Výstup na Mera Peak (6 461 m n. m.), trekovou šestitisícovku a trek v Himalájích

Do Himalájí s kardiostimulátorem? Proč ne (2)

Následující dny se budeme už pohybovat zcela mimo civilizaci, takže konečně začneme likvidovat naše zásoby jídla, zejména velké lákadlo v podobě sušeného masa, a batoh snad trochu zlehkne. Makalu máme v celé své kráse po pravé straně. Většinu cesty do švýcarského kempu (5 185 m) traverzujeme suťové svahy a ty já tolik nemám ráda.

Ve švýcarském kempu nakonec zůstáváme oproti plánu tři dny. Na Pavla dolehla výška, bolí ho dost hlava. Využijeme tedy nucené pauzy a snažíme se najít v rámci aklimatizace další cestu. Podle mapy není až tak patrné, kterým žlabem vede ta správná cesta a mužíci vedou do obou žlabů.

Třetí den se Pavlovi udělá lépe, takže můžeme pokračovat dál. Nejsme si až tak jisti, kudy. Takže se rozhodujeme vydat se tou cestou, kde je více mužíků. Také pořád nemáme jasno v tom, jestli vlastně míříme do sedla East col nebo Sherpani col. Já debaty na toto téma většinou uzavřu tím, že detaily se nemá cenu zabývat. Moje věta: "však ono to jedno z nich bude," přivádí k šílenství oba mé spolucestovatele.

Čtěte také: Do Himalájí s kardiostimulátorem? Proč ne (1)

Po suti se dostaneme do dalšího kempu a je nám konečně jasné, které sedlo nás čeká. Poznáváme Sherpani high camp. Tudíž bychom měli pokračovat přes Sherpani col. Kemp se nachází se u samého čela ledovce. Vodu musíme rychle nabrat ještě před západem Slunce, protože pak se prudce ochlazuje. A to tak, že než doneseme vodu v ešusu těch sto metrů ke stanu, už se na povrchu začíná tvořit ledová krusta.

Klíčový přechod šestitisícových sedel

Vstáváme ve dvě hodiny ráno, ze spacáku se nechce vystrčit ani noc, natož vstát, začít balit, vařit snídani a vodu do termosek. Venku je jasno, ale také pořádně mrazivo a tma jak v pytli. Bivakujeme jen pár metrů od ledovce. A protože ledovec pracuje, protne občas ticho silná rána, když ledovec puká.

Ještě ve spacáku na sebe obleču všechno oblečení. Pak se na chvíli zahřeju balením spacáku a batohu, ale pak už skutečně musím ven. Zdenda už vaří vodu na čaj, Pavel pomalu začíná balit horní plachtu stanu. Začnu mu pomáhat, ruce i v rukavicích mi začínají mrznout, nohy na tom nejsou o moc lépe.

Po dvou hodinách se konečně můžeme vydat na cestu. Pořád je ještě tma a nás hned v úvodu čeká průchod přes kamenné moře. Snad všechny kameny jsou volné a balancování s pětadvacetikilovým batohem na hýbajícím se kameni a jen za svitu čelovek není žádná sranda. Na ledovci se navazujeme na lano a stoupáme do sedla. Teda doufáme, že stoupáme do sedla. Cesta není zrovna moc prošlápnutá a spíš jen odhadujeme, kudy vede.

Na východě se konečně objevuje náznak svítání. Ulevujeme se mi. Na tenhle okamžik čekám celou dobu. Za chvíli bude svítit Slunce a konečně se mi trochu ohřejí prsty na rukách i nohách. Dívám se k východu snad každou minutu. Slunce nepostupuje tak rychle, jak jsem tajně doufala. Ještě desítky minut si musíme počkat na hřejivé sluneční paprsky.

