Dvoudenní hřebenový vandr Krkonošemi z Harrachova aneb toulání po západních Krkonoších

Dvoudenní toulání po západních Krkonoších

Je krásný květnový den a já vyrážím na dvoudenní toulání po Krkonoších. Před týdnem sice napadlo na hřebenech dvacet centimetrů sněhu, tím se ale nenechávám odradit. Je mezisezóna, proto hory nebudou plné lidí. Tak jak to mám rád…

Vystupuji z lokálky v Harrachově a scházím k městu, kde každý domek má zimmer frei a navrch většinou i restauraci. Míjím vietnamskou tržnici a už se těším do lesa. Civilizace mám plné zuby.

Mířím po modré značce do Mumlavského údolí, kde si chci prohlédnout známý, 12 metrů vysoký vodopád. U vodopádu se nachází malá turistická chata s občerstvením, tak je tu docela živo. Sedám si na chvíli bokem, dokud ruch na chvíli neutichá a já si z lávky můžu vodopád v klidu prohlédnout a vyfotit. Vodopád je opravdu impozantní, ale na můj vkus je tu přeci jen dost lidí, tak brzy odcházím.

Krakonošova snídaně

Cesta údolím Mumlavy vede stále po silničce, až na rozcestí Krakonošova snídaně. Cestou obdivuji peřeje a obří hrnce, tedy útvary, které prudce tekoucí voda vyhloubila ve skalním podkladu. Jeden z největších má 6 × 7 metrů a hloubku dva a půl metru. Voda je křišťálově čistá a jde od ní příjemný chlad.

Od Krakonošovy snídaně pokračuji po žluté značce (a zatím bohužel stále po silničce) na Voseckou boudu, toho času uzavřenou. Na lavici před chatou odpočívám a vychutnávám první rozhledy, nejen na okolní krkonošské kopce, ale i na Jizerské hory a na Ještěd. Na okolních kopcích leží ostrůvky sněhu, mezi nimi seschlá tráva a krásně narašené borůvčí. Pravé požehnání pro fotografa krajináře.

Vosecká bouda

Od Vosecké boudy konečně nešlapu po asfaltu, žlutá značka stoupá po pěkné cestičce na hranici s Polskem, kde je poblíž skalního seskupení Tvarožník rozcestník s červenou hřebenovou značkou, zvanou Cesta česko-polského přátelství. Ta byla zřízena již téměř před padesáti lety, v roce 1962.

Mým dalším cílem je vrchol Szrenica (1 362 m n.m.). Asi po 300 metrech cesty po červené hřebenovce je rozcestník, kde na Szrenicu uhýbá černá značka. Je to pro mě poprvé, kdy jdu po této exotické barvě značení. Na vrchol je to kousek, ale úzká cestička se vine hustou kosodřevinou, s velkým batohem se musím chvílemi pěkně prodírat. K tomu navíc nejdu po cestě, ale potokem. Nebo se potok vydal po cestě? Těžko říct, každopádně tahle dobrodružná cesta mě baví mnohem víc, než nudná asfaltka.

Z divoké cesty náhle vycházím těsně pod vrcholem na širokou šotolinovou cestu, téměř silnici, přicházející z polské strany. Na vrchol po ní vystupuje dokonce i několik jeptišek, které na mě s úděsem koukají, odkud že jsem se to prodral.

Szrenica, Violík

Konečně stojím na vrcholu, kde stojí rozměrná chata a díky ní (a lanovce ze Szklarske Poreby) je tu Poláků jak naseto. Naštěstí nikdo se nezdržuje dlouho, a tak po chvíli je tu již pěkný klid. Většina takyvýletníků navíc mizí v útrobách schroniska a vrchol nad chatou zeje prázdnotou. Sundávám batoh a otevírám si plechovku pivka, kterou si dávám chladit do sněhu. Přitom jenom v tričku sedím na vyhřátém kameni a užívám si výhledů.

Vidím daleko do polských rovin, které jsou přikryté těžkou inverzní peřinou. Na české straně inverze téměř chybí. Přímo proti sobě mám do Polska spadající svahy Labského štítu (český název Violík se mi nelíbí tolik jako polský název Labski szczyt, proto se držím počeštěné verze), kousek za ním nápadná stavba polského vysílače zvaná Wavel. Na opačné straně, na západ mám jako na dlani Jizerské hory.

Jakýsi Polák po mně chce půjčit mapu, a když zjišťuje, že jsem Čech, přechází na angličtinu. Česky mu říkám, ať mluví polsky, že mu budu rozumět spíše než anglicky. Však jsme přeci slované! Každý po svém, ale rozumíme si. Chvíli klábosíme a pak se vydáváme na cestu. Polák dolů do Poreby, já zpátky potokem a kosodřevinou k Tvarožníku.

Pomalu stoupám k Labskému štítu a co chvíli se otáčím, kde se mi v protisvětle stále vzdaluje Szrenica. Labský štít (1 472 m n.m.) značka míjí těsně pod vrcholem, dávám tu pauzičku. Láká mě vystoupit na vrcholek, ale ptáčci, poskakující po sněhu, jsou z mé přítomnosti docela nervózní, a to mi připomíná, jak je (nejen horská) příroda křehká, a proto se držím na cestě. Nerad bych narušil klid tohoto místa.

