Treking > Treky, turistika > Výšlap na Ohniště (1 538 m n. m.), turistika v slovenských Nízkých Tatrách
Výšlap na Ohniště (1 538 m n. m.), turistika v slovenských Nízkých TatráchTúra do vápencové části Nízkých Tater k největší skalní bráně Slovenska13.1.2017 | Otakar Brandos
Ohniště (1 538 m) je krásný vrchol Nízkých Tater, který nalezneme v bočním hřebeni Rovné hole (1 723 m) resp. Králičky (1 807 m) v hlavním nízkotatranském hřebeni. Vrchol Ohniště je přístupný z více směrů, my si při podzimní výstupu vybrali za výchozí bod obec Malužiná (740 m), resp. autobusovou zastávku naproti motorestu Radovica při cestě z Liptovského Hrádku do sedla Čertovica. Kolem známého pomníku s kanónem, upomínkou to na dobu SNP, nabíráme přes místní kamenolom kurz k jihozápadu dnem Svidovské doliny. Naše kroky míří vzhůru po poměrně fádní asfaltce proti proudu Svidovského potoka. Kilometry rychle přibývají, takže si pod kótou 946 metrů ani nevšimneme odbočky žluté značky a pokračujeme po zpevněné cestě na další rozcestí. Čtěte také: Výstup na Ohniště, Nízké Tatry Až na něm zjišťujeme, že jsme krapet přešli a jsme mimo značku. Nevadí. Podcházíme závoru a po mírně stoupající lesní cestě zamíříme vpravo přes několik výrazných ohybů do Svidovského sedla (1 133 m). Cesta je nakonec lepší než tal, která vede korytem potoka… Na cestě nacházíme rozházené vnitřnosti jelena. Těžko říci, zda-li jde o pozůstatky úlovku medvěda a nebo medvědem roztahané zbytky po úlovku místních myslivců. Spíše to druhé. Brundibár si po hostině jistě hoví někde v křoví a možná nás koutkem oka potajmu sleduje a nechápe, co mu tak hloupě čumíme do "talíře". Pralesem na OhništěVe Svidovském sedle na chvíli usedneme a vychutnáváme si krásných výhledů západním a východním směrem. A také něco z darů zahrádek a sadů, které prošly trubkami. Zejména Vaškovi K. chutná. Soudě podle toho, že v jednu chvíli drží v každé ruce po jedné z typických plaskatých láhví. Skrze mraky nesměle vykukuje sluníčko a je poměrně teplo. Na hřebeni je ale černota, nevlídno. Ještě že jsem na dnešní den naplánoval túru mimo hřeben Nízkých Tetr. Ďumbier nevykoukne ani na chvíli. FotogalerieZobrazit fotogaleriiPo čtvrthodince ale nezbude než se zvednout a pokračovat vzhůru. Tentokráte po zelené turistické značce. Kolem vydatného pramene pokračujeme na louky pod Ohništěm. Výškové metry nyní přibývají opravdu rychle, chodník míří vzhůru hodně svižně. Na stromech se objevuje hojná úroda různých hříbků, škoda že je neznáme. Možná, že řada z nich je jedlých. A dokonce vícekrát… Koukneme na ně ale až někdy příště, až budeme mít s sebou atlas a nebo znalce zdejší mykoflóry. Procházíme hranici NPR Ohniště (Ohnište) o výměře 852 hektarů, pro kterou je typický krasový reliéf. Však se zde nalézá nejen známá skalní brána, ale také Velká ľadová priepasť aj. Hříbky, hříbky a zase hříbky. Tady zase mechy a konečně mezi stromy i nějaká ta louka na rozsáhlá krasové plošině severovýchodně od vrcholu Ohniště. S Gřeškem si jen na chvíli odskočíme doprava přes louky ke krásné boudě na Ohništi. Vzápětí se ale vracíme k účastníkům dnešní výpravy a přes rozcestí Pod Ohnišťom (1 475 m) mírně stoupáme k vrcholu hory Ohniště (1 538 m, na vrcholové tabulce je uvedeno 1 536 m). Cestou opět míjíme spousty hříbků, kterých je nyní na přelomu září a října opravdu mnoho. Skalní bránaZ vrcholu Ohniště, rozložitého masívu budovaného tmavošedými gutensteinskými vápenci chočského příkrovu z období středního triasu, se otevírají výhledy pouze k jihu. Ostatní světové strany cloní vzrostlý les. A pohledy k jihu nejsou dnes příliš potěšující. Pila dřevařova za poslední léta nezahálela a ukousla pořádný kus lesa. Jasně, něco povalila větrná smršť, něco požral kůrovec, ale přesto mne zaráží ten rozsah těžby. V národní parku a v přírodních rezervacích, bezzásahovém to prý území… FotogalerieZobrazit fotogaleriiChodník ke skalní bráně na Ohništi je (zřejmě) zrušen. Na jedné straně je zákaz, na pěšině procházející kolem propasti nikoliv. Pokud ano, pak pro mne je to dosti nepochopitelné. A asi i pro valnou část