Krušné hory, Smrčiny a Český les - přechod nedoceněných pohoří na česko-německém pomezí

Přechod hřebene nejdelšího pohoří v Česku (1)

Na Krušné hory jsem dlouho chtěl vyrazit, ale vždy jsem dal přednost nějaké jiné lokalitě. O první přechod jsem se pokusil v roce 2015, ale tropická vedra mě od úmyslu odradila. Na Krušné hory došlo až teď v srpnu 2022. Bylo pěkné léto bez těch nejhorších veder. Měl jsem 14 dní dovolené na to abych šel kupředu a došel až tam kam čas dovolí.

Při plánování trasy od východu jsem počítal s nízkou možností zásobování na české straně hřebene. Až do Vejprt a Kovářské není na naší části hřebenu pořádná civilizace, kde by se dalo něco koupit. Vzal jsem si tedy jídlo na čtyři dny. Nakonec to ale nebylo tak zlé. Na německé straně hor je to se zásobováním lepší a máme volný pohyb osob přes hranice. Celý můj batoh vážil díky odladěné výbavě jen lehce přes 6 kg (bez vody) a díky tomu jsem si nepřipadal jako soumar.

1. srpna ve 14 h jsem vystoupil z vlaku v Dolním Žlebu. V mohutném údolí byl slyšet zvuk vrtulníků. Požár Zadní země byl zrovna v plném proudu a vrtulníky létaly pro vodu do Labe. Má cesta začala výstupem z hlubokého údolí Labe. Toto odpoledne jsem potřeboval ujít 16 km. Cílem byl už dříve navštívený malý převis za Bielatalským údolím. Cestu podél hranice přetínalo pět údolí směřujících k severu. Naštěstí nebyly tak hluboké jako labský kaňon.

Za vesnicí Rosenthal, kde jsem na chvíli vyšel z lesů, mne čekalo překvapení. Před vstupem do dalšího lesa nad okrajem Bielathalského údolí, byla přístupová cesta přehrazená bezpečnostní páskou. Na nich visela cedule kterou jsem přeložil asi takto: Z důvodů ochrany návštěvníků i lesa je jakýkoliv vstup na lesní cesty i do lesa přísně zakázán pod pokutou 1 000 - 5 000 Euro. Jak vidno Němci měli z ohně v Čechách pěkně nahnáno. Přitom si tu nenechali les dojít do takového zoufalého stavu jako u nás. Ten tu byl z valné části zelený, jen na okrajích skal byly nějaké smrky suché. U nás byl mrtvej les ve kterém ležela 30 cm tlustá vrstva jehličí a kůry opadaného z uschlých stromů, proto to tak dobře hořelo.

Ale co já? Já jsem les potřeboval projít a dokonce se v něm i vyspat. Blížil se večer a nebylo už moc co vymejšlet. Prostě jsem nasadil plíživý a opatrný krok, jako bych byl v 1. zóně NP a pokračoval. Za soumraku jsem došel pod převis. Oheň jsem radši nedělal, ještě by někdo mohl ucítit kouř.

Ke snídani jsem si uvařil na dvou kostičkách tuhého lihu a rychle jsem vyrazil na další cestu. Člověk je nejzranitelnější, když není sbalenej a nemůže utíkat. Dnes mě čekalo 30 km ke Komáří hůrce. Po hodině jsem byl na konci lesa. Přelezl jsem pásku zabraňující vstupu do lesa z druhé strany a byl jsem venku, dál už jsem se mohl svobodně pohybovat. Napojil jsem se na silnici a po ní došel ke státní hranici u Petrovic. Zbytek dne jsem se už pohyboval na našem území.

Ač bylo krátce po desáté hodině, tak jsem v Petrovicích našel otevřenou hospodu kde vařili. Dal jsem si knedlo vepřo a na další cestu vyrazil s příjemným pocitem uspokojení v žaludku. Vešel jsem do krásných luk dělených pravidelnými mezemi. Jedna z nejhezčích částí Krušných hor na které vzpomínám. Vedla mě červená stezka, která pak sešla k hraničnímu potoku Slatina. Ihned jsem se svlékl a vykoupal. Přeci jen bylo vedro a trocha osvěžení v chladné vodě prospěla.

Za údolím jsem se zase dostal na louky a podešel jsem dálnici širokým tunelem polní cesty. Cesta zabírala jen asi polovici šířky tunelu. Říkal jsem si: Jistě by se tu krásně dalo spát při nepřízni počasí o čemž mě záhy přesvědčilo místečko vystlané senem.

V údolí pod dálnicí ležela osada Krásný les. Z ní stoupání a na hlavní hřeben jsem se dostal u Adolfova. Odsud až ke Komáří hůrce žádná hluboká údolí nebyla.

