Plzeňský kraj, turistický projekt 13/11

Přes střechu Evropy aneb trek Český lesem

Česká Kubice, vystupujeme s Markétou z vlaku. Je to cíl naší vlakové cesty a začátek našeho putování. Nádražní hodiny ukazují, že je před jedenáctou a máme tedy spoustu času na to, než zalezeme do spacáků. Proč jsem si zvolil Český les? Lámalo se to ve mě lámalo, zda na Šumavu, která je v období prázdnin přelidněná, nebo klid bez lidí na stezkách. A když jsem si přečetl, že Český les je "utajený český klenot", bylo rozhodnuto.

CHKO (od roku 2005) Český les tvoří přirozenou hranici mezi Českou kotlinou a Bavorskem a tvoří Evropské rozvodí Černého a Severního moře. Je to jeden z nejrozsáhlejších lesních komplexů v Evropě. Z toho větší část připadá Německu. A naše první kroky vedou po modré značce, která nás přivádí do obce Česká Kubice k rozcestníku turistických značek. Nás bude dál doprovázet červená společně s modrou, která po pár desítkách metrů za obcí odbočuje vlevo do Německa.

Jdeme po lesní cestě kolem bublající vody s lesní tůně, mírně do kopce k označenému Jubilejnímu hájku. Ten byl založen v roce 1928 a pro vznik lesního porostu bylo využito sazenic všech dostupných dřevin vyskytujících se v dané době na území ČSR. Nazval bych to jako "stromovou banku". Odsud je to k "Zelené chýši" pár minut chůze. Uzamčená chata na lesním palouku s ohništěm a posezením i malou tůní ve výšce 642 m.

Opouštíme červenou a po žluté značce krásným lesem jsme po jednom kilometru u České studánky, která je pod střechou altánu. Vydatný pramen ve výšce 680 m na východním svahu Čerchovského masivu. Je to vlastně pramen Vavřineckého potoka, který se vlévá před Českou Kubicí do Teplé Bystřice. Toto místo bylo nepřístupné v letech 1939 - 1945 a 1950 - 1989. Válka a rudá nesmyslnost zadrátované země.

Vlevo od pramene je malá kamenná mohyla s kamenem, na kterém je vysekán nápis "Hanova cesta 1901". Je to stezka po modré značce, která vede na vrchol Čerchova. Je dlouhá 3,5 km s třistametrovým převýšením. Překrásná lesní stezka lesem, kde se přes padesát let netěžilo, plná skalek, kamenů, starých pařezů a vše okrášlené mechem. Prostě lesní romantika.

Stezka je na některých místech upravena pomocí plochých kamenů a tím vznikají přirozené kamenné schody. Stezka byla pojmenována po významném domažlickém starostovi z 19. stol. Petru Hánovi. Pokračujeme přes Malý Čerchov (988 m) a zanedlouho stojíme před kamennou rozhlednou na nejvyšším kopci Českého lesa - Čerchově (1 042 m). kde je průměrná roční teplota 4,2 °C. Do roku 1894 byl skalnatý vrchol pustý. Ale toho roku tady vystavěli členové Domažlického klubu ČKT první dřevěnou věž s výškou 17 m.

Třípatrová trámová dřevěná věž byla postavena za pouhých 33 dnů, ale po deseti letech byla z důvodu zetlelosti stržena. Základní kámen k nové kamenné rozhledně byl položen 23. května 1904 a jedním z iniciátorů byl Vilém Kurz (po něm rozhledna dostala své jméno a byl i tím, kdo prosazoval Petřínskou rozhlednu v Praze). A 16. července 1905 byla slavnostně otevřena. Ale této události se Dr. Vilém Kurze už nedožil.

Nová, tedy "Kurzova rozhledna" je 24 metrů vysoká a na její ochoz vede 129 schodů. Osud rozhledny však pokračuje dál. V roce 1938 byla zkonfiskována německou armádou, která ji využívala jako strážní věž. Po druhé světové válce byl vrchol Čerchova na padesát let pro veřejnost uzavřen. Její osud pokračuje ještě jedno desetiletí, kdy byla konečně po velkých tahanicích vrácena KČT v roce 1999.

