Paglia Orba (2 525 m n. m.), výstup na Korsice na horu zvanou korsický Matterhorn

Hrdé vrcholy střechy Korsiky (1)

Po prohlídce Bonifaca a jeho pevnosti na skalním převisu 60 metrů nad hladinou moře i osvěžující plavbě lodí mezi útesy následoval závěrečný návrat po východním pobřeží směrem na sever přes přístavní Porto - Vecchio a Alérii. Po romantickém přespání pod širákem v písku na pláži mezi komáry u Bastie jsme se konečně odebrali do končin s rozumnými denními teplotami i občasným vydatným deštíkem. Tím myslím naši matičku - zemi Českou a Moravskou.

I když můj oblíbenec Jarek Nohavica v písni Ladovská zima zpívá, že praotec Čech byl cyp, protože on musí v lednu odhazovat sníh v Mariánských Horách, jednoznačně nesouhlasím a jsem stařešinovi naopak vděčný, že se neusídlil někde ve Středomoří.

Chtěl bych ryšavého barda Nohavicu s bílou pletí (na rozdíl ode mne) vidět se potloukat s kytarou a harmonikou na zádech půl roku mezi paprsky slunce, které se nymfomansky miliskují se slanou vodou od rána do noci a není od nich pomoci. A v zimě by to bílé svinstvo odhazoval taky. Alespoň v horách určitě. Takže to ten praotec zase tak špatně nevybral.

• Předchozí část článku

Protože jsem se kvůli svému podlomenému zdraví zúčastnil v podstatě pouze výstupů na dva vrcholy, bude popsán způsob jejich dosažení. I když všechny trasy bych dříve zcela jistě absolvoval bez náznaku fyzického vypětí (jak říká můj starý dobrý přítel Šulejkin - s bodákem v prdeli), natropily mi vzhledem k trombotické levé noze značnou neplechu.

Paglia Orba (2 525 m)

Paglia Orba mne zaujala již dříve jako "turistu Korsikou nedotčeného" při četbě článku na webu Trekingu od autora J.F., kdy pisatel vyrazil na tuto horu před vícedenním trekem jako na túru aklimatizační. Poté, co spatřil její mohutnou dvoukopuli od chaty Ciottuli, dal si raději v chatě polévku s pivkem a moudře pozoroval její majestátnost zpovzdálí. Aklimatizace tehdy proběhla sice jen částečně, ale bylo to určitě lepší, než se zhuntovat již na začátku korsického pobytu, což se částečně podařilo mi.

Čtěte také: Jeden den na GR20: ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká

Hora má pro svůj typický elegantní tvar název - "Korsický Matternhorn", byť vyhlíží z každé strany díky dvěma vrcholům poněkud jinak. Klasický vrcholový kříž je umístěn na tom západním. K východu klesá z vrcholu prudká kolmá stěna o výšce 500 m - výzva pro horolezce vyšších kvalit.

Je pravda, že z údolí Golo, kterým jsme postupovali my ze sedla Col de Vergiho, vyhlíží docela mírumilovně a strmější se snad jeví její věrný soused Capu Rafinátu (2 335 m) se svým proslulým skalním oknem (otvor 30 × 12 m), který poněkud připomíná Ohniště v Nízkých Tatrách.

Avšak z ostatních stran majestátní špičatý tvar Matternhornu či našeho podobného Kriváně vidíme prakticky ze všech ostatních hlavních štítů, zatímco nejvyšší Monte Cinto (2 706 m) se nenápadně tyčí v hřebeni mezi ostatními velikány, jako jsou Capu Larghia (2 503 m), Capu Perdatu (2 683 m) či Capu Biancu ( 2562 m). Tak jako je "ukryta" třeba nejvyšší hora Velké Fatry Ostredok mezi Križnou a Borišovem. Proto se také Paglia Orba považuje za nejkrásnější horu ostrova. Oba vrcholy - Capu Rafinato a Paglia Orbu dělí sedlo Col des Maures.

