Vihorlatské vrchy, túra na sopečný Sninský kameň (1 006 m n. m.) na samém východě Slovenska

25. ročník putování aneb vandrování po Slovensku

Místo našeho předpředloňského turistického cíle - Vihorlat na východě Slovenska bylo schváleno jednohlasně a termín byl upřesněn do dokonalého babího léta od 6. do 11.9.

Připravuji trasu a zajišťuji ubytování pomocí Jardova počítače v Dobré, není to úplně jednoduché. Zajišťujeme noclehy pro pět osob, leč Jardovy choré záda snižují stav aktérů na čtyři. V této sestavě jsme již absolvovali v roce 2002 Tribeč, o kterém se píše v Trekingu.

Odjezd do Sniny z Těšína ve 12.30, plánovaný příjezd do Sniny po 20. hodině. V Těšíně se setkáváme postupně u piva a kupujeme zlevněnou společnou zpáteční jízdenku, která jakož mezinárodní platí měsíc. Jaroušek nám posílá po Mirkovi láhev "trhaviny", kterou likvidujeme ve vlaku. Vlak má jídelní vůz, který s láskou využijeme. Po čtyřech přestupech (Těšín, Kysak, Prešov, Humenné) nalézáme hotel ve Snině poměrně snadno, byť jsme lehce ojínění.

Máme za sebou výhledy na obě Fatry, Roháče, Nízké Tatry i Vysoké Tatry, Slovenský ráj, Slovenské rudohoří i Slanské vrchy - tedy příjemné opakování minulých putování v dokonalé viditelnosti.

V Kysaku vzpomínáme na krátký spánek na nádraží před zpáteční jízdou do Margecan a Kojšova v roce 1981. Ani se to nechce věřit. Nás ale čeká Vihorlat! Moudré knihy připomínají, že se jedná o CHKO vyhlášenou v roce 1973, která má rozlohu 17485 ha, z toho 95 % lesů. Patří mezi Vnitřní Východní Karpaty, nejvyšší je hora Vihorlat (1 075 m), kterou si pochopitelně nenecháme ujít.

Jedná se o sopečné horstvo, kde se nabízejí skalní stěny, bašty, jehly i kamenné sutiny. Severní část pohoří odvodňují potoky tekoucí do Cirohy, jižní do Laborce, který s Ondavou vytváří řeku Bodrog, která se u Maďarů vlévá do Tisy. Pod jihozápadními výběžky Vihorlatu leží vodní nádrž Zemplínská šírava.

Toto slovenské moře je dlouhé 11 km, široké 3 km. Má úctyhodnou rozlohu 33 km². Ve Vihorlatu žijí medvědi, rysi, divoké kočky a vlci. My jsme však potkali pouze dva osly, čtyři kozy, jednu zmiji a ptactvo. Orel a Zajíček u toho byli celé čtyři dny.

Snina - Sninský kameň - Tri table - Morské oko

Vědomi si této nenáročné trasy v délce 4 - 5 hodin (Orel kdysi přešel se svými malými dětmi s Remetských Hamrů až do Sniny) si dáváme ráno na čas. Navštěvujeme hospodu na pivko a čajíček, kde nás zdraví místní žokej, který cválával s Váňou. Hostí nás po slovensky. Takže teprve ve 12 hodin z hotelu u Sninských rybníků (3 km od Sniny) vyrážíme do zrádné hory. Pochutnali jsme si na vynikající rybí polévce "halaszle" bez kostí a s paprikou. V rybnících je možnost koupání, vodních sportů i rybolovu. Odtud vede i naučný chodník.

Každý po svém dobýváme přírodní památku - sopečný skalní útvar Sninský kameň (1 006 m), který bývá nazýván i Svinský (díky výživnému výstupu). Na samotný skalnatý vrchol vedou železné schody - výhledy jsou vynikající na všechny světové strany. Zřetelně vidíme cíl zítřejší trasy - Vihorlat. Tento výhled je bohužel zcela ojedinělý, jinak nás čeká pouze další bukový les až k Morskému oku. Toto vzniklo uzavřením doliny potoka Okna při sopečné činnosti kdysi velmi dávno.

Sestupujeme přes sedlo Tri table, u Morského oka je první Mirek, který volil dobrodružnou zkratku bez značky, pak docházíme my dva s Orlem a poslední Pavel, který nahodil lehký kufr a docela nás postrašil, když přišel skoro dvě hodiny po Mirovi. Mobily pochopitelně nefungovaly. Jsme k mírně rozpačitému Pavlovi shovívaví, nenadáváme mu. Kromě nás je u vodní hladiny pouze autobus Němců (okrem slepičí ritě sú všadě), dva milenci a pstruzi. Je zde božský klid.