Z ochozu jsou parádní výhledy do "němec", ale i na přilehlou střechu budovy, kde si majitel restaurace napsal svou nabídku pokrmů a nápojů. Vedle rozhledny stojí další věž, ale betonová vysoká třicet metrů. Ale co s ní? V roce 2022 bylo na vrcholu zdemolováno deset vojenských objektů, kde po nich vznikl pustý betonový prostor. Na vrchol Čerchova je zákaz vjezdu i když sem vede silnice a nahoru smí pouze autobus, který jsme při odchodu potkali.

Dolů si to šlapeme po kamenité stezce na červenou značku a dál po této barvě do Capartic po lesní cestě, která byla předána veřejnosti před 105 lety hrabětem Jiřím Ze Stadionu. Přesně 100 a 5 let 6.7.2010 poté co byla hrabětem předána cesta na Čerchov známá jako "Stadionka", byl vztyčen žulový pomník na začátku této cesty na památku mecenáše domažlických turistů. Krásný počin od hraběte i těch, kteří na něj nezapomněli.

V Caparticích padají první kapky tohoto dne, ale spíše postrašily. Pokračujeme dál po červené značce zprvu po asfaltu, který však po chvilce končí. Kolem kaple, která stojí na okraji velké louky s výhledy na Čerchov. Stezka je hodně proměnlivá. Od lesní široké cesty po jenom vyšlapanou pěšinu znovu v "kouzelném lese" mezi roztodivně pokroucenými kmeny, kameny všech možných velikostí porostlých svěže zeleným mechem a přes vrcholy, které vedou po hřebeni.

Pod Sádkem (830 m), jenom sto metrů odsud, měli Chodové své strážní místo. Sádkova skála (847 m) nebo také Sádecké skály nás zvou na vyhlídku. Vystupujeme po neznatelných stezkách na skalní hřebínek a k vidění jsou pouze koruny stromů kolem nás. Nenechte se zlákat.

Kopec Haltrava (882 m). Toto vše je součástí souvislého pásma kopců, které se zvedají SV směrem nad městečkem Klenčí nad Čerchovem. Stan stavíme na travnaté lesní cestě mezi Haltravou a Škarmankou. Na jediném rovném místě od Capartic. Náš stan prodělává první noc v přírodě. Testujeme, jak se osvědčí. Dvouplášť pro dvě osoby s váhou 1,6 kg. A noc byla klidná i když spíme v hlubokém lese, tak jeho zvuky nerušily to ticho, které bylo kolem nás.

Ráno pošmourno, snídáme při balení a začíná jemné mrholení, které postupně přechází v drobný déšť. Ale to už jsou batohy zabalené a my jsme schovaní pod celtou. Po chvíli dáváme pláštěnky a šlapeme přes další kopec hřebene - Škarmanka (888m). Tento kopec je nejvyšším bodem hřebenu Haltravy i povodí Radbuzy.

Déšť po půlhodině ustal a my procházíme tak jako včera krásnými hřebenovými úseky, kde jsou místy i výhledy. A ty máme, když jsme vystoupili na Velkou skálu (830 m). Ale dálavy jsou v mracích a kolem nás se prohání mračna, která zakrývají slibovaný výhled. Za Skály na Malou skálu a do Vranovského sedla, které je pod hradem Starý Herštejn pouze jeden km. Dál po stezce lesem, která mírně stoupá k hradu, kde se mezi vysokými kmeny na moment objevila i hradní věž.

Stezka obkrouží hrad až ke vstupu do hradní věže. Ta se nad tímto terénem zvedá do výšky tak do pěti metrů a na její ochoz vede točité schodiště s kruhovým výhledem. Po celém ukončení horní hrany věže jsou umístěny kovové plotny, do kterých je vyřezáno pojmenování a výšky všech dohledných míst. Ale i tu výhledy do dálek zakrývá oblačnost.