A pak to přichází. Slunce začne osvětlovat sedlo před námi a postupně se paprsky blíží i k nám. Prsty máme zmrzlé všichni, takže sehraně shodíme batoh na zem, sedneme si na něj, zujeme boty, sundáme ponožky a zmrzlé prsty třeme. Jsou úplně bez citu, jako by ani nebyly naše. Třeme rukama něco cizího. Připadá mi, že mám místo palce jen kus klacku. Kluci jsou na tom podobně. Uvědomujeme si, že jsme na cestě už přes tři hodiny a před námi je ještě hodně velký kus cesty.

Jakmile dáme nohy trochu dohromady, pokračujeme v cestě. Čeká nás přelezení sedla Sherpani col. Není těžké, může to být tak dvojka lezecké obtížnosti, ale s tím ukrutně těžkým batohem a v této vysoké nadmořské výšce, to bude fyzicky docela náročné. Lezu prostřední. Dva kroky, vydýchání, dva kroky vydýchání. Lezu hrozně dlouho. Navíc jsou všechny kameny volné, ale nemám ani sílu nadávat.

Konečně jsme v sedle. Jenže se teď musíme dostat zase dolů na plato. Nacházíme ve skále staré skoby, do kterých zavěsíme lano a začínáme postupně slaňovat. Při slaňování si znovu uvědomuji tíhu batohu. Dole se dostanu, ale tento úsek mě stál hodně sil. Navíc lano nedosáhne až dolů.

Volíme cestu volného sestupu. Pavel nahoře začíná slaňovat. Nejspíš neslyšel naše volání, ať ještě počká. Musíme se dostat do bezpečné vzdálenosti, protože spouští dolů jeden velký kámen za druhým. Ty během té výšky naberou rychlost a kolem nás tak lítá jeden projektil za druhým. Honem se snažíme překonat trhlinu a dostat se do bezpečí. Tam padneme na batohy, a protože už nemáme ani kapku vody, začneme roztápět sníh a vařit trochu čaje a teprve až pak pokračujeme v cestě.

Než se dostaneme k druhému klíčovému místu dnešního dne - sedlu West col (6 143 m), musíme přejít plato. Cestou míjíme sedmitisícovku Baruntse a v dáli se tyčí krásná hora Ama Dablam. Během přechodu platu si znovu fyzicky pořádně mákneme.

Boříme se do hlubokého čerstvého sněhu a navíc se kazí počasí. Začíná silně foukat a občas s námi poryvy řádně zacloumají. Mám toho dost. Skutečně dost. Když docházíme do prvního výškového tábora Baruntse, navrhuji klukům bivak. Už nejsem schopna zvládnout ještě West col. Kluci mi to rozmlouvají. "To zvládneš, musíme dojít do tábora, bivak ve výšce 6 100 by nás mohl stát další síly," rozumně mě přesvědčuje Zdenda. Navrhuji, že teda zkusíme jít a uvidíme.

V sedle máme štěstí. Jsou tady natažena fixní lana. Bez váhání je využíváme, protože dolů je potřeba slanit zhruba dvě stovky výškových metrů. Kdyby tu nebyla a my museli body na slaňování budovat sami, nemáme šanci se dolů dostat za světla. Už tak, když se dole odepínám dole z lana, se začíná stmívat a my musíme ještě dojít do základního tábora Baruntse. Pavel šel před námi. Zdenda trpělivě kráčí se mnou. Myslím, že toho máme dost všichni. V základním táboře zalezu do stanu a okamžitě vyčerpáním usínám.

Cesta k Mera Peaku

Po včerejším náročném dni si dovolujeme trochu odpočinku a povalování ve stanu. Na cestu se vydáváme až před polednem. Cesta vede pořád mírně z kopce krásným údolím Hunku. Po pravé straně se tyčí stejnojmenný špičatý vrchol, míjíme ledovcová jezera, dostáváme se na trávu.

Do dalšího kempu by to nemělo být daleko. A tak šlapeme a šlapeme, začíná se stmívat a tábor pořád nikde. Ke všemu se před námi objevuje docela velký výšvih. Do posledního okamžiku nevěřím, že přes něj vede cesta. Mýlím se. Bohužel. A mapa taky. Dle ní má být kemp u řeky a my přitom stoupáme vzhůru. Už je tma a za výšvihem následuje další výšvih a pak další. To opět začínám stávkovat a doslova kluky donutím k nouzovému bivaku.