Vše špatné je k něčemu dobré, Velča při kufru objevil ideální místo na táboření - altánek s ohništěm i dřevem. Děláme oheň, kotlík, popíjíme pivo z plechovek a slivovici s medem i bez medu. Míra hraje na kytaru a trhá strunu, má náhradní. Orel se jde podívat v absolutní tmě na hvězdy odrážející svou zář v hladině jezera. Noční idyla! Zalézáme spokojeně do spacáků. Spánek byl vydatný, nebylo nikomu zima. Ranní rosa padala na dřevěnou střechu altánku. Bylo to jako zamlada - zkrátka paráda, která se často nestává!

Morské oko - Malé Morské oko - Polana - Vihorlat - Polana - Poruba pod Vihorlatem

Probouzíme se do dalšího překrásného rána v lůně panenské vihorlatské přírody. Balíme bágle, Velča otevírá překvapení - utopence a vyrážíme. Já s bandáží na levém koleni a s hůlkami belhám jako hrabě Pejrak. Svinsky mně bolí, mám uvnitř jablečný kompot. Ale každého něco bolí. Jsme staří a slabí, nikdo nám již nepomůže. Ale vrchol dobudeme! O tom jsme přesvědčeni.

Asi za půl hoďky jsme u Malého Morského oka, kde nečekaně potkáváme tři borce, jednu dívku, dva osly, čtyři kozy a kytaru na stromě. Družina údajně táhne s domácí zvěří z Humenného. Snídají houbovou smaženici s rýží, nabízí nám, ale jsou rádi, že nemáme hlad. Později nás mrzí, že jsme je nevyzpovídali více. Odkud přesně a kam mají se stádem namířeno a jaký že mají motiv této podivné cestovatelské činnosti.

Dostáváme se na červenou značku do Remetských Hamrů V sedle Razdiel pokračujeme na Tŕstie a na Polanu. Je zde vojenský prostor, ozývá se záhadná střelba. Cestou nalézáme spousty krásných kovářů (modráků), které s těžkým srdcem necháváme v lese.

Po nezáživném lese se ocitáme konečně na Polaně, kde je louka s altánkem, kde nalézáme sáček s čerstvými paprikami, rajčaty, okurkami a cibulí. Všechno později sežereme. Je zde i studánka a nedaleký vrchol Vihorlatu. Můj původní plán jít přes vrchol do Jovsy lesní cestou údolím Jovsianského potoka je změněn vzhledem k zelené značce, která není na mapě a klesá do Poruby pod Vihorlatem.

Rafinovaně zanecháváme na louce v travinách bágle a jen s foťákem dobýváme krásný dvouvrchol s hřebínkem. Na cestičce se vyhřívá asi 80 cm dlouhá zmije, ukázněně nám uvolňuje cestu, i když ona je zde doma, takže ani Orlík v trekových sandálech za 2 000 Kč není ohrožen. Zatímco mně boty Skarpa silně serou, Vladimír je se svou lehkou obuví nadmíru spokojen a místy mu silně závidím. Nakonec proč ne, v Himalájích prý se využívají na trecích do výše 3 000 m. Osobně potvrdil Šéďa, který je měl taky.

Na vrcholku je kamenný sloup s křížem (jak jinak!) a překrásné rozhledy na okolní hluboké lesy, kde na západě vévodí Kyjov (821 m). Je vidět Sninský kámen, Nežabec (1 034 m) a na jihu hladina slovenského moře, kam máme dnes namířeno. Po sestupu na Polanu k báglům svačíme, pijeme potupně vodu ze studánky a sestupujeme do nížin. Jsou zde opět přímo u cesty kováři, celá rodinka. Míjíme několik loveckých chat a narážíme opět na značku do Remetských Hamrů (1.20 hod). Na závěr túry bonbónek - asi 3 km asfalt, který tradičně nejvíce ocení Míra. Kolem je lesostep, křemenáči a houbaři, Velča neúspěšně domlouvá stop.

Konečně jsme ve vsi Poruba, kde nás vcucne hospoda, potěší několik orosených kousků a v 16.45 hod. jede autobus na Zemplínskou šíravu. Vystupujeme v Kaluži, kde se ubytováváme v soukromí u matky hned na dvě noci za 200 Sk na hlavu. Noclehy zajišťuje agilní Velča. Následuje vydatná večeře v nedaleké Salaši (fazolačka, dršťkovka, pirohy se špíčkem, halušky, guláš - samé dobrůtky ze slovenské kuchyně).

Další část pozdního večera proběhne v klidu. Spíme v čistých postelích, sprcha je k dispozici. Velča spí s Mirou, Orel se mnou. Den se opět vydařil, ve vojenském prostoru pod záštitou NATO jsme se cítili bezpečně. Ani jedovatý had nás neohrozil. Takže jediný nepřítel byl prosluněný asfalt mezi křemenáči cestou na jih k civilizaci.

