Pomořansko a Helská kosa (polsky Mierzeja Helska či Półwysep Helski, kašubsky Hélskô Sztremlëzna)

Netradiční trek po mořském pobřeží začínáme na samotném konci poloostrova ve městě Hel (2)

Nocujeme v lese těsně za střediskem. Ráno, čímž jsme neporušili zákaz o stanování, vcházíme do národního parku (Słowiński Park Narodowy), jehož rozloha činí 327 km² a pojmenovali ho po etnografické skupině Kašubů. V Rąbce platíme vstupní poplatek do chráněného území a kousíček za pokladnou zaskočíme k jezeru Łebsko, které odděluje od Baltského moře pruh pevniny. Z rozhledny, jejíž železnou konstrukci pokrývalo neskutečně pavučin, nabízí se slušný výhled na rozsáhlou sladkovodní plochu.

Pokračujeme po příjemné pěšině, jež se klikatí lesem a lemuje silničku, po níž vozí "líné návštěvníky" k hlavní atrakci parku v upravených vozidlech. My to zvládneme po svých a cestou odbočíme k malé písečné duně (včerejší předkrm se nám líbil o něco víc); míjíme i bývalé německé středisko pro vývoj a testování raket, jež po druhé světové válce přeměnili na muzeum. Přestože u něj nenarazíme na žádné výletníky, svědčí množství občerstvovacích stánků o tom, že turisté atrakci hojně navštěvují.

Konečně se dostáváme k největšímu taháku národního parku, což je duna Łącka. Její výška se odvozuje od síly větru a kolísá mezi třiceti a čtyřiceti metry, široká je pět set metrů a dlouhá jeden tisíc tři sta metrů; přesýpá se a posunuje směrem na východ.

Stejně jako další návštěvníci zouváme boty a brodíme se pískem, stoupáme. Z duny vykukují pahýly uschlých stromů; odkládáme batohy a vylézáme na nejvyšší bod. Na jihu se táhne jezero Łebsko a na severu Baltské moře, území mezi vodními plochami vyplňuje vyprahlá krajina, již kvůli barvě písku přezdívají Bílé hory, případně Łebská či Polská Sahara.

Vracíme se pro batohy a míříme k moři; loučíme se s dunou, jež pod sebou kdysi pohřbila vesnici Łącka. Osada se prý (v tomto případě nejde o smýšlenou báji připomínající blanické rytíře) po odsunu písků zase ukáže, mnozí lidé jsou s předstihem zvědaví, co z ní zbylo.

Ocitáme se na pobřeží. Zatímco se téměř všichni příchozí návštěvníci vrací ke středisku Łeba, zahýbáme na opačnou stranu, pročež máme zhruba desetikilometrovou pláž jenom pro sebe (potkáme na ní pouze čtyři lidi). Využíváme toho, volíme nudistickou turistiku. Jdeme nazí a kde se nám líbí, tam se smočíme, oblékáme se až po několika hodinách. Je na čase. Sluníčko se na našich tělech zakusuje do míst, které mu jinak zůstávají zapovězeny.

U odbočky na Czołpino se vyrojí pár lidí, zahýbáme do lesa. Jelikož nás nemilosrdný žár vysušil víc, než jsme předpokládali, těšíme se, že dočasně zalezeme pod stromy, stínu se hned nedočkáme. Musíme překonat další písečné duny. Ty jsou sice výrazně menší než jejich sestřička Łącka, leč i tak nám dají slušně zabrat; navíc začínáme trpět žízní.

Přesunujeme se na nedaleké parkoviště, u nějž též vybírají vstupné do národního parku (už jsme platili, a tak si na nás nepřijdou), doufáme, že zde narazíme na stánek s občerstvením. Chyba lávky, už zavřeli.

My se ale nevzdáme. Opouštíme národní park a ubíráme se do osady Smołdziński Las, tam se na nás usměje štěstí. Do svých útrob nás vcucává příjemná restaurace. Dáváme si pivo a jídlo. Když zjišťuji, jestli můžeme dokoupit něco k pití, sděluje mi obsluha, že mají v nabídce pouze skleněné láhve; existuje ovšem řešení. O kus dál jsou v osadě potraviny, které zavírají v sedm hodin; při dobré konstelaci hvězd tam stihneme dojít. Zdržíme se tudíž jen hodinu a rychle se přesouváme, zvládáme to. Těsně před zavíračkou dokupujeme vodu a navrch bereme iontový nápoj nejvyšší kvality, který následně konzumujeme před uzamčeným obchodem.

Se setměním se přesunujeme do blízkého lesíku, v němž na nás pomyslně útočí dub, který v noci bombarduje okolí svými žaludy. Ráno se vracíme do národního parku. Dle plánu narazíme brzy na turistickou značku, již jsme dočasně opustili; stezka nás přivádí k vodní ploše, jež nemá s mořem nic společného (Jezioro Dołgie Wielkie). Nebo je tomu jinak?