Ráno Pavel vystrčí hlavu ze stanu a nemůže se nabažit okolními výhledy. "Krásnější místo pro bivak jsme si nemohli ani přát," volá nadšeně a fotí jeden záběr za druhým. Od skutečného tábora jsme vzdáleni asi 15 minut chůze, což jsme ale večer nevěděli.

Po poradě se rozhodujeme, že nastala vhodná doba pro odpočinek, přesuneme se jen oněch 15 minut do kempu a celý den děláme další úžasnou činnost - nic, jen se válíme a popíjíme čaj. Když nás to přestane bavit, otočíme se na druhý bok a pokračujeme v započaté činnosti.

Před námi je už jen přesun přes základní tábor do high campu Mera Peaku. Můžeme si dovolit základní tábor minout a dojít až do 5 800, protože jsme předchozím trekem výborně aklimatizovaní.

Výškový tábor Mera Peaku je takové orlí hnízdo na skále. Plošinky na stany jsou malé a srázy dolů docela velké. Problém je s vodou, musíme roztápět led a sníh. Starosti nám ale také dělá sněžení, které začne krátce poté, co postavíme stan. Hlavou se mi honí, že nepřestane-li padat sníh, stopa nebude vidět a ledovec je plný trhlin.

Snažím se usnout, ale z monotónního bubnování sněhových vloček na stan jsem nervózní. Zřejmě i usnu, protože mě probudí zvláštní ticho. Zbystřím, donutím Zdendu vystrčit hlavu ze stanu a ten moje tušení potvrdí. Je jasno, venku svítí miliony hvězd.

Vzhůru nahoru na Mera Peak

Budík nám zvoní opět ve dvě hodiny. Tentokrát si ale ve stanu užívám toho, že spím uprostřed. U jednoho vchodu spící Zdenda vaří čaje, Pavel u druhého vchodu mu nosí sníh a led. A já mám zjištěno, že uvařit jeden litr vody do termosky trvá 35 minut. A termosky máme tři a litr potřebujeme vypít ještě předtím, než se vydáme na výstup. Můžu ještě chvíli spát v teple.

O půl páté opouštíme orlí hnízdo a začínáme za svitu čelovek stoupat vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a nohy zase mrznou. Opět fouká silný vítr a tentokrát ani spásný východ Slunce nepřinese vytoužené teplo. Sluneční paprsky boj se studeným větrem prohrávají. Nepomáhá ani tření prstů. Přesto stoupáme dál. Hodinu za hodinou a vrchol je pořád tak daleko. Dokonce mi bleskne hlavou, že se vrátím.

Tuhle hříšnou myšlenku se však snažím co nejrychleji vyhnat z hlavy. Myslím, že mám ještě dost sil. Je to spíš o morálu. Monotónní stoupání, zima a vítr. A také únava. Vždyť jsme na cestě už 16 dní a většinu času si neseme všechny své věci sami. Přesto pořád ještě mám na to jít dál. Červíček pohodlnosti ale hlodá.

Představa, že seběhnu zpátky dolů, zachumlám se do teplého spacáku, je tak příjemná. Mé druhé já naopak říká, vždyť na to zatím ještě máš, tak neutíkej z boje jen proto, že se ti nechce. A tak jdu dál. Místy se ploužím, ale vrchol už začíná být na dosah.

Závěrečný výstup je konečně i zajímavější. Krátký úsek lezení v ledu si na vrchol užíváme a nahoře máme štěstí. Jsme tu sami - jen my tři a Himaláje. A ty Himaláje máme v plné parádě - jako na dlani máme pět osmitisícových vrcholů Everest, Lhoce, Makalu, Cho Oyu a Kanchenjungu.

