Slanské vrchy, hřebenovka aneb trek hřebenem pohoří na Slovensku oplývajícím světovými raritami

Přechod nedoceněného pohoří na východě Slovenska (1)

Slanské vrchy - malé pohoří na východě Slovenska oplývající světovými raritami, o kterých ten svět ale neví. Vulkanické pohoříčko Slanské vrchy táhnoucí se od Prešova kolem Košic až do Maďarska, kde mizí v náruči tokajské vinařské oblasti, zůstávalo dlouhá léta jaksi mimo náš zájem. Vždycky nám připadalo, že je to tak na tři dny pochodu, tak proč tam jet na celý týden? Hovoříme ovšem o časech, kdy jsme měli na hrbu o nějaké tři až čtyři křížky méně. Od té doby se to pohoříčko jakýmsi záhadným způsobem rozrostlo, takže toho bude na ten týden ažaž. Navíc se zjistilo, že je tam leccos opravdu zajímavého k vidění. Ale nepředbíhejme.

Podrobný morfologický, mineralogický, historický, botanický a zoologický popis této lokality už naštěstí dávno obstarali jiní přispívatelé, a tak se v klidu mohu věnovat jen čerstvým zážitkům. Výprava devíti, kdysi pravověrných, trempířů s věkovým průměrem lehce pod šedesát let už sice přesedlala na stany, ale nebývalý počet chat a chalup přímo na hřebenovce to stanování přece jen zpříjemní (jejich výčet a popis už jsem už na tomto portále uveřejnil).

K putování jsme zvolili tradičně druhou půlku srpna a cestování z Prahy na Slovensko lehátkovým vlakem přes noc z pátku na sobotu je taky taková zavedená zvyklost. Slanské vrchy jsme brali ze severu na jih, a tak se nástupním místem stala obec Ruská Nová Ves, do které jezdí z Prešova překvapivě městská doprava.

Sobota

Červená značka, která nás provázela po většinu vandru, zahnula hned za obcí do kopců, což je taková úvodní schválnost, když je ten bágl zrovna nejtěžší. První metou byl Zbojnický hrad. No, on to hrad ani není, spíš jen několik rozpadlých zdí, ale je od nich pěkný rozhled na Prešov a kopečky za ním, a tak jsme mohli vidět Čergov, Levočské vrchy, Slovenské rudohorie, a kdyby nebyl opar, tak možná, že i Tatry.

Čtěte také: Slanské vrchy, Zámutov, Praporec

Cesta vedla většinu putování pod příkrovem lesa, který je v celých Slanských vrších převážně listnatý. Minuli jsme první ze vzpomínaných chat s názvem Sova a pokračovali na kopec Tri oltáre (906 m n. m), což jsou opravdu tři kopce a za tím posledním se cesta začala svažovat směrem k další chatě Frícka. Znovu jsme se zakousli do kopců a za necelou půlhodinku přišli na rozcestí Javornícka poľana (960 m n. m.). Šipka avizovala studánku a nádherně studená voda z ní nám v horkém dni připomněla, že nejkrásnější jsou ty na první pohled nejobyčejnější věci…

Čekal nás kopec Tri chotáre (1 025 m n. m.) a za ním ještě zbývala Čierna hora (1 073 m n. m.). A protože jsme na hřebenovce, tak nejprve hezky do sedla s názvem Hanušovské (836 m n. m.) a přes 200 výškových metrů dolů. Znovu nahoru přes kopec Lysá (956 m n. m.) a další sedlo skoro 100 výškových metrů dolů, a teprve pak na Čiernou horu. Přitom je ale tento úsek cesty velmi zajímavý.

Hned kousek za Hanušovským sedlem jsme narazili na informační tabuli popisující skalní útvary, které "majú bizarné až čudesné tvary" jako výsledek třetihorní vulkanické činnosti. Byly tam fotografie těch kamenů (Vartáši, Lízaný kameň), ale z cesty nebyly vidět, značená odbočka k nim nevedla a čas ani chuť je hledat jsme zrovna v té chvíli neměli. Škoda, určitě by stály za zhlédnutí.

Dalším zajímavým místem byla Zbojnická skala - skalní vyhlídka a zřejmě i oblíbené místo na přespání, protože někdo nelenil a na jediném rovném místě v její blízkosti vystavěl z plochých kamenů ohrádku proti větru. Na vrcholu Čierne hory je ohniště s posezením a na stromě kupodivu teploměr, asi se tu lámou teplotní rekordy.

Ovšem cesta dolů, do sedla Červená mláka (855 m n. m.), stojí opravdu za to. Málo platné, že se objevovaly nádherné výhledy na nejvyšší vrchol Slanských vrchů Šimonku (1 092 m n. m.) a nepřehlédnutelný kopec charakteristického jména i tvaru Oblík (925 m n. m.), pěkně prudce dolů, samé kamení a na konci nás čekalo zarostené, podmáčené a neutěšené sedlo. Ještěže jsme měli na nocleh v záloze chatu Petrovce!

