Pirin, skvělá hřebenovka v bulharských horách, přechod hlavního hřebene Pirinu

Bulharský klenot, pohoří Pirin

Ačkoliv Pirin není nejvyšším bulharským pohořím, jistě je nejnavštěvovanějším. Jistě k tomu přispělo zařazení NP Pirin pod ochranu UNESCO pro jeho významné přírodní hodnoty. To ostatně ocení každý, kdo prošel nádhernými lesy černých balkánských borovic ověšených provazy lišejníků. Jeho mramorová část přitom poskytuje nejexponovanější hřebenovku celého Bulharska. I když dnešní poměry v zemi nejsou jistě pro cestování nejpříhodnější, stále chodí po značených trasách Pirinu hodně turistů z bývalého bratrského tábora slovanských národů.

Po přechodu pohoří Rila jsme si dali odpočinek v sedle Predel, které ji od Pirinu odděluje. Přímo ze sedla vychází červeně značená cesta, která po překonání dvoutisícového a zalesněného sedla schází k chatě Javorov. Z vesnice Razlog vychází žlutá značka, která se po výstupu hluboce zaříznutou dolinou napojuje na červenou značku také u chaty Javorov. Když jsme si toto dali dohromady, rozhodli jsme se, že nemá cenu drápat se do sedla bez výhledů, abychom pak stejně zase klesli k chatě.

Vyrazili jsme tedy brzy ráno po silnici směr Razlog a po několika kilometrech jsme odbočili doprava na asfaltku pod hory. Je to vlastně jediná asfaltová odbočka na té silnici, takže se nedá minout. Pro jistotu se ještě zeptejte, třeba zemědělců, kterých tu ráno projíždí spousty na svá pole. Značka kreslená v mapě však v terénu chybí. Nic si z toho nedělejte a pokračujte, stejně jako my, dále pod hory a kochejte se pohledem na mramorovou hřebenovku.

Neminuli jsme sice žádné tři kapličky, zakreslené v mapě, ale velký pramen vody vytékající ze tří kohoutků nelze přehlédnout. Ten je až pod horami, na okraji lesa. U něj je starý rozcestník, ale my pokračovali dále po silnici. Kousek dál je již nový, nepřehlédnutelný rozcestník, ukazující žlutou směrovkou k chatě Javorov. Od teď se žlutá značka vyskytovala již hustě a pravidelně po celou dobu stoupání serpentinami v lese nad vyschlým potokem. Nejprve nás obklopil les borový, který s přibývajícími výškovými metry přenechal místo lesu smrkovému. Výstup k chatě od rozcestníku trvá asi dvě hodiny.

Chata je celkem velká, a dost drahá na to, jak vypadá. Chiža Javorov ani množství budov kolem ní na nás nenechalo moc valný dojem. Raději jsme odtud co nejrychleji vyrazili dále dolinou. Nad chatou má výstup stejně strmý charakter jako pod ní. Lesní velikáni jsou zde hustě ověšeny nejrůznějšími mechorosty a lišejníky, které v dlouhých provazcích splývají z větví i kmenů k zemi. Asi půl hodiny nad chatou je bivak Bunkera - dřevěný srub s jednou velkou palandou, kousek od srubu teče voda. Je to jistě lepší alternativa k nocování v chatě Javorov.

S řídnoucím lesem se začaly otevírat pohledy do skalnatého závěru údolí Razložki Suchodol. Vápencové útesy zde silně připomínají Julské Alpy. Těsně před závěrečným výstupem na hřeben je u chodníku malinké pleso Suchodolsko Ozero, poslední to zdroj vody před mramorovou hřebenovkou na chatu Vichren. Od chaty Javorov je to na hřeben 800 m převýšení. Od rozcestníku v hřebenovém sedle byl již vidět typický kónický tvar Vichrenu, i celý severní, nepřístupný úsek hřebenovky.

Ve tři odpoledne jsme se vydali po červené značce na hřebenovku Pirinu na chatu Vichren. Cesta vede dlouho pouze po strmém úbočí vrcholů Razloški Suchodol, Kamenitica a Bajuvi Dupki. Tráva se tu střídá s kamenitým chodníkem nebo skalními policemi. Někde je zřetelně vidět, jak byl do skály udělán zářez pro turistický chodník uměle, hlavně při překonávání vyhlazených žlabů. Jinak je na šindelově uložené skále množství drobného štěrku, takže pozor na uklouznutí!

