Radzimu. Divíme se, proč není značení udržované a proč není v mapách. Možná je neoficiální, ale svůj účel splňuje dobře. Pod velkým košatým smrkem je i ohniště a lavice, snad se tu někdy i táboří. Ze sedla je možné sestoupit rovnou do Brdárky, ale bylo by škoda vynechat vrchol Malého Radzimu.

Necháváme se tedy vést tentokrát po červeném místním značení až na vápencovou vrcholovou plošinu hory, která je i z této strany ukončena strmými vápencovými bradly. Z nich se otevírá nečekaný pohled na Vysoké Tatry, které se zvedají hned za bližšími Nízkými Tatrami. Je jen škoda, že skvělou vyhlídku trochu stíní přerůstající větve okolních keřů a stromů.

Malý Radzim měří 961 metrů a se sousedním Velkým Radzimem tvoří typický dvojvrchol, který jsme vždy obdivovali pro jeho neobvyklý tvar. Prudké a místy skalnaté svahy přechází nahoře v pěkně zaoblený hřeben, rozdělený sedlem na dvě výrazné části. Při pohledu od severu, od Slovenského ráje, nám Velký Radzim vždy připomínal krunýř obrovské želvy a Malý Radzim její hlavu. Proto si u nás Radzim vysloužil přezdívku Želví hora.

Ze sedla mezi Velkým a Malým Radzimem sestupujeme neznačeně zpět k Brdárce a doplňujeme si zásobu vody z vydatné studánky pod Radzimem. Na okolních pastvinách rostou první jarní houby - jedlé kačenky české. Dalo by se tu klidně i tábořit, ale my jsme si už vyhlédli dopoledne krásné místo v sedle Hora, takže je rozhodnuto a nevadí nám ani opětovný strmý výstup.

Povedený den se s námi loučí romantickým západem Slunce nad hřebenem Stolických vrchů. Zítra už budeme spát někde v jejich nitru. Snáší se jasná jarní noc, my v klidu usínáme a nevadí nám ani noční chlad, který se snaží proniknout do našich spacáků.

3. den - za šafrány na Stolicu

Časně ráno nás sluneční paprsky vytáhly ze stanu ven a my rychle balíme, abychom si užili mimořádně krásný den. I snídani zatím odkládáme a sestupujeme napřed ke studánce pod Radzimem, kde jsme se opět napojili na naši důvěrně známou zelenou značku, kterou sledujeme už z Rožňavy. Dnes by nás měla dovést na Stolicu (1 476 m n. m.), nejvyšší horu Stolických vrchů a celého Slovenského rudohoří.

Po pastvinách s pasoucími se ovcemi obcházíme svahy Malého Radzimu a přicházíme zvolna do sedla Široké pole. Cestou se otevírají krásné pohledy na Stolicu, Kohút a další kopce hřebene Stolických vrchů, který se táhne až kamsi k Čuntavě. Zajímavý je i pohled na Malý Radzim, který ze sedla Široké pole připomíná spíše ostrý sopečný kužel a ne vápencovou horu. Pěkně je vidět i dolů na velké obce Rejdová a Vyšná Slaná, kterými protéká čerstvě zrozená a nedaleko pod Stolicou pramenící říčka Slaná.

Sice nás trochu láká sestup do Vyšné Slané spojený s návštěvou obchodu a krčmy, ale zásob a energie máme zatím dost. Budeme je potřebovat, nyní máme nadmořskou výšku 665 metrů a na Stolicu je to odtud ještě asi 800 výškových metrů! Takže žádné další zdržování. S ohledem na naší dcerku, které bude teprve pět let, jsme si na to vyhradili celý den, neboť to bude asi její zatím nejnáročnější výstup v životě. Zatím se k tomu staví odhodlaně a rezolutně odmítá návrhy, že Stolicu raději vynecháme, že je na to ještě moc malá.

Táhlý a zdlouhavý výstup na Stolicu je veden po jednom z bočních hřebenů, který hora vysílá k východu. V sedle Široké pole definitivně opouštíme Revúckou vrchovinu a vstupujeme na výsostné území hustě zalesněných Stolických vrchů, kde se to podle místních obyvatel údajně doslova hemží medvědy. My na ně zase takové štěstí nemáme a ani nyní nepředpokládáme, že se s nimi potkáme. Navíc v těchto horách nejsme poprvé, líbí se nám jejich opuštěnost a rozlehlost.