V oblasti se vyskytuje jezer víc a při zimních bouřích dochází v řekách často ke zpětnému toku, pročež až do vnitrozemí proniká slaná voda, za kterou táhnou mořské druhy jako sledi, platýsi či mihule mořské. S touto faunou se ovšem nesetkáme (leda tak na talíři). Ze zvířat nás upoutají především racci a kormoráni, překvapí i bohatý výskyt slepýšů. Z typických mořských živočichů zmíním jen medúzy, na které jsme občas narazili. K naší lítosti jsme bohužel nikde nepotkali tuleně, o nichž se zmiňovaly výstražné tabule u pobřeží.

Stáčíme k moři a jdeme po pláži do střediska Rowy, před nímž nadobro končí Słowiński Park Narodowy. Dáváme sbohem chráněnému území a zaskakujeme na oběd, tradičně si poroučíme rybu - střídáme jednotlivé druhy.

Odpoledne nijak nechvátáme. Pokračujeme po pláži a koupeme se tam, kde se nevyskytuje moc lidí, což značí, že lezeme do vody na Adama (jak vypozorujeme, nečiníme tak zdaleka sami). K večeru nás vítá ves Poddąbie. Bodne pivko a něco menšího na posilněnou, před setměním se vracíme na pobřeží.

Zatímco většina návštěvníků balí fidlátka a míří na ubytování, postupujeme v opačném směru a nalézáme opuštěný kout. Koupeme se se západem Slunce a poté rozhazujeme na písku stan - hernajs, proč se setměním přilétly kousavé mušky? Ještě než zalezeme, upoutá nás šestice čundráků, která chvátá po břehu, jako by jim za zadky hořela koudel. Kam tak spěchají?

Ráno chceme vyrazit o něco dřív, leč plán se nám trochu vymkne z rukou; před balením si neodepřeme koupel v moři. Směřujeme do lázeňského města Ustka, kde se nadobro rozloučíme s Baltským mořem, jež na nás udělalo velký dojem; strašně se nám u něj líbilo.

Ve městě se nezdržíme nijak dlouho, příčina tkví v tom, že stíháme. Dohodli jsme se totiž, že pokud odjedeme do Malborku před polednem, učiníme v Gdaňsku pauzu a prohlédneme si jeho centrum.

Neznamená to však, že z Ustky nic neuvidíme. Nejprve zavítáme k otočnému mostu, který má délku padesát osm metrů a v pravidelných intervalech ho odklání, aby přístavním kanálem mohly proplouvat lodě. Též nevynecháme přístavní molo a sochu mořské panny, není povinností se u ní vyfotit?

Lístky si kupujeme na vlakovém nádraží (dají se pořídit i s předstihem přes internet, leč nevěděli jsme, kterým spojem pojedeme). Nejprve se přesouváme do Słupsku. V něm přestupujeme, není to žádná legrace. "Dworec kolejowy" předělávají a nádražní budova vůbec neexistuje, neb ji srovnali se zemí (předpokládáme, že brzy postaví novou), na nástupištích panuje značný chaos. Na první dojem nikdo pořádně neví, co odkud pofrčí, přesto nacházíme správný perón. Schází pouze to nejpodstatnější, čili železný oř.

Nakonec, přestože se jedná o výchozí stanici, přistavují soupravu až v době, kdy má správně odjíždět, rázem nabíráme zpoždění. Skluz časem naroste, a tak v Gdyni, kde znovu přesedáme, nestíháme návazný spoj. Naštěstí odtud (jedná se o trojměstí Gdyně, Sopoty a Gdaňsk) jezdí do vyhlížené destinace vlaky každou chvíli a nijak dlouho nečekáme.

Přesunujeme se do jednoho z nejstarších sídel v Polsku, které od roku 1361 spadalo do cechu německých hanzovních měst. Středisko v průběhu jednotlivých staletí střídalo své pány jak na obrtlíku, pročež chvíli patřilo Polsku, poté Prusku, znovu Polsku a vzápětí Německu, jistý čas se jednalo i o zcela svobodné město, které se řídilo vlastními zákony, soudy, měnou a stanovilo i své hranice.

Vysedáme na hlavním nádraží a ukládáme batohy do trezoru, vyrážíme do ulic. Netrvá nijak dlouho a dostáváme se k Velkému mlýnu, který vystavěl v polovině 14. století řád německých rytířů (točilo se tu osmnáct kol) a fungoval až do konce druhé světové války; produkoval až dvě stě tun mouky denně. Dnes v budově sídlí muzeum jantaru. V těsné blízkosti stojí kostel a obě stavby jsou cihlové, s předstihem začínáme tušit, že se nám Gdaňsk bude velmi líbit. To se záhy potvrdí.