Komáří hůrka je ze směru od Adolfova relativně malý kopeček čnící z luk na hřebeni. Je to ale nejvyšší bod v okolí a je tam pěkný výhled do pánve. Nalézá se tam pěkně drahá hospoda s venkovním bufítekem a lavičkami bez slunečníků na prudkém slunci. Ale ty dva kelímky drahé kofoly jsem si dal, krásně sedly.

Na Komáří hůrce jsem už byl skoro u cíle dnešního dne. Následoval ještě kus cesty lesem po hřebenovce než jsem odbočil a začal hledat místo na spaní. Nejdřív jsem však potřeboval nabrat vodu a tady nahoře byly potůčky vyschlé. Musel jsem přes pastviny dojít až k hraničnímu potoku a nabrat si z lesního přítoku. Pak už jen najít místo vhodné na spaní a mohl jsem odpočívat.

Na třetí den jsem si naplánoval trasu 33 km dlouhou. Spal jsem kousek od silničky do Cínovce, tak jsem na ni sešel a došel do města. Na české straně bych se tak akorát mohl nechat ostříhat, ale za hranicí v Zinnwaldu byla docela dobře zásobená sámoška. Jen pečivo měla rozpečený, ale to je v saském příhraničí běžné. Pokud nenajdete přímo pekařství, tak mají rozpečené pečivo všude. Po pár set metrech jsem se zase vrátil na naše území a pokračoval po červené.

Lesy a údolím Divoké Bystřice jsem se blížil k Moldavě. Nejdříve jsem došel ke kolejím, a pak už nádraží nebylo daleko. Ohromná budova hraničního nádraží zela prázdnotou a na staniční pláni zbyly už jen dvě koleje. Když jsem tu byl před lety tak sem vlaky ještě jezdily v týdnu. Teď už snad jen o víkendu v létě. Nad nádražím se krčilo pár baráků a za mostem přes bývalé pokračování dráhy bylo Německo.

Pokračoval jsem do Dolní Moldavy. Za posledními domy jsem vešel do luk. Náhle jsem si připadal jako na prérii. Všude samé zvlněné louky, slunce peklo a nikde ani živáčka. K lesu jsem došel až po pár kilometrech. Přibližoval jsem se do Českého Jiřetína. Ten se nacházel v údolí, přímo na hranici. Takže jsem pak zase začal stoupat a nabírat ztracené metry.

Na kopci Jelení hlava jsem si hledal místo na spaní. Zabralo mi to přes hodinu. Všude byl vývratový terén a tudíž ani kousek rovného místa. Navíc četnost posedů svědčila o činnosti myslivců takže jsem hledal něco skrytého. Nakonec se povedlo a jedno místo si našel. Asi za hodinu jsem ve večerním tichu slyšel jak přijelo auto na blízkou louku a myslivci tam něco dělali. Naštěstí pak odjeli a byl klid.

Pro další den jsem zvolil cestu přes Německo. Kousek za mým nocležištěm jsem překročil hranici u Göhrener Tor a pokračoval do Německa. Mým cílem byl Kurort Seiffen. Městečko ležící v mělkém údolí na horských loukách. Samotné městečko je, jak jsem zjistil, vyhlášené výrobou dřevěných figurek. Malé dílny jsou skoro v každém stavení. Dílny mají i své malé prodejničky s výlohami. Figurky jsou to takové zvláštní. Žádné vyřezávání, jsou vyrobeny z vysoustružených špalků a následně hodně barevně pomalovány. Prostě takovej ten kýč, co se Němcům líbí. Já jsem ve městě navštívil Penny market a koupil si chutnou svačinu. Zvláště mě překvapil lahodný 500g Sahnepuding. Takovou dobrotu u nás nekoupíte. Pudink s obsahem 92 % smetany byl prostě úžasnej.

Zbejvalo projít městečko a přiblížit se k hranici. Mířil jsem na Horu Svaté Kateřiny. Hranice probíhala hlubokým údolím nad nímž se na kopci toto městečko rozkládalo. Bylo po poledni a slunce ukrutně pálilo. Na náměstí byl českej krám a skoro nic v něm neměli. Můj další směr pochodu byl k Hoře Svatého Šebestiána. Musel jsem ve vedru vyjít prudký kopec a pak jít kus cesty po silnici. V tom vedru nic moc, ale pak jsem se rozešel a když jsem vešel do lesa opustivše silnici bylo ještě lépe. K večeru jsem došel jsem až ke zbytkům železničního viaduktu přes údolí Chomutovky. Tam jsem si našel místo na spaní.

Na další den jsem vyrazil do pěkného horského rána. Došel jsem lesem k hlavní silnici a něco malého si koupil Onefreeshopu u silnice. Mají tam hlavně chlast pro Němce, ale najdou se tam i rozpečené rohlíky a nějaká ta balená uzenina. Pak jsem musel po té hlavní silnici jít asi 2 km do Hory Svatého Šebestiána. Bylo ráno a provoz nebyl silný. Na okraji vsi jsem odbočil na polní cestu do luk a lesů. Provedla mě po okrajích mokřadů prameniště Chomutovky. Je to velká bažina na rozvodí v téměř plochém místě hřebene kde je nepropustné podloží.