Výstupová trasa vede nejdříve spíše bukovým a později smíšeným lesem. S přibývající nadmořskou výškou začíná na stromech ubývat listí a je znát, že jsme oproti Revúcké vrchovině v mnohem chladnějších horách. Přes zaniklé rozcestí Cúdenisko jsme prošli místy, kde se kdysi rozprostíraly horské pastviny. Na slehlé loňské trávě tu právě kvetou trsy fialových květů šafránu spišského, prvního jarního posla, který rozkvétá okamžitě, jak odtaje sníh. Jsme zvědaví, jak to bude vypadat se sněhem na vrcholu Stolice.

Dál poctivě stoupáme smrkovým lesem a dosahujeme kótu 1 125 m n. m. Značka se tu stáčí vpravo, traverzuje Príslop a nakonec přichází do sedla Olechova jama s křižovatkou lesních cest. Slunce právě mizí za černý mrak, takže jsme se schovali před krátkou aprílovou přeháňkou do zchátralého přístřešku.

Pořádně se ochladilo a skrz zpuchřelé šindele stejně zatéká. Když déšť konečně ustal, můžeme zase rozhýbat zimou ztuhlé svaly a vydat se po hřebeni dál na Grúň (1 197 m n. m.). Horská stezka se vine pravou karpatskou smrčinou a kvetoucí šafrány se objevují stále častěji. Les postupně řídne a objevují se první palouky pokryté záplavou fialových květů. To už jsme se dostali na Byčiarky (1 386 m n. m.) a na vrchol Stolice to není daleko. Začínají se ale objevovat také sněhová pole a ve stínu smrků jsou i teď počátkem května hluboké závěje.

Opatrně našlapujeme na umrzlou sněhovou krustu, ale často se propadáme s těžkými batohy po kolena a někdy i po pás. Konečně je za námi náročný lesní úsek a stojíme na okraji vrcholové polany. Vidíme, že z naší strany Stolicu letos ještě nikdo nedobýval, ale z opačné strany se již stopy objevují. Přesunujeme se k vrcholovému kříži, který se skrývá mezi košatými smrky, nechybí ani rozcestník a vrcholová schránka.

Chci pořídit vrcholovou fotku a čekám, až vykoukne Slunce. Jenže vrchol hory je jak zakletý, všude jinde je obloha bez mráčku, jen tady se stále mraky tvoří. Příčinou je výška hory, o kterou se prohřátý vzduch zaráží a sráží. Když konečně Slunce problesklo na pár minut škvírou v mracích, rychle fotografuji jak vrchol hory, tak záplavu šafránů kolem. Jsou památkou na doby, kdy byl celý vrchol Stolice holý a umožňoval nerušený kruhový výhled. Pak ale někoho napadlo vysázet na nevyužitých pastvinách smrčinu a za ty roky tu vyrostly statné košaté smrky a výhled vzal za své.

Současný návštěvník má omezený výhled pouze k jihu a jihovýchodu na Volovské vrchy a Revúckou vrchovinu. Škoda, že tu nestojí nějaká menší dřevěná vyhlídková věž, když už se dnes staví rozhledny i na místech, kde by ani nemusely být. Stolica, jako nejvyšší hora nejrozsáhlejšího slovenského pohoří - Slovenského rudohoří, by si to zasloužila.

Ze Stolice sestupujeme nejvyužívanější přístupovou cestou, která nás vede po modré značce přímo do Slanského sedla. Potěšila nás prošlapaná stezka hlubokým sněhem a dolů to jde navíc skoro samo. Divokým lesem scházíme na paseku, ze které je částečný výhled na Nízké Tatry s Královou holou. Zde potkáváme po třech dnech první turisty! Ale jsou to takoví turisté - neturisté, až do Slanského sedla si vyjeli na motorce a možná by to zkusili až na Stolicu, kdyby je nezastavil hluboký sníh.

• Pokračování článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.