Ta se podle rozcestníku jmenuje chata Čierna hora, vede k ní zeleně značená odbočka a je to asi nejpříjemnější bivakovací místo ve Slanských vrších. Pěkná loučka, na ní dobře udržovaná chata s malou betonovou verandou, ohništěm a velkým krytým venkovním posezením, kadibudkou a vydatnou studánkou. Tomu říkám odměna za celodenní útrapy! Podle indicií je to domovské místo nějaké trampské osady z nedaleké obce Petrovce. Přeji kamarádům, ať tady prožijí hodně takových příjemných večerů a nocí, jako my!

Ruská Nová Ves - chata Petrovce 13,9 km, 5:33 h, stoupání 1 048 m, klesání 722 m

Neděle

Vrátili jsme se na sedlo Červená mláka a další metou byl Hermanovský hrebeň (943 m n. m.). Za ním jsme pokračovali po širší lesní cestě bez velkého stoupání a klesání a brzy narazili na vývraty, a tak se putování změnilo v přelézání padlých stromů. Nakonec jsme se z toho nějak vymotali a doputovali až na rozcestí Pod Šimonkou (963 m n. m.). Tady byla možnost vyběhnout na nejvyšší kopec Slanských vrchů - Šimonku (1 092 m n. m.). Počasí však neslibovalo jakékoli výhledy a navíc začínalo nenápadně pršet. A tak jsme Šimonku oželeli. S odstupem doby si přiznejme, že se takové příležitosti zásadně nezahazují. Ale už se stalo. Tak snad příště…

V následujícím sedle Grimov laz jsme si alespoň mohli o Šimonce něco přečíst na informační tabuli. Kousek za sedlem se objevil výhled na televizní vysílač na vrchu Dubník (874 m n. m.). Jen taková štíhlá jehla upevněná lany, která je se svými 318 metry nejvyšší stavbou na Slovensku. Jak už jsem předeslal, Slanské vrchy jsou evidentně plné utajených rarit…

Následovalo sedlo Za Dubníkom (875 m n. m.) a my jsme červenou hřebenovou značku změnili za modrou odbočku směr Dubnícke bane. To nebylo jen tak zbůhdarma. Dubnícke opálové bane byly totiž téměř do konce 19. století jediným opálovým dolem na celém světě! A do štôlně Jozef je možné jít na prohlídku. To si přece nenecháme ujít! Po cestě jsme míjeli starý pomník s německými nápisy, což je monolit Emmy D. Goldschmidt von Libanka, manželky vídeňského klenotníka Samuela Johanna Nepomuka Goldschmidta, který se těžbě opálu intenzivně věnoval a dokonce bydlel přímo tady, v Dubníku. Popis návštěvy opálových dolů je na samostatný článek, což jsem už udělal.

Prohlídku jsme tedy měli za sebou, mezitím se docela rozpršelo a kde budeme spát? Nakonec jsme se dohodli, že to riskneme k další chatě až zpátky na červené hřebenovce kousek za rozcestím Laš. Vrátili jsme se tedy k tomu monolitu paní Goldschmidtové a pokračovali po silničce směrem na obec Zámutov. Cesta zpátky na hřebenovku nebyla nijak zvlášť do kopce, brzy se k nám připojila červená značka a už jsme stáli na rozcestí Laš (759 m n. m.).

Opustili jsme silničku a lesní cestou pokračovali dále po červené značce. Chata se nachází jen kousek za rozcestím a je vidět přímo z cesty. Ale… Byla otevřená a naprosto vybydlená s nehorázným nepořádkem uvnitř, do kterého ještě navíc dírou ve střeše evidentně prší. A k tomu vedle v lese ohromné smetiště prázdných lahví, petek a plechovek od piva. Počasí bylo nejisté, a tak jsme zůstali. Koneckonců byla tu alespoň zachovalá veranda a kousek k pěkné roubené studánce…

Chata Petrovce - štôlňa Jozef - chata za rozcestím Laš, 14,1 km, 4:32 h, stoupání 508 m, klesání 688 m

Pondělí

Hned za chatou procházela červená značka rozlehlou loukou s honosným posedem jakoby na kuřích nožkách a zanedlouho jsme dorazili k další chatě, která byla mnohem přívětivější než naše včerejší nocležiště, ale už se stalo. Kousíček za ní se nachází opravdová studna se zastřešenou dřevěnou nástavbou, ale nějaký rumpál s okovem nebo vahadlo chyběly - voda by se dala nabrat jen nádobou na provaze a hladina byla docela hluboko. Je dobré být připravený i na takové případy…

Zanedlouho jsme došli k vedení vysokého napětí, které zde přetíná masiv Slanských vrchů, a otevřely se nádherné výhledy na vysílač na Dubníku, Šimonku a Čiernou horu. Následoval vrch Ordanky (705 m n. m.), zase jsme se zanořili do lesa a v občasných výhledech se objevila i podhorská údolí s vesničkami rozesetými po úbočích.