I Starý Horštejn (878 m) má svou historii. Ve středověku byl Český les řídce osídlen a toto zalesněné území tvořilo zemskou hranici, která oddělovala České království od německých území, takže o konflikty nebyla nouze.Tehdy hrál Starý Horštejn, vybudovaný před rokem 1266, významnou roli při obraně Řezeňské obchodní stezky.

Hrad dobyli a zpustošili husité. Nad hradem a nad obchodní stezkou pak převzaly kontrolu loupeživé bandy. Po jejich rozprášení královským vojskem (v roce 1510) byl hrad zničen, aby o několik století později, v době studené války, zřícenina hradu opět sloužila k pozorování nepřítele. V padesátých letech 20. století zde byla zřízena pozorovací hláska 162 - objekt protivzdušné obrany státu. Zajímavostí je, že vojenská věž, zprovozněná v roce 1976 na blízkém kopci zvaném Velký Zvon, měla stát na zřícenině tohoto hradu.

Z hradu stoupáme znovu do lesa po stezkách k Horštejnským chalupám a Liščím domkům. Jsou to názvy zaniklých vesnic, které tu ve třicátých letech stávaly. Od té poslední je odbočka k prameni řeky Radbuzy, která vyvěrá pod cestou. Od začátku toku je to malý potůček, tak je pramen vydatný. Radbuza je dlouhá 111,5 km. pramen je ve výšce 720 m pod vrchem Lysá (Lysá hora 870 m). Radbuza soutokem s řekou Mží v Plzni vytváří řeku Berounku.

Vedle pramenu stojí šestiboký velký přístřešek s dřevěnou podlahou. Ideální místo na nocleh. Vracíme se na červenou, která vede do městečka Závist (604 m) na rozvodí Severního a Černého moře. Znovu potkáváme Radbuzu, ale to už je potok, který využíváme k osvěžení těla.

Lesem se dostaneme do obce Rybník, kde bychom se chtěli občerstvit v místních restauracích. Ale je pondělí, tak máme smůlu. Zavřeno. I tu jsou tabule s historií obce, kde se uvádí, že zde žilo v roce 1930 3 329 obyvatel a k datu 1950 134 lidí. Většina domů, kostel z roku 1795, hřbitovy a další památky byly zničeny. Smutné příběhy, které tu čteme. I zde je vzpomenuto ve jménech dalších šest zaniklých obcí.

Pokračujeme po asfaltu v silničním provozu dva kilometry, než konečně značka uhýbá vlevo do lesa. Po půl hodině jsme u rozcestníku značek v místě Nad Mostkem (550 m). I tady je zaniklá obec v údolí Radbuzy, která měla 49 usedlostí. Na malém palouku mě zaujal litinový kříž, který je zasazen do kamenného podstavce. To je mnohdy jediné co po zaniklých obcích nacházíme. Některé kříže jsou v jeho okolí upravené i s pokosenou trávou. U některých nacházíme vázu s natrhanou kyticí polních kytek.

Na místě, kde právě stojím, najdu na plochém kameni torza "věcí" co kolem jdoucí našli a umístili jako memento. Obruč z kola, staré zrezivělé nářadí, poklici na velký hrnec a malý modrý smaltovaný hrnek. Opouštíme toto místo a stoupáme po lesní cestě kolem hlasitého potoka, který přitéká přímo z německé hranice. V místě, kde podtéká cestu po které šlapeme, je příhodné a pohodlné místo k nabrání vody, která je čistá. Přesto jsem opatrný se ji napít. Když jsem procházel a dokumentoval potoky Horňácka, mnohokrát ležela v křišťálově čisté vodě uhynulá zvěř. Přetlačíme vodu přes filtr a doplníme lahve.