Na rozcestí Skelný vrch jsem se napojil na modrou značku. Po ní jsem šel až do Vejprt. Tato značka mě provedla lesy v blízkosti hranice a převedla přes hráz vodárenské přehrady Přísečnice. Začalo být zase vedro a tak jsem byl rád, že jsem došel do Vejprt a mohl si odpočinout. Vejprty se rozkládají v údolí říčky Polavy, Touto říčkou prochází hranice. Na druhé straně řeky se rozkládá městečko Bärenstein. Já rovnou přešel hraniční mostek a došel do německého Penny. Koupil jsem si smetanový pudink a nějaké pečivo.

Když jsem to v klidu před obchodem pojídal, všimnul jsem si v pásu pod střechou nápisu Vítejte v několika jazycích. I česky. Jen tam chyběla čárka nad i. - Vitejte - Je vidět že Češi dělají u Němců dobrou útratu a tak se snaží psát česky. Jen ta gramatika jim ještě nejde. I když je to asi nejlepší pokus co jsem viděl. V Porschdorfu u Bad Schandau je k vidění nápis na začátku vsi: "Vitany v Porschdorfu". Úplně nejlepší byla také tam cedule u nedalekého Krippen, která lákala cyklisty k občerstvení slovy: "Vítame se na vás!"

U Vejprt mění hranice na chvíli svůj směr z JZ na jižní a dostává se do nejvyšších míst Krušných hor. Na naší straně Klínovec (1 244) a na německé Fichtelberg (1 215). Moje cesta vedla po německý straně poněkud severněji od Fichtelbergu. Nejdříve jsem musel překonat nižší hřeben Feuerturm a sejít do dalšího údolí s vesnicí Neudorf. Údolím prochází úzkorozchodná železnice z Oberwiesenthalu. Kus jsem kolem ní šel a dokonce uviděl parní vlak. Od železnice jsem zamířil do dalších kopců. Postupně jsem se dostal až do finální výšky lehce přes 1 000 metrů nedaleko kóty Wurzeberg. Les tu byl rovinatý, ale půda hrbolatá po vývratech. Hledal místo trochu skryté od cesty a aspoň trochu rovné, nakonec se povedlo. V noci docela hodně pršelo. Byl to první a jediný déšť na tomto vandru.

Ráno bylo vlhké a chladné. Přeci jen i v létě může být v horách jen pár stupňů. I navléknul jsem skoro všechno oblečení. Tedy i to na spaní - vlněné nohavice pod kilt a vlněné tričko pod větrovku. Nepoužita zůstala akorát péřovka. Počasí se však vylepšovalo a než jsem došel do Horní Blatné tak už bylo zase teplo.

Horní Blatnou znám z dětství jen v zimě. Dříve jsme jezdili do Potůčků na běžky a sem jsme se vyváželi autem. Teď mě překvapilo kolik je v městečku hospod, oproti jen jednomu maličkému krámku, kde mají jen to nejnutnější. Já si zašel do Zeleného domu na oběd a pak pokračoval dále. Sledoval jsem červenou značku. Vedla opravdu krásnou lesnatou krajinou. Hřeben Krušných hor je zde široký, členitý a porostlý lesy. Vstoupil jsem do části hor, která je zarostlá hustými lesy a otevřené planiny jsou jen vzácné. Hezky mi to šlapalo a když jsem večer skončil u Jeleního vrchu měl jsem v nohou 38 km.

Další den mě čekala Bublava a Kraslice. Více méně konec Krušnohorského hřebene. Po sestupu do hlubokého údolí Svatavy kde leží Kraslice jsem si nakoupil něco málo jídla a vystoupal na pokračování hřebene za údolím. Charakter hor už se ale vytratil a šel jsem po lukách a okrajích lesů. Spíše už charakterem taková vysočina. Nadmořská výška byla nižší a hřeben rozplizlej. Nad Horními Luby jsem odbočil na modrou a ta mě dovedla k hranici. Posléze jsem ji přešel a pokračoval přes Německo.

Německé území zde tvoří velký výběžek, který odděluje náš výběžek Ašský. Většinou přes lesy jsem došel k druhé straně výběžku do blízkosti české hranice. Byl jsem nad lázněmi Bad Elster. K nocování jsem si plánoval využít velký a pěkný přístřešek kousek od velkého rozcestí. Jenže už byl obsazenej, ustýlal si v něm postarší šlachovitý Němec. Hned na mě něco drmolil z čehož jsem rozuměl jen Gutte Nacht. Pozdravil jsem jen Halo a pokračoval dál. Místo na spaní jsem si našel o kus dál v lese. Být tam tak nějaká zachovalá Němka, tak velice rád zůstanu a v rámci mezinárodní družby se blíže seznámím. Místa tam bylo dost.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.