Na samotný hřeben se vychází až u bivaku pod vrcholem Bajuvi Dupki. Dřevěná krabice o objemu několika málo kubických metrů je ocelovými lany přichycená ke skále ve výšce 2 880 m a poskytuje útočiště asi pro čtyři až pět lidí. Přímo pod bivakem je mohutný ledovcový kotel Bajuvi Dupki vymodelovaný ve vápencích, často ještě se zbytky sněhu.

Podešli jsme vrchol Banski Suchodol a hned za ním začíná jedno z největších lákadel pirinské hřebenovky - ostrý hřebínek Končeto. Ačkoliv ocelová lana začínají již na vrcholu Banského Suchodolu, značka na ně ústí až v sedle pod ním. Není moc zřetelná a místy se jedná o lehké lezení v členité skále. V případě absolvování přechodu opačným směrem, je velmi těžké správně trefit místo, kde se musíte odpojit od lan a začít sestupovat do srázu.

Ze zajištěného hřebínku jsou krásné letecké pohledy do karu na východní straně hřebene, závrať je tu velmi pravděpodobná. Pro zkušeného turistu však není překonání Končeta žádným problémem, i když sebou vleče plný kletr na zádech. Pod následujícím vrcholkem Kutelo I a Kutelo II (2 908 m) se ocelová lana rozdvojují a značka uhýbá opět do západního svahu, kde traversem klesne po hladkých ale zajištěných (místy již není jištění v ideálním stavu) plotnách do sedla pod Vichren.

Výstup na dvojvrchol Kutela není problém. Výstup je z velké části zajištěn a není nebezpečný. Mnohem horší je potom sestup po hraně pod Vichren. Vede po rozsáhlých plotnách s minimální povrchovou členitostí, které jsou hustě posety štěrkem a drobnou sutí. Nejsou sice moc strmé, ale s těžkým batohem je zde velmi reálné riziko uklouznutí a neřiditelného pádu. Dá se říct, že nalehko je vrchol Kutelo bezproblémový.

Pochod pod Vichren nám od výstupu na hřeben trval tři a půl hodiny. V šest odpoledne jsme zamítli sestup k chatě Banderica a vyrazili jsme dále k nejvyššímu vrcholu Pirinu. Již při cestě pod Kutelem byl vidět výrazný zářez vedoucí pod vrchol Vichrenu, ale nástup do něj ne. Nástup vede chodníkem v suti, později čistě ve skále, která se dá zhodnotit jako lehké lezení (asi I+).

Zářez je vysekaný ve strmé severovýchodní stěně, takže pod sebou vidíte velmi vzdušnou hladkou stěnu až do údolí. Zářez nás bezpečně vyvedl za 30 minut až na vrchol Vichrenu. Zde je od vrcholového trianglu krásný rozhled na celý Pirin z výšky 2 914 m. Výhledům dominuje hlavně mramorové Končeto, ale v dálce na jihu je možné rozeznat i Kamenici a Džano.

Kvůli pokročilé době jsme se na vrcholku nemohli moc zdržovat, a tak jsme vyrazili k sestupu. Značka schází v mnoha serpentinách příkrým travnatým svahem. Chodník je ovšem plný kamení a suti. Na trávě pod klesáním je z kamení poskládáno mnoho nápisů, některé i česky. Jen co se chodník na chvilku narovnal, hned se přehoupnul na východní svahy hřebene a klesal v nekonečném počtu zatáček až k chatě Vichren ve výšce 1 950 m. Za hodinu a půl sestupu jsme klesli o plných tisíc metrů. Na chatu Vichren jsme dorazili notně unavení kolem osmé večer.