Přes vrch Lipová (836 m n. m.) s hraničním kamenem jsme se pomalu vyhoupli na Menší vrch (950 m n. m.) a posléze i na kopec Makovica (981 m n. m.). Ten nám už nějaký čas kynul na přivítanou, neboť je opatřen poctivou zděnou do daleka viditelnou věží se spoustou antén. Na místě samém se zjistilo, že všelijakých věží a vysílačů je tam ještě několik včetně vojenského, obehnaného plotem a jištěného kamerami.

Na další cestě jsme míjeli velký dřevěný kříž s lavičkou a vyhlídkou do údolí, který zde nechal postavit a řádně vysvětit zcela nedávno (2002) nějaký místní lesník. Přes kopce Zajačí kameň (896 m n. m.) a Črchlina (899 m n. m.) jsme dorazili na rozcestí Vyžník (809 m n. m.), kde naše dnešní putování skončilo.

Došli bychom jistě dál, ale mělo to svůj důvod spojený s další raritou Slanských vrchů - Herlianským gejzírem. K tomu je ale třeba sejít do obce Herľany a počkat si, protože voda eruptuje jen jednou za cca 32-36 hodin. A zeleně značená odbočka do Herľan vede právě ze sedla Vyžník. A je tu i voda, i když spíše jen takové prameniště, kde se odběrné místo muselo napřed vybudovat.

Chata za rozcestím Laš - sedlo Vyžník, 10,4 km, 3:41 h, stoupání 548 m, klesání 55 m

Úterý

Ráno jsme si malinko přispali, koneckonců gejzír v Herľanech nám internet sliboval až na desátou večer. Zelená značka vedla zpočátku po širší lesní cestě, ale za chvíli zmizela. Našli jsme ji podle navigace a doputovali na rozcestí Rankovské skaly (780 m n. m.), kde je k nim odbočka s příslibem výhledů. A opravdu. Před námi v údolí se rozprostíraly Herľany, kam jsme měli namířeno. Odsud to vypadalo jen na takový příjemný sešup po zalesněném úbočí, to jsme ještě netušili, co nás čeká. Kopce, které se zvedaly dále na západ, už patřily Slovenskému rudohoří a ty vzdálenější více severním směrem mizely bohužel v oparu. Tater jsme se zase nedočkali…

Další putování začalo tím, že jsme téměř okamžitě ztratili značku, a tak to víceméně pokračovalo celou cestu až do Herľan. Bez mobilní navigace se asi dneska vandrování holt neobejde, zejména v těch značkaři evidentně opomíjených oblastech. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a přivítala nás obec Herľany.

Ještě před obcí se nachází pěkné veřejné tábořiště, jedna z prvních velkých budov v obci je lázeňský dům Dargov, nyní v majetku Technické univerzity Košice. Tady se ptejte po ubytování, a pokud nebudou mít nějakou rozsáhlejší soukromou akci, tak vás i nakrmí. Kromě toho je v Herľanech pizzerie a klasické smíšené zboží k doplnění zásob. Samotnému gejzíru jsem věnoval zvláštní článek, a tak se k tomu už nebudu vracet. Jen připomínám, že se jedná o další světovou raritu. Ještě do roku 2006 to byl jediný studený gejzír na kontinentální Evropě - další takové byly (a jsou) až na Islandu.

Sedlo Vyžník - Herľany, 8,0 km, 2:16 h, stoupání 129 m, klesání 563 m

Středa

Ano, využili jsme ubytování nabízené lázeňským domem Dargov (pokoje s příslušenstvím, 12 € na osobu a noc) a ráno jsme ještě navštívili i obchod za účelem snídaně. Další cesta, teď už po modré značce, nás přivedla k rybníku v blízkosti obce Vyšná Kamenica. Podle mapy by se tady mělo dát koupat a tábořit. Ve skutečnosti se jednalo o chovný rybník s ne moc čistou vodou a neutěšenými břehy obklopený na jedné straně chatami. I když na stopy táboření jsme nakonec přece jen narazili.

Propletli jsme se mezi těmi chatami a značkování zase někam zmizelo. V lese se značky naštěstí objevily a křižovali jsme zanedbanou asfaltečku, která je v mapě vedena jako cyklostezka. Hned za ní značky zase zmizely, ale natrefili jsme na jakousi širokou svážnici, která není na mapě, ani na té digitální. Byla kamenitá a místy rozbahněná, ale měla zhruba ten správný směr, a tak jsme se jí drželi. S hřebenem již na dohled se kousek vlevo najednou ukázala nějaká střecha. Zanedbaná, ale nouzově použitelná chata je i na mapě a někde u ní by měla být i voda, ale nehledali jsme ji. Hřeben a rozcestí Mošník, sedlo (820 m n. m.) je odtud už jen kousek.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.