Šlapeme další dva kilometry lesem a přicházíme na náhorní planinu. Odtud se otevírá pohled na kopec Velký Zvon (863 m). I s tou věží co měla stát na zřícenině hradu Starý Horštejn. Velký Zvon je rozeznatelný podle vojenské věže, která na jeho vrcholu byla postavena v 60. letech 20. století za účelem tzv.elektronické ochrany státu. A do konce naší cesty se nám ukáže ještě několikrát.

Cesta nás dovedla na místo Václav (749 m). Jde o další zaniklou obec na náhorní planině s dalším velkým křížem a místem, s rozvodím. O kus dál na horské louce je další připomínka napsaná na zelené tabulce a o kus dál dřevěný kříž hodně porostlý mechem s mosaznou cedulkou připomínající vesnickou část Hutenberg.

Po dalším kilometru jsme u penzionu v Pleši, kde si pochutnáme na česnečce a jablečném závinu. Po otevření jídelního lístku je napsáno. Vítejte na Pleši! Tento dům byl postaven v roce 1905. Na konci druhé světové války žilo na Pleši asi 800 obyvatel ve 120 domech. Začátkem padesátých let byly v důsledku železné opony všechny domy postupně zbořeny. Pouze tento dům byl ušetřen, protože byl využíván jako hájenka.

Další cesta k soše sv. Jana Křtitele, kde je další bezvadný přístřešek s dřevěnou podlahou i se směrovkou s nápisem hřbitov. Rozhodnutí je rychlé, kdy se sem podruhé podíváme. Tak šlapeme do prudkého kopce a říkáme si, to byla zatracená "štrapáce" do toho kopce nést nebožtíka. Vítá nás prostorný a posečený hřbitov obehnaný kamennou zdí s metr vysokou obvodovou zdí zbouraného kostela sv. Jana Křtitele. Tam, kde stával oltář je zasazen velký dřevěný kříž a před ním dostavěný kamenný stůl sloužící k bohoslužbám. Mezi hroby rostou stromy a nízké sluneční světlo tomu dává až důstojnou atmosféru. Díky za tento zážitek.

Dolů z kopce na značku a po lesní asfaltové cestě, která je v závěru čerstvě postříkaná a posypaná drobnou drtí, pokračujeme do Železné Huti, kde na rozcestí stojí kaple. Hledáme místo pro nocleh a rozhodujeme se, že to ještě nějaký kilák potáhneme dál. Kolem obory Srdíčko a před Železnou na louce stavíme stan.

Jen jsme shodili batohy, tak se na nás vrhlo mračno much, které nám dávají bolestivé a krvavé štípance. Postříkáme se voňavkou a mouchy jsou pryč, jenom nám zůstaly na nohách fialové skvrny.

Ráno ještě před slunkem jdu fotit mlhy, které pokrývají prostor těsně nad zemí a první sluneční paprsky dnešního dne. Do Rozvadova nám zbývá něco do patnácti kilometrů. Jdeme otevřenou krajinou s azurovým nebem nad hlavou po signálkách. V lokalitě Rybničná (498 m) stojí bývalá rota pohraniční stráže a nedaleko od značky opuštěný objekt zarostlý vegetací. Zřejmě budova té roty. Po signálkách kolem hlubokých a uměle vytvořených vodních toků se spoustou vedlejších odbočných cest.

Znovu a naposledy nás pohltil vysoký les, kde vrčí motorová pila a kde nízké slunce maluje stíny po zeleném mechu. Moc si tento úsek užíváme. Po půlhodině se k nám zvolna nese taky hluk dálnice, kterou přecházíme ještě před Rozvadovem.

Batohy pokládáme na lavičku před Casinem a fontánou s průzračnou vodou. Jsme na konci treku v Rozvadově na náměstí. Předpokládám, že vás moc není, kdo Český les navštívil. Jste li příznivci míst co jsou opuštěná, máte rádi hluboké, nelikvidované až tajemné lesní zákoutí a nemusíte moc lidí na stezce, tak pro vás je Český les jako stvořený. A můj poslední komentář. Proměny Českého lesa směřují od mrtvolného ticha do mrtvolného ticha.