Na chatě i v jejím okolí bylo množství turistů, většina z nich zde nocovala. Hlavně díky únavě jsme se rozhodli podpořit bulharský turismus a přenocovat v chatě místo ve stanu. Za 10 leva na osobu jsme dostali malou chatku, kterých několik stojí v kleči kolem hlavní budovy. Na velkokapacitní pokoje v chatě dávají skupiny až od 6 lidí. V prodejně potravin u chaty je možné dokoupit chleba, dát si čaj, kafe nebo i štamprli či víno. Teplá sprcha je k mání za 1 leva, studená zadarmo. Z městečka Bansko sem lze po silnici vyjet autem, nebo použít pravidelný autobus, který stojí asi 2 L.

Ráno bylo několik stupňů pod nulou a počasí nic moc, pod mrakem, vrcholy v mracích. Vyrazili jsme dále po červené do jižní, žulové části Pirinu. Vichren je poslední vápencový kopec, dále na jih je geologické ložení pohoří podobné slovenským Tatrám.

Výstup vede pod svahy Vichrenu dolinou Banderiški cirkus kolem sedmi Banderiškých jezer do sedla Glavniška porta. Nejprve se cesta vlnila kosodřevinou přes čela morén, za nimiž byla jednotlivá jezera. Pod hlavním hřebenem pohoří, u vrcholu Banderiški čukar, se přešlo na velmi nepříjemnou suť. Suťové kužele byly tvořeny velkými balvany a přeskakování po nich bylo únavné. V podobném duchu se táhl celý výstup až na hřeben.

Pirin má dvě své nejkrásnější části dosti daleko od sebe - mramorovou část kolem Vichrenu a Končeta a žulové vrcholy okolo Kamenice, Džana a Poležanu na jihu. Spojovací hřebínek mezi oběmi částmi je vcelku nudný a nezáživný. Traverzový chodník těsně pod hřbítkem s občasnými pohledy do severních kotlů s plesy vede převážně travnatými stráněmi. Pouze pod vrcholem Goljamata strana je kousek trasy veden přímo po rozbitém, skalnatém hřebínku nad severními srázy, což v nás naštěstí trochu rozproudilo krev na jinak nudném úseku hřebene.

Z vršku Goljamate strany už bylo pěkně vidět na mohutnou skupinu Poležanů (mimo hlavní hřebenovou trasu) a Kamenici s Džanem. Bohužel se z narůstajících mračen spustil liják, takže jsme byli nuceni ze sedla Vinarska porta sestoupit po zelené a modré k chatě Demjanica, těsně před naším cílem Tevným jezerem. Od chaty Vichren na Vinarkou portu nám to trvalo asi 5 hodin.

U zaslonu (bivaku) na Tevnom jezeře končí značená hřebenovka Pirinu, odtud již vedou na všechny strany pouze sestupy. Nejpopulárnější je přechod přes sedlo Kralevodvorská porta k chatě Pirin a pak do Melniku, nejvíce horský sestup vede však do Banska na druhé straně hřebene, kde trasa vede kolem Popova jezera, skupiny Poležanů a chat Bezbog a Goce Delčev. Poslední možností je sestup kolem chaty Kamenica do doliny řeky Struma a města Sandanski. Všechny varianty trvají jeden den.

My jsme kvůli dešti sestoupili kolem potoka Demjanica, na kterém byly dva vysoké vodopády (Demjaniški a Julenski skok) a mohutné skalní hrnce. Nepříjemný je závěr sestupu po asfaltce do městečka Bansko. Zde jsme si vybrali z mnoha hotýlků a penzionů ten s názvem Hadži Georgi. Za 10 L na osobu jsme dostali pokoj s vyřezávaným nábytkem, supermoderní koupelnou a WC, balkónem, telefonem a televizí se satelitní příjmem. Ceny jsou zde tedy více než příznivé.

Městečko Bansko má pěkné historické centrum plné starých kamenných balkánských domů s dřevěnými patry a zdobenými vraty. V poslední době je to údajně nejvyhlášenější bulharské lyžařské středisko. Má dobré autobusové spojení se Sofií, vede sem i úzkorozchodná železnice ze Sevtembri u Plovdivu.

K orientaci je i u nás k sehnání mapa Pirin 1 : 55.000 z roku 1999 od Bulharské kartografie. Plně však postačí i náčrtky ve starších průvodcích, protože kromě nástupů k horám je celé pohoří značeno spolehlivě.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.