Vyrážíme s přitelem Z. K. (1944) alias Chřestýšem po sbalení stanu a loku rumu jen se spacákem, karimatkou a trochou jídla od sochy v sedle Col de Vergiho (1 477 m), jenž se nachází několik serpentin nad hotelem i campingem Castel de Vergiho. Asi 2 km níže je rovněž východisko na stejnou horu z parkoviště v zatáčce Le Fer a Cheval (1 329 m).

Je něco po osmé ráno, modré jižní nebe dává tušit klasický korsický polední pařák a tak jsme rádi , že počátek trasy vede mezi stromy. Brzy jsme však na kamenech a je tady salaš Gratule, kde se setkáváme s červenou značkou zprava. Nad kaskádami přecházíme šumící potok Golo s jezírky, jenž lákají k ovlažení těl. Leč je ještě brzy.

Podél potoka kráčíme k velké plošině a dále údolím, odkud se objevuje panoráma, jenž se mi kupodivu zdá odněkud známé. Pro jistotu ho několikráte fotografuji a až doma s údivem zjišťuji, že se jedná o fotografický záběr údolí Gola z knihy K. Wolfspergera "Korsika - nejkrásnější turistické trasy" na str. 126. Když jsem si pak obě fotografie porovnal, byly téměř k nerozeznání. Právě odtud nemá Paglia Orba svůj typický tvar zakřiveného jehlanu, zato jsou zřetelně vidět její dva vrcholy.

Chřestýš se poněkud zpozdil, tak na něho čekám v serpentinách a otvírám si první pivo v plechu. Stále ho však nevidím, protože dal přednost osvěžení v chladné vodě a tak pomalu stoupám k chatě Ciottuli di i Mori (1 991 m), kde sedí většina naší skupiny ve stínu a odpočívá. Dávám si razítko do wanderbuchu a velké pivo za 7 Euro. V roce 1965 bych za to měl 18 malých v noblesní ostravské kavárně Fenix, kam jsme s přáteli studenty zhusta docházeli místo do přednáškových sálů. Bylo tam příjemněji.

Protože je teprve před jedenáctou hodinou, rozhoduji se k výstupu spolu s dalšími čtyřmi dobrodruhy, jedna rychlejší skupina již šla nahoru dříve. Necháváme u chaty bágly, beru si pouze hole a foťák, flisku vážu kolem pasu. Hůlky pouze překážely, fliska se nahoře hodila, chvilkami dost foukalo.

Napřed jsem vyrazili směrem do sedla, pak jsme se zpočátku sutí a pak po kamenech pomalu dostávali vpřed. Značení je velmi mizerné, občas nějaký mužík, lezeme v několika žlabech a prolézáme dírou ve skále. Poté zjišťujeme, že jdeme na nesprávný vrchol a prudce musíme odbočit doprava. Místy to byla taková lezecká "dvojka", hole mi zjevně překážely.

Po vymotání se ze spleti balvanů, říms, žlábků a plošinek jsme konečně na cestě k vrcholu, konečných několik set metrů je již "na kočárek". Cestu nahoru v mlze či dešti si však vůbec nedovedu představit a kdo nemá žádné zkušenosti s lezením, nechť nahoru raději nechodí. Vím co říkám!

Fotíme se u kříže a vychutnáváme kruhový rozhled. Zvlášť působivý je pohled na asi 8 km vzdálený záliv Golfe de Porto na západě a na zubatý hřeben s korsickým králem Monte Cinto, který je odtud vzdálen vzdušnou čarou jen 7 km na severovýchodě. Ale po svých je těch kilometrů daleko více, včetně vydatného převýšení. To na Monte Rotondo je odtud asi 20 km na jihovýchod.

Škoda, že nejsem schopen okolní kopce s jistotou identifikovat. Něco zkouším podle mapy, ale není to jednoduché. Avšak alespoň přehradu Calacuicca poznáváme bezpečně, včera jsme okolo ní jeli z Corta. Pohled na Portský záliv mi připomněl pohled z Olympu v Řecku na moře v okolí Litochora.