návštěvníků, neboť chodník je stále dobře prošlapán. Znepřístupnit jednu z největších geomorfologických zajímavostí Nízkých Tater i Slovenska by bylo opravdu zvláštní. A zcela jistě to nebude z důvodů ochrany třeba tetřeva či medvěda, ti mají vhodných refugií, a bez turistů, v Nízkých Tatrách mnohem více. Ještě za studií jsem tudy chodil naprosto legálně. Dokonce do skalního okna vedla pěkná pěšina přímo z Jánské doliny. Již si ale nevzpomenu, byla-li značena. Co naplat, jdeme zavzpomínat na "mladá" léta. Po širokém chodníku podél fotogenických skalních stěn míříme ke skalní bráně, největšímu výtvoru svého druhu nejen v Nízkých Tatrách, ale na celém Slovensku. Skalní brána je stále na svém místě a stále je fotogenická. A neustále hojně navštěvovaná. Cestou míjíme ještě jedno menší a takové uzoučké skalní okno. Abyste si nemysleli, že mám něco proti ochraně přírody. Naopak, mnohdy volám po jejím zpřísnění. Tak, aby platila i pro developery a mocipány. Ochrana přírody by měla být systematická a především konzistentní. Ne, že se její priority a metodiky co 10 let mění. Pást či nepást, kácet či nekácet, těžit či netěžit. Toť (věčná) otázka. Rušit turistické chodníky, kterých nakonec v této oblasti zase až tolik není, k lepší ochraně výrazně nepřispěje. Přes Slemä ke Stanišovské jeskyniVracíme se zpět na Ohniště, navštěvujeme i hrdlo mohutné jámy, Velké ledové propasti na Ohništi. Její hloubka dosahuje úctyhodných 125 metrů. Jednomu by se z té hloubky hlava zatočila. Loučíme se i s Ohništěm a pokračujeme k severu. Dalším cílem je vrch Slemä (1 514 m). To nás však ještě čeká Michalovské sedlo a pár výškových metrů k tomu. Navštěvujeme trosky letounu LI-2, který do hory narazil 13. října 1944 během SNP, kdy na jeho palubě zahynula celá osádka. Za občasných výhledů na Nízké Tatry i na Západní Tatry pokračujeme dále po členitém a značně zalesněném hřebeni. Až ke strmému sešupu, který nás kolem bývalých partyzánských bunkrů přivádí na rozcestí Brtkovica (1 057 m). Napravo dole je vidět pěkná chatka, my ale musíme pokračovat doleva mírně vzhůru. Pěkně po prašné cestě k dalším chatám a kolem nich do Stanišovského sedla (1 101 m) v závěru Stanišovské doliny. Tady již máme vcelku vyhráno. Čeká nás jen sešup. Místy sice značně příkrý, přesto sešup. Vstupujeme na území Přírodní rezervace Jánska dolina. Jedná se o jednu z nejstarších přírodních rezervací v Nízkých Tatrách. Její výměra činí 1 581,5 ha, krasový reliéf na vápencově-dolomitovém podkladu skýtá velkou řadu krasových forem a tvarů. A v podzemí i známou Stanišovskou jeskyni, kterou lze dnes s průvodcem navštívit. Po loukách, kolem uzamčeného seníku a mysliveckého posedu se konečně doplazíme ke Stanišovské jeskyni v ústí Stanišovské doliny (730 m), kde na nás již čeká autobus. Jsme v cíli krásné túry, která nás protáhla jednou z nejúžasnějších a svým způsobem i nejtajemnějších částí Nízkých Tater. Trasa: Malužiná - Svidovské sedlo (8 km, 530 m) - Ohnište (10,5 km, 940 m) - Slemä (14,5 km, 1 230 m) - Stanišovské sedlo (17 km, 1 320 m) - Stanišovská jeskyně (19,5 km, 1 320 m) Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Výstup na Krúpovou holi a Ďumbier – nejvyšší vrchol Nízkých Tater+ Kráľova hoľa na sklonku babího léta, Nízké Tatry + Výstup na vrchol Kráľova hoľa + Na Mestskou horu a na Ďurkovou, Nízké Tatry + Rovná hoľa (1 723 m), Nízké Tatry + Výstup na vrchol Veľká Vápenica, Nízké Tatry + Turistický průvodce Nízké Tatry a Starohorské vrchy + Přechod hlavního hřebene Nízkých Tater + Nízké Tatry nonstop, přechod hlavního hřebene + Nízké Tatry v zimě + Babí léto a noc na Chopku (2 024 m), Nízké Tatry + Z chaty M. R. Štefánika přes Dereše a Chopok zpět na chatu + Hřebenovka z Čertovice na Chopok + Z Chopku na Skalku a Bosorky, podzimní túra hřebenem Nízkých Tater + Na hřebeni Nízkých Tater, fotografie + Rozhled z Ďumbieru, fotografie + Královoholské Nízké Tatry, fotografie + Štefánička, Chata M. R. Štefánika pod Ďumbierom + Kamenná chata na Chopku, Nízké Tatry + Ďurková, neboli Turistická útulna pod Chabencom + Velký bok, fotografie |
|