Kaluža - Vinnianské jezero - Vinianský hrad - Vinné - Kaluža

Ráno vyrážíme jen s jedním báglem (prachy, foťák, wanderbuchy) kolem chatiček na severozápad pod horou Bogdanka (285 m) k Vinnému jezeru, kde byla jedna z možných variant nocovat v hotelu Jazero. Jezero je uprostřed lesů, je zde řada hospod a jezdí sem autobusová linka z nedalekých Michalovců. Další pokračování autem směr Humenné je zakázáno. Dáváme dvě pivka v hotelu na terase s vyhlídkou na vodu, kde se fotíme. Po žluté značce lesní cestou lemovanou ostružinami stoupáme asi za 45 min. na zříceninu Vinianského hradu (325 m).

Fotíme a vychutnáváme rozhledy do všech stran. Vidíme komíny ve Strážském, kostel Hrádek v Michalovcích, Šíravu, ves Vinné a okolní hluboké bukové lesy pohoří Vihorlat. Taky záhadnou stavbu některého z místních zbohatlíků, která připomíná haciendu Koženého nebo Krejčíře. Je mi to úplně šuma fuk. Po modré značce klesáme do vesničky Vinné (151 m), pro změnu nalézáme zase kozáky. Citem nalézáme v téměř letním teplém počasí krčmu, svačinu si kupujeme v obchodě (klobásy, salám, housky, hořčice). Vedle u stolu sedí záhadná skupina milovníků kofoly, která rovněž sestoupila z hradu. I toto je tedy na Slovensku možné - kofola!

A pak zase náš oblíbený asfalt, jistí to ještě jedna hospůdka, kde Velča oslavuje Den horníků lihovinou z rodiště našeho přítele Duba, který nás zdraví z obláčků. Ani nevíš Dube, jak je mi po Tobě smutno! Ach jo. Krčmář nás fotí, leč foto následně není. Kdoví co dobrý muž mačkal. Na oběd kráčíme přímo do naší oblíbené salaše a spěcháme do sprch, abychom smyli prach a pot z našich mužných těl a po očistě si šli zazpívat do nedaleké hospůdky " U Lenina".

Zpívat vydržíme díky Mirovi a jeho kytaře téměř do půlnoci, druží se hlavně architekt s manželkou a psem a major Mirek, který byl velitel specielní bojové jednotky a byl vycvičen v Rusku. Hostinský, který sloužil v Chebu, je šťasten a tleská velmi rasantně a hlučně. Zjevně se raduje, za odměnu nás krmí škvarkama, které pouze Orel nejí.

Velča s Pavlem pijí Šariš 12, my s Orlem Kozla 10. Soudruh Lenin, v čepici a s přistřiženou bradkou, se na nás přísně dívá z obrazu na stěně zahradní restaurace v lůně vihorlatské přírody. Určitě jsme mu sympatičtí, vždyť taky chodil na Rysy (2 499 m) a tři z nás byli za totáče u bolševiků. A jeden o něm dokonce přednášel na univerzitě. Tak má vypadat večer družby! Avšak k "fáberování" nadanný Šulda zřetelně chybí. Den se opět vydařil!

Cesta dodom vlakem na trase Humenné - Michalovce - Trebišov - Košice -Kysak - Poprad - Žilina - Čadca - Těšín

I když byla akce plánovaná původně do neděle, vidíme s Orlem, že naší bratrské dvojici se již další táhnutí Humenskými vrchy příčí, takže v pokoře přistupujeme na plán jet do svých domovů již v sobotu. Pravda je, že mou pokoru ovlivnilo bolavé koleno, jinak bychom si asi museli jízdenku rozpůlit. Velčou domluvené taxi, které řídí sympatický lesník, u něhož domlouval noclehy, nás v 10.00 hod. odváží do Humenného, odkud máme ve 12.00 hod. spoj pouze přes Košice.

Vzhledem k přibližně stejné kilometráži a mírumilovnému průvodčímu se naštěstí nevyplňují mé obavy z možných problémů s jízdenkou, která byla přes Prešov, což je dobře. Pozorujeme hrad Brekov a posléze osady Cikánů. V Košicích jedeme strelou opět v jídelním voze, Tatry jsou opět jako na dlani. Pivo je poněkud teplejší, Jarda by trpěl. Cesta uběhla rychle, v Těšíně se loučíme a nasedáme do tří různých vlaků.

Závěr

O závěr této akce se nebudu pokoušet, nechť si ho každý z aktérů udělá sám. Snad se dožijeme příštího ročníku v pěti osobách, tři z nás by měli teoreticky mít již po šedesátce. A tak jsme si to plánovali v roce 1981. Takže skupina bude opět poněkud více vyzrálá. Snad nám to zdravotní či jiné problémy dovolí…! K tomu nám dopomáhej Bůh.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.