Je půl jedné, sestupujeme dolů jinou cestou a dostáváme se do kolmého žlabu, kde visí tři horolezecká lana s volným koncem, každé jiné barvy. To první - nejdelší a vizuálně nejzachovalejší, drží na nějakém friendu, druhé jen na smyčce, to třetí je úplně mokré a na čem drží jsem se raději ani nedíval…

S foťákem u pasu a se složenými tyčkami v levé ruce je to docela dobrá sranda. Pode mnou leze odvážně mladistvě vyhlížející velmi zdatná Blanka B. (1948) a nadává mi, že na ní občas spadne kamínek. Mea culpa - milá Blanko! Po zdolání posledních nástrah sestupujeme již hnusnou sutí směrem do sedla a teď se mi hole zase docela hodí. Ale už jsem je chtěl fakt zahodit! Vzhledem k tomu, že jsem jedny již ztratil a druhé zlikvidoval při pádu, byl by to "korsický heattrik".

U chaty jsme o půl třetí odpoledne a čeká nás opět další výstup na nedaleké protější východní sedlo ve výšce 1 962 m, protože jsme museli od chaty zase o něco sestoupit. Odtud vede na cesta na jihovýchod na horu Punta Licciola (2 235 m). Tam naštěstí nemusíme.

Mám toho již v tom odporném horku docela dost a když vidím, že sestup je po šutrech dlouhý a zpočátku neobyčejně prudký, docela lituji svá stará kolena. Potkáváme v protisměru Francouze, kteří hlásí vzdálenost na chatu Tighiettu (1 683 m) tři hodiny, což nás poněkud děsí. Tak klesáme údolím Foggiale jak blbci až k potůčku a konečně cesta zalézá do lesa. Je zde trasa GR 20, značení perfektní. Jako v pohádce se objevuje další voda mezi kameny - potok Viru a s chutí si myji znavené stařecké nohy. Na levém lýtku mi naskákaly nějaké podezřelé boule, tak si to ovazuji stahovačkou.

A znovu nahoru do hory! Konečně vidíme nějakou budovu, ale to není ona chata vytoužená, leč salaš Ballone. Zde však ukončila dnešní pouť většina naší přestárlé družiny, kterou tvoří patnáct borců starších šedesáti let a taky patnáct odvážných žen, z nichž osm již oslavilo před časem padesátku. Dávám si dvě kávy a dvě malá piva, poté co jsem svá tři v plechu již ztrestal cestou. Jsem řádně znaven - stáří je sviňa!

Protože zde není kamarád Chřestýš, vyrážím před sedmou večer nahoru překonat posledních asi 250 m převýšení okolo potoka a připadá mi to věčnost. Konečně jsem po dvanácti hodinách chůze nahoru, lezení a chůze dolů a zase vzhůru v dnešním cíli. Bylo to asi 1 500 m převýšení na trase 15 km - pro mladíky nic moc. V Dolomitech jsme jednou s Datyňáky na Civettu udělali 2 200 m. To bylo ale v roce 1990. Čo bolo - to bolo! Terezky som starý a chorý.

U chaty Thigiettu (1 683 m) je kromě nás dvou s Chřestýšem již dalších sedmnáct členů vrcholového družstva, kteří zítra odtud budou pokračovat a pošlapou vzhůru na Monte Cinto. Cinto znamená v italštině pás, takže jméno asi vzniklo od pásu věží v hřebeni.

Čtěte také: Výstup na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky

Oznamuji Chřestýšovi, že nevyužiji jeho vymakané obydlí, jenž si zhotovil z plachty a kamenů jako partyzán za SNP, protože jsem "dojebaný jako sysel" a chci si odpočinout v lůně chaty na matracích za 10 Euro mimo jakéhokoliv vlivu počasí. Tak tam pod celtu místo mne zalezl Mirek M. (1960). Dále mu sděluji, že zítra nikam nejdu, protože mne bolí noha a vlastně úplně všechno.

Nic nenamítá, proto se domlouváme, že okolo sedmi hodin ráno sestoupíme k salaši Ballone, do Lozzi nad přehradou Calacuicca půjdeme s ostatními pod vedením Vlastíka M. a v ranním rozbřesku těm vytrvalým popřejeme "lehký krok a suchou stezku". Tam někde v Lozzi bude stát náš autobus (nikdo však neví kam až dojede), v něm budou řidiči Petr a Pavel s pivem v plechu a my slabčáci budeme čekat na hrdiny z Monte Cinto, pokud nezahynou v hoře. Mezitím budeme vařit u cesty kolínka a nudle k potěše místních obyvatel a pít výživný Radegast či kořalku z vlastních zdrojů.