Pokračujeme k centru a dostáváme se k údajně největší cihlové katedrále na světe (chrám Nanebevzetí Panny Marie), do níž se vejde dvacet pět tisíc věřících. S výstavbou začali v roce 1343 a trvalo jim jedno sto padesát let, než dílo dokončili.

Nejprve vylezeme na věž, z níž máme parádní výhled na město, nevynecháme ani interiér. Pozdně gotický vyřezávaný hlavní oltář zachycuje korunovaci Panny Marie, nejvíc mne zaujme čtrnáct metrů vysoký orloj, na jehož vrcholu stojí u stromu Adam s Evou. Pod nimi jsou apoštolové, tři králové a smrtka, kteří se dávají do pohybu vždy v poledne; ještě níž se nachází hodiny s horoskopem. Dílo vytvořil v letech 1464-1470 Hans Düringer, jehož prý po dokončení stejně jako tvůrce pražského orloje oslepili, aby už nikde jinde nevyrobil nic podobného. Tvrzení ale skýtá velký otazník. Uvedený pán následně postavil ještě hezčí a složitější orloj v Rostocku, dokázal by toto slepec?

Přecházíme na Dlouhý trh, což je protáhlé náměsti se zdobenými domy, kde kdysi kromě obchodování popravovali zločince, kacíře a čarodějnice. Jako by mi nestačil předchozí výšlap, vylézám na věž radnice, jež je osmdesát tři metry vysoká. I odtud se nabízí nádherný výhled na Gdaňsk, coby bonus mám jako na dlani dříve navštívenou katedrálu.

Mezi další skvosty Dlouhé ulice patří Zlatá brána, za níž se vypíná Vězeňská věž, neopomenu ani Neptunovu fontánu. Socha vládce moří prý bývala kdysi nahá, protože však pobuřovala bohabojné občany, zakryli její genitálie ploutví mořského koníka.

Další štací našeho poznávání se stává nábřeží řeky Motławy, hlavní tahák představuje středověký dřevěný přístavní jeřáb (Żuraw). Obklopují ho nádherné historické domy, které ve skutečnosti nejsou nijak staré. Jelikož po skončení druhé světové války zůstaly z města pouze ruiny, obnovili centrum ve středověkém duchu. Na protější straně toku se táhne řada na sebe navazujících budov, jimž dodali očividně modernější háv, přesto domy nepůsobí nijak rušivě. Nemineme ani pirátskou loď, jež slouží k projížďkám (Czarna Perla - na tomto místě musím "nabonzovat", že v Ustce kotvil koráb o něco hezčí).

Základní pamětihodnosti jsme zvládli (mít o něco víc času, jistě by stál za pozornost i památník u blízkého poloostrova Westerplatte, kde začala druhá světová válka), přesto ulice ihned neopustíme. Jelikož jsme od rána téměř nejedli, zaskakujeme na večeři, vybrat si můžeme z mnoha restaurací. Na vlakové nádraží se vracíme po naplnění žaludků. Vyzvedáváme batožiny a vlakem přejíždíme do Malborku; do cílové stanice se dostáváme za hluboké tmy. Vyrážíme ke kempu, jenž je vyznačen v mapách, nakonec k němu nedojdeme. Uvelebíme se v parku.

Ráno navštěvujeme hrad Malbork, který se rozkládá na ploše dvacet jedna hektarů, což z něj činí největší cihlovou stavbu na světě. I mezi hrady se v celosvětovém měřítku uchází o čelní místo, v Polsku mu jednoznačně patří první příčka.

Za jeho výstavbou se skrývá řád německých rytířů, kteří do těchto končin dorazili na pozvání polského knížete Konráda I., který si je naivně pozval na pomoc. Válečníci mu ale přerostli přes hlavu a musel jim přenechat získaná území. S výstavbou začali rytíři v roce 1280 a v roce 1309 se sem z Benátek přesunul velmistr řádu, který odtud řídil "křižácký stát", jeho následovníci drželi sídlo až do roku 1457. Úspěšně zvládli několik obléhání a nepoddali se ani po porážce křižáckých vojsk v bitvě u Grunwaldu v roce 1410. Zradila je až ekonomika. Došly jim peníze a sídlo převzal do zástavy český vojevůdce Oldřich Červenka z Ledec, který, protože mu velmistr nezaplatil ve stanovené lhůtě, prodal hrad za jedno sto devadesát tisíc zlatých polskému králi Kazimírovi Jagellonskému.