Vysoká pláň

Jen kousíček cesty je odtud na Vysokou pláň (1 489 m n.m.), kde stojí již zmíněný vysílač Wavel. Vypadá spíše jako něco mezi horskou chatou a hradem, je to nápadná, ale vkusná stavba (alespoň ve srovnání s nedalekou Labskou boudou). Hned za ní je jedna z nejkrásnějších partií Krkonoš, Sněžné jámy. Téměř rovinatá horská pláň tu najednou končí a spadá 300 metrů prudce dolů až ke dvěma půvabným ledovcovým jezírkům. Jako bych se najednou ocitnul někde v Tatrách. Je podvečer, absolutní ticho, téměř liduprázdno. Hledím hluboko po sebe na ledovcový kar Velké sněžné jámy a je mi krásně…

Labská bouda

U sněžných jam také končí moje putování po Cestě česko-polského přátelství. Mířím do českého vnitrozemí po žluté značce k Labské boudě. Vychutnávám si rozhledy směrem k Labské boudě, na Labský důl, Harrachovy kameny, Kotel i na Pančavskou louku a pomalu scházím k Labi, které překonávám po mostku u Labské boudy. Ta vypadá teď navečer dost neutěšeně a opuštěně. Radši hledím dolů do Labského dolu, za nímž se zvedá Studniční hora a více vlevo dokonce vykukuje i Sněžka. Sluníčko se schovává někde za Labskou loukou a já se pomalu poohlížím po místě, kde bych hlavu složil.

Od Labské boudy pokračuji po červené značce směrem na Vrbatovu boudu. Míjím Ambrožovu vyhlídku, odkud je vidět horní část Pančavského vodopádu a přecházím Pančavu. Stále nemůžu najít suché rovné místečko. Nakonec se mi daří kousek od cesty u Hančova pomníku. Útulek mi poskytuje skupinka několika zakrslých smrčků, od kterých je vidět Labská bouda, Labský štít, vysílač Wavel a dokonce Sněžka a Studniční hora. Zkrátka exkluzivní místečko, jehož jedinou nevýhodou je, že je trochu z kopce. Za nohy si dávám batoh, abych někam nesklouznul a poprvé v životě uléhám sám na horách pod širákem.

Se setměním se zvedá vítr, jehož nárazy pořádně ohýbají okolní smrčky a kosodřevinu. S každým nárazem na mě padá sprška jehličí. Nakonec se mi i přes silný vítr daří usnout asi o půl jedenácté. Budím se až ráno za svítání. S potěšením zjišťuji, že slunce ještě nevyšlo.

Vrbatova bouda

Po skončení ranního divadla vyrážím na Vrbatovu boudu, u které jsem o půl sedmé ráno. Hory jsou liduprázdné. Fouká nepříjemný studený vítr, zatímco včera mě bylo teplo i v tričku, dnes je mi chladno v bundě a čepici. Už i proto postupuji poměrně rychle a zastavuji hlavně kvůli focení. Od Vrbatovy boudy stoupám k mohyle Hanče a Vrbaty, odkud mohu naposled přehlédnout Labský štít, Vysokou pláň a Labskou boudu.

Harrachovy kameny

Pokračuji na Harrachovy kameny a obdivuji Kotelní jámu, ledovcové údolí pod horou Kotel (1 435 m n.m.), které bývá často ohrožováno lavinami. Na Harrachových kamenech obdivuji vlaštovky, které tu v této výšce a hlavně silném větru obratně loví hmyz. Chvílemi mám totiž co dělat udržet se s batohem na nohou, jak fouká.

Na rozcestí Pod Kotlem se rozhoduji, že si udělám odbočku k prameni Labe, ale na Pančavské louce se beznadějně zatahuje. Jsem v mraku, dohlednost není víc než třicet metrů, tak to vzdávám. Navíc je mi docela chladno, tak se od krytého odpočívadla na Pančavské louce vracím zpátky na rozcestí Pod Kotlem.

Stoupám úbočím Kotle směrem na sedlo Lysé hory. Míjím Růženčinu zahrádku, což je prý tajemný kruh z kamení, který mě však nechává poměrně chladným. Od sedla Lysé hory klesám na Dvoračky a cestou obdivuji podkrkonošskou krajinu. Jako na dlani mám Rokytnici nad Jizerou a její široké okolí.

Od Dvoraček pokračuji po silničce pod sjezdovkami a vleky na rozcestí Ručičky, kde se náhle vylouplo občerstvení. A otevřené! Tak to jsem nečekal. Mám toho celkem dost, tak využívám možnosti odpočinku i doplnění energie za pomoci vychlazeného pěnivého moku. Baťůžkáří z opačného směru si stěžují na vítr a chladno, ale mě je po sejití z větrných a studených hřebenů krásně teplo.

Po příjemném odpočinku pokračuji stále po aslfaltce na rozcestí Studenov. Cesta vede kulturním lesem a ubíhá poměrně rychle. Po třech kilometrech jsem na rozcestí, kde měním modrou značku za žlutou, která mě definitivně vyvede z hor do osady Rýžoviště, dnes části Harrachova. V Harrachově si dávám jako cílovou prémii točené (!) pivko a langoše. Posilňuji se tak na poslední úsek cesty, kterým je stoupání na vlakovou stanici Harrachov.

Ve tři hodiny odpoledne odjíždím, ani se mi z hor přiliš nechce, kdybych neměl povinnosti, zůstal bych tu déle. Když později sedím ve vlaku do Pardubic, tak se mi od Dvora Králové n.L. otevírá krásný pohled na Krkonoše, který je symbolickým zakončením mé cesty.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.