Mnozí z nich nahoře však skutečně zažili dobrodružství. V plánku, který jsme obdrželi od atamana, byly vyznačeny od chaty Tighiettu dvě možné trasy, z toho jedna po GR 20 a pak okolo vrcholu Punta Minuta (2 556 m) na hlavní vrchol Monte Cinto. Druhá cesta byla doporučena okolo potoka prudce vzhůru neznačeně a pak na severovýchod, kde se napojuje značka z Haut Asco.

Ti, kteří však šli po červené do sedla, záhy zjistili, že cesta na východ není reálná a museli se vrátit. Kamarádi Zdeněk P. (1936) a Vladimír S. (1942) to moudře a státnicky vzdali, raději posléze sestoupili do Lozzi, odvážná Vlasta N. (1950) z matičky Prahy se však po návratu k chatě rozhodla jít nahoru po vzoru primátora Böhma - byť bez kyslíkového přístroje - druhou cestou a logicky se opozdila.

Za to byla následně vytrestána. Mistra turistiky - "fajného chlopa" Zdeňka P., známého kliďase, kterého znám již více než třicet let , mi bylo upřímně líto. Na Monte Cinto se těšil jako malý kluk na kolotoč či v dnešní době na nový mobil. Nadával po návratu do Lozzi jako špaček. Můžete hádat - na koho asi…?

Na Monte Cinto tak vystoupilo dne 7.7.2009 celkem patnáct účastníků zájezdu, z toho šest žen. Kdybychom šli klasicky z Lozzi kolem chaty Refuge de Erco (1 667 m), trápili bychom se také těch deset hodin, ale vylezli bychom tam všichni… Bohužel - takový je život tuláků. Vlastík nám to chtěl holt zpestřit! On již dříve jednou nahoře byl. Je zkrátka nejveteránštějším veteránem co znám, a tak jako v dějinách, není na jeho zájezdech nikdy nic samozřejmého. Navzdory tomu platí - "Shlédni, znovu se vyjasní!"

Ondřej K. (1964), kterého znám ještě z hutí , když jsem pracoval na "stahlwerku" a on na "rohrwerku" (mimochodem pokořitel nevyzpytatelného Huascaránu v Peru), mi pak při sestupu do Lozzi přátelsky pravil: "Nevadí, že jsi nebyl na nejvyšší hoře, ale byl jsi na té nejkrásnější!"

Když jsem se pak další dny díval na krásný majestátní špičatý kužel, rád jsem mu dal za pravdu. Tak, jako jsem se díval s obdivem a pokorou na skutečný švýcarský Matternhorn z Breithornu (4 130 m) v roce 2003.

Tři dny odpočinku aneb "Poločas rozpadu"

Vzhledem ke stavu své nohy a celkové únavě po třech dnech chůze v horku se rozhodujeme s Chřestýšem (na můj zbabělý návrh) přečkat tři dny, kdy budou ostatní s nezdolným Vlastíkem v terénu, s řidiči autobusu, nechť budou parkovat kdekoliv.

Svou plánovanou rehabilitaci jsem po zralé úvaze rozdělil do třech etap: 1. spánek (celou středu jsem prospal ve stanu), 2. vodoléčba (celý čtvrtek jsem levou nohu máčel v řece v malém jezírku, které jsem si vyhrabal), 3. doplňování kalorií, vitamínů a nerostných látek (celý pátek jsem pil pivo a červené víno).

Takže posilující spánek pro vyrovnání deficitu z minulých dnů jsem doplnil léčbou vodou dle průkopníka této metody Vincence Priessnitze z Lázní Jeseník a terapii červeným vínem jsem okoukal od lékařů z Lázní Lipová pod Šerákem, kde se takto postupovalo v sedmdesátých letech minulého století na vědeckých základech. Dnes už se tak neléčí - asi došlo víno anebo pár pacošů se pak přímo přemístilo do protialkoholické léčebny v nedalekých Holčovicích, rovněž v lůně Hrubého Jeseníku v Českém masivu.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.