Hrad zůstal v polském držení do roku 1772, načež přešel do pruských rukou; v jedné době se uvažovalo o jeho zboření. Největší katastrofu pro sídlo nakonec představovaly dvouměsíční lité boje na konci druhé světové války mezi německou a ruskou armádou. Po jejich ukončení zůstaly z výstavního sídla pouze ruiny, jimž hrozila demolice - zbytky historického centra Malborku rozebrali a použili na výstavbu velkých polských měst, mezi nimiž nechyběla ani Varšava. Naštěstí, buďme rádi, hrad obnovili.

I proto si můžeme památku prohlédnout, pojďme na to. Lístky kupovat nemusíme, neboť jsem je objednal s předstihem z domova přes internet (doporučují to kvůli velkému zájmu), v informačním centru si uschováváme batohy. Vzápětí si vyzvedáváme sluchátka a audioguida, jehož nám naladí na český jazyk a provede nás celým hradem; uvádí se, že prohlídka trvá tři a půl hodiny. My areál nakonec projdeme o krapek rychleji, stane se tak díky tomu, že vynecháme podrobné povídání o vystavených zbraních.

Jakými místnostmi se postupně prochází, rozebírat šířeji nebudu, vezmu to stručně. Nejprve se seznámíme s historií a křižáckým řádem, následuje výstava jantarů a vzácných předmětů z nich vyrobených. Dojde i na kapli, hodovní síň a kuchyni (nádherných komnat je ve skutečnosti mnohem víc), vylezeme i na věž, odkud se nabízí parádní výhled.

Tolik v krátkosti. Jak se posléze shodneme, dobře tři hodiny nám utekly jako voda. Ani trochu jsme se nenudili; sídlo má co nabídnout. Současně jsme kladně kvitovali, že jsme si koupili lístky na devátou hodinu ranní, kdy otevírají. Postupem času proudilo do areálu čím dál víc návštěvníků, unikli jsme masovým průvodům.

Vracíme sluchátka a zaskakujeme na oběd, poté přecházíme přes řeku Nogat, neboť se z protějšího břehu nabízí pěkný výhled na hrad. Na závěr obkroužíme sídlo kolem dokola, máme splněno. Vyzvedáváme si zavazadla a zahajujeme návrat domů, kvapíkem to nevezmeme. Tím ale nemyslím, že se přespříliš dlouho zdržíme ve vlaku, v němž Malbork opustíme a který má zpoždění.

Ačkoliv do Varšavy přijíždíme v rozporu s jízdním řádem o hodinu později, zbývá nám ještě trocha času; podívejme se proto aspoň v "cuku letu" na hlavní polské město. Vysedáme na nádraží Warszawa Centralna, od nějž jezdí do historického jádra městská hromadná doprava, a tak bez prodlení vyrážíme k autobusové zastávce.

Protože se vlaková stanice nachází v podzemí, vylézáme nejprve na ulici; jakmile tak vykonáme, ohromeně zalapám po dechu. Přímo proti nám se zvedá obrovitá budova, jež představuje kopii Lomonosovy univerzity v Moskvě. Jedná se o Palác kultury a vědy, který v letech 1952-1955 vystavěli "soudruzi" ze Sovětského svazu, stavba i s anténou dosahuje výšky dvě stě čtyřicet metrů a má čtyřicet tři pater. Hned naproti přes magistrálu se naopak zvedají moderní mrakodrapy, pročež celá scenérie působí naprosto absurdně, retro se bije s novotou. Tak takhle jsem si polské hlavní město nepředstavoval ani v divokých snech.

Kupujeme v automatu jízdenky a přejíždíme na zastávku Stare Miasto, z níž to máme do centra coby kamenem dohodil. Než by řekl švec, ocitáme se na Zámeckém náměstí. Tomu, jak velí název, dominuje Královský zámek. Kromě dalších budov zaujme především sloup se sochou Zikmunda III., který v roce 1596 přemístil polské hlavní město z Krakova do Varšavy.

Následně (rychle se stmívá) přecházíme na Rynek Starego Miasta. Doufáme, že se zde bude pohybovat méně lidí než na předchozím přeplněném prostranství, mýlíme se. Pořádají zde jakýsi festival a na vyvýšeném jevišti hraje živá kapela, na náměstí se mačká hlava na hlavě. I proto se neprodereme k jednomu ze symbolů Varšavy, který představuje socha Sirény.

Základní body města (jasně že jde zavítat i na další atraktivní místa) jsme ve zrychleném rytmu zvládli a s přestupem ("Lomonosovu budovu" stejně jako mrakodrapy v noci osvětlují) přejíždíme na nádraží Warzsawa Zachodnia. Z něj se přepravíme do vlasti autobusy Flixbus, pročež končíme trochu netradiční, leč nádherný trek u Baltského moře, k němuž se na závěr přiřadilo něco málo kulturního poznání.

• Předchozí (1.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.