Sestup dolů jde jako po másle, v orlím hnízdě sbalíme stan a začínáme sestupovat ještě níž. Chceme se dostat až do Khare ve výšce 5 000 metrů. A také se tam značně uondaní dostaneme. Po mnoha dnech se dostáváme skutečně do civilizace. Je tu i dřevěná hospůdka, kde jsou dokonce kamna s normálním komínem a docela pestrým jídelním lístkem.

Kouzlo hor se vytrácí

Zbývá nám už jen dostat se do Lukly, kde naše himálajské putování končí. Je to jiný svět, než na jakých jsme za poslední dny byli zvyklí. Všude proudí davy turistů a nosičů. Tady už to zcela ovládla komerce a ono kouzlo opuštěných hor se vytratilo.

Zbývající čtyři dny projdeme přes Khote a sedlo Zatrwa La. V Lukle splyneme s ostatními, ubytujeme se v normálním hotelu, jíme normální jídlo, spíme v normální posteli, osprchujeme se normálně teplou vodou a na WC si můžeme vzít klidně noviny. Omrznutí zadnice nám totiž nehrozí. Otázkou ale je, jestli tyhle normální vymoženosti civilizace stačí. Chybí tu to kouzlo hor, kdy je člověk odkázán jen a jen na sebe.

A co na tu budík?

Nezklamal. Bylo-li potřeba, tak mi srovnal srdeční rytmus a zase v klidu čekal, jestli bude jeho pomoc potřeba. Navíc jsem díky rozvoji vědy a techniky v oblasti medicíny pod kontrolou lékařů, ať jsem prakticky kdekoliv na celém světě. Jsem totiž napojená na CareLink, přes který mě můj lékař může sledovat i v těchto odlehlých končinách a ví, jak mi srdce šlape. Takže i člověk s kardiostimulátorem se nemusí vzdávat svých náročných snů. Zkrátka - jde to!

Mera Peak v Nepálu, turistická mapa

Praktické info

• Tumlingtar - Khandbari - Chichira (1 840 m) - "džípem" cca 5 hod.
• Chichira (1 840 m)- Num (1 500 m) - 5 hod.
• Num (1 500 m) - Sedua (1 540 m) sestup až dolů k řece Arun) - 5,5 hod.
• Sedua (1 540 m) - Tashigaon (2 070 m) - 4,5 hod.
• Tashigaon (2 070 m) - Khongma (3 560 m) - 7,5 hod.
• Khongma (3 560 m) - sedlo Shipton La (4 125 m) - Debotay (3 800 m) - 6 hod.
• Debotay (3 800 m) - Yangle Kharka (3 700 m) (sestup až dolů k řece Barun) - 5,5 hod.
• Yangle Kharka (3 700 m) - Langmale Kharka (4 450 m) - 5 hod.
• Langmale Kharka (4 450 m) - BC Makalu (4 900 m) - 5 hod.
• BC Makalu (4 900 m) - Sherpani Low Camp (5 300 m) - 5 hod.
• Sherpani Low Camp (5 300 m) - Sherpani High Camp (5 700 m) - 5 hod.
• Sherpani High Camp (5 700 m) - BC Baruntse (5 700 m) - 14,5 hod.
• (průstup přes sedla Sherpani Col (6 135 m) a West Col (6 143 m)
• BC Baruntse (5 700 m) - Digmo Komba (4 900 m) - 8,5 hod.
• Digmo Komba (4 900 m) - sedlo Mera La (5 415 m) - High Camp 5 800 m) - 5,5 hod.
• High Camp (5 800 m) - výstup na vrchol Mera Peaku (6 476 m) - 6 hod.
• Sestup z vrcholu do High Campu - 2 hod.
• Sestup z High Campu přes sedlo Mera La do Khare (4 950 m) - 2 hod.
• Celkem High Camp - Mera Peak - Khare (včetně balení věcí v High Campu a odpočinku) - 11,5 hod.
• Khare (4 950 m) - Khote (3 615 m) - 4,5 hod.
• Khote (3 615 m) - Thuli Kharka (4 300 m) - 6 hod.
• Thuli Kharka (4 300 m) - sedlo Zatrwa La (4 590 m) - Lukla (2 800 m) - 8 hod.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.